Tihle lidé jsou ale zvláštní! Z jejich úst se řine tolik slov a jejich výraz se přitom nemění. A není to jen vousy...
Rozuměl jsem všemu dobře? Zdá se, že ano, ale přesto mám pocit prázdnoty, jakoby mi u ucha bzučela moucha. Ten s holí je mi sympatický, má zřejmně dobré vychování. Ten druhý je však jakýsi nerudný a i jeho aura už není barevná, ale šedá a studená jak vítr za období dešťů.

Detazar, (kdyby se o to někdo zajímal, ale nezajímá), je náhle skleslý jak zmoklá kapibara.Co to ten vousatý dělá? Ten zvuk je mu nepříjemný, připomíná mu nářek rodící ženy.
Dveře zřejmě nejdou otevřít...

Divná chvíle, kdy nikdo neví, co má dělat, je přerušena náhlým příchodem cizí mladé dámy. Její aura má odstíny oranžove, což svědčí o velké odvaze a odhodlání. Má v ruce zbraň, ale Detazar ví, že ji nechce použít.Vidí, jak to s vousatým trhlo.Jedná instinktivně. - Přijde nejdřív k němu a pevně ho obejme. Pak s lehkou taneční úklonou přistoupí k ženě a obejme ji také. ( pokud se nechá.) S širokým úsměvem nakonec přijde k poutníkovi a obejme jej také.
Náhle zámek povolí a cesta je volná!

Jdeme!Vykřikne divoch vesele a začne skákat a metat kozelce.

Pozdvihnu ruku v gestu "počkej" směrem k snědému exotovi, když navrhuje přelézání zdi. Nejsme cirkusáci. Alespoň já ne. U těch dvou si úplně jistý nejsem.

Jenže ten s poutnickou holí řekl něco, co nemůžu jen tak nechat být. Ten sen!

"Cože?! Mně se taky párkrát zdálo o gobelínu. Znak Soleku. Muž ve tmě. Stříbrná čepel...?"
V jeho očích pozoruji pochopení a jen nepatrné překvapení. Nikoli úžas. Tenhle muž ví víc, než aby ho tohle vyvedlo z míry. To vysvětluje, proč se chová tak chladně a racionálně. Od naháče necítím ohrožení, spíš jakési uklidňující vlny, které si nedokážu moc vysvětlit. Ten s vousatou bradou mě ale vyloženě zajímá.

"Vůbec mě nenapadlo tomu přikládat větší význam. Občas mám dost divné sny. Halucinogenní. Za to můžou výpary z chemikálií. Ale snažit se to rozklíčovat v knihovně? To je... nevím. Asi by to šlo. Máte štěstí. Právě tam se velmi dobře vyznám. Pojďme!"

Jen o pár metrů od místa, kde postáváme, jsou celkem nenápadné dveře. Obyčejné. Málo používané. Zahradník už dávno chodil hlavní branou, protože potřeboval projet tu s širokým dvoukolákem zeminy, tam s nářadím a dlouhým žebříkem. Já jsem si za soudek hodně ostré domácí pálenky vyprosil na správci svazek klíčů, který mi cestou do práce ušetřil spoustu času. Než to obcházet...

Ten první zámek jsem si už kolikrát připomínal promazat. Kruci! V poslední době měl tendenci se zasekávat. Hrome! Zrovna teď? Na čele mi začínají rašit krůpěje potu. Ruce mám ale klidné. Hlavně opatrně a klíč nezlomit.

Když mezi lomcováním s dveřmi, tlakem od sebe i k sobě a opakovanými pokusy klíčem v zámku otočit věnuji omluvný pohled těm dvěma vedle mne, zaregistruji v ústí ulice statickou postavu. Žena? Zdá se mi to nebo sahá po zbrani? Rychle, ksakru!

Hlavní ulice k chrámu

Spoušť po ošavlenych mužích se stupňuje kvůli stále houstnoucimu davu tlačícího se do chrámu.
Nakonec se zřejmě dostali až k branám kde gardisté neměli šanci chrám ubránit. Zdálky už vidím jak dav který se tlačil k branám se rozprcha . A rozprostírá se pohled na boj ,který nemůže dopadnout jinak než prohrou pro stráže.

Byla by blbost tam nakráčet hlavní bránou, proto zkouším najít jinou nenápadnější cestu okolo chrámu.
Po chvíli narážím na průjezd napojující se na temnou uličku.... Jiná cesta nevede podél zdi a proto doufajíc ,že najdu nějakou prasklin kudy bych se dostala dovnitř proběhnu uličkou na jejímž konci se mi zjeví tři muži hledící na vrchol zdi.

Jakmile si mě všimnou pravou rukou stisknu rukojeť své šavle jelikož čekám útok.

Těkám pohledem z trpaslíka na barbara. Poprvé, co jsem v Soleku, mám pocit, že jsem nápadný.

- Godare, proč ty pořád tak skrblíš svou magickou silou? Mohls být už dávno v zahradě!
- Ty si myslíš, že nebude důležitější mít nějakou sílu tam za zdí? Půjde to i přelézt, mám už vytipované místo.
- Pokud už nebude pozdě.
- Ach jo, vydrž ještě chvilku, ten trpoš zná cestu...
- (nádech)
- ...dost možná i přímo do chrámu!
- (výdech) No dobře, ale dělej!

Do toho už se do situace vložil barbar svým zvláštním způsobem. Svou řečí se přesně trefil do mých pocitů. Dokonce nabídl pomoc. Trpaslík ale jistě zná pohodlnější a rychlejší cestu, zkusím to na něj ještě jednou, tentokrát s prosíkem: "Prosím, pane, spěcháme! I ty spěcháš! Tam v ulicích je opravdu VELKÝ zmatek, uvnitř chrámu se stalo nejspíš něco hrozného. Že je to tak!?" Stočím na moment pohled k barbarovi. "Já putoval do Soleku mnoho dní, abych se dostal do zdejší knihovny. Na zítřek mám propustku. Ach jo. Já měl takový sen. Hnusný sen! O gobelínu se zadrhnutým uzlíkem na erbu města Soleku. Musíme zjistit, co to znamená, co se děje!"

Mluvím rychle, ale jasně a naléhavě.

Než se dočkám odpovědi, krátce se zahledím ještě na chvíli do očí barbarovi.

"Přítel." Kývnu na něj.

Čas se Detazarovi náhle zpomalil, byl na to zvyklý, stávalo se mu to často. V těch chvílích mu srdce začínalo bít nepravidelně a vidění se neznatelně rozostřilo. Změněné stavy vědomí jsou pro šamana denním chlebem. A to nemluvím jen o drogách z lišejníku, hub a mechů, na ktere byl Detazar zvyklý. Zvyklý, nikoliv závislý. Změněným stavem vědomí byl pro něj například tanec, zpěv, nebo spánek, nebo lov.

Proč na mě ti dva tak divně civí? Oni nechápou, že nic není náhoda? Že jsme spojeni už od počátku věků? Spojeni osudem? V té zahradě je přeci tolik různých zvuků a vůní. Oni je neslyší? Oni je necítí? Vždyť nás jasně varují!

Postavím se rázně mezi ně.
Ahoj, já jsem přítel!
Prohlásím lámanou obecčtinou a zadívám se jim do očí.
Když ty se postavíš na něj a já na něj, tak já tam kouknu.

Co jsem pochytil z jejich hovoru? Ten větší po tom menším něco chce, a ten menší se zdráhá...
Možná tady bude brzy hodně krve, jestli my něco neuděláme.
Ano - i to se občas stávalo Detazarovi, jakoby jeho ústy mluvil někdo jiný.

Zaváhám. Pan Bradka chce do chrámu. Bránit mu... nechci. Ale pomoct mu takhle bez skrupulí se mi taky nechce.

"Proč? Co tam? Ano, já tam chci taky, a také vím, jak se tam dostat. Ale zajímá mě, z jakého důvodu vám mám pomáhat, pane!" Pravím pevným hlasem a zpříma se podívám poutníkovi do očí. Byť je tu jistý výškový rozdíl.

Bubínek. Nahatý divoch s obrovskýma očima divokého zvířete na nás hledí. Nevypadá, že by chtěl jít také do chrámu. Jen se zřejmě potřeboval schovat před zmatkem, který panuje v ulicích. Což mi připomíná...

"Co se tam venku vlastně děje? Dodělával jsem jeden důležitý pokus a ztratil pojem o čase. Hoří? Nebo nás napadli? Kdo? Snad ne..." Kývnu směrem k snědému mužíkovi s bubínkem.

Solek - Zlaté město – Mortimerova ulice

16. den měsíce Abikura - dopoledne

[/right]

Už mi chybí jen pár uliček než se dostanu k přístavní bráně. Kolem mě se už miha jen pár lidí stále zoufale běhajících směrem k chrámu . Pořád ale nepřestávají doufat , že můj otec žije .

Ještě pár metrů,když v tom se z brány vyřítí asi dva tucty mužů ozbrojených šavlemi zbarvenými rudou tekutinou a míří si to směrem k chrámu a kde v čele běží muž tak o dvě hlavy vyšší než já , ovšem s mými stošedesátipěti centimetry nejsem žádná žirafa a snad kromě trpaslíků jsou velcí všichni.. Na okamžik jsem zahlédla jeho obličej který mi někoho připomíná ....
Ne to nemůže být on.... Co by tady dělali... Ovšem srdce se mi rozbusilo a teď myslím na nejhorší
Co když ano??? Myslím ,že při téhle myšlence se mi to srdce zastavilo.
Když proběhnou, spěchám s brašnou utazenou tak , že mi téměř brání v nadechnutí, ale ztratit jen část jejího obsahu by nebylo dvakrát moudré.
To co ale vidím za bránou ...
"Ten zmetek Skrudči měl pravdu..." Všichni včetně naší posádky leží v tratolistich krve tak velkém , že krev už začala vytékat do moře v přístavu . Najít mé lidí by byla jen ztráta času ...
Ale moment ... Kde je naše loď? urputně se rozhlížím po vodě. "Svině srabácký" zbytek posádky který zůstal na lodi prostě zmizeli.
Místo strachu se mi teď tělem rozlévá nával vzteku a adrenalinu.
Rozběhnu se tedy směrem k Likeiskemu chrámu a cestou vidím ty nebo žáky kteří měli tu čest zkřížit cestu těm mužům...

Solek - Zlaté město – zeď u zahrady Likeina chrámu
16. den měsíce Abikura - dopoledne

Co se děje? Už už se nadechuji k té hloupé a přitom jediné logické otázce, když spatřím trpaslíka, který si nedůvěřivě měří můj vous, jako by snad mohl konkurovat tomu jeho. Teď po ránu, neučesaný. Bezděky si bradku nervózně přejedu rukou, abych jí dal rovnoměrný tvar.

V myslí mě rychle dožene potřeba dostat se za tu zeď, a ne se tu zdržovat.

"Jdu do chrámu." Pozorně si prohlédnu, kdo přede mnou vlastně stojí a pokusím se jej odhadnout víc. Kdo to asi je? Proč je tady? Můžeme si pomoci nebo mě chce zastavit? Na strážného naštěstí nevypadá.

"Nesnaž se mě zastavit." Dodám jen stručně a otočím se k němu zády, hledaje možnost, jak tu vysokou a bohužel i dobře omítnutou zeď beze spár překonat.

Náhle jako bych z průjezdu zaslechl zvuk bubínku nebo tak něco, který ale ihned utichá. Přesto mě to donutí se ohlédnout. Do slepé uličky vchází další .. člověk? Barbar, zdá se. S bubínkem. Není to důvod toho poplachu? Vypadá poněkud nepřítomně, ne však nebezpečně. Každopádně není na co čekat.

"Ty víš, jak se tam dostat!" Dojde mi, že trpaslík šel najisto a obrátím se na něj. "Tak rychle!"

-----------

Godar je nadprůměrně vysoký, spíše štíhlý, mladý muž. Na první pohled typický vandrovník, na druhý je jeho bílá košile podezřele čistá, vous na jemné tváři pečlivě zastřižený, pohled tmavý jako vlasy a vousy a často nepřítomný, jakoby hledící skrz. Levé obočí je přerušeno starou jizvou.

Krom plátěné košile a světle hnědých kalhot má pevné boty, malý batoh na zádech a v ruce dlouhou poutnickou hůl.

Solek - Zlaté město – Mortimerova ulice


16. den měsíce Abikura - dopoledne





I přes kontrolovaný spěch a kličkováním mezi místními žasnu nad krásou tohoto města.
V hlavě mi ale pořad běží Hlavně nenápadně , nespěchej , hlavně nezakopni...

Náhlý zvuk trouby mě lehce zaskočí než se ale vzpamatuji všimnu si Skrudče.Jednoho člena naší posádky který měl s otcem nakládat loď.Už je u mě,když během krátkých nádechu se mi snaží říct co se stalo. To už kolem nás pobíhá dav vyplašených lidí a cítím se tam jako lví mládě mezi splašenými pakoni.

"Jak všichi jsou mrtví? Ne to přece nejde. Co se stalo?" Naléhám na Srudče vyžadující odpověď
"Nemůžu jen tak utéct , mám tam tátu!!
Křičím na něj, když se mě snaží odvléct do odtokové smradlavé díry plné krys a přitom, kdyby mi zapěstí stisknul ještě vice tak uslyším praskání kloubů.

"Skrudči!!!!"
A aby mě přestal mrzačit ,přiletí mu na tvář facka, aby se uklidnil.
"Nikam nepůjdu dokud nezjistím kde je můj táta! Buď půjdeš se mnou nebo si běž, ale nikdy ti neodpustím tuhle tvou zbabělost a to, že si je všechny zradil!"
Otočím se utáhnu řemen na brašně co nejpevněji, za Skrudčem se ani neohlédnu, a mířím si to přímo k centru toho křiku.
Ovšem né hlavní ulicí ale co nejméně pozorovaně vedlejšími malými uličkami, kde se v případných stínech a různým harampádím mohu schovat před pobíhajícími gardisty

Když už jsem téměř na místě, snažím se najít vyvýšeněšjší místo odkud bych lépe viděla a mohla zjistit případné rozmístění stráží a pevně doufám , že se ten strašpytel mýlil, že všichni nejsou mrtví.

Zavřeli mě do klece jako opici. Můj kmen vyvraždili, jen několik z nás, drakvíproč, nacpali do tohoto kodrcavého vozu a přivezli nás na místo, kterému říkají 'město'. Chatrče jsou zde velké, hranaté a kamenné, nejsou tu žádné stromy ani zvířata. Lidé si jeden druhého nevšímají. Není tu nic, co by mělo duši. Alespoň z mého pohledu.

A pak se to stalo. Zástupy lidí všech možných ras se vyrojily na ulicích jako termiti.V jejich očích se zračí strach a zmatek. Všichni se hrnou chvíli tam, chvíli onam. Náš vůz zůstal náhle nestřežen. Jednooký bojovník z naší vsi nám nakázal klec rozhoupat. Zabrali jsme všichni jedním směrem - teď! A pak naopak! Klec spadla z vozu a v jednom rohu praskla. Vyhrnuli jsme se ven. Volal jsem na své soukmenovce, ale ti se záhy ztratili v davu.

V okamžiku jsem přehlédl celé prostranství a použil svůj cit osudu. Najednou můj pohled padl na dvě postavy u zdi zahrady. Vidím svým vnitřním zrakem, že mají auru mnohem barevnější než ostatní. Tedy, klidnější...Vydal jsem se k nim.
Jsem pomenší barbar vyzáblé postavy, s velkýma očima a snědou pletí. Nemám u sebe nic, jen velký kulatý buben a klacek. To mi zlí lidé nechali. Teď do něj začínám rytmicky tlouci, velmi mně to uklidňuje. Lidé se začínají otáčet, cítím, že je to uklidňuje také. Na chvíli se v duchu vrátím do své džungle. Panika davu však mé kouzlo přeruší. Proberu se z transu a spěšně se prodírám davem k zahradě.