Tahle světýlka mě neošálí. Ani náhodou! (81%)

Zato Emma se na můj vkus směle vydala v ústrety nejen říčnímu proudu, ale i "bludičkám". Vlezla do vody a odevzdaně míří...
Úplně špatně! Na hloubku? Proč? Sakra!

"Emmo! Co to u všech bohů...?!"
Tebe neomámí, Bartolomeo, ale ji ano. Už mi to došlo a voda se rozstřikuje do stran, jak se snažím dívku doběhnout.

Kdyby tu tak teď byl Godar. Zhasnul by tu potvoru se zeleným světýlkem "svým zeleným světýlkem". To by viděla! Vlastně neviděla. No to je fuk. Už vidím ty zuby a obrys tykadla. Co hůř, další dvě světélka se kolébají nedaleko.

Zoufale se vrhnu vpřed, skočím obludě na hlavu nebo co to je a dýkou tnu právě po tom jeho tykadle. Možná je to pro něj nedůležitý orgán, možná je to nervové centrum. Musím doufat, že ho to alespoň vyvede z míry a Emma se mezitím probere. Třeba ji voda, která teď stříká na všechny strany, jak sebou hnusný predátor hází, probere z omámení. A zafungovalo to.

Emma teď s vytřeštěnýma očima hledí na řady hnusně křivých, ale nebezpečně ostrých zubů, které se snaží dostat trpaslíkovi na kobylku. Ten, zčásti nad hladinou, předvádí rodeo, které dosud nebylo k vidění. Svírám pahýl po useknutém tykadle a krčí nohy, aby mu nebyly uhryznuty. Zdá se, že příšera by se už možná raději vzdálila, ale Bartolomeo ji houževnatě drží. Přitom se řevem snaží upozornit na další nebezpečí, přibližující se od břehu.

Cesta až překvapivě klidně a celkem rychle utíká...
Dokonce jsem na sobě začala zjišťovat, že společnost těch dvou mě i celkem rozpovídá...

Když se Godar cestou rozpovídá o trase kudy se chce dostat ke Krkavčím skalám, neubráním se širokému úsměvu...
Vypadá roztomile a k popukání když mluví o něčem čemu si myslí, že stoprocentně rozumí a přitom to tak není.
Nechám jej tedy domluvit Ok, dobře ... teď už ale opravdu tupě civíš

"Jo jasně. S tou lodí uvidíme jak bude vypadat. Nějak se mi nechce se nechat vléct nějakou jinou lodí. A myslím, že i kdyby ta loď zajištěna nabyla... nás pět si určitě poradí. Stejnak někde se bude muset sehnat jídlo a pití na cestu a ještě pár celkem důležitých věcí...

Zastavka na "oběd" mi dá trochu času k tomu abych mohla pomalu doplnit mapu a začít plánovat směr trasy.
Téměř ihned jak rozložím mapu, objeví se přede mnou krásné a celkem velké perníkové srdce. "To je pro tebe." ozve se s Godarových úst.
Poměrně dost zaskočena odložím uhel, a zazubím se Godarovým směrem "Díky, snad původně nebylo pro někoho jiného?!"
Jo jasně prostě si ani v těchto situacích nemůžeš odpustit ty jedovaté dodatky?!

Když se zpět zaberu do mapy zjišťuji , že trasa kterou vybral Godar nebyla tak úplně zcestná ... ale odbočit u souhvězdí kola je celkem sebevražda a s nezkušenou posádkou hodně pravděpodobná.
Zmíním se o tom ale prozatím to nechám být a konečnou trasu rozhodnu až budeme všichni pokupě a budu si jistá co kdo a jak zvládne.
Cestou si ale vše musím vše promýslet a vymyslet plán a úkoly pro každého z nás až dorazíme do Bolgeku.

" To je něco otravně těžkého." Pousmála jsem se na vousáče, ale tahat něco takového fakt chtělo pořádnou sílu.
" Znala jsem jednoho trpaslíka. Drun. Takovej pošuk. Měl vousy načesaný do stran jak ježek bodlinky. Fakt podivín. No a tenhle Drun, ten dokázal ohnout kováři podkovu. Prostě to nechápeš. " Nadhodila jsem v celku zajímavou zkušenost. Samozřejmě nebudu slepičit, že byl fakt úžasnej se šperhákem a dostal se do každého zámku široko daleko.
Na jeho poznámku jsem reagovala těžce potlačovaným překvapením.
" To je to tak vidět? " Zaskočil mne a já pochopila, že mne asi prohlédl. o to více jsem z něj byla u vytržení.
" No dobře nejsem úplně tak docela šermířka ", přiznala jsem trochu rudá jak podzimní jablíčko.

" Krutoves a na záda mi lez ", juchla jsem s úsměvem a dolíčky ve tvářích.

Vybouchla jsem smíchy, když si spálil hubu.
" Jsou horký, zrovna upečený. " Zatrylkovala jsem.
" Bludičky", vyhrkla jsem trochu vyděšeně?

" Slyšela jsem o nich, ale čekala bych je v močálech", poznamenám.
Když už jsme jen s trpaslíkem dodám, " to budou spíš pašeráci, nebo něco takového".
Ve městě za většinou neřádstva vždy mohl nějaký ten gang nebo zlodějíček, či dokonce chytrolín.

" Nechceš je dráždit, že ne? " Obávala jsem se dalšího šílenství jako v případě Detazara.
Ten pohled mne děsí.
Šine se k brodu. U všech bohů ne!

"Detazare! Vítej zpátky! Věřil jsem, že se k nám přidáš, i když trochu jsem spíš čekal, že to bude tak nějak... jak to říct," nahlas přemítám a točím si ukazovákem kolem spánku. "Po šamansku! To je ono. Tedy tak si to představuje absolutní nešaman. Že tam dost možná zůstaneš ležet, ale když bude třeba, tak se s námi dokážeš i přesto spojit nebo nám dokonce pomoci. Tak nějak jsem to myslel. Ale když budeš kolem nás zvesela poskakovat, taky dobře."

Usměju se na barbara a pokračujeme v cestě, která nám rychle a příjemně ubíhá. Nevím, jestli se mu bude líbit na moři a jsem si jistý, že Rebece se tam líbit bude, proto jsem byl naprosto spokojený se stavem věcí ráno. Obou se na to určitě cestou zeptám. A také zmíním Krkavčí skály, třeba o nich Rebeka něco ví.

"Ze známých a používaných tras by to mělo být nejblíž z trasy Bolgek - Chanrůn, což je prý ne ten konkrétní přístav, ale celý obydlený kontinent, kde žijí lidé se zelenou kůží a našince tam nepustí. Své přístavy ale našim lodím otevřeli a čile s Císařstvím obchodují. Tak někde v polovině této trasy je třeba uhnout přímo za souhvězdím Kola. Moje oblíbené souhvězdí, nedá se přehlédnout. Měl by to být kousek, to odbočení. Nejvýš pár hodin plavby, prý. Velekněz mi dal vzkaz pro místního kněze, který by nám měl zajistit nějakou menší loď, kterou by prý vlekla obchodní loď až k té odbočce. Že by se jí nevyplatilo, té obchodní lodi, si s námi tolik zajet, že prý ten vlek bude schůdnější. No já nevím."

Poloprosebně a polozbožně pohlédnu na Rebeku, o které doufám, že mě vysvobodí z nástrah učit se detaily o mořeplavbě. "Naštěstí ty nám s tím pomůžeš, viď?"

Snad se potatila a táta nebyl skoupý na slovo, když se plavila pod jeho vlajkou.

Poté, co zastavíme na pomyslný oběd, objevím v brašně pozapomenuté perníkové srdce. Obřadně jej vytáhnu a podám pirátce.

"To je pro tebe!"

"Nevím, co je herberk. Ta truhla je, pravda, trochu neskladná. Ale celková váha není tak velká, jak by se mohlo zdát."

Jsem rád za svůj obyčej vyrážet čas od času do přírody nasbírat nějaké suroviny. Truhlu jsem měl vždy s sebou. Nejsem z těch alchymistů, kteří se nehnou z města, pohodlně kupují drahé komponenty přes ulici a ve svých dílnách kynou. Teď mi má záda jsou vděčná. Není to pro ně takový nezvyk.

Kousek chleba nám vozka přece dal. Ale až když byly kameny z cesty. Jak jsem mu pomohl pohnout vozem, zaslechl jsem zvuk namáhaných třecích ploch a věděl jsem, čeho je třeba. Promazal jsem kola a muž se pak za námi ještě otáčel a mával, celý rozzářený štěstím. Prosťáček, pomyslím si jen.

"Tam, odkud jsi, říkáš... A ty víš, odkud opravdu jsi? Předtím, nežli tě spolkla ulice? Osobně proti tobě pochopitelně nic nemám. Naopak. Ale tyhle bleší gangy sužovaly měst
o jako obtížný hmyz. A znám mnoho poctivých lidí, kteří byli oloupeni jen proto, že byli důvěřiví nebo měli starost o chudé žebrající děti. Je mi jasné, že taková pouta není jednoduché přetrhnout. Chce to velkou odvahu."

No tak nic. Hleď si svého, Bartolomeo. Nějakou dobu zase jdeme mlčky. Pole střídá louku, ta zas houštiny. Remízek, les, mýtina, nálety, pastvina, pole. A tak se to barevně střídá. Sem tam ves. A hele - Krutoves!

Vzpomněl jsem si na hospodský vtip a nečekaně ze mě vylítlo: "Řekni: Krutoves!"

Dívka se na mě překvapeně otočí.
Vzpamatuji se, až se leknu. Rychle se jako zamračím a očima přejedu těch pár křemenů u svých nohou. "É, nó, radši nic."
Ještě by mi na ta záda opravdu vlezla!

Vylidněno, pusto. Chalupy prázdné, až na pár. Ženy těch několika dřevorubců, co se zmohli po dvou tancovačkách na námluvy, teď vyvařují. Jedna dokonce pekla, jak jsem zjistil díky Emmě. Ušklíbnu se. Nedá se svítit. Je to malá straka. Nemůže si pomoct. Popojdeme ještě kousek a já se zhluboka nadechnu vůně té čerstvé buchty. Načež si horkými povidly spálím jazyk a část spodního rtu. Syknu bolestí. To máš za to, trpaslíku hloupej. Mlsnej. Nenasytnej.

U příští chalupy, které se kouří z komína, se zastavím, opráším se, vytřepu drobky z vousů a zaklepu. Žena má dlouhé hnědé vlasy spletené do copu, který už ovšem moc pohromadě nedrží. Její zástěra je mokrá, i blůzka nese mokré skvrny. Rychle přesunu pohled na děti, které se jí drží nohou. Ty jsou suché. Takže je nekoupala. Pere.
"Zdravím, panímámo. Vím, že chlapi jsou teď v lese. My potřebujeme jenom ukázat správný směr. Ženštice. Navedete nás?"

Když matka vidí za mými zády Emmu, trochu se uklidní. Přejde práh a vytáhne tak děti několik kroků z chalupy. Ty můj pobavený pohled za chvíli nevydrží a s pískotem utečou zpět do světnice.
"Jo, do Ženštic, to neni složitý. Musíte sejít k potoku. Pak se dáte po proudu. Ale jenom k brodu. Tam přejdete na druhej břeh a pokračujete po vyjetejch stopách vozů. Už tam teda dlouho nikdo nejel. Co sou votamtaď v noci vidět ty divný světýlka. Lidi myslej, že to sou bludičky. A já vám povidám, že to tak určitě je!"

Cestou necestou...

Nastalo další ráno. Kupodivu na to ,že jsem spala jen minimálně jsem se vyspala poměrně uspokojivě....
Poznala jsem to podle dredů které se mi vytvořily na zátylku.
Ovšem celkem znepokojivé pro mě bylo probudit se v Godarově náručí... když jsme usínali bylo mezi náma místa že by se tam vlezl Bartolomeo i s Emmou. Proto si nedokážu uvědomit jak jsme se mohli ocitnout v tak těsné blízkosti. Nejsem ten typ co by procestoval celou postel ze spaní jelikož jsem zvykla spát v houpací síti v podpalubí, a tam moc prostoru k cestování není.

No než se Godar probere jdu vyhledat vodu na umytí a něco čím bych se zbavila toho polštářového účesu. Když procházím kuchyní ,už na nás čeka snídaně bohatá na chlorofyl... Paráda... snad se mi ta králičí podoba vyhne... i Detazar se nepohl ani o milimetr.
Usměji se na Darhoňu ktera mě vitá s širokým , až podezřelým úsměvem na tváři a heřmánkovým čajem v ruce.

Godar ještě stále spí tak se chci vrhnout na svůj včerejší úlovek ale když se k němu přiblížím zak v místě kde byl zabodnutý trn jakoby se maso rozložilo. prostě uprostřed stehna na mě kouká díra nevábně nazelenalé barvy a zápachu.
To si snad dělají prdel... Naštvaně máchnu rukama, protože včerejší akce byla vlastně úplně zbytečná...
Ještě jsem si vzpoměla že těch pastí tam bylo více proto se rozhodnu ještě rychle zaběhnout na místo kde je veká pravděpodobnost ,že by tam něco mohlo být ......
Bingo! už vidím jak se na očku houpe za nohu chycená veverka... není to divočák ale aspoň něco ... rychle ji strčím do brašny a prchám z místa činu ...
Sotva dojdu Godar už připraven čeká na mě.

"Připravena?"
"Připravena"

A tak tedy vyrazíme... Neuběhne ani 5 minut cesty a slyšíme jak za námi něco huláká....
Je to bežící Detazar... "Ale, pán se rozhodl se k nám připojit?" Prohodím trochu jedovatě, ale s šibalským úsměvem.
"Každopádně vítej mezi živými" lehce o něj šťouchnu
"Dozvěděl ses v tom tranzu aspoň něco co nám pomůže?"

Dlouhý sen

Někdy se to stává. Duše šamana je citlivá na různé proudy, zřídla moci a magická místa. Pod střechou bylinkářčiny chalupy se toho sešlo více, než snad Darhuňa sama tušila.
Ačkoliv mé tělo spočívalo v klidu, mým skutečným úkolem byl boj. V astrálu se zamotala ta správná vlákna s vlákny Odporných, kteří byli tentokrát o krok napřed. Nechybělo mnoho a dostali by se ke gobelínu první!

Tak mi konečně má snová vize odkryla tajemství o tom tolik důležitém koberci. Pochopil jsem proč jej Godar tolik protěžoval i proč se všem o něm zdálo, jen mně ne.
Chronos i Gairos, bratříčkové, páni času se zase asi trochu poškorpili...
Prolétal jsem nad krajinou v podobě andělíčka. Viděl zřetelná vlákna od vesnice j vesnici, jako přesnou mapu, kde číhá zlo a nebezpečí. Všechny nitky pulzovaly černým životem jak tepny prokletého organismu. Vše se sbíhalo do opuštěného mlýna u Pěknohradu.

Tam jsem podstoupil mentální souboj se Zlým Rarachem. Bylo to fifty fifty. Jeho i moje moc oslábla na polovinu.
Pak mne probudila vůně spařené plísně, já potěšeně zamrkal, čiperně vyskočil z kanape a rozjařeně doběhl Rebeku s Godarem, kteří se právě vydávali na cestu...

Rebeka se vrátí až po mém příchodu k bylinkářce. Vypadá vylekaně a hned se začne vypovídat z nepříjemného zážitku. Konejšivě ji obejmu kolem ramen. Spíš přátelsky, trochu nešikovně. Tak nějak si netroufám, na co bych si troufl u ženy, kterou neznám, se kterou mě osud nespoutal.
Daleko lépe zabral čaj od staré moudré paní. Snažím se od ní něco vyzvědět, ale její způsob komunikace je takový... nevím. Ten, co si tam u pece chrupe už dva dny v kuse, ten by si s ní rozumněl! Znovu se na něj musím jít podívat. Vypadá tak křehký, jako vyschlá skořápka nějakého stromu. Klidný, mírný úsměv na rtech. Jeho dech je tak slabý, podobně prý dokáží některá zvířata prospat celou zimu. Detazare, ty jeden. Připoj se k nám zas, až přijde čas, ano? Slibuješ?

Od Darhuni se dozvíme, že všelijaké bytosti lesa se nyní probouzejí. Ty dobré i ty, u kterých to není tak jednoduché a nakonec nejvíce ty, které nejdou pro ránu daleko. V noci se vydá do lesa trochu jej zase uklidnit. Nu, já bych si tam v noci sám netroufl.

Usnu rychle, po celodenním konečně opravdu náročném pochodu se ihned poddám milosrdnému nevědomí.

Ráno zkontroluji Detazara. Vypadá naprosto stejně jako večer. Jak myslíš. Měj se dobře.

Potom s povděkem přijmu něco málo svazečků sušených rostlinek od bylinkářky a dám je do brašny. Také u ní nechám knihy, o kterých jsem přesvědčen, že už nám více nepomohou. Nechávám si už jen Vrcholné řemeslo je nejvyšší Magií - Úpadek řemesel a zánik světa. Tam je všechno, jen to správně interpretovat. Vezmu s sebou i ten trn, co zaútočil na Rebeku, myslím, že Bartolomeovi by se mohl líbit.

"Připravena?" zeptám se Rebeky, když na mě právě takovým dojmem působí.
"Připravena," odpoví stručně, než vyrazíme na cestu. Povedu nás trochu jinudy. Přímo na Ženštice, mělo by to být kratší a hlavně dál od možných setkání s Odpornými. Sice po cestě budou první dva dny jen menší usedlosti, ale to by nemuselo být na škodu.

Putování s Bartolomeem

Culím se, jak do sebe souká kradená vajíčka.
Život mne naučil zcela zásadní pravdu. Z talíře toho druhého, chutná mnohem lépe.
Na dotaz o vsích jsem zprvu pokrčila rameny a sebrala svoje věci, ale při tom jsem si snažila vzpomenout.
Znáte ten pocit, když někdo něco řekne, máte to na rtech, ale ne a ne ven.

" Neříkal Ženice? Né, Žena, Žen, Ženštice", provolám vítězně.
" V Ženšticích máme počkat nebo nechat zprávu, tak navrhuju tam počkat", dala jsem návrh do plénu.
" Tim nic nepokazíme ", stihnu ještě dodat.

" Zní jako plán ", usmála jsem se na něj a držela krok.
" Mimo město jsem vlastně nikdy nebyla, Solek byl jak mámin prs. Od toho se mimino prostě horko těžko trhá", směji se.
" Tam odkud jsem se pouta těžko trhaj." Nebudu říkat, že podsvětí nesnáší, když vybočíte.
To snese přirovnání s pochodovým šikem vojáků. Když se někdo courá, velitel ho nechá zmrskat.
Já měla štěstí a výprasku i trestům jsem vždy o fous vyklouzla.
" Není to herberk, tahat tu truhlu na zádech? " Nezavřela jsem pusu.
" To si nemohl něco říct? Taková hrůza! " Vynadala jsem mu, když si z vlasů vytáhnu neposedné stéblo.

Když po nějaké době chůze staneme před rozcestníkem a čteme, já to alespoň tedy uměla.
" Horlas byla ta první vesnice co?" Odfoukla jsem kajícně.
Naštěstí zanedlouho potkáme sedláka s povozem a zatím co Bartolomeo odvádí mužskou část práce a čistí cestu od balvanů, já jsem udělala tu důležitější část a vyptala se na cestu.
Zkoušela jsem vyhandlovat trochu chleba, ale místní mají tvrdou práci a nedají se tak snadno.
" Měl jsi pravdu, dobří lidé vždy poradí ", odvětila jsem a divila, že tak funí.
" Rovně za nosem a Krutoves je před náma", měla jsem velká očekávání.

Jenže jméno klamalo. Krutoves byla spíš krutě klidná, vlastně skoro mrtvá. Z toho co jsem měla možnost zahlédnout, zde žila většinou převážně dřevorubecká menšina, přes den zalezlá v lese.
Zeptat se na cestu jsem poslala Bartolomea. Zatím jsem štípla dvě buchty co se na talíři chladily v okně. Toho si hospodyně ani nevšimne.
" Na", podala jsem jednu trpaslíkovy.