Šibeniční vrch...

" Šibeniční vrch? " Možná jsem dala znát trochu strachu ve svém hlase.
" Nezlob se, ale netuším jak taková půpava vůbec vypadá? Ty jo? " Zaštěbetala jsem nejistě.
Ale slovu přilepšíme, tomu rozumím dobře...
Měla jsem štěstí a můj nový společník, iniciativně zjistil kudy máme jít. Což znamenalo o starost méně.
Ta druhá dívka. Rebeka se jmenovala.
Byla tichá, ale na první pohled budila dojem odhodlaného dobrodruha, připraveného na vše. Já taková nebyla. Událost v močálu, spíše znamenala notnou dávku štěstí, než umu. Výhled na další tajemno a možnou budoucnost na oprátce, tu cestu nezpříjemní.
K té zmiňované cestě, bych řekla asi tolik. Ten, kdo to označil slovem cesta, přeháněl. Jestli tedy pojem cesta nezahrnoval, jen strohé označení směru.
Což by splňovala řada dřevěných kůlů, sem tam propojená kamennou stezkou. Močál sice už nebyl kam se oko podívá, ale skřehotání topivců v dálce jasně dokazovalo jeho přítomnost.

" Děláš už tuhle kratochvíli dlouho, nebo krátce? " Nadhodila jsem do plénu.
" Já z města skoro nevystrčila paty. " Přiznala se.
Před našima očima se pomalu rýsoval z mlžného oparu vyčnívající pahorek. Zachvěla jsem se.
" To bude asi ono? " Řekla jsem oběma.
Krákání krkavců tak nějak dokreslovalo tu ponurou představu, korunovanou šumem trávy ve slabém vánku. Šibenice tu sice stála, ale zůstalo z ní jen torzo už léta podléhající hnilobě.
Asi jediná květina, kterou jsem zde bezpečně rozeznala, byl bodlák a kopřivy.

Funím jako hroch, co byl přinucen běžet půlmaraton a ještě má na noze řetěz s železnou koulí.
"Né, v póhóďé, hé, stačí, kdýž mi opatříš kóňé. A můžéš si dál chvátát...Úf."

Pohled na městské hradby mě paradoxně nabíjí nadějnými vyhlídkami na lepší zítřky. Co jsme to tam zkoušeli v těch bažinách, to bylo hodně divoké. Asi si to s tím dobrodružstvím nesmím tolik idealizovat. Moje cesty pro bylinky a jiné suroviny také nebyly vždy cestou růžovým sadem. Párkrát jsem promokl v lese a jednou dokonce zabloudil. Takový hlad jsem už dlouho neměl. Štěstí, že jsem se vyznal v houbách, ačkoli syrové chutnaly o dost hůř než z horkého kamene potřené máslem a kmínem sypané...

Jakže? Likein chrám budou strhávat? Musím... i kdybych se tam měl prohrabat! To přece, ne, to by byla věčná škoda!

Godar se se mnou na čas rozloučil. A jelikož ve městě byl evidentně opět nastolen pořádek a v ulicích bylo bezpečno, o nějakých nemrtvých pirátech a podobné chásce ani památky, s lehkým srdcem jsem ho nechal jít. Doufám, že chápe, jaká rizika s sebou promiskuita přináší. Ale to je jeho věc.

Já spěchal do své laboratoře. Jak jsem předpokládal - dveře vylomené, všechno zpřeházené. Smutně jsem se brodil střepy a tu a tam zvedl poloprázdný pytlík od sušených bylin. Dílna byla víc zničená než vyrabovaná. Ovšem všechno laboratorní vybavení na padrť. Taky způsob jak dát výpověď z nájmu.

Tak ještě zajít domů, tam to snad bude lepší. A bylo. Trenýrky! Mé čisté voňavé trenýrky. Mno. Vzal jsem si jedny čisté na sebe a patery do tlumoku. Pro jistotu. Ze skrýše pod starou olezlou vanou jsem vytáhl své jmění. Teď se může hodit. Do kupy nějakých pětatřicet zlatých a pár drahých kamenů. Plus skleněný diamant. Na ten ale naletí jedině naprostý laik. Ještě jsem sebral pár sucharů, pytlík koření a z kouta svou cestovní i bojovou hůl. Teď budeme leštit oba.

Kouzelník mi také věnoval uznalý pohled, když jsem se tak k němu blížil uličkou. Vlasy má ještě trochu rozcuchané a na tváři rozmazanou růž. Někteří lidé se prostě nezmění. Musím se tomu usmát. Pak ale zvážním.

"Likein chrám je jedna velká hromada suti. Stejně tak má alchymistická dílna. Čert aby to spral, tyhle šmejdy. Pojďme. Poptal jsem se u jednoho zdroje a myslím, že úplně nejjednodušší bude podplatit stráže. Směna, která bude nastupovat dnes večer bývá v místní špeluňce U nakopnutýho štěňátka. Neměl by být problém je poznat. Jsou v uniformách, protože jdou odtamtud rovnou do služby."

Tak sláva! Do Soleku! Uleví se mi, když se otočím zády k Pitvínu a vyrazím zpět k městu. Nechtělo se mi vůbec pryč, chtěl jsem přečkat nejhorší a pátrat po Vasarovi a najít stopu ke gobelínu. Paradoxně jsme stopu našli. Jenže. Zvolním, když se proberu ze zamyšlení a uvědomím si, že Bartolomeo těžko může stačit mému poutnickému tempu.

"Promiň, klidně řekni, když půjdu moc rychle, jsem prostě zvyklý."
Pak navážu otázkou, kterou mám na srdci.
"Co si myslíš? Co z toho, co nám Fryderyk řekl, je pravda? Víš, je spousta možností. Kdo je vlastně ten místní pán, který mu nakukal to všechno? Pokud je to Odporný nebo jeho loutka, co když jsou natolik vychytralí, aby domkářovi řekli, že má tvrdit, že měl sen o té věži a že se mu zdálo o "koberci"? Chápeš, kam tím mířím? I když pořád doufám, že o gobelínu nemají potuchy."

Vidím, že chápe, ale mám z jeho výrazu pocit, že stejně jako já to prostě hodlá risknout. Musíme být ale hoodně opatrní.

Dorazili jsme k hradbám. Strážní kontrolují každého, kdo chce vstoupit, starý, brýlatý elf občas na někoho položí dlaň a s přivřenýma očima nasadí soustředěný výraz, než přikývne a dotyčný je vpuštěn. Že by cítil vlákna?
My jsme vpuštěni hned, když se Bartolomeo představí a mne prohlásí za zájemce o práci v knihovně. Strážný jen s upřímnou lítostí konstatuje, že Likein chrám to odnesl spolu s Mestrilliným nejvíce a bude stržen a znovu vybudován.

Rychle se dohodneme, že se na malou chvíli rozdělíme i my dva. Já se potřebuji ujistit, zda je v pořádku Beatrice a Bartolomeo potřebuje čisté trenýrky. A aspoň zjistíme, co se dělo, ze dvou různých zdrojů.

V pozdním odpoledni, kdy slunce je již většinou skryté za domy, se, oba uklidněni a natěšeni na nadcházející akci, setkáme na Teremorově náměstí, kousíček od Solosova chrámu. Ten je za vnitřními hradbami, a možná nebude tak snadné se k němu po nedávné události dostat.
Usměju se na přicházejícího trpaslíka.

"Tak co, příteli?"

Před cestou do Rachotína

Zatímco se Emma koupe, Godar se loučí s Marlenkou, Rebeka s Petrem a Bartolomeo ještě něco vyrábí na cestu (nejspíš ohnivku), rozhodnu se promluvit s Fryderykem, využít jeho přívětivosti a sehnat si nějakou zbraň lepší než motyku.
Potíž je v tom, že jediné co znám a umím používat jsou oštěpy.
Ještě bych si mohl jakž takž rozumět s menším lukem. To je však prý příliš drahá záležitost.

Bohužel, žádná pro mě vhodná zbraň není k mání.
Navíc listy z nichž byla vyrobena flusačka již seschly a jiné podobné jsem nenašel. Nechám si tedy jen motyku a dám si vyplatit zbylých 5 stříbrných. Nechám si vysvětlit cestu do Rachotína, měli bychom tam dorazit procházkovým tempem do dvou hodin.

Pak počkám na obě dívky a sdělím jim svůj plán:
Najdeme šibeniční vrch a nasbíráme co nejvíc púpav, získáme si tak léčitelčinu důvěru a něco málo si přilepšíme.
Potom popřeju fousáčům hodně štěstí a krátce je obejmu.
Slíbíme si, že pozítří večer se zde sejdeme...

Trochu mě zarazí, když Lasička vysloví tu větu se "skrčkem". Má štěstí, že nemyslí mě. I tak pozvednu pohoršeně obočí, protože Detazar si takové označení rozhodně nezaslouží. Pokud není vyšší než tahle holka, rozhodně je svalnatější. A taky vidí dál než na svou špičku nosu. Nicméně to nekomentuju.

Že bychom nedostali barbara zpět do města ani párem volů, mi bylo jasné hned, jak Fryderyk převyprávěl svůj sen. Jen ať jde do přírody, za léčitelkou. A to pískle jen ať si hezky vezme s sebou. Třeba se dozvědí něco důležitého o vláknech nebo loutkách. Stejně by nás ve Soleku jedině zatáhli do nějaké bryndy. Jako bychom už beztak v tomhle nevězeli až po krk...

"Já mám naopak osobní důvody se do města vrátit. Jednak vůbec netuším, zda mě nepostrádají v práci... pokud tedy ještě chrám stojí.
Krom toho, že se v Soleku vyznám, si myslím, že vím, o kterém místě domkářův sen hovoří. Skrze známosti by se tam dalo proniknout bez toho, abychom se museli někam vloupávat.
A nakonec... ve svém domě mám, ehm, náhradní trenýrky."

Jasně že bych si mohl koupit třeba devatero spoďárů v nejbližší vsi, kdyby na to přišlo. Ale mě se vlastně po hlavním městě císařství poměrně stýská. Strávil jsem tam podstatnou část života a celé tohle dobrodružství mi zatím přijde jako takový podivuhodný sen.

Kývnu na Godara, že můžeme vyrazit, jakmile bude připraven. Ten se trochu ošívá. Snad nechytil vesnické filcky.

Nakonec pohlédnu na Rebeku. Jsem zvědav, ke které skupině se přidá, pokud vůbec někam půjde. Ten Petr jí není lhostejný.

Překvapení střídá překvapení. Lasička Emma, procházející náhodou kolem Odporného, do kterého mimochodem napálila vrhací dýku, se stává tím nejmenším.
Detazar se chce trhnout? Budiž. Když se nad jeho řečí, kterou výsledně oslovuje primárně mě, zamyslím, z jeho intonace a očí se dá snadno dovodit, že tohle žádné překvapení není, jen kdybych dával víc pozor na pocity svých družiníků. Budu se o to muset snažit. Však už to jednou Detazar zmínil a z každého jeho pohybu je zřejmé, že město je mu cizí. Po těch událostech tam by stejně působil jako pěst na oko. Jakých vlastně událostí? Hodně mě zajímá, co se tam stalo. A je vůbec možné, po všech těch odhaleních, aby to nesouviselo s Proroctvím?

"Souhlasím, Detazare, v žádném případě nemusíš chodit do Soleku," řeknu zřetelně mírným tónem.
"Tím artefaktem jsem si naprosto nejvíc jistý. Je to vlastně jediný bod v tom všem, kterým jsem si naprosto jistý. Všechno ostatní ale lze zpochybnit." Donutím se nepodívat na domkáře, jelikož zde je podle mě nejslabší místo toho všeho. Pokud nás od začátku vodil za nos, může v tom klidně pokračovat, ať ze své vůle, ze strachu z místního zemana a nebo, nejhorší možné - jako loutka. Jenže nejsou a nebyla tu vlákna. Ani náznak vlákénka. Nic. Nedokázal bych to přehlédnout. Musím se na to spolehnout, pokud nechci v nejistotě vzít obličej do dlaní a naříkat v koutě.
Takže ano. To největší překvapení nakonec bude směřovat další moje kroky. Vydám se do Soleku. Díky Bartolomeovi snadno dáme dohromady, která věž to byla ve Fryderykově snu.

Cítím pohledy ostatních, když delší chvíli mlčím. Měl bych to rozetnout. Což nevidí, že jsem nezkušený mladík?

"Dobře. Já se vydám do Solosova chrámu. Detazar za Darhuňou. Každý druhý večer se potkáme tady nebo se pokusíme alespoň nechat vzkaz. Co vy ostatní? Co podniknete? Rozhodněte se podle srdce, co je vám bližší. Vím, že se vám ani jednomu do města moc nechtělo."

-----
Ještě probírám v hlavě, jak se rozhodli ostatní a jestli přeci jen není hloupost se rozdělovat, když se později na dvoře za rohem starého nepoužívaného chlívku drhnu kartáčem, abych se před další cestou trochu zkulturnil.
Vtom u chlívku lehce vrznou dvířka, a z Marlenky v šeru slámou a harampádím zaplněného přístěnku sklouzávají šaty na zem.
Nedá se nic dělat, budu se muset za pár horkých minut vydrhnout ještě jednou.

Stejné a přece odlišné plány

V mojí divošské nekomplikované mysli se součástky dávají do pohybu jen postupně a pomalu. Nyní však nečekaně zapadnou na svá místa a mně se rozsvítí. Konečně mám pocit, že jsem trochu pochopil i přes podivné výrazivo cizinců, s nimiž jsem se spřátelil,o co jim vlastně běží.
Godare, jsi si jistý, že ten zpropadený koberec, o kterém mluvíš už od začátku, je tím artefaktem z proroctví? Co když ne?
Nebylo by lepší, teď, když o nich víme a oni nevědí o nás, nebo nevědí, že o nich víme, pokračovat v pátrání zde na venkově?
Můžeme se klidně i rozdělit...Já bych nejraději navštívil léčitelku Darhuňu, která podle domkáře ví nejvíc o zdejších poměrech dobra a zla. A v případě, že jste s tím gobelínem vedle, neztratíme čas! Podívám se na Rebeku a Emmu.
Půjde někdo se mnou?

Víte, nejraději bych skotačil po loukách, proháněl se v lesích, spal v polích a naladil se na zdejší duchy. Moje metody jsou tak odlišné od těch vašich a přeci stejně účinné, všimli jste si?
Do města se vracet nechci, už jsem vám to vysvětloval, ztrápený bych vám tam ani nebyl nic platný, ale ustoupím, když na tom budete trvat...

Pak přemýšlím o těch snech. Proč se mně nezdálo totéž co Bartolomeovi, Rebece a Godarovi? Asi naše předurčení není tak jasně svázané, jak si učenec s knihovníkem myslí. Začínám cítit, že moje role zde může být zcela odlišná...a intuice mě málokdy zradí.
Chci si život užít bez ohledu na nebezpečí, sny a vize, nejasná poslání a tíži zodpovědnosti. A to taky hodlám udělat. Mým dalším cílem bude najít cestu zpět domů, do pralesa. Když to ostatní nepochopí a budou mne od toho zrazovat, či tlačit do něčeho, čemu nerozumím, naše cesty se zákonitě rozejdou...

Tak jak to uděláme?

Z dívky se vyklube svérázná lasička s prořízlou pusou. Domkářovi hned jeho obrácenou kartu vpálí do obličeje.
To já mu pro změnu vlepím facana, až to mlaskne. Ta sedla! Chtěl jsem to udělat už dávno, teď jsem se zkrátka neudržel.

"Jo tak ty nám najednou věříš? Ty pse! Co, pse... Ty prase! Ty jedna zrádná svině! Chtěls nás předhodit tomu nejhoršímu svinstvu, co je široko daleko! A proč? Pro svůj prospěch, samozřejmě. Že my ti sem lezli. Doufám, že si tě ten zmetek najde a vyškube ti poslední chlup z prdele, dobytku!"

Jsem rudý vzteky. Godar s Rebekou mě drží každý za jedno rameno, takže místo pěstí na Fryderyka dopadají "jen" prskance slin.
Ten se tísní zády k dřevěné stodole a na rozdíl ode mne bledne víc a víc. Je poznat, že prohlédl. Možná ho svým způsobem osvobodil ten vydařený útok na Odporného v koruně vrby. Stejně jako vlákno k topivcům, ztratila se i moc nad domkářem. Ale jak to, že jsme neviděli jeho vlákno? Ještě se máme co učit a je třeba být ostražitý.

Godar zřejmě v našem setkání s mladou vrhačkou nožů vidí nějaké řízení osudu a zeptal se jí na sen. Ostatně, kdo jiný by s odvážně oděnou dívkou měl vést konverzaci, když ne náš vilný bradáč. Už ho asi nebaví leštit si sám tu svoji cestovní hůl. Jen by mě zajímalo, co tomu řekne Marlenka. Vlastně... je mi to putna!

Jenomže děvče o "našem" snu nic neví. Zato Fryderykovi se rozzářily oči. Olízl si rty a opatrně po mně hází okem, jestli ho ještě nechci praštit. Chci, ale podmračeně ho nechám se vymáčknout.

"Sen? Já měl sen, pane. Několikrát. Byl jsem na věži. Nádherný výhled na celé město odtamtud byl. Ale pak jsem se vždycky proti své vůli otočil a sestupoval po točitých schodech kamsi dolů. Pořád níž a níž. Bylo to pokaždé nekonečné. No a pak jsem se ocitl v sále, po stěnách hořely velké zlaté mísy s tukem. A na konci té dlouhé místnosti stála socha. Nebyla teda úplně vidět, jen ruka s bleskem vyčuhovala, jinak byla přikrytá. Takovým... tím... jako kobercem. Vyšívaným."

Zůstali jsme na něj hledět neschopni slova. Vyměnili jsme si pohledy, které nebylo třeba komentovat. Snad jen ta holka koukala trochu zmateně. Ale my ostatní jsme věděli. Musíme do Solekova chrámu! Tedy se cestě zpět do města přeci jen nevyhneme.

Překvapeně jsem pohlédla na toho barbara. Teprve teď jsem si ho mohla pečlivěji prohlédnout. Tmavší pleť nasvědčovala velkým dálkám.