Iniciace v pomocníka druidů

Trošku mi šumělo v uších celou cestu. Můj jazyk byl jiný a mě unavovalo překládání. Přátelil jsem se s cestovateli, kteří navštívili můj kraj a naučil se obecné řeči v pár setkáních. Víc jsem ale rozuměl, než mohl mluvit. Mají mne asi za podivína.
Volání duchů přírody bylo silnější. Byl jsem všeho syt, šťastný a bez otázek, co dělat dál.

V tom to přišlo, začal jsem vnímat zvuky, tím to začalo, vítr se nedá poslouchat dlouho, ale mně se to líbilo, neměl jsem cíl a přestal jsem těkat z mechu na pařez, z objektu na objekt z tvaru na tvar. Rozeběhl jsem se! Ne snad ze strachu ale z divoké touhy objevovat.

Žuch.

Au? Vítr? On mě shodil? Ne, on mě nesl. Zachránil mě. Co teď? Postavil jsem se nemotorně na nohy a zahlédl svůj obraz v louži pod skálou z níž jsem spadl. Měl jsem na sobě jelení kůži a na hlavě masku jelena, která se postupně proměnila v mou vlastní tvář. Zpoza stromu neslyšně vykročila vetchá postava.
Ano, to jsi Ty, Strážce jelena. Vrať se, abyses stal jedním z duchů tohoto místa, po smrti, nebo před ní, na tom nezáleží. Rozesmál se druid.

Šli jsme spolu v družném rozhovoru a ve mně byla malá duše, učil mne názvy rostlin a zvířat v řeči starší než čas. Všemu co řekl se smál. Pak mi dal radu: Dej si na čas, budeš dlouho živ, tak nepospíchej. Najdi si cíl a toho se drž... Pak překvapeně zamrkal, když jsem mu zamával dlaní před obličejem a dal se na úprk zpět směrem ze kterého jsem přišel....

Po pirátsku se upravující Rebeka, nepříliš nadšeně, ale věcně se na cestu chystající Bartolomeo, blonďatá rozcuchaná čupřina Emmina, odmítavě vykukující zpod deky.
Já stojím kousek dál, na kopci, koukám na vesničku obklopenou hustými lesy. U nás doma byly lesy podobné, jen kopce ještě o dost vyšší a údolí hlubší a po ránu vždy plné mlhy. V ruce držím šídlo a točím si s ním. Jsem nějak naměkko. Všechna moje minulost je tam někde v dálce. Hodně daleko za mlčenlivou hradbou stromů. Hodně daleko za Tygřím lesem, hodně daleko za Solekem. Táta a máma. Možná už jsou pod zemí, možná ještě šijou. Táta boty a tvrdé kůže, máma všechno ostatní. Ať tak či tak, mezi námi jsou teď Odporní.
A možná je na mých zádech naložena i jejich záchrana. Protože, pokud je nezastavíme, pak může být ztracen celý známý svět.

Sejdu do vsi, omluvím se paním, které již chystají krmení vší té domácí zvěře, že ruším, a jen se u potoka opláchnu a doberu čerstvou vodu do měchu. Tváří se mile. Děti zvědavě. Méně mile se tváří muži, z nichž většina míří za prací do lesa. Sekery pily, kůň. Ale také luky, oštěpy a pasti. Zvláštní ostrov divočiny v této jinak hustě osídlené části císařství. Ano, připomíná mi to domovinu. I ten zlověstný bouřkový mrak, který si pozvolna zabírá místo na obloze.
Koukám na Rebeku, která si právě prohlíží nebe stejně jako já. Pokrčím rameny. "Může to znamenat, že promokneme na kost, ale také se to může motat dlouhé hodiny po okolních kopcích a my neuvidíme ani kapku. Doufám, že to bude to druhé."

Naše tábořiště je vzorně uklizeno, všichni připraveni. Trochu v rozpacích sedíme na kamenech kolem hromádky z dek s chomáčem vykukujících vlasů.

"Myslíte, že fakt pořád spí? Dělali jsme celkem hluk a ona se ani nehne." Z mého pohledu nespěcháme až tolik, abychom ji nemohli nechat vyspat.

Po Batolomeovu výkladu o trnu jsem si vzpoměla kolik centimetrů mě dělilo od jisté smrti a přeběhne mráz po zádech.

I když bych možná byla ještě schopna pokračovat par kilometrů, přikývnu na Bartolomeovu poznámku o dychtících potvorách. Na Emmě je také vidět, že už toho má pro dnešek dost.
"Myslím, že pro dnešek toho dobrodružství stačilo a ráda bych už dnes spočla. Třeba se z lesa vynoří i Detazar?!" pozvednu ramena.

Jsem ráda, že jsme zase pokupě. Né že by mi Godarova společnost vadila, právě naopak, ale jelikož máme před sebou ještě tři dny cesty do Bolgeku , tak by bylo dobré společně vymýšlet plán jak se vydat na moře bez toho aniž bychom museli být zátěží pro nějakou obchodní loď.
Ale pro dnešek už to nechám být a užiju si bezstarostný a zasloužený odpočinek u hřejivého ohně a horkým bramborem který převaluji v rukou. Občas kouknu směrem k Tygřímu lesu jestli se náhodou nevynoří Detazar a jako můra nepřiletí k světlu ...
Pousměju se nad myšlenkou okřídleného Detazara jak krouží kolem zářícího ohně.

Uvelebeni kolem ohniště se dělíme o zážitky posledních dní, až začneme všichni pomalu klesat do hlubin spánkové paralýzy.

Ráno nás probudí sluneční paprsky. Ty se ovšem na obloze moc dlouho neohřejí a vystřídá je pěkně hutný mrak táhnoucí se téměř přes celou oblohu. "Je nejvyšší čas vyjít..." řeknu do prostoru a houpnu hlavou k blížícímu se bouřkovému mraku.
Kouskem větvičky a popela z vyhaslého ohně si vyčistím zuby a začnu si balit věci.
Připravena čekám na ostatní a snažím se aspoň přimět vlasy aby mě trochu poslechly. Nakonec je zkrotím ladným copem svázaný kouskem šňůrky.

Ne. Hospoda se nekoná. "Utáboříme" se na kopci za vesnicí. Tak, aby kouř z našeho pasáčkovského ohýnku byl vidět a druhá část naší slavné výpravy nás bez problémů našla. Našla!

Býval bych klidnější, kdyby Detaraz dál prodléval v hluboké meditaci u ježibabky v chaloupce. Chápu, proč Godar vynaložil takové úsilí, aby ho v té džungli našel. I já o něj mám obavy. Na druhou stranu, je pravděpodobné, že je ve větší pohodě než doposud - myslím od chvíle, co jsme se poznali. Toho lesního muže jsme protáhli městem, jeho paláci (jedním hořícím), nebezpečnými a křivolakými uličkami, ještě nebezpečnějšími stokami, a ani na venkově to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Možná dokonce horší. Pokud žije, poradí si. Hlady neumře, protože je schopen zbaštit ledacos, včetně brouků, ponrav, lišejníků, kořínků a kdovíčehoještě.

Jinak mám ale radost, že se opět shledávám s Šídlem a jeho vousem. Toho chlapíka mám upřímně rád. Navíc nás neodmyslitelně spojuje SEN! A Rebeku jakbysmet. Takže vlastně pociťuji naši družinu jako kompletní. Hlavně pirátka mi dodává jakous takous vratkou jistotu, že to s tou plavbou po moři může dobře dopadnout.

"Tohle je paralyzační jed, ovšem neuvěřitelně silný. V takovéhle koncentraci by odrovnal statného valacha. Mělas štěstí, že netrefil tebe." Podívám se vážně na Rebeku a přitom opatrně držím trn ve výšce očí. Ale jo, něco z toho vyextraktovat půjde. Uvidíme.

Není ještě tak docela pozdě a tak nadnesu otázku, zda budeme nocovat zde nebo se ještě dnes pohneme dále. Godar by šel. On a jeho nohy!
Poád nechápu, jak to dělá. Emmu tahle díra také nikterak nezaujala. Je ale vidět, že jak pirátka tak kouzelník toho mají za sebou dost a trocha odpočinku jim jen prospěje.
"Povíme si to všechno tady u těch brzy hotových brambor z popela. Podařilo se nám s Emmou nějaké "posbírat" cestou." Lehce mi cukne koutek, ale pod vousy to není vidět. Leda na očích.
"Nebo můžeme ještě popojít a doufat ve větší pohostinnost než tady. I když, v nynějších časech... spíš natrefíme na nějakou další potvoru dychtící po naší krvi."

Ženštice

Tak jsme tu. Zrovna se stmívá. Jeden, dva, tři... celkem sedm domů, jedna velká stodola, spousta drobných přístřešků, asi kůlen, chlívků, kurníků a králíkáren. Drobné zvířectvo se tu chová ve velkém.
Jsem rozespalý, utahaný, hrozně špinavý a poněkud smutný, což ale vylepší pohled k rozhořívajícímu se ohýnku na protějším svahu u lesa. Ty dvě siluety u něj nemohou patřit nikomu jinému.
"Támhle jsou!" ukážu Rebece, která ovšem už pokolikáté osvědčila, že její smysly jsou neustále ostřejší než šavle u jejího boku. Takže ještě než ukážu, už má pár jistých kroků správným směrem náskok. A kolik ta ženská vydrží! Vidím na její chůzi, že je o mnoho vyčerpanější než já, ale nedává to ani v nejmenším najevo.

Detazar je někde za námi. V Tygřím lese. Než se začnu drápat do kopce k ohni, omyju se v potoce, který teče vsí. Je tichá. Až moc. Jen slepice se tu a tam něčeho polekají a začnou řvát, k čemuž se rádi přidají zdejší psi, kterých je dle štěkotu soudě více než domů.

"Zdá se, že hospodu tu nemají," prohodím na uvítanou.
"To vskutku nemají," protáhne mrzutě Emma. "Ani pohostinnost v krvi. Nechtějí s přespolními nic mít."

Nu, co se dá dělat. Něco zásob máme, do přístavu to musí stačit. Když se usadím a trochu rozkoukám, začnu vyprávět:
"Výprava úspěšná, přivedl jsem Rebeku. A málem i Detazara. Začnu od konce. Před pár hodinami nám zmizel z očí. To by nebylo nic divného. Dali jsme si pauzu, svačinu, a čekali, kdy se zase vynoří. A ono nic. Tak jsme se kus vrátili. A spatřii ho tancovat nad nějakým skalním srázem a.. pak se zřítil dolů. Dole rostla spousta stromů a on padal skrz větvoví, hustou korunou nějakého jilmu. Pak jsme se ho snažili najít. Ve větvích, dole pod skálou, na skále... Jenže jsme ho nenašli."
Podívám se na Rebeku, aby mi nějak pomohla nebo aspoň kývla a potvrdila, že si nevymýšlím. Kývne.

"Už co jsme do toho lesa vlezli, pořád se zastavoval, s něčím promlouval podivnou řečí, někde se zdržoval. Ještě mnohem víc než běžně v otevřenější krajině. Osobně si myslím, že se mu tam hrozně líbilo, možná mu to připomínalo domovinu. Podle mě se tam rozhodl zůstat."
Bezradně rozhodím rukama. Sotva jsem ho našel, zase jsem ho ztratil. Jenže co jsem mohl dělat? Ostatní vnímají tu nevyřčenou otázku, ale co mi mohou vyčíst? "Šplhali jsem tam a mořili se a snažili se ho najít půl dne."

Nechám Detazara Detazarem a navážu úplně odjinud, ať si věci každý přebere po svém. Vnitřně jsem přesvědčený, že je v pořádku a hibernuje někde uprostřed stromu jako jeho duch nebo něco podobného. Vypařit se přeci nemohl.

"Cestou k Darhuně jsem narazil ještě na jednoho topivce. Utekl jsem mu. Jinak cesta byla bez nehody. Ale Rebeka taky zažila zajímavou věc, viď?"

Nechám Rebeku, ať případně vypráví o svém lesním dobrodružství na lovu. Bartolomeovi potom podám onen trn, který zkazil uloveného divočáka.
Zcela utrmácený si natáhnu deku a odpočívám. Občas přednesu nějaké verše z knihy. Nebude špatné, když se dostane proroctví pod kůži i ostatním. Nebo povídám o další cestě a probírám ji s ostatními z jejich pohledu. Cítím se v jejich společnosti dobře a bezpečně a s nadějí hledím vstříc dalším dobrodružstvím.

Jen co se mokrý jak myš za Emminy pomoci vyškrábu na břeh, otočím se a pozadu se odplazím ještě dobrých pět šest sáhů. Pak teprve sleduji v houstnoucím šeru ten vír a divoké šplouchání. Být ještě trochu světla, jasně by byla vidět krvavá skvrna, kterou odplavuje proud. Obludy daly zavděk svou družkou s amputovaným tykadlem. Ta už by nejspíš stejně nic neulovila.

Oddechuju a prskám vodu. Crčí mi z vousů a veškeré oblečení je nacucané a lepí se mi nepříjemně na tělo. Odplivnu si. Pomyšlení, že jsem měl v ústech tekutinu, ve které tyhle věci žijí, tráví, množí se a nejspíš i defekují... Brrrr. To i mně připadá docela nechutné. Ale drhnout jazyk si kvůli tomu nebudu.
"Co by to bylo? Bludičky asi..." Zabručím roztrpčeně. Vyvázli jsme životem. Ale k oslavám se nechystám. Vůbec mi není do řeči. A je mi jasné, že Emmina upovídanost je také jen obrana před šokem.

Tak či tak, poodejdeme dále od vody, až k lesu. Emma tam schrastí chrastí.
Než nasbírala také nějaké větší klacky a rozdělala oheň, já se mezitím vysvlékl, svršky vyždímal a snažím se je na rozvěsit na spodní (jak jinak, co chcete, trpaslík) větve blízkých stromů. Trenýrky zabalené v torně naštěstí odolaly a tak mám alespoň suché spodní prádlo. I náhradní košile je "jen trochu vlhká". Ta už mi musí doschnout na těle. U ohně to nebude problém.

Deku a plášť střídavě držím rozprostřené co nejblíže plamenům. I tak jsem se zabalil a uložil k spánku do ne docela suchých přikrývek. Ráno mne přivítá ranní chlad. A přestože slunce hladí krajinu svými hřejivými paprsky, já si několikrát pořádně pčíknu.

Posbíráme věci rázujeme po vyšlapané cestě. Na obzoru je vidět kouř. Dobré znamení. Snad.
Když jsou vidět první chalupy, zastavíme a natrháme pár plodů z jablůněk u cesty. Jsou malá, lehce nakyslá a chutnají moučně, ale jsou zadarmo.
"Doufám, že se Godar objeví brzy.
A že nebude sám.
Hepčík!"

Zkoušela jsem Detazara uplatit včerejší veverkou, ale i přes to , že ji téměř celou i s chlupy zblajznul ...Žvýká někdy? s jemným nechutenstvím koukam na Detazara, tak veverka nezabrala a dál trucoval že nikam nejde.
Nakonec mi tedy nezbylo než souhlasit s usazením.

Rozhlédla jsem se a v šeru jsem zahlédla par stromů kolem nějakého stavení. Bylo od nás asi čtyrista až pětset metrů.
"Co to zkusit aspoň támhle ať se nemusímě vracet k vesnici? a namířím prst směrem k domu.
S hlubokým odfrknutím Detazara na znamení,že se mu už opravdu nechce, se nakonec zvedl a šel.

Čím více jsme se blížili mohli jsme si všimnout zchátralosti domu. Zřejmě tady už dlouho nikdo nebydlí, hlavně tomu tedy napovídaly rozbitá okna, opadaná omítka a neupravenost keřů okolo domu.
První dovnitř vešel Godar jako správny gentleman obhlédnout situaci. Po pár chvilkách dal znamení že vše je v pořádku. Za praskání zapalené svíčky pokryte dost silnou vrstvou prachu kterou Godar našel na stole, se odkryla místnost puvodně zalitá dost hustou tmou. Malá světnička uprostřed stůl s třemi židlemi, vpravo v rohu maličká kuchyňka a vlevo vetší postel. Naproti kuchyňky vedle hlavních dveří krbˇpred kterým na zemi ležela už pěkně prožraná hovězí kůže.
Godar a Detazar se šli rozhlédnout kolem staveni pokusit se najít nějaké dřevo abychom mohli rozdělat oheň. Než se vratí rozhodla jsem se to tady trochu zůtulnit Zřejmě ve mě ještě zůstal kousek ženské...

Hadrem, který jsem našla ve dřezu a vymáchala jej venku v napršené dešťové vodě, jsem utřela stůl i židle pak jsem zkontrolovala postel. Zarazilo mě, že oproti ostatnímu nábytku byla v o dost lepším stavu. I tak jsem přes ní natáhla aspoň celtu abychom nespali přímo na matraci Bůh ví kdo nebo co tu leželo před námi...

Když se kluci vrátily Godar nesl asi 8 velkých dubových polen, hodil je vedle krbu a letmo si oprášil ruce a oblečení. Za ním šel zřejmě velmi unavený Detazar a s námahou a celý udýchaný nesl jedno poleno. Než Rozdělají oheň usadila jsem se u stolu a znovu vytáhla mapu a pokračovala v planování trasy jak do Bolgeku tak do Krkavčích skal.
Oheň se příjemně rozhořel a už jsme všichni seděli u stolu.

"Zíra bychom k večeru měli dorazit Na místo setkání s Bartolomeem a Emmou" řekl Godar a prstem ukázal naši polohu a polohu Ženštic.
Pozorně jsem se koukala a dodala. "Kdybychom to vzali přes Tygří les můžeme tam být o půl dne dřív a mít větší šanci že tam zastihneme Bartolomea s Emmou "
Nakonec dooda zní že dojdeme na rozcestí asi 2 kilometry odtud a pak se rozhodneme.

Jelikož Detazar snědl veverku ... nezbylo nic jiného než že jsem vytáhla kus chleba ktery mám z domu bylinkářky.
unava mě donutila si jít lehnout a tak jak mi to často nejde, tentokrát jsem usla jako když mě do vody hodí...

Rano mě probudil křik ptáků a slunce deroucí se zrkz rozbité stěny. Zvedla jsem se na lokty abych se zorientovala. Přikrytá jsem byla Godarovým pláštěm a Godar si ještě pochrupkával vedle mě. Detazara jsem pak našla zachumlaného do deky hned před krbem kde ještě stále doutnaly a pěkně hřály uhlíky.
Jsou tak roztomilý když spí lehce se pousměju a odcházím se dát do kupy bude chvíli trvat než usměrním to vrabčí hnízdo na hlavě.
Venku jsem se opláchla a u nohou se mi objevilo roztomilé kotě žadonící po jídlu. Když zjistila že ode mne se jídla nedočká vběhla do domu hned ke spícímu Detazarovi a zřejmě ucítila ještě pozůstatky veverky a urputně mu začala olizovat obličej a to jej probudilo.

Po hodině jsme se rozhodli že vyrazíme na cestu
asi po pul hodině chůze jsme dorazily k onomu ukazateli který rovně ukazoval Nějaký nazev vesnice nebo něčeho a druha smerem k Tygřímu lesu který vykukoval za mírným vrcholkem pole a k němu vedla málo používaná cesta ze štěrku... a zvědavě jsem koukla jak se Detazar s Godarem rozhodli

Rudnou mi uši. Vždycky mi rudnou uši, když mi nějaká žena dá najevo cokoliv, co se dotýká mého ega. To srdce jsem nekoupil pro Rebeku. Ale ani pro Marlenku, jak by si třeba mohla myslet. Koupil jsem ho, jak se říká, do foroty. Že by se mohlo hodit.
A dal jsem ho Rebece, moc rád právě jí. A ona se na mě podívá takhle.
Pak mi rudnou uši, když řekne, že mnou navržená námořní cesta není ideální. Skoro se mi směje. No směj se! Však jsem to věděl, že není ideální, papouškuju maximum, co jsem dokázal zjistit..
"Vždyť já moře ještě skoro neviděl, krom přístavu v Soleku." Právě proto se radím s pirátkou a pevně doufám, že bude vědět o těch věcech víc než já a ona o nich ví víc a to je skvělá zpráva - a přesto mi zrudnou uši!
Naštěstí jen na chviličku, má přirozená touha poučit se a vědět co nejvíc dá tomu trapnému okamžiku hned vale.

Dokonce donutím Rebeku, aby mi pověděla co nejvíc o té trase, mořských proudech, ovládání lodi, navigaci a hvězdách.
"I kapitánka a hlavní kormidelnice musí někdy spát, někdo by měl aspoň základní věci také znát..."

Uzná, že mám pravdu a brzy se rozpovídá, ráda, jako každý, kdo může pomoci svými znalostmi a dovednostmi ke společnému úspěchu.
Detezar nás doprovází po svém způsobu - tu daleko vpředu, tu daleko vzadu, občas žvýká nějakou bylinu či ji aspoň zadumaně očichává, jindy výská a dělá přemety.

Buď máme štěstí nebo jsem správně zvolil trasu, ale všechny bytosti zlé či Odpornými ovlivněné s úspěchem míjíme. Snad jsme jimi zasaženou oblast nechali za zády a budeme se jim nějakou dobu vzdalovat. Jen večer nemáme moc štěstí a mineme vesničku, či spíše shluk stavení, kde jsem očekával, že požádáme o nocleh. Šel bych ještě pár kilometrů a něco našel dál, ale Detazar si radostně ustele pod převislými kořeny dubu vedle cesty a v pochodu rozhodně pokračovat nehodlá.

"Asi nezbývá, než se tu někde utábořit," oznámím zjevné Rebece a pokrčím rameny.

Bartolomeo u brodu

Vyděšená, stále v jakém si částečném tranzu, sleduji počínání trpaslíka. Ten s křikem právě osedlal jednu z těch věcí.
Někde v cirkuse by tohle estrádní číslo jistě sklízelo nadšený aplaus a smích.
Vždyť si představte trpaslíka, jak sedí něčemu na krátkých zádech, co velice vzdáleně podobné rybě, otvírá ohromnou tlamu ostrých zubů, aby trpaslík švihnul a rychle je vzdálil, než se čelist zase sklapne. Ta věc začala nadskakovat a houpat se, jak kůň, jehož se snaží prvně osedlat.
Jenže to nebylo vše, byly tam další obludy.
" No hov...", ulítlo z mé pusy a vystřelila jsem směrem ke břehu.
Samozřejmě k tomu druhému.
Tak zatím co trpaslík jel svoji" ŽIVOTNÍ " jízdu, já jsem zběsile otáčela hlavu za čeřící se vodou. Když se ve vodě objeví i první tlama, neuvěříte, že bych dokázala snad málem i běhat po hladině.
Bartolomeo měl krátké nohy, tak to té potvoře více méně znesnadnil. Já bych po takové jízdě spíš těm svým dala sbohem.
V životě jsem s obludama neměla nic společného, o to těžší tyhle poslední dny byly.
Nebyl čas, jen jsem za běhu vysvobodila tesák a bodla jednu z těch věcí. 34
Zásah to byl, ale netroufala jsem si ztratit ani krok, nedej bože zakopnout.
Když už konečně vylézám na břeh, ty věci mělčina zastaví a zmizí pod vodou.
Funěla jsem a dusila se, jak teprve tělu dochází, že podniklo heroický výkon.
" Uteč! Bartolomeo! " Zavolala jsem na trpaslíka. A začala házet kamení vždy tam, kdy se jen v náznaku vynořilo tykadlo.
Jenže to už letěl vzduchem a se šplouchnutím zahučel do nedalekého rákosí.
Teď po něm šli ty věci tři, ale jak se dostal do mělčiny jen vzteky cvakaly zuby.
Natáhla jsem ruku a pomohla mu z vody.
" U všech bohů, co to bylo? " Vyhrkla jsem a pokračovala ve vydýchání.

Brzy už byla černo černá tma a já rozdělala oheň, abychom se usušili. Dostatečně daleko od řeky.
" To bylo o fous, děkuju ", usmála jsem se na něj.

Druhý den už bylo hned po ránu jasno a mlhy se ztratily. Před námi byly lány políček a mezí, sadů a vinic za nimiž se vznášel k nebi kouř. To byl cíl našeho putování.