Už mi umdlévají ruce a přistihnu se, že občas vynechám kolo, zatímco Doniovanion s kulatinou na každém rameni vypráví o ostrůvku a zatopené komnatě. Snažím se sice pobrat obsah jeho sdělení, ale tak docela to teď nejde.
Chm, tak za koncem světa ještě něco je? Nepovídej.

Vtom si náhle uvědomím, že další kláda už není potřeba. Tu, co držím, jen nechám vypadnout z rukou plných mozolů a prasklých puchýřů. Naštěstí mi nespadne na nohu.
Otřu si pot z čela, ometu piliny ze zbroje a dotáhnu na ní přezky. Meč zapíchnu před sebe do země a významně se dotknu dračího vlysu. Tak teď nebo nikdy!

Pak už nevnímám chňapající vlčí tesáky, zášlehy ohnivých jazyků a cákance krve, které víří v mé bezprostřední blízkosti. Vím, že se všichni činí, aby mi dali prostor. Taky se činím. Nohy se mi už třesou, jak jsou zesláblé a jak dochází zdroje. Jenže veškerá energie je teď potřeba na koncentraci. Odříkávám sútry, které se v žádné knize eghanského Mnichova nenalézají. Ta slova jsem objevil v tajné komnatě své mysli, té, co je spojená se srdcem.

Když opět procitnu, hledím do hlubiny stříbřitých očí. U úst se mi sráží pára a vzduch je prosycený zvláštním pachem, který zřejmě nebyl cítit už stovky let.

Vítej. Vím, že mne slyšíš, ale kvůli ostatním budu mluvit nahlas.
Teprv teď si uvědomím, že klečím. Nohy se mi musely podlomit už dávno. Ale nemám sil se bez pomoci zvednout. I hlas se mi třese.

Potřebujeme pomoc. Lidé potřebují pomoc. Jestli má ještě nějaké lidstvo existovat, jsi ty, ó Živý, naší nadějí z posledních.

Budeš potřebovat jezdce?!
Vyber si.

Drak
Maecach mluví že by se Pán mohl stát naším spojencem i když já nevím určitě si poradíme jinak i kdybychom měli pokácet další baobab. Ne že by mně vidina další dřiny při kácení dalšího stromu lákala, ale je to lepší než riskovat se setkáním s Pánem ohně. Rogadol nám řekne víc o Kruhu ohně, dokud měl Erghan zásoby černého zlata kněží třímali moc proto se asi vydali teď hledat pramen.
Ale pořád nevíme kdo to je? To že se k nám nepřidá jsem mohl říct taky.
Maecach nakonec rozhodne že bychom za ním jít neměli zatím co Azrielova slova mně pobaví na druhou stranu jsem zvědavý co by si asi myslel pokud by znal názor lidí v Erghanu o tom že víra je pro kněze. Jistě ti co se odvážili za hradby připisovali přežití bohům, ale někteří si mysleli že měli spíš štěstí vzhledem k tomu že nebyli schopní říct jací bohové jim to pomohli. Jezevec mluví s Azrielem nevím přesně o čem protože do setkání s Maecachem jsem se o bohy zajímal tak jako se oni zajímali o mně. Navíc mám pocit že i Azriel zná jenom její jméno, spíš mně zaujme to že za stěnami nemusí být konec světa.
Hranice se světa ohraničují stěny ...
No dobrá jednu záhadu po druhé, pokud můžu poprosit nakonec se nám podaří nanosit všechno dřevo a dračí tělo je celé. A nic ... to bylo řeči a pak jasně musí se do toho vložit opět Maecach s další mší zatím na nás zbude další práce protože místo kolem nás se opět promění v bojiště. A když nakonec Rogadol zapojí energii z baterií je to hotové a všem se nám uleví. Drak ožije a uskuteční první kroky ke své svobodě zatímco si vděčně prohlíží své zachránce.
A drak nám poděkuje což znamená že naše úsilí bylo dobré. Možná byly moje obavy ... ale přece jenom od té doby už uplynulo tolik času ...
Dobrá a co teď, má někdo nějakou představu co dělat dál? Těkám očima kolem protože já, no dobrá, možná ... nevím.

Drak

Dřeli jste. Makali. Potili krev. Jezevec zaujatě hovořil s Azrielem o Asghor. Byť zkomolil její dlouho nepoužité jméno, ví o ní mnoho věcí. I jak ji lze požádat o dobrodiní. Společně to zkusili a z jemného dotyku božství získali nejasný pocit, že se to podařilo. Podařilo se požádat. Ale přijde pomoc? Odpověď tone v nejistotě.

Doniovanion neřeší jestli a prostě koná. Dře jako kůň. Zejména on a Maecach. Příklad oddanosti a nezvratitelné víry. Nikdy v životě se tak nenadřel. I tito dva si během dalších dnů mají co říct. Podivné runy na ostrůvku na jezeře. I z toho mála vlčí muž zjistil podivné věci. Prý za stěnami nemusí nutné být konec světa. Jak je překonat, to by mělo být jádrem celého ostrovního vzkazu.
"Nu což, vrátíme se zase na konci dalšího cyklu a tentokrát už tomu přijdeme na kloubek, co myslíte chlapci?"

Dante, ke kterému též směřovala ta otázka, zůstává v podivném zadumání. Kdyby to nebylo nepatřičné, dal by se nazvat v posledních dnech tělem bez ducha, uzavřený až ztracený ve svých pocitech, pochybách a myšlenkách.

V poněkud nestřeženém okamžiku, těsně po západu slunce, s náručemi dřeva v rukách si uvědomíte, že dračí tělo je celé.

A tak Maecach Garkinen zahájí další mši. Zatímco je do ní zabrán, Rogadol a Doniovanion a jeho smečka se účastní líté bitvy s posledními pár kousky pouštních vlků a písečných babic. Poslední zoufalý atak pána ohně. Krev, která teče ze způsobených ran je obrovskou silou přitahována dračím tělem. Krev, další podoba ohně, třísní zejména jeho hruď. Drakovi se pohnou nozdry.
Po boji Rogadol uzavře předem připravený obvod tvořený z baterií a drakova spáru. Lehce se zajiskří. Trpaslík, ošlehnutý žárem a vyčerpaný bojem se dokolébá k nedalekému kameni, kde s námahou usedne a už jen užasle zírá. Drak otevřel oči. Jejich stříbrný jas zakazuje se od nich odtrhnout. Jde to jen s vypětím celé vůle.

Měsíc teď svítí nejjasněji, jeho chladná namodralá zář vytváří dojem ledových krůpějí na fialových šupinách. Prudce ochlazený vzduch na dračím těle tvoří i skutečné kapky. A ty náhle, poněkud nepochopitelně, skutečně mrznou. Z ledově chladného draka stoupá v oblacích pára. Po několika dlouhých minutách se rozptýlí a drak pomaličku roztahuje křídla.
Majestátní střecha. Pak se pohne noha. I se zemí, se kterou jí svázaly stovky, ne-li tisíce let na jednom místě. Kolem létají kusy hlíny a kameny. Druhá noha, třetí a čtvrtá. Pak se dá do pohybu mohutný krk a hlava na něm. Z nozder jí stoupá podivě páchnoucí proužek dýmu.

"Děkuji vám."

Tu krátkou frázi, pronesenou překvapivě jemným a měkkým hlubokým hlasem, následuje opatrné ticho. Drak k vám natahuje krk a otáčí svůj pohled z jednoho na druhého.

Je živý.

"Asgor. Jmenuje se Asgor. A ke mně jednou promlouvila," oznámím s neskrývanou pýchou. "Ale nevím, jak ji požádat o pomoc. Bohové nám pomáhají tak, jak sami uznají za vhodné. Žádat je o něco je... příliš troufalé."

Ale copak... Rogadol se nám ale nějak rozpovídal. Ten prťajzlík mě vážně nepřestává překvapovat. A že nám věří, že duchy sem přivedla právě těžba černého zlata? To bych do něj vážně neřekl. Pořád mám nějak problém mu důvěřovat. Ale co. Momentálně nám pomáhá. Víc chtít nemohu.

Dobře, že Garkinen upustil od toho plánu na schůzku s pánem ohně. "Jo. Jak říká tady šéf. Dovezeme všechny baterie co máme. Snad to bude stačit." Už aby to bylo...

"Nejspíš se duchové už teď bojí tady našeho mladého." polknu.
Rogadol má zřejmě pravdu. Byl to zoufalý nápad. Ale pokud je pán ohně takový, jak ho trpaslík popisuje, jen bychom napochodovali do pasti nebo zbytečně ztráceli čas.

"Dobrá, schůzka se do odvolání odkládá. Snad k ní ani nikdy nedojde...
Teď pojďme ještě sehnat zbytek hmoty - támhleten strom by se mohl ještě zdolat.
A pak zkusme ty baterie. Musí stačit, co v nich je."

I kdybychom vybili i tu poslední a měli jít zpátky zase pěšky.
I tak k Eghanu někdo z nás poletí!

"Měli bychom jít pokud možno všichni," vloží se do hovoru Doniovanion. Během práce jste měli dost prostoru si popovídat a tak už dobře ví, co se vám přihodilo.

"Já si to rozhodně nehodlám nechat ujít."
Jezevec zareaguje: "Ani já. Bylo by dobré využít blízkosti vodní stěny a mít připravenou nějakou obranu, pokud dohoda nebude možná. Což se mi zdá nanejvýš pravděpodobné. Snad by se dala požádat o pomoc i bohyně Asogaraš. Bohužel už se po generace nikomu nezjevila."

"Čistě technicky..." přidá se Rogadol na výzvu Azriela. "Vím o pánu ohně dost. Nepřidá se k nám. On se o svou moc nikdy nebude dělit s Draky. Nikdy se s nikým nechce dělit o moc. Raději se upozadí a bude další staletí čekat na nějakou příležitost. Která mu teď proklouzla mezi prsty, zdá se. Víte, ti hasiči a přisluhovači Kruhu ohně byli právě takoví. Přinejmenším ten, který měl nějakou reálnou moc. Ale o tom jsem tak moc mluvit nechtěl. Zkrátka, tomu záměru nedávám moc nadějí." Podívá se na Garkinena a pokračuje.

"Ale čistě technicky... Máme několik ještě trochu použitelných baterií. Energie je ohni velice blízká. Rozhodně vychází z živlu ohně. Další možná náhražka už je jedinět mráz. Mráz pálí a v technice může oheň nahradit. To je ale v těchto klimatických podmínkách blbost. Takže energie. Možná bychom dokázali baterky i dobít, pokud budeme ochotni vytěžit ještě pár soudků černého zlata. Taky se mi to nelíbí, to jen čistě technicky. Upřímně věřím tady panu jezevci i vlkovi, že těžba toho černého způsobila celou tuhle invazi duchů.
Víte, že už jsme pěkně dlouho o žádného ani nezavadili?"

"Promluvit si s ním? Neblázni! Vždyť vůbec nevíme, čeho je schopný!"

Kněz vypadá odhodlaně. No dobře, dobře. Možná, že to není až tak špatný nápad. Vlastně, nakonec opravdu nevíme, o co že mu přesně jde.

Ale nenechám ho odejít dokud se aspoň trochu nezamyslíme. "Rogadole," otočím se na trpaslíka tak trochu přísně. "Přijelo s tebou i pár uctívačů toho pána plamenů. Víš o něm něco?"

Ke Garkinenovi pak: "Dobře, ale sám tam nepůjdeš. Vezmi si s sebou Danteho. Nebo, jestli Dante nechce, půjdu já."

Činíme se, jako kdyby nám pomoc příchozích vlila do žil novou energii. A taky že ano! Jak jsem rád, že máme zase další spojence. Při úmorné práci se zapomenu a pohroužím do myšlenek na Eghan. Na jeho obyvatele. Na svou rodinu. Matku, sestru... Pro ně. Pro všechny. Pro celý svět. Tohle je teď nejdůležitější. Musíme to dokončit. Zkrátka musíme!

Drak se odmlčel a pohroužil do neaktivního stavu.

Rozhlédnu se. Azriel by chtěl udělat vatru. No... Právě že toho dřeva už zdaleka není tolik, kolik by bylo potřeba. Na ohěň - možná. Ale jako hmota to už asi nestačí. Leda pokácet další baobab. Nebo?

Otřu si zpocené čelo. Nechce se mi vybíjet život v téhle pustině. Ale však on se nějak obnoví. Rychleji, než my zapomeneme na naše strasti.

"Co o pánovi ohně vlastně víme? Snažil se nám náš plán překazit, to ano. Ale možná by se za určitých okolností mohl stát spojencem. Půjdu znovu na místo, které určil k setkání. Pokusím se s ním promluvit. Drak je s vámi v bezpečí."

Rogadol má rozčepýřenou kštici i vous. Ale opřel se o svoji sekeru tak výmluvně, že vlastně nevím, co si o tom myslet. Porazí další strom? Nebo půjde se mnou. Co na to Doniovanion? A Dante s Azrielem?

Znovuzrození draka

Doniovanion je rád že nás vidí a pak řekne to co asi drak myslel, jeho oživení způsobilo že ať o zachování starého pořádku (tedy aspoň toho který známe) usiluje cokoliv tak zmobilizoval všechny své síly. Na druhou stranu mám pocit že bychom se nemuseli zříkat černého zlata, pokud bychom k němu přidali poučení o chybě která vznikla ... žádný nástroj není dám o sobě dobrý nebo špatný záleží na tom jak se použije. Maecach se ujme slova a tak já se omezím na pouhé zamávání.
Mám jim říct co si myslím? A věřily by mi? No možná ohledně té první úvahy už vidím Maecacha jak mluví o tom že už nikdy nepoužijeme postup k oživení černého zlata.
Azriel chce vědět něco o Pánu ohně a já vlastně taky i když mám pocit že i on je jen prostředník a za ním stojí něco staršího a mocnějšího. A tak nosíme dřevo a drak roste ovšem pořád to nestačí a nakonec si řekne o oheň, no dobrá oheň rozdělat můžeme, ale co bude potom?

"Sakra, draku, ty toho ale sežereš!" ulevím si unaveně. Příchod posil nám na chvilku vlil do žil novou krev. Ale co si budeme nalhávat? Je to fakt dřina. Už bych to dávno vzdal nebýt toho nesmírně uspokojivého pocitu, když drak vdechne každou další přinesenou kládu.

"Víc hmoty nanosíme. Dej nám jen trochu víc času." Není to poprvé, co se mi zdá, že trpělivost není zrovna jeho silná stránka. Já jako lovec si umím počkat na správný okamžik. Na druhou stranu, města se začínají bortit pod návalem duchů. Možná, že tentokrát jsme pravý okamžik už propásli. Nebo závodíme o každou vteřinu. Vydrž Azrieli...

"A oheň..." lámu si hlavu, co tím myslel. Přirozeně se nemůžu ubránit vzpomínce na našeho tajemného nepřítele. "Oheň samozřejmě můžeme rozdělat. Ale bude to stačit? Obyčejný oheň? Můžeme udělat pořádnou vatru, dřeva je dost."