Když už sešlu kouzlo, chci ho využít!

Kráčím těsně nad klidnou hladinou a zkoumám. Je tu něco, co by ukazovalo, kam se ten kdosi vydal? Ano je. To, co hledám, nacházím velmi brzy, vlastně hned za zatáčkou. Malý neforemný člunek, sotva pro jednoho, symbolicky přivázaný k železnému kruhu ve stěně.
A hned vedle nízká, dehtem páchnoucí dvířka. Otevřená! A pár mokrých ťápot do tmy. Další chodba. Tahle ale.. je mnohonásobně starší než ty, kterými jsme procházeli doteď. Smrdí něčím horším, než je dehet, něčím, co mi způsobuje mravenčení na páteři. Lehce mě opouští chuť pátrat dál, ale když už jsem seslal kouzlo, chci ho využít!
Sundám provaz z oka a vracím se k trpaslíkovi, který zatím objevil stejné oko ve skále i na jeho břehu. Trochu se obávám, jestli ve stavu levitace dokážu člunek po vodě táhnout, ale odpor by měl být minimální.
Ověřovat to nicméně nakonec není třeba, lano je dost dlouhé, aby se člunek mohl uvázat zde a doplul ke dveřím za zatáčkou. Dává to smysl, pokud tudy někdy prochází více osob než jedna, každá další si člun přitáhne.

Bartolomeo ne právě nadšeně, zdá se mi, vsedne do vratké loďky, když mu šeptem vysvětlím, co jsem viděl. Upřímně, také bych nechtěl do této vody spadnout. Vlastně bych do ní nechtěl ani strkat ruku nebo nohu.
Za pár chvil jsme po stranách dvířek a hledíme do chodby. Znovu mě cosi varuje, normálně dostávám strach. I světlo pochodně se mi zdá v té chodbě slabší. Nedá mi to, a tak do chodby pořád jen nahlížím a nakonec si ověřím své pocity u Bartolomea.

"Je to tady.. divné. Něco mě tu děsí. Cítíš to také?"

A teď kudy? Babo raď! Nebo kněžko? Ten hadr, který si Godar pečlivě uschoval, nám asi teď nepomůže. Doběhnu rychle na rozcestí a rozhlédnu se. Nic. Ani žádný zvuk jsem nezaslechl. Jak ale nasloucháme, něco vrzne, skřípne nebo se odsune. Těžko říct jak daleko, ale rozhodně to přichází zdola.
Tak je rozhodnuto.

Godar, jak je jeho "dobrým" zvykem hned leze po žebříku dolů. Nemám z toho dobrý pocit. (dvě procenta na postřeh!)
Když už mu mizí hlava, zavelím:
"Nedotýkej se země! Zkus to nějak obejít. Cítím..."

To už ale milý kouzelník pustí oběma rukama příčky žebříku a... zůstává viset ve vzduchu. Čerchmant! Levituje.

Podám mu pochodeň, takže mi může dobře ukázat, co tam dole čekalo. Je to zrcadlo. Zrcadlo položené na zemi. Alespoň to tak vypadá. Kdovíco by to provedlo tomu, kdo na to šlápne? Ten, jež to nastražil, rozhodně nechtěl ponechat nic náhodě. Počítal s tím, že bude pronásledován. Tohle už nebude slabá prskavka nastražená v zámku. Cítím, že je to silnější. Opatrně slezu a šlápnu na zem mimo zrcadlovou plochu. Rád bych to blíže prozkoumal, ale teď není čas.

Chodba se dál mírně svažuje. Zem je vlhká, místy kape ze stropu voda. Vida, co všechno pod Solekem ještě neobjevíme!? Za chvíli totiž procházíme přírodní jeskyní s ulámanou krápníkovou výzdobou. A támhle je zdroj toho zvuku. Železná dvířka. Pootevřená. Zajímalo by mě, jestli o tomhle Solosovi kněží vůbec vědí!

Opatrně se protáhnu úzkou škvírou. No dobře, tak úzká zas není, když se jí protáhnu já, batoh i břicho. Ale hleďme. Jen několik sáhů dvířky je řeka.
Podzemní proud teče ovšem naprosto neslyšně. Žádné peřeje, žádné šplouchání. Jen nepatrný mlaskavý zvuk, když malá vlnka narazí na schůdek u našich nohou. Daleko nevidíme. Šídlo mě záhy ohromí, když mi vezme z ruky pochodeň a pár palců nad hladinou mi zmizí za ohybem skály. Vidím jen vzdalující se záři.

No teda! Plavat se mi v tomhle fakt nechce. Určije je to totálně ledové! Brrrr.

Tajemný rytíř

****

Musela jsem ocenit, že Detazar rozhodně netrpěl na ostych. A rovnou nabídl babce, že jí to jako, že oloupeme.
Jasně, chlap. To se dalo čekat.
Dala jsem ruce v bok a spražila ho pohledem. Bylo to jedno, zjevně už relaxoval, takže už hold čistit.
Kopírovala jsem pohyby babky a ta dokonce vypadala spokojeně. Jenže Rebeka byla k nezastavení.
I kořenářka překvapeně sledovala, jak to holce jde.
Pohledem jsem přeletěla výzdobu. Opravdu tu scházela ta vůně buchet.
To se ozve chřest, doprovázený otevřením dveří. Nevrzaly.
V tomhle bohapustém kraji bych nikdy nemazala panty, vždy bych si držela přehled o tom, jak se dveře otevřou.
Rytíř nás zastihl jaksi překvapené a já zmrzla překvapením. Vyplnil snad celé dveře a civěl.
Když mi došlo, že na nás dvě, vrhla jsem na něj pohled spalujícího nebezpečí.
Dobré, že nešel po nás, vypadal spíš na žoldáka. To byl i první odhad. Ještě, že nemusím vyskočit tím malým okénkem.
To ho začne babka zpracovávat. Vyvolalo to úsměv na mém otráveném obličeji a těšila jsem se, až ji něčím přetáhne.
" Čistotu ", při těch slovech jsem zcepeněla ?
" Já mám jen ty nejčistější ", no to jsem spíš byla čisto čistě nahraná.
Zase se na mne díval tím pohledem.
Na ty kukadla ti možná skočí nějaká vesnická cácorka, ale já ne ty cucáku! Usmála jsem se a čekala co vypadne ze společníka, který byl asi zkrátka lépe nad věcí, než já.

Tajemný rytíř

Po chvilce oboustranného váhání jsem vešel do útulné světnice.
Cítil jsem duchy předků, kteří mez těmito stěnami prožili své dlouhé životy. Byli zde a já je vnímal jako hřejivé světlo vycházející od těch, kteří nalezli pokoj.

Já se s dovolením na chvilku natáhnu.
Řeknu Darhuně, potéco se stařenka dá do škrabání púpav.
Dívky vám pomůžou...
Pověřím Rebeku s Emmou.
Kanape přikryté barevným plédem je za chvíli mou rakví i kolébkou. Můj mozek se spojí s astrální končinou nekonečného klidu a blaženosti...Jsem a nejsem, slyším jen útržky tichého hovoru žen.

Možná jsem se vzdálil ze svého těla víc než obvykle.
Když se v nízkých dveřích chalupy objeví vysoký rytíř s uhrančivým pohledem jasných modrých očí, nejsem si jistý, zda sním, či bdím. Muž má na sobě velmi působivou lehkou plátovou zbroj a usmívá se, tak trochu připitoměle, když nás vidí.

Jsem Buděj z Pěknohradu, hledám zde stopu ke zničení zlého Raracha. Prý jsou klíčem k jeho přemožení jakési byliny, proto mne poslali za Vámi...

Pronese rytíř melodickým barytonem a za chvíli již všichni sedíme u stolu v družném hovoru.
Dnes je krásně, že? Začne Darhuňa.
To je ale náhoda, že? Takové milé setkání! A tak důležité!
Hned vám povím, co máte dělat. Ale nejdřív chci vyzkoušet čistotu vašich úmyslů. Přitom se podívá na nás tři, a rytíře záměrně vynechá. Zavládne zvláštní ticho, které se nikdo neodváží narušit...

No vida, všechno běží jako po drátkách! Hlavně já pořád někam běžíím, za mnou běží Bartolomeo, a nakonec chvíli běháme, jak pan kněz píská. Tedy VELEkněz. Díky tomu se tu už snad nebude omdlévat nebo snad dokonce něco horšího.
Ale. Bartolomeo má pravdu - musíme zkusit chytit toho, co to tady zpískal. Nemyslím VELEkněze. Myslím toho, co utekl tajnou chodbou. Než nám zdrhne docela.

"Rychle, běžíme!" pobídnu alchymistu. Nereaguje zrovna nadšeně.
"Počkejte, počkejte!" To promluvil, spíše za námi křikl VELEkněz.
Ach, takhle ho nikdy nedostaneme!

"Sestra Maniche vám chce něco říct." Nechápavě se s Bartolomeem podíváme na sebe navzájem, pak ale jedna z kněžek - ta, co upadla jako první a já jí běžel na pomoc - vyleze z hromady těl a udělá pár vratkých kroků přímo přede mě. Pak popadne oběma rukama své roucho na prsou a vyrve z něj kus látky, který mi podává.
"Děkuji vám, toto je dar od Solose pro vás."
Nedaří se mi ten hadřík uchopit, sleduji jej jen periferně. Můj plný zájem si totiž usurpuje jiný Solosův dar. Pod urženým kusem roucha sestry Maniche se rýsuje nádherná oblina s ještě nádhernější tmavě růžovou bradavkou a pihou tak elegantně umístěnou na vnitřní straně a..

"Tak rychle, běžte už!" VELEkněz.

"A, ano, děkuji!" zavřu ústa, čapnu hadřík a ukloním se těsně nad Manichina ňadra. Sestra v tu chvíli ztratí rovnováhu a podlamují se jí kolena. Tak určitě, jsem velmi šarmantní! Zachytím její pád a opatrně ji položím na zem.

"Děkuji!"

Tentokrát jsem to já, kdo se trpaslíkovi, který už mizí ve falešné stěně, dívá na paty, ale netrvá to dlouho a už jsem těsně za ním.
"Bartolomeo, viděls to? Ta ti mě chtěla! Ale k čemu nám bude ten kus látky, to fakt netuším."

Zatím jsme dorazili k místu, kde přes celou šířku chodby (tak metr na metr) je šachta dolů. Přes trpaslíkovo rameno vidím, že i s přišroubovaným žebříkem. Prkenné víko, které šachtu běžně nejspíš zakrývá, je pohozené hned vedle. Za dírou dál pokračuje chodba rovně, ale brzy končí rozcestím (klasické T).

Jak tohle dělá?
Jen co se probere, už zase maže někam chodbou, aniž by se obtěžoval něco mi sdělit.
Jen co ho dohoním a spatřím bytelné dveře, nestačím ani zapřemýšlet, jestli mám dost sil nebo výbušniny na to je vyrazit, protože Šídlo vleze do stěny. No prosím. Když to zvládnu já, zvládne to i on. Co by ne?

Pak se krátce rozhlédne a okamžitě zašátrá kdesi, ehm, kam já nevidím. Klíč! Ten bude nejspíš...

"Pomoc! Pomoc! Musíme to zastavit!! POMOC!"

Není o čem dlouho přemýtat. A kdo by si snad v tuto chvíli chtěl třeba hodit mincí, jestli jít otevřít dveře nebo si ještě předtím dát třeba svačinku, měl by nervy ze železa. Tady byl teď ze železa akorát zámek. Poněkud nervózně a soustředěně podmračen jsem čapnul klíč z Godarovy dlaně. Do zámku vjel jako po másle. Jenže to jaksi zajiskřilo a ve chvíli, kdy jsem klíčem otočil, vyšlehl záblesk a mně se zježily vousy. Trochu se mi nejspíš kouří z hlavy, ale víc jsem se lekl, než že by mi past ublížila.
(na past 6+2 obratnost, tak jsem si řekl, že poloviční zranění bude fér, no a na blesk mi padla jednička...takže jedna)

Dveře se na to konto pootevřely a ze tmy cely se doslova vyhrnul vysoký muž v obřadním rouchu, ne nepodobném těm, co mají pochrupující partička kolem sochy, jen mnohem víc ozdobené a z na první pohled lepší látky. Dámy a pánové, Solosův velekněz.

Jen nepatrně se zarazil, když za dveřmi zahlédl zkoprnělého trpaslíka, z kterého stoupá dým. Ale ihned se kolem mne protlačil, ani Godarovi nedal najevo zájem o formální představovací rituál a vyběhl po schodech vstříc svatyni.
"Já se postarám o ten chór. Vy zhasněte lampy na zdech!" zavelel přes rameno.

Jasně. Nemáš zač, nádivo! Dybys tak ten blesk schytal ty. To by ti patřilo.
To už ho ale kouzelník spěšně (jak jinak) následuje. Já se ještě oklepu a důkladně uhladím vousy, než se vydám za nimi.

Ve svatyni se vzduch mírně pročistil, navíc jsme připraveni. Šídlo s košilí, já s trenýrkami. Velekněz tleskl. Ozvěna toho tlesknutí jaksi neodpovídala akustice svatyně. Muselo to být kouzlo. A taky že ano. Některé z těch luxusních kachlí se rozzářily! Tak to nechápu, proč plýtvají olejem. Ještě se s ním přiotravují. Divná partička, tihle kněží...

Chopili jsme se tyčí na zhášení lamp a šli každý z jedné strany. Za chvilku bylo hotovo. Velekněz zatím něco kutil okolo sochy Solose. A vida! Óóo... Ticho.

Odkašlu si a rozhodnu se na něj trochu houknout, než si uvědomí, že tu nemáme co dělat a začne se vyptávat. Zatím se jen bezradně rozhlíží po svých spících ovečkách.

"Kdo vás tam zavřel? Rychle! Ještě bychom ho mohli zkusit dohnat a zneškodnít! Musel utéct tou tajnou chodbou."Tou tajnou chodbou v tajné chodbě, ze svatyně, kam se moc nesmí, ve městě, kde byl nedávno stav nejvyšší pohotovosti kvůli vpádu nějakejch cizích zmetků. Jo, a my to zmáknem, žádnej strach.

Hučí mi v hlavě, jak kdybych ji strčil do vosího hnízda. Veliké ÓÓÓ! Hukot. AU! a teď mě něco bodlo do zadku! Mám v tom hnízdě i zadek!
"Jau!" vyskočím na nohy a utíkám, jenže se ještě chvíli motám a tak se záhy zase svezu na zem. Jestli byl záměr nenadělat mnoho rámusu, tak se mi to nepodařilo.
"Barto... co to?" Prudce zatřesu hlavou, zkusím zaostřit zrak. Jde to. Jen nosní sliznice mě pálí jako čert, až z toho jdou do očí slzy. Podezíravě pohlédnu na alchymistu, kterak ukládá do zavazadla jakousi lahvičku.

Rozhlížím se po místě, kde jsme a pátrám po čemkoliv, co by nám teď pomohlo. Zdroj toho zvuku, kam zmizel ten, co tu před chviličkou byl, vlákna, náznak, co je dál v chodbě, kterou po pár metrech halí tma, jelikož pochodeň na víc nestačí.
Jdu si hodit na postřeh. A je to.. 4!

Než stihne Bartolomeo odporovat, vyrazím vpřed. Špetka světla odhaluje, že chodba brzy končí krátkým schodištěm a pod ním nízkými dvířky. Takovými těmi typicky žálářovými. Z masivního dřeva, pobité železnými pláty, s maličkým zamřížovaným okénkem a obrovským masivním zámkem.
Jenže v půli schodiště je odbočka. A zase s fiktivní zdí! Přesně ve chvíli, kdy trpaslík s pochodní dojde na vrchol schodiště, zmizí má ruka až po zápěstí v místě, které se mé smysly snaží přesvědčit, že je pevným kamenem. Cha!

"Tudy!" oznámím zbytečně Bartolomeovi, který již spěchá za mnou. A pak přijde ještě druhý, jak se po chvíli ukáže, možná ještě zásadnější objev. Na kraji tajné odbočky je u stropu drobný výklenek. Tím, že jsem vysoký a mám hlavu těsně pod stropem, všimnu si, jak tam cosi zrcadlí svit pochodně. Veliký masivní klíč. A právě ve chvíli, kdy po něm sáhnu, ozve se na pozadí rezonujícího ÓÓÓ zpoza žalářových dveří chraplavé:
"Pomoc! Pomoc! Musíme to zastavit!! POMOC!"

Baba Huhňa
...s Detazarem

Pokusím se tedy získat důvěru této prosté ženy ( 37 procent, což beru jako, že ano )
Tak babo.

" Babičko prosím vás" , začla jsem s mile naladěným hlasem. Detazar se na mne úkosem podíval. Rebeka dala ruce v bok.
" Prý jste si přála nasbírat nějaké ty Půpavy" , nadnesla jsem švitořivě.
" Cože? Půpavy holčičko? Opravdu? Joooo zajisté", dlouze baba přemýšlela.
" To jste tak milý." Natáhla ruce a převzala si je.
" Tak, jste spokojená babičko? " Usmála jsem se na ni a zvedla obočí.
" Jsi hodná holčičko. " Poplácala mne po hlavě.
" Bylo to těžké". Nevzdávala jsem se.
" Těch pár kytiček? " Tvářila se nechápavě.
" Byly tam nemrtví". Kňourám a koukám na ostatní. Zoufale jsem potřebovala pomoc.

" Mluvila jste o odměně." Klesla jsem na dno.
" Úsměv staré ženy ti nestačí holčičko?" Dodala úlisně.
Byla jsem už v koncích.

" No ták, nebuď smutná. Tady máte za ochotu pět stříbrnejch ." Začla smlouvat.
" Babičko ? " Hodila jsem prosebný pohled. (45 procent, smlouvání se nepovedlo)
" To je krásné, že tu mám takovou milou společnost. Tak tady jsou ty čtyři stříbrňáky." Podala nám je třesoucí se rukou.
Baba jedna...

Godarovo chování mě jen utvrzuje v mé domněnce o omamné těkavé látce. I nasládlý pach, který jen jemně vystupuje na pozadí vonného kadidla, prozrazuje, že tahle valná hromada není tak docela náhoda.

Nechám se přesvědčit a mrknu za závěs také, jenže... na první pohled nic. Obyčejná stěna (teda obložená snad nejdražšími kachlíky, které se dají na světě sehnat).

Navíc, jen se otočím s pokrčenými rameny zpátky na Godara, shledávám, že se bradkou dotýká země. Stejně jako kněžky a kněží. Zkusil jsem k němu pokleknout, a proplesknout ho svými trenýrkami. Ne, musel se nadechnout příliš zhluboka. A se mnou samotným to bez ochrany dýchacích cest také maličko zacloumalo. Tak prrrr! Rychle zas mokrou látku přes nos. Trochu zavrtět hlavou, zamrkat, oklepat se. Na alchymistu si nepříjdete, zmetci.

Jenže co teď? Musím odsud kouzelníka odtáhnout, to je jasné. Jenže kam? Po schodech nahoru ho nevytáhnu. Ne bez toho, aniž bych mu ublížil o kraje schodů. Nezbývá než to, anebo zkusit přeci jen najít jiný, pravděpodobně skrytý únikový východ.

Seberu jednu z kadidelnic, znovu odhrnu závěs a přiblížím zdroj kouře k spárám mezi obložením. Pokud tu jsou nějaké skryté dveře, mohl by tah prozradit, kde se spáry nalézají. Teď! V jednom místě byl jasně cítit závan. Cože? Tak velký? A tady dál taky? A pak se kadidelnice zhoupne a polovina jejího obsahu náhle zmizí v iluzorní stěně. Hrome! To už tady nedávno bylo. U toho skřetího čaroděje.
Dobrá, vlákna tady žádná sice nevidím, ale tohle prostě bude nějak souviset. Popadnu Godara zezadu pod pažemi a táhnu jeho nohy (no dobře, i spodní polovinu těla) přímo do tajné chodby. Zde je tma, ale kadidelnice vrhá malounko světla a od žhavých uhlíků půjde v klidu zapálit pochodeň.

Zdroj onoho nekonečného ÓÓÓ, jak se záhy ukáže, je právě ona chodba. No tak to se mi povedlo. Jestli tedy od někud můžeme čekat nebezpečí, je to právě odsud!
Poněkud neurvale Šídla znovu proplesknu a poleji mu obličej trochou vody. Pak sáhnu do truhly pro jednu z lahviček se surovinou. Vyhánění čerta ďáblem, ale funguje to vždycky. Čpavá vůně funguje tentokrát opačně. Ne jako kovářské kladivo dopadající na hlavu, ale jako krejčovský špendlík vražený do zadku. (Hoď si znovu na past. Tentokrát si počítej hodnotu 2x, jako kdybys byl alchymista a bránil se proti jedu.)

CO? Teď tu byly!

"Možná to tu oblbuje i zrak, ale tady jsem viděl, tento, dveře. Otevřené. A před malou chvilkou tam někdo šel. Nebo je tu průvan."

Ale průvan tu není. Bartolomeovy oči si mě měří naštěstí bez nedůvěry. Ostatně pár divných věcí jsme spolu už zažili, no ne? Zbytek jeho tváře nevidím, protože si stále na obličeji drží ten hadr. Vykoukne nohavička. To jsou trenky? Kalhotky bych pochopil, ale tohle..
Pak mi konečně sepne. Šídlo, máš před sebou alchymistu!

Nechám pár vteřin Bartolomea, ať se taky zkusí pochlapit s těmi dveřmi-nedveřmi a sáhnu rychle do tlumoku pro košili, a plesk s ní přes ústa a nos. Jenže.. to už se mi podlamují kolena (tentokrát už jsem hodil jen 3!). Kdybych to nečekal a zpíval ÓÓÓ, rozmlátil bych si hlavu o podlahu, takto jsem se jakžtakž kontrolovaně sesul ke zdi a zoufale se snažím dýchat přes košili, zatímco mžourám před sebe zavírajícíma se očima. U země je toho plynu ale zjevně víc než nahoře, cítím dokonce lehký pach toho svinstva na pozadí všudypřítomné vůně pálícího se tuku.

Dělá se mi hezky. Nic mě nebolí. ÓÓÓ mi něžně, jako přitulená předoucí kočka, vibruje až v kostech. Bylo by to taaak příjemné, natáhnout se tu ve stínu sochy samého Solose a trochu si zdřímnout. Ano, asi to tak udělám.

Nebo ne? Nepřišel jsem z jiného důvodu? Jenom si na něj vzpomenout.

ÓÓÓ...