Co je to za zvláštní zvuk? Garro se naježí a chvilku prská. Pak se dá na útěk. Nebráním mu. Taky bych nejraději utekl. Ale nechci už opouštět ty dva, kteří jsou už zjevně rozhodnutí zůstat na místě. A tak si dodám odvahy a spolu s nimi chvíli mžourám do toho oranžového oblaku. Obrněné transportéry z města.

Tak tohle není nic pro mě. Ať už jedou kamkoli, s těmi železnými monstry už nechci mít nikdy nic společného. Chystám se ukrýt za baobabem. Ať už jedou kamkoli... sebevražednou výpravu...

Jedou si samozřejmě pro černé zlato. Garkinena a Danteho už v Eghanu jistě považují za mrtvé. Kde je teď asi můj otec? Mohl se už mezitím stihnout vrátit do města a nechat sem vyslat ty transportéry? To sotva.

Smutně pozoruju přibližující se načervenalý oblak. "Takže teď začnou černé zlato vozit odtud." Mluvím si spíš sám pro sebe. Garkinen se jim už vydal v ústrety, zatímco Dantemu teď z nějakého důvodu připadá důležité povědět nám, co se mu zdálo. Bohužel se momentálně nedokážu přinutit k tomu, aby mě to zajímalo. Duchové nás evidentně zatím nedostali.

"Všechno se vrátí do starých kolejí. Celá naše výprava byla..." zachvěje se mi hlas, a nakonec mi úplně vypoví službu. A to i přes to, že zrovna moje výprava to tak úplně nebyla.

Trochu zmateně a trochu bezradně hledím střídavě na neustále se přibližující plechovky a na své dva... přátele? Mám sto chutí utéct pryč, za Garrem, už se nikdy nevrátit. Pokračovat ve svém normálním životě, v klidu, v přírodě. Ale pod touhle stovkou chutí, je schovaná jedna, nejtišší, ale i přesto silnější než všechny ostatní dohromady. A právě tahle chce pravý opak. Takže nakonec, jako obvykle, udělám asi tu nejhloupější věc, jakou v tuhle chvíli můžu.

Rozběhnu se za knězem, který už mezitím začal zpomalovat a působí teď sám krapet nejistě. Uchopím ho za rameno a otočím k sobě. "Poslouchej. Nesmíme jim dovolit dál těžit. Jsme tak blízko k opovědím. To přece musíš vidět." Ukazuju přitom na uzavírající se otvor v jeskyni. Hlas se mi chvěje rozčilením, a je určitě jasně vidět, že ani já sám si tím nejsem moc jistý. "Musíme se duchů zbavit natrvalo. A najít na světě zase rovnováhu. To je náš úkol. Jen zatím nevím, jak na to."

Pomodlit se? Spolu? To zní jako, jako skvělý nápad! Nejlepší, s jakým kdy Azriel přišel. A to měl mnoho dobrých nápadů. Snad jen ten s těmi bandity... Ale to je jedno.
Usměju se na něj a pokývnu. Je jedno, jestli bude nebo nebude jeho modlitba mířena k Drakovi. Mám podezření, že oni ti démové vyznávají zkrátka jiné druhy vyšších sil.

Už, už bych se usadil do vhodné pozice a vyzval své společníky, aby si sedli do rohů pomyslného rovnostranného trojúhelníka, když Dante zbystří a zahledí se do dálky. To už se otáčí i Azriel a já to slyším též.
V oblacích se jako jezdci apokalypsy blíží čtyři monstra. Železné koráby pustiny. Na zlomek vteřiny mi bleskne hlavou, zdali to nejsou lapkové s ukořistěnými vozy. Ale to ihned zapudím. Ne. Jedno snad. Čtyři by se však ubránily i menšímu vojsku.

Druhá myšlenka je už příznivější. Ale stále je na ní stín nejistoty.
Dante zmínil onu obhajobu. Proces s každým z nás. Nebo jeho samého se sebou? Těžko říct. Ale poprvé o tom vlastně někdo z nás promluvil. A mně se vybavilo, jak jsem prskal, že černé zlato máme, a kde že jsou oni se svými cisternami? Tak tady teď jsou. Přijeli si pro to. A pro tebe, Maecachu Garkinene. Pojedeš domů. Jako pán.

Rozběhnu se na prázdnou planinu, vozům do cesty. Nemohou si mne nevšimnout. Už z dálky mávám rukou. Nezpomalují. Trochu znejistím.
Nebo ne? Nejsou to snad vyslanci Eghanu? Ve jménu Jediného? Záchranná výprava? Nebo poslali jiné, další, z cílem nás nahradit? Moje mávání již není tak vehementní. Zůstanu však stát vozům v cestě. Musí mě už brzy zahlédnout...

Svět falešných proroků a falešných pravd
„Pánem světa a čemu bychom měli vládnout? Místo mezi městy patří duchům a co se týká toho dopisu tak je to nejspíš nový proud teď když dochází černé zlato si někteří myslí že by mohli mít šanci ovšem ať se postaví do řady určitě budou i další kteří budou nabízet klíč k neomezené moci a bohatství.“
Ano oheň je dobrý sluha, ale zlý pán to ví všichni nebo aspoň já, Azriel a Maecach když je pod kontrolou můžete si na něm opéct jídlo ovšem když se vymkne kontrole stane se z něj nenasytný živel který pohltí vše co mu stojí v cestě. Co se týká truhly možná by pomohla svatá magie a Maecachův posvěcený meč který by to aspoň oslabil abychom se do ní dostali s vypětím všech sil. Možná že v té truhle je klíč k nekonečné mocí a bohatství nebo možná i k něčemu jinému.
Ano píše se tu o obrovské moci a přitom ta se nachází přímo před námi.
Ovšem nakonec se ozve zvuk který jsem už někdy slyšel, ale co dělá tady skoro na konci světa? Když se podívám tím směrem tak si všimnu oblaku zvířeného oranžového prachu a ten zvuk který to vydává jsou vozy, ty nejmodernější vozy které se sem asi vydaly pro černé zlato. Nejsem tak naivní ... nebo optimistický abych věřil že jim jde o nás, ale vážně to mám říkat?
Musím teď ano ... míří ke špici kde doufají že najdou naše kosti, ví že Maecaha poznají podle dračího vlysu v jeho zbroji ...
„Co bylo v té vizi kterou si měl před tím? No ... předtím když nás každého někdo oslovil?“
Mám na mysli Maecacha i když se pořád dívám směrem k vozům a aniž bych čekal až mi odpoví pokračuju.
„Já v ní viděl dopis který mi poslal Patrick o tom že se obává že jsem se stal obětí intrik ... tedy ne já. Ty ... byl jsi vyslán na ... sebevražednou výpravu my oba ... podle některých to není v lidských silách nebo silách déma protože duchové nás dostanou dřív něž tam stačíme dojít ...“
Jistě řekl jsem to tak citlivě jak to šlo a nezmiňoval se o tom že se někdo odhodlal a konečně uspořádal výpravu aby našel černé zlato a případně i naše kosti.

Dante jako by ustrnul. Zasekl se na truhle a na vaše dotazy a spekulace k dopisu vůbec nereaguje. Truhla smyje plivanec rychleji než prudký liják a pokračuje ve svém mlčenlivém neochvějném vzdoru.

Najednou se ale ze směru na Vzduch ozve podivné hučení. Zní vzdáleně, připomínaje nejvíc asi bzukot hejna vos. Nejvíc povědomý je ten zvuk asi Garkinenovi, ale všichni už jste ho někdy slyšeli. Bystříte tím směrem a díky řídkému porostu dokážete dobře kilometr daleko spatřit oblak oranžového prachu. Snad další podivná vize (ba ne, je to skutečné!), ale za poloprůhlednou stěnou prachu se nemůže blížit nic jiného, než čtyři nejmodernější vozy flotily hraběte Fendhala. To je ten zvuk! Blíží se rychlostí barbarského poklusu nejkratší cestou ke stěně. Téměř přesně k vám, možná trochu blíže špici.

Zmateně čtu ty podivné řádky. Lámu si hlavu kdo asi tak mohl tohle napsat.

"Ne. Rozhodně netoužím být vládce čehokoli. Ten text zní dost nebezpečně." Zdá se mi, že v Garkinenových očích vidím stejný respekt z ohnivého živlu, jaký cítím sám.

"Ale souhlasím, že bychom měli zjistit, kdo to napsal, a o co jim jde. Jenže jak to uděláme? Co když nás budou chtít třeba přepadnout a zajmout? Někdo z nás do půlnoci počká přímo tady, a někdo se radši půjde někam schovat? Nebo jim tu necháme nějaký vzkaz zase my. Můžeme si dopisovat. Cha cha. Ne, to asi ne."

"A co mezitím s tou truhlou?" Mávnu rukou k tomu nedobytnému kusu černoty, na kterém Dante právě sleduje svůj flusanec. "Vypadá to, že žádným normálním způsobem se do ní nedá dostat ani náhodou. Třeba by pomohla modlitba? Třeba..." zaváhám, jestli to náhodou není rouhání, "možná, kdybychom to zkusili všichni společně?" Začervenám se. Zní to hloupě. Ještě nedávno by mě něco takového vůbec nenapadlo. Jenže teď se všechno mění. Promluvila ke mně Asgor. Doopravdy. Dala mi sílu. Je toho tolik, co zatím vůbec nechápeme. Ale bohové nám můžou napovědět, pomoct. Když budou chtít.

Zatímco Azriel mi pln naděje hledí přes rameno a čte vzkaz, Dante si odplivne.
Na truhlu.
Já si odplivnu též. Na zem.
Tohle bude ještě zajímavé. Jsem moc zvědav na reakce obou démů. Nějakou mocí už disponují. Budou se chtít s pisatelem paktovat?

Z mého pohledu je ten dopis provokace.
"S duchy by to mohlo být lepší a lepší, pokud budou dále mizet. Nehodlám být postrach lidí. Ani démů. Ale vy to třeba máte jinak? Co, neomezení vládci světa...?"

Moc ohně mi dala nedávno hodně bolestivě zabrat. Není mi sympatická ani trochu. A takhle brojit proti drakům!

" Říkal jsi vlčí stopy? Jestli jsou to ti píseční, tak si musíme dávat velký pozor. Ale vzato kolem a kolem, raději bych věděl, s kým tady máme tu čest."

Znovu jeskyně a podivné sdělení
Vracíme se zpátky k jeskyni a cestou je poznat že bude pršet, bude to dlouhý a vytrvalý déšť vzduch je horký a vlhký, možná to je tou blízkostí ohnivé stěny. Jediné co zde dokáže přežít jsou baobaby navíc my už mokří jsme a budeme ještě více až začne pršet. A nakonec uvidíme truhlu a otvor v jeskyni ovšem duchů je tu jenom šest a u toho otvoru jenom dva, co se stalo vždyť předtím tohle místo lákalo duchy.
Tedy ne že bych si stěžoval.
Pak si všimnu že ten průchod je mnohem menší než když jsme tu byli dřív a s tím jak se zavírá zřejmě slábne i moc kterou ta jeskyně měla nad duchy. Já a Azriel bychom se možná protáhli a Garro taky ovšem Maecach rozhodně ne. Možná tento průchod byl uměle vytvořen a teď se uzavírá, ale proč?
Ještě jsem neviděl aby se skalní útvar sám ... nevím co se tady přesně děje? Může za to to odstranění zla které předtím bylo v té jeskyni?
Do jeskyně se zřejmě už nedostaneme tedy aspoň ne všichni a i potom bychom museli hledat jiný východ. K Maecachovu vysvětlení se nevyjadřuju možná je to dobře i když si myslím že je možné že teď když už jeskyně neplní svůj účel tak se vše vrací do původního stavu. Co se týká Azriela tak no nevím, není jediný který říkal že duchové přišli potom co jsme začali těžit černé zlato protože svět vypadl z rovnováhy, ale tehdy je nikdo nebral vážně.
Skutečně je to tak jednoduché?
„Možná je to tím že když už jeskyně neplní svůj úkol slábne její moc včetně její moci kterou měla nad duchy.“
A protože se už nemusíme obávat duchů tedy aspoň zatím ne tak si můžeme prohlédnout truhlu, vypadá to že nejsme jediní kdo se do ní snažil dostat.
„Jsou to vlci, ale proč by se tam vlci snažili dostat? Tato truhla má odpudit inteligentní život, ale i zvířata se tomu budou vyhýbat. Nebo by se aspoň měli tomu snažit vyhýbat ...“
S Maechacem jsme byli vlky aby se tak oklamali duchové a naše vlastní těla se tím pro ně stala nezajímavá takže dokážu lépe než Azriel odhadnout jejich chování. ale tohle nedává smysl. A pak tu jsou ty lidské stopy i já si toho všiml jako by se dotyčný vznášel, ale to by tu nikdo nenechal žádné stopy. Truhla je dokonale hladká a černá, nic na ni neulpělo a tak dostanu nápad. Soustředím sliny a pak se pokusím o mohutné plivnutí, následně sleduji jak dlouho se na té truhle sliny udrží.
„Chci zjistit kam až ochrana sahá a jestli to je proti všemu ... běžnému.“
Maecach si předtím všiml mého zájmu, je to sice jenom teorie, ale mám pocit že svatá magie by mohla prorazit ochranu truhly nebo jí aspoň oslabit do takového stupně že bychom se k jejímu otevírání mohli zapojit i já s Arielem. A pak si Azriel všimne stočené ruličky s písmem vypáleným do pergamenu, může to být past která se spustí když to rozvineme nebo přečtěme.Azriel si zřejmě myslí to samé a tak se ten svitek nakonec rozvine Maecach,když mu nakouknu přes rameno tak jsem zklamaný protože jsem čekal víc než jenom nějaký politický manifest.

Mám trochu problém věřit vlastním očím. Dost mě uklidní, že Garkinen zjevně vidí to samé co já. "Ano, myslím, že v jistém smyslu ano. Duchové se vrací tam, kam patří, a země se uzdravuje. Možná... ale jenom možná,... že to souvisí s tím, že v Eghanu došly zásoby černého zlata. Třeba by opravdu stačilo jenom ho přestat těžit a pálit, třeba by pak duchové sami oslábli a nakonec zmizeli." Nějak tak jsem si to vždycky představoval, ale do teď to většinou znělo jen jako bláznivé úvahy mladého nezkušeného déma. Není to tak dávno, co jsem se to snažil vysvětlit Dantemu, a nepovedlo se to. Ale tady? Tady to přece přímo vidíme! Duchové sami odchází z našeho světa. Země se za nimi zavírá.

"Rozhodně bych řekl, že je to dobré znamení. A taky se teď snad konečně můžeme podívat na tu podivnou truhlu." Když k ní dojdeme, první čeho si všimnu je země rozrytá od zjevné snahy dostat se dovnitř, ale truhla sama nemá jediný škrábanec. To mě nijak zvlášť nepřekvapuje. Co mě zaráží daleko víc jsou ty stopy v okolí. Živím se stopováním celý svůj život a tohle nedává vůbec žádný smysl. "Jsou tu lidské stopy, i zvířecí. Asi vlčí. Ale nechápu, proč by se nějaké zvíře snažilo dostat do téhle truhly. Nijak nevoní, a vsadím se, že na zvířata určitě působí stejně hnusně, jako na nás. Ty lidské stopy jsou ale ještě divnější. Podívejte. Nikdy jsem neviděl, aby někdo nechával stopy nahoru."

Chvíli nad tím dumám a začnu se rozhlížet po okolí po nějakém dalším vodítku. Tu si všimnu nějakého svitku na blízkém stromě. Upozorním na to své souputníky a jdu si ho prohlédnout. Je dobře vidět, že je popsaný zvláštním písmem, které bylo do kůže snad vypáleno. Nechci na to vůbec sahat. Mám pocit, že by mi svitek buď ublížil, nebo by se mi naopak rozpadl v ruce. Nakonec se k akci odhodlá náš kněz. Zvědavě mu nahlížím přes rameno, když psaní opatrně rozbaluje, abychom si mohli přečíst jeho obsah.

"Vidíte to? Už je to jen taková puklina, žádná jeskyně. Jako kdyby se sama zacelovala. Snad je to dobré znamení, že se svět uzdravuje. Možná to ucpávají ti duchové, co myslíte?"

Chvíli tak pozorujeme, co se u bývalé jeskyně hrůzy odehrává. Duchové se tam plouží, tedy nějací opozdilci, kteří ještě na poslední chvíli chtějí proniknout kamsi do nitra jinak hladké stěny. Třeba jim tam je dobře a naleznou klid, pomyslím si.

Truhla je už opuštěná. Dante vrhá povzbudivé pohledy střídavě na mne, střídavě na můj meč. Můj meč? Nejsem si jist, že má takovou sílu. Pravdou zůstává, že jsme to předtím neměli čas vyzkoušet. Bude to ale chtít poctivě přeříkat trochu toho starého dobrého svatého písma.

Než se k něčemu takovému dostanu, upozorní nás Azriel na jakýsi pergamen. Kde se tu vzal? Byl snad celou dobu skryt zde u toho baobabu nebo je tu zanechána čerstvě? Je vůbec pro nás?

Démové se vůbec nehrnou se listiny byť jen dotknout, natožpak něco číst. Pokleknu opatrně poblíž kořenů velkého stromu a pokusím se pohlédnout na podivné znaky zblízka. Nejsem si jist, že jsem je už někde viděl. Ale jejich tvary mi tančí před očima jak plameny, které je zřejmě formovaly a pomáhaly jim vzniknout. Nakonec listinu jemně uchopím do levé ruky a zkusím ji rozvinout. Předpokládám, že mí pověrčiví společníci mi alespoň budou moci nahlédnout přes rameno. Třeba jim to písmo něco řekne.