Nečekané a nepříjemné setkání

Po odchodu Emmy a toho plecháče se poměrně nic zajímavého nedělo a ani jsem se nic moc nového nedozvěděla... Ovšem jsem tady Detazara nemohla jen tak nechat.
Jeho roztržitá povaha by mohla bůhví co napáchat kdyby se náhodou probudil...
Nechtělo se mi ovšem jen tak sedět a čekat na zázrak, sice bych jeho muší váhu mohla hodit na rameno a odkráčet s Emmou... Ale že bych se chtěla opět střetnout s Fryderykem, to není zrovna dvakrát příjemné jak pro mé ego tak pro ty nervy.

Rozhodnu se tedy preventivně Detazarovi kolem pasu uvázat lano tak, aby jej nemohl jen tak rozvázat , jen jedině že by jej jak zvíře, které si při zachráně života, překouše svou tlapu chycenou do pasti. Vlastně tohle je velice pravděpodobné...

Proto nakonec ještě poprosím bylinkářku aby na něj jedním očkem občas koukla, popřípadě mu zkusila udělat čaj z jeho oblíbeného lišejníku.... třeba ho to probere.
Nakonec vyrazím na chvíli ven se projít a zkusit ulovit něco k snědku... Mám chuť na pořádný flák masa ... ještě sním pár sedmikrásek a zeleně a stane se ze mě králík. Pečený kralíček.... králík na smetaně.....rozpadající se masíčko... polknu slinu a vydám se do nedalekého lesa...
Mám sice vice zkušeností s rybolovem, ovšem v dohledné blízkosti , jelikož se nechci moc vzdalovat od stavení, nic není.

Po pár chvílích už se nachazím v solidně hustém lese, kde jsou ale zřetelně vidět stezky kudy chodí zvířata... Využiji své zručnosti a postavím několik pastí ruzně velkych ... tohle mi zabere několik hodin ... Hotovo vrátím se zkontrolovat Detazara a za pár hodin se vrátím zkontrolovat pasti...
Když se vrátím zpět do stavení.... No vypadá to tady jako bych se zdržela jen pár minut ... jediná změna byla, že bylinkářka ze svého křesla přesedlala ven na lavičku před vchodem do domu... Přisednu si , ale protože nejsem zrovna výřečný typ c se týče těchto lidí moc toho nenamluvíme...

Když se vracím zkontrolovat lup (81%), vypadá a zní velice uspěšně... pdyž se dostanu blíže zjistím že je to pekně rostly tak 180kg Divočák stále se mrskající a hlasitě kvílející... První co mě napadá je jak jej odnesu...
vytáhnu dýku z pravé boty a už jde slyšet pouze chraptění oběti a teplá krev tekoucí mi po zapěstí... Další věc která mě nenapadla ... ,že tady jako lovec nebudu sama. Když v té chvíli uslyším z né moc velké dálky štěkot a vytí divokych psů... Na chvíli se mi zastaví srdce... Nemám čas pitvat celeho divočáka, ovšem snažím se z něj dostat co nejvíce. když se Dýkou dostanu zkrze maso ke kosti příjde na řadu šavle. Když se ale ohnu abych dýku schovala zpet do boty zpod košile se mi zhoupne přívěsek.
"Zelena??? Proč zelena???? vyděšeně koukám na zeleně zařící světlo které doteď vždy svítilo modře.
Tep se zrychluje, tasím šavli a rychle se snažím odseknout kost.
V tu chvíli mi kolem hlavy prosviští osten. Zastaví se o strom který stojí asi půl metru za mou hlavou ... Poslední sek a noha divočáka je moje. Rychlost podpoří praskající větve v křoví. Popadnu kopyto a když stehno zvedám ze země, z hustého porostu se vynoří Dvě zářící žluté oči doprovázene... Stromem? NE!... To ten keř se přibližuje a cení na me ...Tesáky? vypadá to jako člověk křízeny s nějakym druhem ostnatého keře a možná vlkem ?
V é stínech vrhajících stín to nejde moc dobře rozpoznat... Co ale jde rozpoznat a slyšet je napínající se tětiva připravena k dalšímu vystřelu. Hodím Nohu na záda a dám se na utěk... tak tak se dostanu z lesa a nezastavím se dokud nedoběhnu k ohništi které je vedle stavení bylinkářky...
Odhodím Nohu a únavou se složím do trávy, když slyším hlas... To je Godar?! Zvednu hlavu a už se ke mne natahuje jeho ruka a pomáhá mi vstát... "Pěkný úlovek" odvětí než si všimne děsu v mých očích...
Pomůže mi z úlovkem k domu. Kde se usadíme na lavičce a celý svůj zažitek mu odvyprávím nad hrnkem heřmánkového čaje. Když ukážu znovu na úlovek všimnu si trčícího zeleného ostnu ktery jen o pár milimetrů neprošel zkz chlupatou srst...
Godar jej vytáhne a chvíli si ho prohlíží ovšem v šeru svíček nejde docela dobře rozpoznat oč jde...
Nakonec se rozhodneme si jít lehnout.
Zavidějíc Godarovi jeho rychlousnutí, ležím a koukám zkrz okno na blikájící hvězdy než také upadnu do kómatu.

PČÍK!!!

No to jsem si mohl myslet, že tahle malá, předčasně dospělá sýkora něco zákeřného vyvede. Nemyslím krádež vajec. Myslím to podlé probuzení.
Zakoulím očima a posadím se. Ještěže jsem malý - nepraštil jsem se do hlavy o střechu. Vysoukám se ven a počnu se oprašovat od suchých stébel. Vypráším deku a plášť. Pak si dřepnu k uhasínajícímu ohýnku a vezmu do ruky předtím odložený rendlík s míchanými vejci. Jejich původ nekomentuji. Ale je mi jasné, že dobrovolně nám je sem nějaká kvočna nepřinesla.

Zamlaskám, když ve mně snídaně zmizí, pokývám sám pro sebe s pohledem upřeným do neurčita hlavou. Je to něco mezi uznáním, poděkováním a zároveň pokusem si vzpomenout, co nám to Godar před spaním vlastně říkal. Názvy nějakých vesnic. Vidět to napsané, nejspíš bych si je vybavil přesně. Ale zkuste mluvit na unaveného trpaslíka za deště těsně po tom, co se jeho tělo rozhodlo odebrat do říše snů.

"Eh. Co to Šídlo povídal o těch vískách? To první si vůbec nevybavím. Pak nějaké Ženšenovice, ne? V paměti mi uvízla jen Krutoves. Ale že by se mi tam chtělo... Snad je to jen název."
Ema nic. Šibalsky krčí rameny a balí si saky paky. Že má pořád suchý jetel ve vlasech ji netrápí.

"No, támhleté vesnici bych se asi raději vyhnul. Je moc brzo na návštěvy. Bylo by jim jasné, že jsme jim zváleli nějakou píci. Zkusíme se držet tuhle té polní cesty a jít pak dál. Hned v dalším osídleném místě se zeptáme na cestu."
Zvednu se, připevním batoh s truhlou na záda a vykročím mnóóóhem mírnějším tempem nežli včera.

Spěchám víc, než bych sám čekal. Skoro letím. Vím proč. Sluníčko už hezky hřeje a mlhy jsou roztrhané, ale já teď přecházím cíp území topivců, konec mokřadu a budu se muset dostat i přes řeku. Bohužel je to skoro nemožné, bažinaté břehy a hlavní proud silný a hluboký to činí skoro nemožným. Nezbývá, než pomoci si levitací. Raději tak, než ztratit třeba i několik hodin obcházením.

Řeka je za mnou, jenže neměl jsem štěstí. Najednou na mě letí osten. Topivec v rákosí! Nebo jsem měl štěstí? Ale ano!
(Topivec ú.č. 2+hod 4; Já o.č. 1+hod 6)
Uhnul jsem a prcháááám z dostřelu. Co jsem viděl jejich pohyb, neměl by mě chytit. A podařilo se. Běžím fakt dlouho, než zastavím, chci nechat řeku co nejdál za sebou, a ztěžka vydýchávám. Oči plné potu. Některé knihy jsem si mohl nechat u Bartolomea!

Ať už je to jak chce, zbytek cesty proběhl bez nehody, až na samotný závěr, kdy jsem zabloudil a na bylinkářčinu chatrč jsem se v řídce obydleném kraji jen složitě doptával.
Nakonec jsem tedy stejně dorazil až za tmy. Naštěstí jsem byl vlídně přivítán.

"Děkuji vám, paní, moc si toho vážím. Detazar? Cože? Že ho nesmím rušit? Ale..." hodně přísný pohled. "Chápu. Nedá se nic dělat."

Velice unaven, povídám si ještě chvíli s Rebekou, a potom se vydám na kutě. Snad se Detazar do rána probere. Déle čekat nebudeme. Nenapadlo mě, že by to mohlo trvat tak hrozně dlouho!

Protáhla jsem se a zívla.
Už na první pohled je jasné, že Godar šel na svoji misi. O jejím úspěchu jsem váhavě pochybovala.
Jenže k tomu měl důvody a já mu je nehodlala nikterak vyvracet.
Trpaslík ještě chrněl. To se nedalo neslyšet.
To už vyšlo slunce a jeho paprsky pomalu protékaly líně mezi prkny a stébly, hřejíc do kůže. Vzduch byl po deštivém večeru příjemně svěží a nad zemí se povalovala sem tam mlha, jako pasoucí se ovce na pastvě.

Když už trochu přetahoval, rošťácky jsem zneužila stéblo slámy a začala mu s ním šimrat nos. Opravdu z lehounka.
Doprovázelo to přidušené chichotání.

Dovolila jsem si připravit velice skromnou snídani, v podobě míchaných vajec z nedaleké farmy. Spal opravdu dlouho a slípka spolupracovala s částečnou nedůvěrou. K vaření postačila můj malý plecháč a trocha žáru z malého ohýnku.
Najít suché dříví nebyl nemožný úkol.
To jsem taky štípla na farmě.
Pozoroval mne přitom jejich pes, ale nejevil nejmenší zájem projevit snahu k odhalení, nebo zahnání pachatelky. Vypadal spíš na mazla, ten pohled to jen utvrzoval.

Stéblo šťouchlo trpaslíka znovu do nosu.
" Je ráno, spáči. Udělala jsem snídani. Chleba je trochu okoralej, ale při troše snahy si poradíš." Usměji se na něj a podám jeho půlku v plecháči.

Zamyslím se nad Godarovým stručným shrnutím našeho setkání a uvědomím si, že se opravdu známe pouhých pár dní. Jen ležím a zírám k okraji střechy, přes nějž crčí voda. Ó, díky bohům za tenhle přístřešek. Pak mi padne hlava nazad a hypnotizuji škvíru v prknech nad sebou, jako bych se ji pokoušel přemluvit, aby během noci nepropustila ani kapku. Takové probuzení by nebylo příjemné.

"Ten první den byl neuvěřitelně... dlouhý. A náročný. Myslím, že jsme měli několikrát opravdu na mále. Šlo nám o život, aniž bychom si to leckdy vůbec uvědomili. Jindy jsme si to uvědomovali až příliš jasně. Asi to nás tak stmelilo.

U Fryderyka to byla vlastně náhoda. I když... co z toho všeho, co se děje, je náhoda? Od toho snu nejspíš nic. Byla to léčka, topivci návnada. My posléze v podstatě také. Nebýt tebe, kdo ví jak by to skončilo. Hmmm. Áááááá..." Zívnu si tak, že by mi do pusy mohla skočit celá žába.
Za chvíli už pravidelně oddechuji. Jó, v dešti (a suchu) se to spí.

Slunce ještě docela nevyšlo, obzor se bělá prvním světlem, ale šustění naznačuje, že kouzelník se chystá dostát svému předsevzetí. Nebudu mu bránit. Bez Rebeky se mi na loď moc nechce. A Detazara by bylo lépe mít pod dohledem. Přeci jen je to takový potřeštěný podivín z pralesa. Co by si tu sám počal? Někde u ježibaby zavřený v domku. S těmi myšlenkami se bez pohnutí dál věnuji pochrupování. Sice už neprší a vzduch je hezky svěží, ale já svůj objem noci ještě nenaplnil. Nu dobrá. Po včerejšku mám co dospávat.

"Emmo! Jak jste dopadli? Zjistili jste něco? Nebo aspo%n vydělali? Cože? Zůstali u Darhuňy? Co? No, nic, tak vyrazíme."

Cesta nám ubíhá docela pěkně. Rád bych šel trochu rychleji, ale nemůžu si na své společníky stěžovat. Snaží se. Počasí se trochu kazí. A pak víc a ještě víc.

A pak, naštěstí pod střechou, pozorujeme blesky křižovat oblohu a něco málo si o sobě povídáme:
"Jak dlouho se známe? Mám pocit, že celou věčnost." Podívám se na Bartolomea. "Kolik je to? Tři dny? K neuvěření. Jenom tři dny! Potkali jsme se i s Rebekou v Soleku, ve slepé uličce, když jsem se chystal vloupat do Likeina chrámu. Rebeka tam před někým utíkala, jestli se nepletu, Detazar tam svým šamanským instinktem zabloudil a tady knihovník tam znal zkratku, je to tak?"

Ještě dlouho po zmínce našeho setkání mi vrtá hlavou, zda je správné nechávat Detazara s Rebekou za námi. Mnohem raději bych je měl s sebou. K čemu budou tady? Poslání je najít gobelín a s jeho pomocí porazit Odporné.

naději odhalí světlo denní
zjeví se noví osvícení
spoutáni budou jeden s druhým
poselstvím, jehož budou sluhy

Spoutáni budou jeden s druhým. Ten sen. Kdo ho měl, je osvícený. Nebo je to jinak? Ne, je to tak. Ale když namáhám mozek a promítám si všechny Detazarovy věty a projevy.... jemu se ten sen asi nezdál! Nikdy to nevyvrátil ale ani nepotvrdil! Spíš se ve chvílích, kdy se k tomu stočila řeč, tvářil trochu zmateně. Já to přitom už od chvíle, kdy jsme se na snu shodli s Bartolomeem, bral jako jsnou věc. I přesto jsme se nesetkali náhodou, to ne. Osud takovým způsobem nepracuje. Ale Rebeka. Té se zdál. Opakovaně. A jak říkal Bartolomeo, její zkušenosti na moři by se nám hodily. Nedá mi to.

"Hodně brzy ráno odejdu. Nedivte se, že budu pryč, až se probudíte. Dojdu pro Rebeku s Detazarem. Nebo aspoň pro Rebeku. Bartolomeo, držte se trasy Horlas, Krutoves a Ženštice, to máte tak na příští dva dny, když půjdete volnějším tempem. V Ženšticích na nás počkejte nebo nechte zprávu v hospodě, jestli tam nějaká je. Kdyby ne tak tak na nějakém nápadném místě. V kostele, u starosty, co já vím. Kdybychom vás mezitím už nedohnali."

Pak se zachumlám do deky, abych si alespoň pár hodin zdřímnul. Bouře snad po půlnoci poleví.

Bartolomeo a Godar

Já i křižák v rohu si slibujeme, že oba pomlčíme o tom, v jakém stavu jsem se probudila.
Bude to naše tajemství.
Trvalo snad hodinu, než jsem dokázala z toho stavu před, udělat to potom. Obzvlášť po té dávce slin, co slepily vlasy.
Jak jsem mohla takhle odpadnout je záhadou.

Svítilo sluníčko a já nabírala energii. Natáhla jsem se na vyhřátých prknech a sama se nechala natáhnout o další část svých financí.
Kšeft je kšeft. Vždycky jsem si myslela, že ve městě jsou ti pravý zloději, ale tady na venkově to bylo bez mála podobné. Jen s tim rozdílem, že ve městě to mělo jistou organizaci.
Přecházím do dřímot, když se na cestě rýsují dvě povědomé postavy. První pochybnosti vystřídá jistota, ale nezvratitelná jistota.
" Sláva", utrousila jsem při vstávání a pomalé chůzi k nim. U toho konce zakopávám a letím do předu jak střela.
" Zatracenej kámen" , procedím tiše.

" Bohužel nedařilo se. Baba byla příjemná, ale prej není obloha v té pravé konstelaci. Detazar tam prostě medituje. Rebeka zase pomáhá a hlídá ho", shrnula jsem situaci.
Čekala jsem překvapení, ale zjevně ho už chvilku znají.
" To není špatnej nápad", hodila jsem po vousáči pohledem. Vždycky jsem trpaslíky měla za ty méně obdařené rozumem, mávající sekerou a lemtající pivo po sudech.

Přicházející mračna jsem brala jako zásah boží. Prostě trocha té negace na již tak krásně pozitivní den.
Vše prostě nemohlo jít hladce, ale asi to byl test mého charakteru.
Trochu změklého, ale pořád nebezpečného.
Nechala jsem pár kapek dopadnout na tvář a rukou si pohrávala s perlou stříbrné kapky vody. Ze stříšky se linula voda v závojích a nebýt toho nečasu, krásně by to uspávalo.
Využila jsem tu chvilku času a opřená o jeden ze sloupků co podpíral stavbu, s přimhouřeným pohledem pozorovala ty dva.
" Jak dlouho se znáte? " Přerušila jsem to hovorové ticho.

To snad začínala pořádná bouřka. Blesk osvětlil okolí a já děkovala všem božstvům, že jsme pod střechou. Nutno podotknout, že se jednalo o díky bezbožné zlodějky.
Valmé nikdy nestála o přehnané uctívání. Prostě tam někde byla a nás zloděje jen zajímalo, jestli dobře naladěná.

Odkopu se z peřin. Kde to...? A jó. Dolil jsem si asi víc toho lepihubu u velekněze. A pak ne a ne usnout. Tak jsem si v šenku dal ještě pár žejdlíků "na dobré spaní", ale bylo z toho jedno velké mračno přemýšlení.

Někdo podniká útoky na chrámy. Na město. Na císaře! A vlastně ani nevíme pořádně kdo. Někdo zlý. Odporní! Stejně je zajímavé, že se Godar rozhodl víc informací přijmout, nežli se o naše poznatky dělit. No, ano, gobelín. Jinak bychom se nepohnuli o píď.

"Tak moment!" Vstanu od snídaně. Placené, jak jinak, veleknězem, takže jsem si ji náležitě užil. Podepsali jsme účet a kouzelník se už už žene zase tím svým dlouhým krokem pryč z města.
"Nejdřív zásoby. Tady kousek je skvělé pekařství. Tedy bylo. Doufám, že tam pořád je. Takové houstičky na cestu abys pohledal. To u Fryderyka nebo za Chvalskými vrchy nekoupíš!"
Pak ještě nasolené vepřové. Ty lahvičky půjdou znovu zužitkovat. Já se s tím klidně potáhnu. Šídlo na mne hledí, cuchá si vous a zas ho uhlazuje, ale proti se být nezdá. Sám koupil na trhu hrst křížal z hrušek. Pár čerstvých jablek a... To perníkové srdce bude nejspíš pro Marlenku. Hmpf.

Blížíme se ke statku a v ústrety se nám rozběhne Emma s rošťáckým výrazem.
"Detazar je mimo sebe, říkáš? U Darhuni? Tam by mohl být v bezpečí. Je ale škoda, že s tebou nepřišla Rebeka. Její znalosti námořní plavby by se nám teď hodily. No, necháme zde pro ně vzkaz. Kdyby se alespoň jeden z nich chtěl vydat po naší stopě."

Je opravdu příjemně a cesta odsýpá. Do Bolgeku třeba ani nezmoknem, pomyslím si, a jako bych to přivolal, slunce zapadá do černých mračen. Jsme zrovna poblíž nějaké vesničky a stačíme leda tak zapadnout do krytého seníku, když o střechu nad našimi hlavami začnou pleskat těžké kapky. Zachumlám se do deky a slibuji si, že ráno opět vyměním trenýrky.

Vše se nakonec vysvětlilo, Bartolomeo otočil svůj omyl v omyl našich průvodců (dobrá vyjednávací taktika!) a my si užíváme zaslouženého pohodlí ve veleknězově pracovně, jednacím sále či jak tu krásně zařízenou místnost nazvat.
Je mi zde dobře a bezpečně. Na druhou stranu - i do samotného Solosova chrámu se před pár hodinami dostal vetřelec! Ale to pití... je dobré. Pohlédneme na sebe uznale s Bartolomeem. Přesto ještě není čas jít spát. Rozhovor se SoloRaemlosem je velmi zajímavý a dokonce plný zajímavých informací a nakonec se protáhne dlouho do noci.

Nové informace by se daly shrnout do tří zásadních oblastí:

- co se dělo v Soleku v uplynulých dnech
- historie města a role bohů v něm
- kam a kdy odcestoval gobelín!

Nakonec spokojeně usínám v hotelu U Kolosa (podobnost se Solosem ryze náhodná?), kde nám velekněz zajistil ubytování.

Vzhledem k tomu, že to, co se dělo v Soleku v uplynulých dnech ještě nemá dle SoloRaemose (ostatně na vlastní oči jsme to viděli) svůj konec, usoudíme s Bartolomeem, že nemá smysl se ve městě zdržovat a nejlepší bude vyrazit vstříc gobelínu, klíči k úspěchu.

Stopa to rozhodně není čerstvá, to v žádném případě, ale lepší nemáme. Nemáme žádnou jinou.
Cesta k Fryderykově stavení nám příjemně ubíhá, sluníčko svítí, ale ne moc. Idyla.

"Myslím, že Chvalské vrchy přejdeme během čtyř nebo pěti dnů. Potom už je to do Bolgeku kousek. Dává smysl jít tam pěšky a neobeplouvat celý Solecký poloostrov, trvalo by to o dost déle. Pak tedy sehnat loď. Krkavčí skály. Prý týden plavby. A pak? Těžko říct! Ten poustevník už je určitě dávno po smrti a gobelín tam někde zplesnivěl! Koho napadlo odvézt gobelín zrovna k němu? Který idiot nepohlídal, aby se tak vzácná věc hlídala lépe! Tohle nepochopím!!"

Pořád mě to rozčiluje. Před devětatřiceti lety prý gobelín z chrámu převezli na nějaké opuštěné ostrovy jistému svatému muži, Solosovu mnichu. Měl odhalit, co přesně gobelín dokáže, protože to dávno zapomněli. A potom nejspíš zapomněli i to, že gobelín kdy někam odvezli, protože o té doby po něm ani po tom svatém ani pes neštěkl. Ani čárka, ani jediný záznam. Věděli, že jde o vzácnost, proto ji ukryli právě tam, kde ji nikdo nebude hledat. Ale že dočista zapomenou vzít v potaz, že minimálně jednou za pár let je třeba tam někoho poslat na kontrolu? Zase zachytím oblličejem hřejivé sluneční paprsky a usměju se.

"Na druhou stranu, víme víc než bych čekal."

" Sakra co to jako mělo bejt", polkla jsem vztek.
Cvakání vyztužených bot za mnou mi lezlo na nervy a tak jsem se zastavila a prostě čekala, až ta plechovka projde.
Naštěstí si nadějný rytíř, přivedl svého koně. Tak odcválá do světla západu. Nostalgická myšlenka, která by za jiných okolností měla nádech romantiky. Jenže Detazar mne prostě podrazil a dál meditoval, spojen s přírodou, nebo duchy, vlastně něčím.
K čemu je to vlastně dobrý?
" Že není vhodná fáze měsíce a je nepříhodný čas. Jako fakt?" Mumlala jsem si pro sebe a kopala do náhodných kamínků.
Rebeka tam s ním zůstala.
Třeštila mne z nich hlava, ale byla jsem rozhodnutá.
Nic. Počkám na ty dva a řeknu jim to.
Cesta proběhla klidně, když nepočítáte pár topivců, ale kolem těch jsem se protáhla jak lasička.

K usedlosti Fryderyka dorážím až pozdě večer. Byla jsem utahaná a nervní. Hlavu jsem si spláchla v koňském napajedle a vešla.
Požádala jsem o pivo a usla ve stoje. Jak se dostávám do postele, to už asi ani není moje mysl, ale jen dozvuk rozumu. Nehledě na stav mokrých vlasů, hroutím se jako špatně naplánovaný plán.