Tak Emma. Bloudím v myšlenkách, nechávám je volně plynout, nechávám mysl vydechnout, aby se zas mohla plně soustředit. Marlenka. Ne, Emma. Beatrice. Ta mě dostala, tu bych uměl milovat, nejenom pomilovat.

Bezmyšlenkovitě otřu bláto z mojí, původně Emminy, dlaně o bok kalhot, tam, kde je to nejméně vidět.

Beatrice, má krásná Beatrice,
k tvým nohám padám jako list..
Beatrice, má krásná Beatrice, já vím, že teď je teď
přijde pak, přijde loučení a mezi námi zeď.

Proč ne Emma? Emma bude prudšího ražení. Ale jeden nikdy neví, co mu Collar kdy našeptá.

Emma Emma Emma, kdo ji doma nemá, ten o hodně přišel, ale zas má svatý klid.
Emma Emma Emma, to je přece žena, nenechá tě v míru a přece chceš ji mít!

Nesměle zamrkám a trochu mimózně se usměju svému básnickému "umění", což nejspíš působí dojmem, že se usmívám na Rebeku, která je právě v mém zorném poli. Dokonce mě k tomu rovnou napadla i melodie.
Pomalu se nadechuji - zatímco Bartolomeo se nadechuje velmi hlasitě několikrát za vteřinu - abych reagoval na poznámku o koupeli, která se nejspíš líbí nám všem, ale Detazar mě předstihne jakousi záhadnou řečí a tak se dál hloupě culím a vymýšlím další sloku.

-----------

Godar je nadprůměrně vysoký, spíše štíhlý, mladý muž. Na první pohled typický vandrovník, na druhý je jeho bílá košile podezřele čistá, vous na jemné tváři pečlivě zastřižený, pohled tmavý jako vlasy a vousy a často nepřítomný, jakoby hledící skrz. Levé obočí je přerušeno starou jizvou.

Krom plátěné košile a světle hnědých kalhot má pevné boty, malý batoh na zádech a v ruce dlouhou poutnickou hůl.

-----------

Okamžitě a absolutně mě ze zasnění dostane, jak to nazvat jinak než Fryderykovo Překvapení!? Hlava mi v tu chvíli jede zase na plné obrátky. Odporní a pán zdejšího kraje, cože? On je jimi už celý kraj zamořený? Pryč! Pryč!! Pryč!!! Ten šok je tak velký, že netuším, co na to mám říct. Pravda nebo pohádka? Mlčím a čekám, zda mi pomohou moji druzi. Doufám, že to řekne někdo dřív než já. PRYČ!

"Ty, Emmo," uvědomím si, že jedna věc mě hodně zajímá, když k nám ta kráska plánuje tak nahonem přidat (a když navíc se ukazuje, že kolem je to možná jedna velká past a podraz). "Nezdál se ti poslední dobou takový zvláštní strašidelný sen? I vícekrát?"
Podívám se vážně na Rebeku, trpaslíka a hlavně Detazara a na ústa přiložím prst.

Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Vytáhnu ze záhybu závěsu ze Soleckého paláce hrst stříbrňáků se slovy: Máš, dáš? Bude koupel! Dívka se ma mě zadívá, jakobych ji chtěl tu koupel prodat. Tady Fryderyk tě nechá vykoupat, když mu dáš tohle.

Vidím, že aura dívky je sytě oranžová, s odstíny červené. To značí, že je nervózní, podrážděná a necítí se bezpečně. Víc mi prozradí i její vůně.
Měsíc až urazí tři dny, tvé nenarozené děti odejdou...
Řeknu něco, co pochopí ti, kteří mne už trochu znají, ne však Emma. Máš své dny, viď, neboj to je v pořádku...

Atmosféra se uklidní, když nám v ústrety přikráčí sám domkář.
Viděl jsem to! Celé jsem to viděl. Omlouvám se, nasadili jste pro mou špinavou prdel život, pojďte, já o Něm věděl, je to Pán zdejšího kraje a slíbil mi průchod přes močál, když vás přivábím. To není legrace, pojďte, povjm vám o Něm víc...Vím, kde jsou další, věřím vám, věříte vy mně?

Parttička

Azurové oči spočinou na přítomných. Obličej hraničil z jedné strany vodopád zlatavých vlasů, krátkého střihu. Druhou část jsem měla hladce vyholenou. Sotva by mi někdo řekl dvacet let. Černé kožené kalhoty doplňoval opasek s tesákem. Bujný dekolt držel na uzdě korzet, namodralého odstínu, s bílou krajkou okolo horního lemu. Pod krkem, pak kožený řemínek od šedavého pláště, přes jednu ruku a řemínek od druhého tesáku na zádech. Nutno, ale podotknout, že vše jsem měla zalepené od bláta a u zadku se táhla sukně ze suché trávy.
Normálně bych to udýchala bez potíží, ale přetahovaná o nohy s bahnem, z toho udělala horor.
Z obavy o svoje předpotopní předsudky jsem nechtěla společenské konvence narušit, a tak prsty odstraňovala kusy bahna z krajky.
Jen pozvednu obočí, když na mne ten buran vyštěkne, kdo jsem.
Co čekat od barbara?
Ten vousáč co vypadal jak mnich, neměl zrovna pohled páteřníčka.
Jenže zjevně měl i své klady.
" Emma, bojovnice na volné noze." Představila jsem se a na ruku mu přispěla troškou bahna sundaného z krajky.
Přece nebudu křičet do světa, že jsem obyčejná zlodějka, co hodlá ovládnout známý svět.
" Náhoda a nutnost, spojené dohromady, ztratila jsem se." Pokračovala jsem dál ve lhaní. Hekající trpaslík mi vyvolal úsměv na rtech.
" Když by nesežrali vás, tak bych byla dezert." Poznám.
" Asi by bylo rozumné se držet chvilku spolu?" Navrhuji a po očku sleduji vousáčovo, tedy Godarovo, pohled na moje prsa.
A to jsem byla od bahna. Ve večerních šatech by to asi nerozdýchal.
" Bodla by koupel a teplá postel." Nadhodila jsem do plénu.

TO BYLO FAKT NEPŘÍJEMNÝ!!!

Studil mě mozek a už už se mi ztrácelo vědomí. Něco se do něj vkrádalo. A nebralo si to žádné servítky. Kdepak zaklepat a očistit si boty o rohožku. Tohle použilo páčidlo a pak nechalo svoje hnusné šlépěje po celé předsíni. Brrrr. Ještě teď mám husí kůži.

A to přes to, že jsem značně udýchán, ba i zpocen. Stojím v předklonu, rukama se opírám o stehna a funím jako býk před porážkou.
Až za chvilku zvednu hlavu, teprve potom zrak (a nakonec obočí), abych si prohlédl tu nečekanou kumpánku. Nevypadá jako obyčejné vesnické děvče.

Godar se představuje. My ostatní na ni zvědavě hledíme a občas nahlédneme za roh stodoly, zda se za námi ta stvůra náhodou nepustila.
Zatím klid. Tedy alespoň na krátkou diskusi čas máme. Hlavně se dostatečně vydýchat. Nežli sám popadnu dech, nechám mluvit ostatní.

Jsme dost daleko, Odporného jsme setřásli, nejde po nás, bůhvíproč, snad si zatím nemohou dovolit příliš se přiblížit k lidským sídlištím, snad proto potřebují loutky. Zatím. Ovšem stále je mi zle na srdci. A to tolik, že to až přechází do fyzické nevolnosti. Co tohle sakra je? Jak se s něčím takovým můžeme utkat?
Potřebuji si vyčistit hlavu.
"Kdo jsi?" ozve se Detazar a já až teď střízlivě a věcně pohlédnu na dívku, která se tak nešťastně nachomýtla k našemu velkému dobrodružství právě v nejlepším.

Líbí se mi její - ne, účes to není - ale rozhodně bych našel mnoho věcí, které se mi na ní líbí. V jejích očích vidím, že podobně jako my všichni má přes své mládí mnoho zkušeností. Snad jen Bartolomeo ke svému vědění a umění přicházel pozvolna a je to znát, pevně nohama na zemi v každé situaci.

"Já jsem Godar," napřáhnu k ní pravici. "Potkali jsme se v opravdu zvláštní chvíli, že? Ve výsledku jsme si navzájem dost pomohli, díky!"

Ruka Osudu

Mráz mi proniká do těla a jen díky svému mystickému výcviku mu odolávám. Bartolomeo docílil jen toho, že jej vlákno, které se rozvětvilo chytilo také. Rebeka seká šavlí do vláken a její vztek je opravdu narušuje. Godar mi naléhavým šeptem dodává sil a já se snažím proud vysávající mou duši překousnout.

Pak se ozve temné chroptivé zasyčení. Vysmeknu se trpaslíkovi a utíkám. Vlákno je pryč. Nevidím, to co ostatní neboť se neohlížím. Ale ostatní vidí, že Odporný se zřítil z vrby a drží se za obličej. Na opačné straně cesty se zjevila sotva dospělá dívka a vrhla v krátkém sledu nečekaně dvě dýky, které zasáhly Odporného. Ten se ovšem rychle sbírá. Godarovo pokynutí přiměje všechny k vyklizení pole.

Za několik okamžiků doběhneme téměř spolu k Fryderykovu statku a čučíme na sebe.
Kdo jsi? Zeptám se zachránkyně. A mnu si zkřehlé svalstvo.

Miluj topivce svého!

" Do háje! Bezva. Teď budu muset vysušit boty." Ulevila jsem si nahlas.
Zase na útěku.
Po kolikáté? Už bych to ani nespočítala. Vyhnout se frekventovaným cestám byl dobrý nápad,ale tak jsem si říkala, jestli toho konstruktivního myšlení nebylo zas až příliš. Občas může i geniální mozek vytvořit naprostou pošetilost.
Vrchol toho všeho, byli ti dva topivci, co jsem minula asi před necelou hodinkou. (82 procent- nepovedlo se)
Pokusila jsem se proplížit okolo nich, ale to prostě nešlo. S botami doslova obtěžovanými přítulným bahnem , nemůžete očekávat nic jiného. Než pel mel zvuků, koketujících s táhle sajícím kvákáním kachny nebo vlastně co? (15 procent - povedlo se ) Celá od bahna, už jsem v podstatě byla taky nějákej topivec, nebo bahňák, či hastrman. To umocnila tráva, co za mnou vlála už pár kroků. Ti dva vykulili svoje skelnatý oči, natáhli vzduch a tu zatuchlinu co se za mnou táhla. To neumyji ani po týdnu v lázni. To bych si kaťata musela nacpat levandulí. Chvilku děsivě skřehotal jeden na druhého, za dozvuků mého, " čvachty, čvacht".
Ti dva to sežrali, jsem prostě dokonalá.
Teď jsem našla i kus suché, tvářila se tak, trávy. Jenže vyvstane další problém. Kudy?
Vše zamotá ještě snad ulítlejší situace, jíž se nechtěně zúčastňuji.

Barbar tažený jak pytel mouky trpaslíkem. To by byl normálně dnešní vrchol.
Ta tmavovláska ohánějící se šavlí. Ta potvora s hady, to je fakt nechutný. Něco takového jsem viděla prvně v životě. Ten, snad poustevník nebo mnich, klející za deset ožralů.
Do toho další topivec, kterému jsem byla díky bohu taky ukradená. Ten už mne ani nepřekvapil, spíš mi ve tváři vykouzlil šílený výraz. Zarámovaný genialitou chvilky toho malého skrčka, co asi utekl od cirkusu a hryže cosi, jak koza provaz. Snad i ta podoba by tam možná byla.

Jako co inteligentního vštípit do takového chaosu.
Nejhorší bylo, že až zdrhnou, měla bych být další v pořadí.
Tak už hold nic na plat, utíkála jsem už taky.
Ještě abych nevypadala, že je chci flankovat.
S pouzdra vytáhnu dva vrhací nože a pro pořádek, bych zkusila toho Hadohlava pozdravit. Což se vskutku povedlo.
Teď vypadám, jako krutá vražedkyně, ale nic to byl záchvěv náhodičky.
Hadohlav, to označení mne bavilo, tak jsem si to něco pojmenovala. Dostal jednu vosu někam mezi.
Ty hady samozřejmě. No a přestal se tak pekelně soustředit na to svoje loutkový divadýlko. Jak se druhej nůž trefil v mžiku také, nezná má sebedůvěra mezí. To se u toho docela i zakřením.

Když jsme se dali na úprk, byl jsem poslední. Ještě jsem se rozhodoval, jestli nechám topivce vzít do zaječích. Jen jsem se za ním ohlédl a pochopil, že do zaječích musím vzít především já.
Tak jo, utíkejte. Utečte. Na mě nehleďte. Však já vás dohoním. Jsem skvělý běžec... F,f,f,f,fúúú.

Jenže než se stačím rozběhnout, natož zadýchat, míjím znenadání Godara, který se chystá evidentně obejmout zpomalujícího Detazara.
Co se děje? Odporný ho dostal! Drží ho to. Co teď? Rychle, Bartolomeo, mysli!

Jednám spíše intuitivně, protože nemám čas promýšlet, co by mohlo a co nemuselo fungovat. Vím jen, že fungoval výbuch. To v tomhle případě nehrozí. Zaprvé nemám výbušnou směs, zadruhé bych mohl ubohého barbarského přítele roztrhat na kusy. No, to by bylo vysvobození jaksepatří.
Takže ho v běhu podeberu, hodím si ho na záda a uháním s ním pryč! Nedokážu sice běžet bůhvíjak rychle, ale takhle jsme nosili náklad v podzemí. Vydržím to opravdu dlouho!

"Go...G... Godare! Sleduj jeho... výraz. Jestli mě bude chtít... kousnout, varuj mě. Když nebude zbytí, tak ho... vypnem!"

Ještě jednou musím řádně zatřást hlavou, abych se plně probral z magického transu. Do očí mě udeří už nikoliv Rebečino snažení, vyhnout se hadím zubům, ani Bartolomeo, varující před stvořením na vrbě. Před Odporným, dochází mi ve stejnou chvíli, kdy Detazar začne vyděšeně křičet a utíkat.

Kdo po smrti netouží, ať se k Odpornému nikdy nepřiblíží, kdo po zkáze a nekonečném utrpení neprahne, ať hlídá své kroky, ať prchají opačným směrem, zejména osvícení musejí se na pozoru mít, bylo by škoda nechat se zahubit a pohřbít naděje ostatních.
Teprve až najdou a rozluští artefakt, pak role se obrátí, pak budou schopní čelit Odporným, pak teprve nechť loutky vedou jejich kroky k pánům svým..

„Rychle pryč! Dělejte!!“ Z plných plic hystericky zařvu na Bartolomea s Rebekou, kdyby snad zapochybovali a chtěli ještě něco bláznivého podnikat.
Plně věřím řádkům knihy, ostatně téměř tolik i Detazarovu instinktu. Jenže nitka vedoucí od Odporného k barbarovu srdci se hladce natahuje dál a dál. Detazarův výraz se mění a právě, když probíhá kolem mě, na místo děsu v něm problikne náznak odevzdanosti, jeho úprk ztrácí tempo. Zkusmo udeřím do vlákna holí. Marně. Prošla skrz!

„Řvals pryč ne? Tak pohni!“ procedí na mě mezi zuby Rebeka, když mě míjí v prudkém sprintu. Neuvědomí si ani, že i Detazara předstihla až příliš snadno. Ten už jen zlehka vyklusává, ale není to únavou. Konečně nás dohnal i knihovník, na svých krátkých nožkách je překvapivě rychlý.

„Drží ho to! Co teď?!“ mám slzy hrůzy, vzteku a předčasného žalu v očích. Držím vlažnější Detazarovo tempo, až ten téměř zastaví.
„Detazare! Kamaráde! Nestůj tady a utíkej přece!!“ Vzpomenu si, jak nás při prvním setkání ten zvláštní drobný chlapík všechny objal nebo se o to alespoň pokusil. Dobro, láska, zlo, nenávist. Obejmu ho. Vlákno za ním je náhle výraznější a jaksi hmotnější, to jsem ovšem nepostřehl.

„Tak utíkáme nebo co?“ ozve se netrpělivě pirátka, která nemá v plánu nechat nás ve štychu a krokem se vrací.

Tiše k Detazarovi naposledy promluvím. Chytnu ho za ramena a lehce s ním zatřesu.
„A teď už žádné výmysly, rozumíš? Přetrhneme to a zdrhneme tomu parchantovi!“

Zatmí se mi před očima a duši sevře temná vize.

Marnivé světlo hvězd - vybělených kostí
do uzlů stesku cesty naše stáčí,
naposled paprskem na stezku vkročí.
V bodláčí zmírá včerejší zpěv.

Kdo vítězil, zemřel, kdo uhýbal, zhynul též,
než slunce rozetne oponu z kouře,
věž z lebek se zhroutí na mou čest.
V písni se praví: Muž otevře oči!

Kdo na horké čelo položí dlaň?
Posedlý posláním napravovat křivdy,
odhalit každou úlisnou lež,
stal se plavec stínem své viny,
zcela nedůvěryhodný, umírá na mělčině.

Rohatý měsíc z vrby se zašklebí,
kde jsi, Yggdrasile spanilý?
Čert - kazisvět poplival tvůj hrob.

Já, strážce nedůsledný v ústrety kráčím
vstříc milence posledni
- smrti, kobce bez světel!

Slova se nenarodila a přesto jakobych je slyšel. Vidím vlákna! Tak o tom mluvili? Vidím stříbrnou mrazivou nitku, která vede od stvoření na vrbě přímo do mého srdce. Chlad mne zcela ochromí.
Topivec se dal na útěk, Godar je mimo, z odlivu neúspěšného kouzla, Rebeka neví, co se děje a Bartolomeo také asi nechápe rozsah a sílu nebezpečí.
Je to Odporný! Jeden z nich! Sám Odporný! U T Í K E J T E!
Zavolám zděšeně a bez čekání na ostatní peláším pryč.