Čpavek? Tak tohle tu zůstat koncentrované, už mě fakt vystehují!

Zírám na lakmusový papírek mezi prsty. Ale ještě něco tam... Duhově fialová? Že by v tom bylo ještě něco magického původu? Zrovna teď bych se měl hlavně někam uklidit. A vyvětrat!

Popadnu sbalené věci, hodím těžký ranec na záda, pootevřu okno, to zajistím řetězem, ještě smetu do kapsy drobky vosku s výbušnou směsí, svazek klíčů do ruky a pak konečně vyběhnu že dveří své laboratoře.

Pochopitelně okamžitě do někoho vrazím. Na ulici panuje šílený zmatek. To mi tak scházelo. Zabručím zbytečnou omluvu, protože postižený je už dávno pryč. Tudy se nikam nedostanu. Vzpomenu si na "slepou uličku". To by šlo. Ať se děje cokoliv, v knihovně budu jistě v bezpečí a jestli je šance obejít tohle stádo, je to právě tamtudy.

Proběhnu protějším domem, zahnu doleva a...

Nějaký "vousáč" upřeně hledí tam, kam se v příštím okamžiku chystám podívat i já.

Rychle se převléknu z promáčené noční košile do svého oblečení. Beatrice se konečně zdá trochu uklidněná. Pořád jsem z ní ale nedostal, co že jsem to ze spaní říkal. Strašným hlasem, prý. Nakonec to z ní dostávat nepotřebuji, vím, co to bylo, ale nechci si to vůbec připustit. Proč bych to říkal JÁ hlasem TOHO? Ta tři obyčejná slova, která se mi nezvaná vracejí do snů.

"TO SI NEMYSLÍM." Ten ledový hlas, co nejprve spálí kůži a až pak se zavrtává do morku kostí..

Kašlu na to. Nemá smysl to teď řešit. Jako tolikrát v posledních dnech.
„Zjistím, co se tam venku děje, a přijdu za tebou.“
Políbím Beatrice na rty a vyběhnu na ulici, kde už vládne čilý ruch. Lidé se jeden druhého vyptávají, co se děje, ale zdá se, že nikdo nic pořádného neví. Likein chrám je jediné téma, které se opakuje. Něco hrozného se stalo v Likeině chrámu.

Zítra jsem se konečně měl dostat dovnitř do Velké knihovny! Co se to, sakra, děje?

Rozběhnu se tam, mám to jen pár ulic. Spolu se mnou se tím směrem valí celý dav. A proti němu se valí dav, který tlačí solečtí strážníci směrem od chrámu. Jeden z jejich velitelů řve nelibozvučným pisklavým a již trochu ochraptělým, ale velmi výrazným hlasem:
„Zpátky! Všichni zpátky! Teď se k chrámu nesmí! Mějte rozum, sakra! Zpátky!!“

Na okamžik mám pocit, že se zachvěla země. S novou vlnou jekotu proběhne od chrámu k nám početná skupina lidí spěšně otevřeným kordonem mezi strážnými. Někteří jsou špinaví od prachu a krve.
„Co se děje!?“ Ptá se stále naléhavěji dav zvědavců, k němuž patřím, prchajících, ti ale s děsem v očích prchají pryč. Ten děs v jejich očích je upřímný a velký. Zájem davu tlačit se přes strážné dál k chrámu výrazně ochabl. Samotní ochránci pořádku se velmi nejistě ohlížejí za sebe a snaží se vytlačit dav co nejdál.
Nedá mi to.
Musím se tam podívat! Musím! Možná jde o ten gobelín!
Těch pár dnů, co jsem se ve městě nudil, jsem okolí chrámu prochodil dokonale, a tak okamžitě vyrazím. Oběhnu blok, projdu nenápadným průjezdem a kratičkou slepou uličkou za ním dojdu až ke zdi chrámové zahrady.
Nejsem tu ovšem sám. Zeď a její slabá místa už obhlíží někdo další..

Všechny cesty vedou do Soleku

každý hráč

"Na vědomí se dává všemu lidu země, že v hlavním městě Soleku, jakož i ostatních městech císařství, se od šestnáctého dne měsíce Abikura konají velkolepé týdenní slavnosti, ku příležitosti dvoustého výročí nástupu rodu Rakků na říšský trůn a s tím i příchodu tohoto věku prosperity a míru pro celý civilizovaný svět. Dvanáctka nechť žehná císaři dlouhými léty v plnosti sil i moudrosti a lid zpívá písně o Císařových dobrodiních... ." Rekapituluješ si v hlavě před spaním, co dnes vyhlašoval jeden z gardistů, pak už tě ale spánek přemůže...

Ve strohé světnici bez oken i dveří, jen při mihotavém světle lampy pracuje shrbený tkadlec. Ačkoliv snad ani ta lampa není potřeba, pracuje po paměti. A má na spěch. Jeho dílo už je skoro hotové, jeho prsty zkušeně kmitají mezi vlákny vznikající tapiserie tak obratně, jako by hrál na harfu. Už zbývá jen několik řádků a ten nejskvostnější, největší a nejdokonalejší gobelín, jaký byl kdy stvořen od dob samotného založení světa bude konečně hotov. Věděl, že nemá ani chvíli nazbyt, aby se mohl pokochat a propadnout jen na moment kouzlu té nádhery, zadavatel toho arcidíla se pro ně totiž už brzy vrátí.

"Jdete dřív." vydechne zlomeným hlasem tkadlec aniž by polevil v práci nebo pohnul hlavou směrem k siluetě, která se právě zcela bez hlesu pospojovala z útržků stínů v rohu místnosti za jeho zády.
"TO SI NEMYSLÍM." dostane se mu odpověďi ledovým hlasem, který nejprve spálí kůži a až pak se zavrtává do morku kostí.
Stařec mohl v zádech přímo cítit, jak se silueta bez hlesu přibližovala. Ani tehdy se mu však neroztřásly ruce. A dokonce ani když mrazivé ticho přerušil táhlý nezaměnitelný zvuk taseného ostří.
"TAK PATETICKÉ." Ani tehdy se ale na příchozího neotočil, a ani tehdy se nepodíval na své umělecké dílo, které si v tom přítmí vlastně nikdy nemohl prohlédnout celé. Namísto toho přejetím ruky uhladil místo v tapiserii, na kterém právě pracoval, byl to shodou okolností zrovna motiv erbu města Solek, a jeho zrak padl na několik malých dosud nezapojených nitek, které tím pohybem trochu povytáhl, v posledním okamžiku je uchopil prsty jedné ruky a sežmoulal v nevzhledný uzlík.

Následoval bleskurychlý záblesk stříbrné čepele, který tě prudce vytrhl z toho podivného snu.