Godar vystartoval, jen co se první kněžka odporoučela k zemi. Ksakru, tomu tedy říkám nenápadnost. Jestli nás vyhodí, byl ten úplatek k ničemu.
Nikdo si ho nevšímá. ÓÓÓ... Další leží, a další. Nezdá se, že by kouzelník měl nějaké potíže. Ale jeden nikdy neví. Možná je potřeba se toho pořádně nadýchat, aby látka zafungovala. Ryche zakrýt dýchací cesty a za ním!

Šídlo pro změnu zalétne ke stěně a odhrnuje závěs, aby... Zůstal stát jako opařený. Zmateně se rozhlíží, opět tu deku či co tahá stranou, kouká za ní, na obě strany. Jenže po dveřích není ani stopy! Jeho oči těkají po detailech mezi kamenným obložením, zda si nevšimne nějaké spáry, škvíry, čehokoli, co by mohlo připomínat obrys dveřejí.

Já zatím překračuji spěšně bezvládná těla. Leží všichni. Do jednoho!
A tu si uvědomím ten zvláštní fakt, že ono ÓÓÓ zní vesele dál. Tedy ani ne tak vesele, jako že to je zkrátka pořád slyšet. Ve stejné intenzitě. Ačkoli všichni kněží jsou v bezvědomí.

Odkud to jen...

Párkrát si s trpaslíkem vyměníme nechápavé pohledy. Dávno před jeho etudou s namočenými trenýrkami už jsem mezi zpívajícími a skláním se k té ženě. Pokud by se jí mělo něco stát a já jen přihlížel, nikdy bych si to neodpustil. Žije. Dýchá mělce, ale tep je silný, jasně znatelný. Ostatní si mě absolutně nevšímají. Vzadu za sochou spatřím pohyb. Je to nějaký závěs, který se právě vrátil do pozice, v níž skrývá dveře za sebou.

Vtom nečekaně upadne několik dalších kněží. Zpěv rychle slábne. Co je tohle za divný rituál!? Na dlouhé přemítání není čas, protože uběhlo sotva pár kol a v sále to vypadá jako v kuželně. Bum bác, šup a na zemi je rázem víc lidí než na nohách.

Ať už to tu běží všechno podle plánu zúčastněných nebo je za tím nějaký průšvih, hodlám se podívat za ty dveře. Jistě tam někdo šel těsně poté, co se to tu začalo kácet. Ten by nám mohl leccos ozřejmit. Kývnu na Bartolomea, který už se ke mě blíží s nějakým zmuchlaným hadrem na obličeji.

"Tam!" ukážu jen a vyrazím k závěsu.

Hod proti pasti 5, bonus za odolnost 2, tedy 7. Vzhledem k tomu, že jsem tam chvilku a nezpíval jsem, považuju to za úspěch.

ÓÓÓ...

Že je to baví. Musí to být nějaká bohoslužba. Je zvláštní, kolik jich tu je. Kněží, kněžky, kněžata... Kněžata ne. Zatím. Nikdy jsem nepřemýšlel ani nad tím, jak probíhaly bohoslužby v Likeinu chrámu. Možná je to ÓÓÓ jen předehra k nějakým orgiím.

"Myslíš, že budou taky něco obětovat?" Syknu směrem mírně vzhůru ke Godarovu uchu.

Zatímco sledujeme mírně se pohupující služebníky v kruhu kolem Solosovy pozlacené sochy, říkám si v duchu, jak dlouhé tyhle obřady mohou být? Slyšel jsem o některých zvláštních slavnostních a výročních, které trvaly třeba i několik dní. Vážně doufám, že tohle ten případ nebude. Rád bych si ten sál a sochu prohlédl zblízka. Něco ten Fryderykův sen znamenat musel.

Když vtom se jedna z postav sesula k zemi. Podle postavy žena. Šídlo si toho všiml také a vyměnili jsme si tázavé pohledy. Inu, někdy se stane, že kvůli překysličení nebo naopak nedokysličení a dlouhému stání mohou zpěváci pozbít vědomí, to je známá věc. A tihleti tu už pějí kdovíjak dlouho. Nechali ji ležet. Nikdo si jí nevšímá. Netrvá dlouho a skácí se další, tentokrát muž. Že by to byl běžný průběh? ÓÓÓ...

Buďto jsou ostatní v tranzu a nevnímají okolí nebo je to normální. Během malé chvilky padají další tři, téměř naráz. Snažím se zaostřit pohledem, zda se kolem postav netetelí nějaký čpavý opar. Jenomže vzduch se vlní kvůli hořícím mísám na stěnách. Pro jistotu však položím na zem svůj vak, vytáhnu jedny, podotýkám čisté, trenýrky a poleji je vodou. Nabídl bych i Godarovi, kdybych se z jeho strany neobával nepochopení.

To už je dobrá polovina pěveckého kroužku v říši snů. Jen doufám, že v tom není nějaká nekalost a nejsou v ohrožení života!

Baba Huhňa

Asi jsem byla jediná, které to přišlo takové divné. Detazar je jak malé dítě, po každé spatří li něco zajímavého, rozběhne se k tomu.
Přišla jsem si divná, ale tak po dni s tím barbarem, by byl asi každý. Uprostřed temných vršků úhledná chaloupka
volající do dálky vítejte. Už z dálky jsem si pro sebe říkala, jestli tam bude halda kytiček.
Jo byla, a on už v nich měl frňák.
Já myslela, že my ženský jsme na tohle ujetý.
" Už schází jen kanárek a vůně domácích buchet", nadhodila jsem poznámku se sarkastickým tónem.
Jako fakt...?
Popsat tu chvíli vyžaduje hodně síly se z toho slaďáku nepozvracet. A von si tam běhá jednou sem a jednou tam. Uvědomuje si vůbec jak divně při tom vypadá?
To mne zasáhla ta sladká vůně.
Koupel... v lázních... slintala jsem si chvilku zasněně. Než několikráte zaklimbám hlavou, abych si byla jistá, že neusínám.
Ne. Spolehlivě jsem se při pohledu na to jeho cvrlikání dala dohromady.
" Bože, jako by ty kytky nerostly všude." Občas jsem byla milá, jak trn v ohybu prstů nebo i hůř. Pod nehtem. Už jste někdy měly trn pod nehtem?
Šplhla si holka, dalo se očekávat, že se prostě podívá. Skrček se na mne dívá.
Je divnej.
Přejela jsem pohledem psa. Hypnotizoval mne kukadlama, ale na tohle jsem byla imunní.
Nepodlehla jsem ani pohledu Slada Patičky a to bylo co říct. Tenhle hobit z města byl prostě ukázkovej příklad slaďouše na zvracení. Ty baculatý tvářičky s ruměncem, když zkoušel balicí hlášky. Fakt si nějaký trouba myslí, že hupnu do pelechu s chlapem co má tak chlupatý nohy? Kdyby to schoval, ale von si chodil ještě bosky.
Ztratím koncentraci a šlápnu do slepičince.
" To né, na to nemam nervy, tak ať už se odtud pohneme". Zaklepala jsem na dveře. Když se nic neozvalo, praštila jsem do nich několikrát pěstí.
" Huhňo? Si doma? " Zatrylkovala jsem.
" Jestli jsem se spálila a obírala bodláčí, kvůli těm čtyřem plevelům a ona nevyleze, tak to tady asi zapálím". Dala jsem vzdorně ruce přes prsa.

" Kdo je tam?" Ozvalo se slaboučce a byly slyšet kroky.
" Máme tu zeleninu." Zavolala jsem nahlas, bába byla asi hluchá.
" Slečno nemusíte tak řvát, já nejsem hluchá", ten její milej úsměv byl k nasrání.
Bělovlasá stařenka s tvářičkami plnými varhánky stáří a ten širokej úsměv, co by možná zvládl sežrat koni hlavu. Pleť se jí leskla jak prdelky rukama leštěných andělíčků.

Chaloupka

Darhuninu chalupu jsme našli lehce. Stoji u lesa, po cestě na Rachotín, nedaleko temného návrší. Někoho by možná překvapilo, jak je úhledná, velká a hezká, někdo by čekal možná spíš jedovou chýši, já však, neznalý poměrů této říše, překvapený nejsem. Zamířím bez váhání k malebnému stavení.
Pojďte, musí to být ono! Zavolám na dívky radostně.

Čistý dvorek, u boudy přivázaný chundelatý hafan dvakrát štěkne, jen aby se neřeklo, ale pak jen vrtí ocasem a chtěl by se lísat.
Kdákání slepic, podupávání v králíkárně, zdobený holubník, muškáty v oknech. Vše mne naplňuje úžasem, co jsem utekl z klece, jsem ještě v tomto kraji neviděl nic tak krásného.

Paprsky odpoledniho slunce se proderou skrz mračný příkrov a dodají celému místu barvy a atmosféru ještě přívětivější. Pod střechou verandy zahlédnu zavěšené svazky bylin, a jejich magická vůně mne přivábí blíž. Opatrně je očichám, ale vzít si vzorek neodvážím.

Rebeka mezitím s rukou nad čelem nakukuje do malých oken.
Poté co si vyměníme tázavé pohledy se sejdeme u dveří a někdo z nás zaťuká. Vypadá to však, že zde zrovna nikdo není...

Někdo mě táhne ze Štěňátka ven! Je to on? Je to on. Uf. Z kvasu jsem nakonec ani neupil, tak dlouho jsem se rozhodoval, jestli to mám risknout.
Ale rozhodně nelituju.

"Za dvě směny? Skvěle! To je skoro teď!"

A vskutku, uteče to jako voda. Zjistím, že ani trpaslík toho nezjistil moc o tom, co se dělo ve městě, a to už dobrý a věrný strážný kráčí k nám. Kousek před námi prudce změní směr a kráčí jakoby nic rovnou do vnitřního města. Kolegovi u brány jen něco šeptem sdělí a mávne rukou za sebe, kde už, jakoby nic, kráčí dva vousáči s holemi, jak bratři z jediné nevěrné matky. Kolega nás mírným pokývnutím pustí dál a my dál s odstupem pár kroků jdeme za Solosovým strážcem. Tedy za strážcem jeho chrámu, jelikož Solosovi samému strážných netřeba.

Dvě tři odbočky, divná zapadlá branka - ovšem hlídaná hned dvojicí strážných - úzký průchod do bývalého vodního příkopu, lano, díky kterému je možné vyšplhat nahoru k zavřené bráně (s těmi holemi to je trochu boj, ale zdařilo se), vedle které jsou ovšem ještě jedny o mnoho menší dveře. A to už se rozkoukáváme v šeru chrámových chodeb.

"Je to to to....." Ten strážný koktá! "....čité schodiště uprostřed této chodby." Aha, tak nekoktá.

Nadšeně vyrážím vpřed a po schodišti dolů. Chodby jsou tmavé, tiché a klidné. Hlavně rychle, dřív, než se to změní a nás tu někdo načapá!
Bartolomeo se mě horkotěžko drží, ale slyším jeho kroky na schodech nad sebou. Jsem překvapen, jak hluboko schody vedou. Musíme být více než dvě patra pod zemí, když se zarazím.

Může za to jednak zlatavá záře pod námi, jednak tichounký monotónní zpěv. Hluboké ÓÓÓ mužských hlasů a vysoké ženské ÓÓÓ, přelévající se ve vlnách nahoru a dolů, tvořící ne snad líbivé, ale působivě meditační harmonické propletence.

Zrovna si říkám, že možná ani neslyšeli náš dupot, jelikož tak prozpěvují, když do mě drcne zezadu Bartolomeo a naděláme hluku dvakrát tolik, co dosud.
Se zatajeným dechem chvilku nasloucháme, ale pod námi je vše stále stejné. ÓÓÓ....

Sejdeme zbylých pár schodů a spatříme sál přesně takový, jak ho Fryderyk popsal: Po stěnách hoří velké zlaté mísy s tukem. A na konci té dlouhé místnosti stojí Solosova socha. Ale není zakryta gobelínem ani trochu. Nu, dalo se to čekat. Stojí zde v plné nádheře, bleskem v ruce hrozí i žehná kněžím a kněžkám, stojícím kolem ní, jejichž úpěnlivé ÓÓÓ se snaží zajistit všemu dobrému lidu jeho přízeň.

Občas se vyplatí být menšího vzrůstu. Když se chcete například protlačit davem skládajícím se především z velmi ramenatých mužů či barbarů s nepoměrně útlejšími pasy. V hospodě, které nikdo neřekne U jezevčíka, jinak by se a) společensky znemožnil, b) nikdo by mu nenalil a c) mohl by skončit s frakturou nebo bodnou ranou od neznámého, velmi rychle zmiznuvšího útočníka.

Občas se vyplatí být menšího vzrůstu. Můžete si stihnout sednout na právě uvolněnou židli dřív, než tam doputují hýždě někoho mnohem vyššího. Pak už jen stačí se na něj nepříjemně zamračit, jakože co je, vždyť vy už tady sedíte dávno! A on si dá, byť s mrmláním, rychle odchod, jinak by hrozily řeči, že si sedá na klín tvorům stejného pohlaví.

Občas se vyplatí být menšího vzrůstu, jelikož si nikdo nevšimne, že podáváte pod stolem váček s cinkajícím obsahem do ruky patřící k tělu oděnému v oficiální uniformě stráže Solosova chrámu. A toho by si opravdu nikdo všimnout neměl. Už v jeho zájmu. Myslím toho strážného Solosova chrámu. Protože jestli se o někom říká, že je neúplatný...

Občas se být menšiho vzrůstu nevyplatí. Když totiž není na dvorku volno u žlabu, močí se do sudu. To si pak jeden musí sehnat vědro, otočit jej dnem vzhůru a stoupnout si na něj. I tak je to vratká potřeba. Neřkuli po třech žejdlících kvasu.
Dalším případem je, že když někdo někomu drcne do piva, a to se v takhle narvaných lokálech stává dosti často, může mít obsah korbelu nejen na botech, nejen na kalhotech, ale klidně i na zádech, na hlavě a v nejhorším možném případě dokonce i na vousech.

V návaznosti na zmínky o nevýhodách menšího vzrůstu je třeba uvést, že když se v takovém politováníhodném případě ohradíte, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že si na vás někdo troufne. Jenže právě v krčmách tohoto typu je, jak bylo již zmíněno výše, velmi těsno. Tudíž chvíli trvá, nežli si dostatečné množství pijáků všimne, že se vedle nich někdo chystá servat a udělají mu laskavě k bitce prostor. A tu se dostáváme opět k tomu, že se někdy vyplatí být menšího vzrůstu, protože můžete předejít rozvinutí situace například tím, že hulváta dobře mířenou ranou do slabin paralyzujete ještě dřív, než se dostane do fáze získávání prostoru k pranici.

Pak se šikovně prosmýknete mezi velkým počtem plášťů, zbrojí, tunik a... medvědích kůží? No nic. A ještě stačíte zahlédnout povědomá bagančata, patřící pochopitelně Godarovi, komu jinému. A tak ho chytnete za rukáv, syknete něco o dvou směnách, po kterých musíte být u boční branky, a vyvlečete ho na ven vzduch.
Bez placení.

Někdy se holt vyplatí být menšího vzrůstu.

U Nakopnutýho štěňátka

U Nakopnutýho štěňátka? Podivím se, když alchymistova záda zmizí za dveřmi, nad kterými je na vývěsním štítu sice notně zašlý, ale stále k přečtení, nápis "U Jezevčíka".
Zřejmě si ji místní už dávno pojmenovali po svém.

Je tu doslova natřískáno. Hlava na hlavě. Uniformy? Dost, a rozličných druhů. Jsem ztracen.

"Kvas?" houkne na mě drobná šilhavá poďobaná dívka, která si ovšem s přehledem tanečním krokem nachází mezery v davu, přestože má v rukách tác plný korbelů. Jeden si vezmu, pěkně poděkuji a sahám po drobných, to už ale mizí dívčina záda dál v davu.

"Tebe neznám, máš předplatný?" přistane mi zezadu na rameni těžká ruka, až vyliju trochu toho... kvasu. Voní to jako hromada zkažených jablek a nepředpokládám, že výroba bude o mnoho složitější, než vymačkat z takové hromady šťávy, co to dá.

Jen opatrně pootočím hlavu dozadu a natáhnu tam ruku s mincí. Ruka si minci rychle vezme a také ona mizí v davu. Nu, Solek je prostě velké město, mám se pořád hodně co učit! Naštěstí tam někde v té tlačenici (marně natahuji krk ve snaze ho zahlédnout) mám Bartolomea, který se tu ovšem, narozdíl ode mne, vyzná. Takže jen počkám poblíž vchodových dveří, abych ho nepřehlédl, až bude vycházet, že? Zatím se soustředím na hovor v putyce, protože kde jinde bych se měl dozvědět, co se vlastně v Soleku semlelo. Beatrice bohužel nevěděla vůbec nic. Ale zase ten klid v jejích pokojích, až to kolíbá a hřeje!

"...jich chytili živejch!"
"Těch příšer?"
"Houby příšer, těch pirátů!"
"Těch mrtvejch?!"
"Ale houby mrtvejch, mrtvý, díky Mestrill, dokázali zahnat do stínů až Mestrillini kněžáci, než tam dorazili, bylo to peklo! Až pak se konečně do těch živejch mohli pustit naši, no, pak už to šlo ráz na ráz."
"A už z nich něco dostali? Proč a jak a vo co jim šlo?"
"Z těm mrtvejch?"
Chlapi se dají v té chvíli do smíchu, jak se otočily jejich role ve vyprávění. Pokračujte, přeju si úpěnlivě, ale bohužel, téma se úplně změnilo a kupodivu už jiný hovor k stále ještě velice čerstvým hrůzám ve městě nezaregistruju.

Nezaslechl jsem teď Bartolomeův hlas?

Šibeniční vrch

To co jsem právě prožívala, byl niterní zážitek zoufalství, které v zápalu vášně skočilo na nechápavost. Vzniklo děcko, které by ani nejlepší mág, nebyl schopen zařadit.
Prvně Detazar, stále pracovně pojmenován prostým Skrček, měnil barvu, jak staříci přicházej k šedinám. To fakt netuším, jestli se dusí.
Jeho první věta, po tom co asi přišel k sobě, byla snad ještě horší.
" Jako nemůžeš to trošku specifikovat? " Vyštěkla jsem na něj v jasném hysteráku.
" Jako mrtvola co chodí? Duch? Vono ještě existuje něco horšího? " Pokračovala má panika. Rebeka na mne koukala jako na slepici. Skrček, jako na krávu a já sama netušila kam se zařadit.
Jako vylezu z města a v několika hodinách si snad dám rande i s drakem?...
Fakt vystrašená a na hraně útěku, kdy potřebuju oporu, slyším ...

Púpava je hvězdicovitá rostlina, roste u země. Jak chutná kořen, postrádám recept na vaření. No a k čemu je Darhul....té babě... to mam u prdele. Tak nejdřív jsou tu mrtví, ale pán profesórrr si najde čas na výtah z knih.
" Čeho pro boha? " Vyjekla jsem z hlavou v pejru.
" Tak koukám po mrtvejch, nebo po kytkách, do hajzlu! Samej bodlák, to jsem tak slepá?" Zoufale koukám na strany a sama sebe i jeho nechápu.
No a Rebeka si jen tak hledá na kolenou kytičky?
No, když začnou padat slova o záchraně koho-si. Padám do stavu šílenství.
" Co neuděláme? " Vykřikla jsem plná vzteku.
Zase se Skrček na něco pekelně soustředí, nejraději bych mu natáhla facku.

"Bodlák! Další zasranej bodlák! No bezva změna, teď jsem si popálila ruku!" Vyštěknu.

Šibeniční vrch

Ještě jsem nikdy nic takového nezažil! V našem kmeni, když někdo porušil TABU, byl podroben zkoušce. Ponořil se do řeky a piraňi ho rozsoudily.
Tabu bylo napřiklad odloudit muži jeho ženu, nebo sníst něco, co jsi si neulovil, nebo o to nepožádal.
Ale z tohohle místá dýchá krutost ještě horší. Kolik duší zde asi bloudí?

Dostávám se do tranzu a vidím odstíny šedi a černi, které prozrazují, že na tomto místě nejsme sami. Ale, živí tu nejsou.
Co to je? Jsou tu mrtví!
Otočím se znepokojeně k Rebece a Emmě.

Púpava je hvězdicovitá rostlina, která roste přirostlá k zemi. Jeji kořen chutná po kedlubu a má kuchyňskou hodnotu. Možná je Darhunlňa potřebuje jen na polívku.

Pojďme jich nasbjrat co nejvíc.
Řeknu a s motykou se pustím do první rostliny.
Stále jsem však na hranici astrálního vědomí a slyším šepot 'pomstychtivých':
Pospěšte si, nikomu se nelíbíte, jste odsouzeni. Jako my.

Zeptám se neviditelné bytosti:
Jak vás můžeme vysvobodit?
Zabijte ji! Zabijte tu světlou!

To neuděláme!
Hlava se mi točí a já nemám, čím bych argumentoval.
Přesto se kousnu a pokusím se stvoření odvrátit do jeho sféry!
( určím hodem)