Dlouho nechápavě hledím na toho, co stojí se vzpaženýma rukama. Než mi dojde, kdo že je SoloReamlos, a co že tu ti dva měli za úkol... Pitomci! Ani neumí držet kuši. Ehm, já mám co říkat...

Podívám se na hůl pod paží, pak na zátylek toho praštěného. Pak na Godara. Jak z tohohle ven? Budu muset všechny pěkně seřvat. Jiné východisko není.

"Co jste u všech bohů zač? Kněží? Chrámový uklízečky? Eunuši? Donáška rohlíčků na bohoslužby? Nebo mistru SoloReamlosovi perete roucha? Co ho to napadlo sem poslat takovýhle dva nekňuby? Máte štěstí, že jste nás nestřelili. Já, že jsem vás nespálil na uhel a tady... Fousáč, že udělal ten knedlik ze skřeta dřív, než vylez a nadělal z vás dvou žabí stehýnka!"
Rozhodl jsem se nás nejmenovat. Čím míň toho o nás budou tihle dva nýmandi vědět, tím líp pro nás i pro ně. Pro případ, že by se třeba někdy dostali do rukou Odporným.
Pak přecijen trochu roztaju.
"Omlouvám se za tu ránu. Ale proč máš flek na uniformě? Myslel jsem, žes ji sundal z nějaké mrtvoly! A hoši, když jste strážní, tak se neotáčejte zády k tomu, koho vedete. Nikdy!"

Ukáže se, že flek je od bahna, jak leželi pod keřem a čekali, co vyleze zpod poklopu. Přijali kuše zpět do roztřesených paží a jeden nás vede dál. Druhý jde poslední, ale spíš proto, že má pořád mžitky před očima.
Zachytím kosý pohled přítele Šídla. No co? Pokrčím rameny. Každý se někdy splete, no ne?

Za necelou směnu už sedíme v předsálí nějaké úřední místnosti. "Strážní" se odpoklonkovali. Nejspíš převléct. Zdobené dveře se po chvilce otevřely a za nimi jsme spatřili známý obličej. Velekněz.
V kůží potažených křesílkách s vyřezávanými opěradly se sedí pohodlně. S kouřícím nápojem lehce nasládlé chuti je to to ještě lepší. Hlavně proto, že to má zároveň i říz.

"Takže ten odporný..." Hrklo v nás! ...skřet je mrtev? Škoda!" Hrklo v nás podruhé. "Mohli jsme z něj dostat nějaké informace, ale chápu, že to bylo nezbytné. Našli jste u něj něco? Něco, co by nás třeba mohlo přivézt na stopu toho, kdo ho poslal?"
Podíváme se na sebe a já sáhnu do záhybu kabátu. Podám veleknězi papír s neznámým písmem. Ten si ho vezme a jde si sednout za svůj pracovní stůl, přičemž z něj nespouští oči.
Srkáme nápoj a pomalu se do nás pouští únava.

Oni jdou první? To je přinejmenším zvláštní, ale vyložím si to tak, že nám tedy důvěřují a dál zatím nevím, ale kolečka se mi v hlavě otáčejí a zdá se mi, že vysvětlení mám užuž na dosah.

Bartolomeo na mě významně zamrká. Pár rychlejších kroků a.. PRÁSK! Sejme jednoho z těch chlápků! Co? Proč? Teď, když nás nechávají úplně v klidu a teoreticky by stačilo se někde v uličkách otočit a zdrhnout? Nebo nás vedou do nějaké pasti? To bude jediné možné vysvětlení, nemám důvod o trpaslíkovi pochybovat, jistě ví, co dělá! Připravuji se k útoku na toho druhého, bude-li to třeba.

Strážný padne na kolena a Bartolomeo obratně chňapne po jeho kuši. Druhý na jeho výhružku okamžitě reaguje zdviženýma rukama - i s kuší, ze které ovšem vypadne šipka a nenabitá neškodně míří do vzduchu.

"Jo, jo, pánové, jasně, ale tohle je nějaký omyl, buď k vám Solos milostiv, my jsme tu, abychom vám pomohli a v případě nutnosti zabili toho skřeta. No, prý nějakého skřeta. Toho prý okamžitě zastřelte. Ale kdyby se vynořili takoví dva vousáči - člověk a trpaslík - tak si ověřte, jestli byli v chrámu teď před chvílí."

"Ano, náš veliký SoloRaemlos," zaskuhrá ten praštěný, "nás požádal, abychom se přestrojili a šli hlídat tento východ z chodeb, že je možné, že se.. jááu." mne si zátylek.

"Ó mocný SoloRaemlos, služebník Solosův, že se tu objevíte." Dokončí ten druhý. "V takovém případě vám máme poskytnout ochranu a rychlý doprovod do chrámu."

Kolečka mi zapadnou krásně do sebe. Nemám nejmenší důvod jejich vysvětlení nevěřit. Můj malý přítel se tentokrát ve svém úsudku přeci jen zmýlil. Takže velekněz se probral a poslal nám aspoň drobnou výpomoc.

"Mocný Solosi, střež nás, takže veliký SoloRaemlos by vám chtěl vyjádřit dík a nabídnout vám svou pomoc, jelikož se prý domnívá, že jste v chrámu něco hledali a on by mohl být s tím, co jste hledali, lépe obeznámen než vy."

"Tak to řekl, Ó Solosi! Jau."

Už když se dávám do pohybu, zpracovává můj mozek onen příkaz. Ať nejsme nápadní. Odstup. Neměli bychom ale jít spíš před nimi, aby na nás mohli mířit? To nám vážně tak věří? Zvláštní. Hodně zvláštní!
Musím si je vyzkoušet.

"Řikal vám Tilur, že bude zejtra Štěňátko zavřený? Prej nějaký úpravy ve sklepě."
Jeden se ani neotočí, jen se nejistě rozhlíží. Druhý se na okamžik ohlédne a odsekne na půl huby: "Jó, jasně. Nezdržujte a jdeme."

Mé tušení se potvrdí, když si všimnu tmavé skvrny na nepřesně padnoucí uniformě. Není čas. Jediné co stihnu, významně se na Godara zatvářit a zamrkat vypoulenýma očima, a dát mu tak alespoň malou šanci k procitnutí a pochopení mého následujícího skutku.

Přiskočím k tomu půlhubovi a bez skrupulí ho vezmu holí zezadu po hlavě!

Nebyla to špatná rána. Vůbec ne. Ale nevyřadila ho docela. Zatímco padl na kolena a se sténáním se pokouší alespoň určit směr, kam upustil kuši, já už ji držím v mírně se třesoucích rukou. Naštěstí nevystřelila. A naštěstí je tma a ten druhý nevidí, že ještě nejistě hledám jednou rukou spoušť. To, že na něj mířím ale vidí velmi jasně.
"Teď si to zkusíme obráceně, hm? Žádný hlouposti! Pěkně pomalu tu kuši polož na zem nebo z tebe tady kámoš udělá kynutej knedlík!"

Nu, ten medvěd tu je strašidelný tak, že by zastrašil možná sestru Maniche, která... Co by tu asi dělala? Bartolomea to táhne dál. Jemu se ty chodby snad líbí. Trpaslík. Slyšel jsem o nich mraky historek, ale tenhle je vlastně první, kterého znám víc než u poháru v hostinci. Pro tentokrát souhlasím, že zkusíme najít jiný východ, mohlo by to být jednodušší, než se vracet přes všechny ty nástrahy. Ta klouzačka by vylézt možná ani nešla!

Obejdeme medvěda a během chvilky narazíme krom dál vedoucích chodeb na šachtu vzhůru. To je směr ven. Daří se. Během pár chvil jsme na čerstvém vzduchu. Někde v zahradě, hlásí opatrně se rozhlížející Bartolomeo, s poklopem ještě na hlavě, zatímco visím na dvou ne zrovna pohodlných chytech v komínu pod ním.

"Tak už lez.." procedím mezi zuby. Za chvíli jsme nahoře oba. Úleva. Pro mě určitě. Ovšem ne na dlouho. Zpoza stromů vystoupí dva strážní s kušemi.

"Žádné hlouposti, pánové, pěkně ruce nahoru a klid."

Mám se zdvojit? sršet blesky? Není o úplná blbost? Zvedám ruce nad hlavu. V duchu si přehrávám chodby. Jak byly dlouhé? Jsme ještě v blízkosti chrámu nebo někde úplně jinde? Nevím.

"My jsme... zachránili velekněze a... taky další. Třeba Maniche a... Zeptejte se ho!"

Oba muži si vymění krátké pohledy a kývnou na sebe.

"Dobře. Tak dejte ruce zase dolů a pojďte rychle za námi. S drobným odstupem, ať nejsme příliš nápadní..."

Postavím se vedle kouzelníka. Ano, teď tuplem mohu prohlásit, že můj společník JE kouzelník.

Byl jsem svědkem kouzelnického souboje! Páni zlatí. Sršelo to tam magií, jakou alchymisté nikdy nezkrotí. Je živočišná. Ale fousy mi v tu chvíli trčely do všech stran, to ano.
Jen se to zeleně zablesklo od Godarovy ruky směrem ke skřetovi, jehož škleb se z nenávistně zkřiveného proměnil přes bolestně překvapený, až po hrůzně smrtelný. Bylo po něm.

Teď tu stojíme bok po boku a hledíme na vycpaného medvěda. Jsou na něm vidět švy. S otevřenou tlamou si také někdo nedal mnoho práce. Jazyk byl kus červeného filcu. Skleněné oči byly vzhledem k tělu příliš malé a ještě umocňovaly komičnost celého vzezření. Možná že u někoho by to mohlo na první pohled způsobit zastrašení. Ale nám teď v žilách kolovalo tolik adrenalinu, že bychom přijali s klidným nakrčením obočí, i kdyby se medvěd pohnul a požádal nás o trochu tabáku.

Zkrátka, nemáme slov. Pocítím na sobě po chvilce Godarův pohled. Ryze pragmatický. Aniž bych spustil oči z vycpaného zvířete, podám mu kus složeného papíru.
"Tohle měl dobře schované v záňadří. Není to skřetí řeč. To bych něco rozuměl. Tohle je psané jazykem, s kterým jsem se nesetkal. A můžeš mi věřit, že já už viděl knih... Ech." Mávnu rukou. Jen mi to připomnělo, že jsem přišel o zaměstnání. V obou smyslech toho slova. Přišel jsem o práci i o místo, kde jsem pracoval. O laboratoři nemluvě.

Teď teprve pohlédnu Šídlovi do tváře. Drbe se jednou rukou na bradě, čímž si velmi cuchá vous. V druhé ruce drží rozložený papír a ani on mi nepřipadá být z těch znaků moudrý.
"Takže, co teď? Bloudit podzemím mi nevadí. Možná by stálo za to najít odsud cestu ven. ON se sem někudy dostat musel. Tady dál by mohlo něco být, když už tu stojí takový... strážce."

Obejdeme medvěda a hledíme do špatně osvětlené chodby. Je z ní cítit zatuchlý vzduch. Asi tam budou nějaké sklepy. Stále ještě hluboko pod povrchem, jak to odhaduji. Vrátím se pro jednu z pěkných pochodní. Když podruhé míjím medvěda, neodolám a posvítím si mezi zadní tlapy. Jen tak. Ze zvědavosti. Jestli to byl on nebo ona.

Tajemný rytíř

****

Pospolu u stolu.
Byla jsem zoufalá. Teď jsem potřebovala pomoc, ale Detazar meditoval a nevypadalo to, že se jen tak probere.
Rytíř. Buděj z Pěknohradu, byl cílevědomí muž, který si šel rovně za svým.
Darhuňa pro změnu měla pohled hráčky, co to tenhle večer jistě natře všem v hospodě.
" Až na kopřivy a procházku na Šibeniční vrch " ,dodala jsem.

" Jsou Vaše srdce čistá, úmysly prosté zla? " Zeptala se stará žena a v jejích vráskách jsem se ztratila. ( z hodu 1 -3 , nakonec padlo 2, test přesvědčení)
Podívala se na každého z nás.
" Já mám čisté srdce ", zarezonoval rytířův hlas rychle a bez většího otálení. Důkaz přirozeného pudu válečníka, odpovědět bez dlouhého přemýšlení. Na mne až moc.
Jestli se v ženině tváři dalo číst, byla s odpovědí spokojená.
" Jako okvětní list asi ne, ale jinak nejsou mé úmysly zlé. " Zkusila jsem se trochu slizce vytočit, z jejího sevření.
Připadala jsem si při tom jako úhoř, prokluzující rukama rybáře.
Kupodivu to klaplo, alespoň to jsem si myslela. Přísahala bych, že mi lezla do hlavy.
" Já mám čisté srdce také. " Odpověděla Rebeka. Jenže ta s odpovědí váhala. Její mysl asi poskakovala šílenstvím jako ta moje.
Babka se vlídně usmála a rozhodila rukama a protáhla si kosti. Její pohled se stočil na mého meditujícího kolegu. Teď jsem se zpotila až na záda.
Von jí nic neřekne...Vždyť mlčí, nebo chrápe.
Neřekl. Meditoval, nic podobného jsem v životě neviděla.
Co bylo děsivější, ona zřejmě i tak svoji odpověď dostala. Jak to ať bohové soudí.

" Tak dobře, pomohu jak jen budu moci. " Usmála se spokojená s tím co se dozvěděla.

iniciativa 6 (+1 kouzlení, tedy 7)
vyvolání 36 (ok, a kouzlo zvládnuto)
zásah 23 (s přehledem)
síla 4,5,3,6 (to máme 18 životů)

Tak to jsem podělal, pomyslím si. Ale stejně jsem spokojený. No slušná palba. Uvolněná energie mě nutí prohlížet si vlastní dlaň, která jako by jediná ještě nepřestala levitovat. Ty blesky se prostě povedly. Žádní chudáčkové, co zmizí u nohou v trávě. Sejmul jsem toho skřeta. Jinak by on sejmul mě.

"Tak to jsem podělal, co? ženeme se za ním, abychom z něj dostali nějaké informace a pak to dopadne tak." Se zájmem si prohlížím vypálenou díru do jeho kazajky. Kůže pod ní vypadá neporušená. Jak vlastně blesky zabíjí? Asi bych měl být rád, že jsem to nemusel zkoušet z opačné strany. Bartolomeo se ale netváří vyčítavě, určitě ne. Je to dobrý parťák.

"Mám strach." Vyklopím znovu, co mě tíží tentokrát se to pokusím i logicky zdůvodnit. "Proroctví říká, že se musíme mít před odpornými na pozoru a já mám pocit, že se teď nějakému řítíme vstříc. Tenhle skřet sice vlákno neměl, ale ten předtím..
Klíč je gobelín, ten musíme najít, jinak jsme namydlení. Možná by o jeho historii mohl něco vědět ten kněz, nemyslíš?"

Opřu se o hůl a podívám se trpaslíkovi do tváře. Jsem zvědav, jestli mě bude mít za sraba, nu, asi ano. Ten uhne pohledem a jde si důkladně prohlédnout mrtvého, snad aby získal chvilku na rozmyšlenou. Nahlédnu zatím dál do chodby, všude se teď zdá být ticho a klid. O pár metrů dál chodbu cosi přehrazuje. Nejdřív ve mě hrkne, ale než stihnu zase sršet magickou energií, zjistím, že to není skřet. Nějaké zvíře? Ne, nehýbe se to. Popojdu ještě o pár kroků a posvítím si. To, co stojí v cestě, opřené o konstrukci ze dvou větví, je poměrně neuměle vycpaný medvěd.

Učí se rychle. Pomyslím si, když se Godar košilí chrání před vdechnutím výtrusů.

A hned vyrazí před. Jako by chtěl nechat za sebou stud ze zaváhání tam nahoře u chřtánu bahenní skluzavky. Jinak se totiž pořád držel vpředu on.
Nastává slalom mezi lesíkem hub. Vlastně to ani moc slalom není. Godar se hrne vpřed jako překážkový běžec, který laťky klidně sráží, hlavně že se rychle blíží cíli. Mně tak zasypávají oblaka miniaturních černých teček a ulpívají na mém potu, stejně jako na bahnem pokrytá záda a boty. No prostě je mám všude! Zlatý trenky.
Houby se tříští bez jakéhokoli odporu. Jejich nohy se podlamují a velké klobouky padají do stran. Málokterá se jen tak zakývala a zůstala dál stát bez úhony. Co nerozdupal Šídlo, poměrně bezpečně jsem dokonal já. Vyhýbat se jim jsem vzdal téměř okamžitě. Už proto, že mhouřím oči co to jde, a to je pak v tom šeru jeden rád, že drží směr.

Nicméně jsem během několika opatrných a mělkých nádechů u paty žebříku. Když chytám první příčku, v otvoru nade mnou již mizí Godarovy nohy. Vysoukám se za ním a už jen sleduji, kterak ve svitu pochodní na stěnách pokračuje ve stíhání toho před námi. Dovolím si konečně pořádný nádech a pak vychrchlám a vyplivnu něco, po čem raději ihned přestanu pátrat. Tak jen dál. Otírám si v běhu obličej a překvapivě mi oči nic nedráždí. Očekával bych minimálně slzení. Třeba to houbové pole nebyla nastražená past, ale jen prapodivný důkaz, že i v podzemí může růst ledacos.

Jak se tak zabývám svým zrakovým smyslem a zkusmo promrkávám s očima v sloup, div že nevrazím kouzelníkovi do zad. Stojí a rukou mi dává znamení, že mám zpomalit. Dojdu tedy k němu, pohlédnu zpoza něj dál do chodby a pochopím. Několik sáhů před námi leží na zemi tělo. Postava je zhruba mého vzrůstu. Do výšky. Do šířky vedu. Leží tváří k zemi a podle tělesných proporcí to odhaduji na skřeta. Jedna ruka vedle hlavy, druhá pod tělem. Nohy natažené. Oblečený do tmavého, nyní mírně zašpiněného, přiléhavého oblečení. Krátký pláštík je zmuchlaný na zádech, jak ho naaranžovala kinetická energie. Vypadá to, že se poroučel k zemi a už nevstal.

Rozhlédnu se, ale žádnou nástrahu, o kterou by mohl zakopnout nevidím. Že by ho dostaly ty houby? Ale proč tedy ani trochu nepůsobí na nás? Aha, Godar má ještě pořád přes obličej improvizovanou roušku. A já, inu, na mě tyhlety přírodní věci moc nepůsobí.

Kouzelník si právě košili odmotává a odhaluje tázavý výraz, který mu ochotně vracím. Pokrčí tedy rameny a opatrně jde toho narušitele obrátit na záda. Souhlasně pokývnu. Měli bychom ho odzbrojit, než se probere.

Jenže ten parchant to hrál! V tu ránu se otočí na záda a mezi prsty i v očích mu začíná jiskřit magický výboj.

Jsem ohromen a vyděšen, když se Bartolomeo posadí do jakéhosi tunýlku do neznáma a jede.

Zbláznil se? Copak víme o tom, co je tam dole?

Houby. Ah. zamrkám a jdu dál. My dva se pořád máme čím překvapit a být čím překvapeni. Tohle je jedno velké překvapení! Narozdíl od silně zabahněného trpaslíka mám hlavu nad úrovní kloubouků a zřetelně vidím místa, kde jsou houby čerstvě ohnuté nebo dokonce poškozené. V těch místech, krom jiného, se ve vzduchu vznáší jemný prach, asi jako když zmáčknete pýchavku. Je zjevné, že ten před námi se tu nezdržoval. Na druhé straně houbového sálu je žebřík a nad ním otvor. Je vidět hlavně díky světlu, vycházejícímu z toho otvoru. Zdá se nehybné, jen plamen nepravidelně kolísá. Snad tam tedy nikdo není.

Jako ostřílený alchymista z popruhu na torně odvážu schnoucí košili a plesknu si ji zase přes tvář. Nehodlám se tu zdržovat.

"Trenky na obličej a běžíme!"

Proběhnu stejnou cestou jako ten, kterého sledujeme. Pardon, paní houbo, já nerad! Snad jsem Vám nešlápl na nohu? Promiňte, držte si klobouky!

U žebříku přehodím košili přes rameno a rychle lezu nahoru. Jsou tu hned čtyři pochodně, co chodba, to pochodeň. Vysoukám se nahoru, abych uvolnil cestu Bartolomeovi. Mezitím najdu chodbu s nejčerstvějšími stopami od bláta.

"Tudy." Můj pud sebezáchovy jako by zůstal někde u Beatrice, a já se řítím tajemným soleckým podzemím za tajemným neznámým.

Tihle lidé... Jsou vyděšení, jen co vlezou do podzemí.

No ale, něco na tom Godarově pocitu bude. Ani mě se to tu nelíbí. Tím spíš, že pronásledujeme někoho, kdo se tu oproti nám vyzná, neváhá klást magické pasti všeho druhu a nejde opomenout ani to, že měl nekalé úmysly se Solosovým kněžstvem.

"Když už jsme tady, jdeme dál!" Vlastně plujem. Já po vodě, on ve vzduchu.

Když vystupuji na břeh, ještě se rozhlédnu a začichám. Sůl a mořské řasy. Tohle musí být nějaká vývěva nebo podzemní řeka, která nakonec ústí do moře. Pod Solekem může být ledacos. Ostatně to vápencové podloží takovýmto jeskynním prostorám poblíž vody přímo fandí. Že ale díky tomu vede tajná chodba do tak význačného chrámu... To by měli vědět ti důležití strážní tam nahoře u hlavní brány. Zůstali by U nakopnutýho štěňátka a už se neobtěžovali někde zbytečně postávat.

Projdeme opatrně dveřmi, ale na past to nevypadá. Nežli nás zdržet nebo smrtelně zranit, rozhodl se pronásledovaný jednoduše nám zmizet v jeskynním labyrintu. Blátíčko na zemi prozrazuje, že zmizel támhle za těmi stalagmity, jeden blízko druhého. Nakoukneme za ně a... je tam díra jak do pekla! Ne ale přímo dolů. Spíš šikmo, jako nějaká skluzavka. Podobná přibližovadla se někdy užívala i v dolech. A tak jsem se jen odrazil a jedu.

Opravdu netrvalo dlouho a klouzačka mě vyplivla v tentokrát velmi vlhké jeskyni. Je slyšet zvuk spousty kapek vody, ještě mnohonásobně rozšířený díky jeskynnímu echu. A když se vedle mne objeví Godar (čistý a suchý, jelikož to celé slevitoval (jeho smůla, připravil se o jízdu)) i se světlem, konečně si prostoru prohlédneme oba a pořádně.

Nejvíce zarážející je, že kam oko dohlédne, rostou všude podivné, velikánské houby s obřími klobouky.