zase jednou u jeskyně temného pána...

Již známou cestou podél ohnivé stěny pokračujete až na dohled tmavého otvoru. Dnes je zataženo a hrozí ne snad prudký, ale častý, až vytrvalý déšť. Vzduch je horký a vlhký. Svým způsobem je to příjemné, ale když se vám začne všechno lepit na zpocená těla, dojem to poměrně kazí.
Jste na místě. Nespletli jste se? Ne, tamhle je baobab a pod ním truhla. Duchů je tu dnes jen pár. Po celé pláni je jich vidět sotva šest. Dva u tmavého otvoru. Maličkého tmavého otvoru, kterým by se protáhl možná tak hodně štíhlý dém či elf. Hobit nebo lidské dítě. Nebo duch. Pohodlně, samozřejmě. Tak činí postupně ti dva, kteří jsou u otvoru nejblíž. Zbylí čtyři se pomalu blíží. A už jsou jen tři, dva... Na hraně dohledu je další jeden. Pořád sem směřují, ale už v mnohem menší intenzitě. Je to očividné, vstup do jeskyně se zavírá. Jako by se raněná stěna pomalu hojila.

Jeskyně už tedy bude jen těžko dostupná. Zato truhla je volná. Když ji ohledáte, zjistíte, že nejste jediní, kdo se do ní pokoušel dostat. Je zde spousta rýh od drápů v hlíně kolem. Vlčí stopy a zápach. Také lidské stopy, které zanechávají vrstvu písku vyšší, než byla, namísto toho, aby v písku byl otisk.

Truhla si drží svou majestátní mlčenlivou nedobytnost a přes veškerou zjevnou snahu ji otevřít na ní není jediné škrábnutí. Jediný chlup či zaschlá slina. Dokonale hladká a černá.

V kořání baobabu leží listina. Sbalená do ruličky, písmo na oranžové kůži je zvláštně zakudrlinkované, ale k přečtení. Už z vnější strany je zřejmé, že k psaní nesloužila barva, ale žár. Znaky jsou do pergamenu vypálené.

Odněkud někam
Ostatní se postupně vyjadřují k tomu kam se máme vydat ani mně se nechce hledat klíč v jeskyni která přitahuje duchy kteří nás tentokrát už neignorují, možná spíš než bychom měli hledat jehlu v kupě sena tak bychom se mohli zkusit prosekat do té truhly pomoci posvěcené čepele a svaté magie.
Bude to fungovat? Nevím je tu určitá možnosti i když to bude poněkud vyčerpávající a dělat to uprostřed místa které přitahuje duchy asi nebude zrovna vhodné.
Na druhou stranu ta truhla s obranou kterou má nepůjde odnést někam kde by na to mohl být o něco větší klid, ano padla tu nabídka co se týká nosítek ovšem pořád ji na ty nosítka budeme muset dostat. Maecach dostal novou zbroj nejspíš proto že ta jeho stará dostala zabrat od setkání s tou písečnou ženou, jistě on to vidí jinak a nejspíš to tak bude. Ale pořád je tu otázka co máme dělat dál, poslední dobou se motáme v kruhu jistě znamení jsme viděli tolik že by se dala vydláždit cesta odsud až do Erghanu, ale pořád nevíme ... máme zachránit nebo osvobodit draky? Nebo porazit to co jsme viděli v jeskyni? Ovšem odkud to přišlo? A jak to máme porazit? Co se týká černého zlata tak až dorazíme do Erhanu tak tam určitě najdou nějaký způsob vhodné dopravy, co se týká Azrielova otce tak i Azriel ztratil stopy, ale je nějak přesvědčený že je jeho otec v pořádku a jednou se setkají.
Kéž bychom měli i co se týká dalších věci podobnou jistotu.
A pak je tu Azrielova otázka která asi znamená jestli se nerozhodl cestovat divočinou i když to už děláme teď k tomu není potřeba ... no máme spoustu náznaku, ale také máme pořád pocit že chodíme v kruhu.
„No k tomu návratu tu určitě dojde, ale zatím ještě ne, mám pocit ...“
Nevím přesně, možná by byli překvapení protože si asi mysleli že už jsme mrtví. Nebo je tu ta Maecachova vize tedy nejenom jedna, ale už předtím přece museli vědět že budou muset to černé zlato nějak přepravit.
„Ohledně toho co duchy do té jeskyně přitahuje je možné že to jsou ty silné emoce které odtamtud proudili nebo ta podivná bytost ... nebo je tam něco jiného co je asi hlouběji. Ale je možné že pokud se dostaneme dovnitř tak bude duchy zajímat spíš to co je tam přitahuje než my.“
Já vím ohledně toho co jsme říkal si nejsem jistý ani já sám natož abych přesvědčoval někoho jiného.
„Ale protože nemáme i přes všechny vize a náznaky pořád žádný přesnější směr můžeme se vrátit k jeskyni.“
Ano zážitků a pocitů máme hodně,ale to je tak všechno na druhou stranu pokud máme skutečně postavit to co jsme viděli boj s duchy se může ukázat jako vhodná zkouška a pokud skutečně najdeme ten klíč ... no nevím přesně co se stane pak nebo jestli v té jeskyni nenajdeme něco jiného.
Ano je pravda že jsem tímto směrem neuvažovala bojím se tímto směrem uvažovat protože jinak převezme velení má přestavivost a nemá to dobré konce.

Dlouho do noci jsem přemýšlel, a dokonce ani potom co jsem usnul, jsem tak docela nepřestal částí mysli koumat nad událostmi posledních týdnů. Neklidně jsem se vrtěl a převaloval, a před očima se mi míhaly a míchaly obrazy, které dávaly chvíli větší smysl, chvíli menší. Většinou vůbec žádný. A přece, je to přeci jasné. Je to... Ne! V mysli se mi snaží zformovat nějaká myšlenka, ale vždycky když ji chci už už uchopit, rozplyne se jako duch při doteku stříbra.

Duchové. Dračí znamení na obloze. Přátelství. Temnota. Černé zlato. Duchové.

Temnota. Černé zlato. Temnota. Duchové. Duchové se prý objevili, když se začalo těžit Černé zlato. Kde to se vůbec vzalo? Temnotačernézlato... Otevřu oči. Je pořád tma. Zavřu oči a zavrtám se co nejhlouběji do deky, a znovu se snažím usnout. Přátelství. Drak. Drak nemá rád temnotu. Duchové nemají rádi draka. Má drak rád Černé zlato...


I když jsem toho asi moc nenaspal, ráno vyskočím, čilý jako rybička. Zhluboka se napiju a opláchnu. Stroužek vody mi steče po krku a příjemně zastudí. Celý svět mi leží u nohou. Nechám chrápajícího Garkinena chrápat, a vydám se ven na čerstvý vzduch. Garro se tváří, že jeho se zdejší dobíjení energie rozhodně netýkalo, a že hodlá dnes celý den proležet v trávě na sluníčku. Začnu s Dantem připravovat něco k snídani. "Tak co, příteli déme, jak ses vyspal? Co myslíš, co bychom teď měli podniknout? Co bys vlastně ty chtěl? Máš chuť se vrátit do města? Chceš se tam vůbec ještě vracet?"

Pak se k nám připojí i kněz. Samozřejmě také řeší otázku, co vlastně dál. "Stopy mého otce jsme nadobro ztratili. Bude-li tomu osud chtít, ještě se s ním někdy setkám. Věřím teď totiž, že je v pořádku. Ale momentálně ho dál pronásledovat nehodlám."

"Černé zlato jsme našli, ano. Ale ruku na srdce. Ta dračí znamení... Vím, že víte, o čem mluvím. Ta tajemná jeskyně, u které jsme se setkali... Náš úkol tady ještě neskončil."

"Ano, myslím, že bychom se měli podívat do té jeskyně. Ano, bude to velmi riskantní ale... 'přítel je ten, kdo je pro tebe ochoten riskovat.'" Vytane mi na mysl závěrečná věta rozhovoru, který se mi v noci v hlavě přehrál snad padesátkrtát. Nemáš tolik co ztratit. Dneska už mají mrtví mnohem větší klid než ještě před pár týdny.

Co má tohle všechno znamenat? Najdeme v té jeskyni něco? Nebo si to všechno vykládáme špatně, a duchové nás tam akorát sežerou?

Rozloupnu oči. Do jeskyně shora dopadá šachtou úzký proužek denního světla. Je ráno. Ošplouchnu se v jednom ze sudů s vodou, osuDším a obléknu novou zbroj. Vyjedu nahoru, abych se připojil ke svým již probuzeným druhům. Na sluníčku se povaluje munal, zatímco démové ohřívají vodu na ohni.
Neujde jim můj příchod a jejich pohled padne na můj nový oděv. I v jejich očích se zračí odhodlání.

"Dobré ráno. Díky, že jste mne nechali dospat. Ani jsem netušil, jak unavený jsem ve skutečnosti byl."
Vyčerpal mne nejen dlouhý pochod, ale také léčení.

"Přemýšlel jsem, co dál. Nad tou řadou znamení, se kterými se poslední dobou setkáváme. Tuto zbroj nevyjímaje. Chci říct, je jasné, že ji mám užívat v Jeho jméně. A budu. Kde však začít?

Azrieli, našli jsme dopis týkající se tvého otce. To místo zde a další důkazy, že tu byl. Je to jedna z možností. Máš nějaké tušení, zda a kde bychom ho mohli nalézt? Může být v nebezpečí.

Já sám jsem svůj úkol, a se mnou tím pádem i Dante, svým způsobem splnili. Našli jsme pramen černého zlata. Jenomže ho nemáme šanci do Eghanu dopravit. Ne v takovém množství, aby to stačilo. Nespěchám tam tedy. Ačkoli se toužím ujistit, že je má rodina, a vlastně všichni živí lidé ve městě, v pořádku.

Víc mě trápí narážky na spojitost této suroviny s duchy. Doniovanion... Pak ten vzkaz. Sny. A ona bezpochyby zlá temnota tam v jeskyni. Truhla. Je jedno z mých vodítek. Jsem ochoten se k jeskyni vrátit. Jít třeba i dovnitř a pokusit se slézt pro klíč. Třeba by to bylo možné. Bylo by to však velmi riskantní. Duchů je tam mnoho. Bůhvíproč. Co je tam vůbec přitahuje? Co myslíte?"

Sednu si na kulatinu či větší kámen poblíž ohně a s povděkem přijímám hrnek s horkým čajem. Kaše už bublá, bude za chvíli. Můžeme v klidu pojíst a rozmyslet různé varianty.

"Víte, stále se mi vrací zjevení oněch draků, které jsme cestou potkali. Jistě jste si jich také všimli. Přijde mi to jako nějaké prokletí. Rád bych jim pomohl. Jen nevím jak."

Je ráno. Jste plni naděje, sil a odvahy. Dokážete cokoliv si umanete!!

Opět na špici
Vracíme se zpátky ke špici abychom se připravili na návrat k truhle, je jasné že zde nejde jen o duchy, ale asi o něco jiného. Ale o co? O návrat k tomu jak to bylo předtím, mít možnost opustit brány města a nebát se že přijdete o rozum?
Možná měl Azriel pravdu a my jsme až moc závislí na černém zlatu ...
Podaří se mi najít jezírko s čistou vodou kde se můžu umýt a potom když procházíme táborem tak opět vytáhnu dryadinu flétnu a začnu hrát. Není to zrovna veselá melodie, ale já se také moc vesele necítím, ovšem nevím kde se tohle všechno bere.
Nebo možná ano, ale to by nejspíš pochopili spíš Azriel nebo Maecach budu se jich muset na to zeptat až zítra budeme probírat kam půjdeme.
Potom se opět vydám k baterii a nechám se pohltit její silou, je to úžasný pocit a teď jsem si jistý že bych byl schopný vytvořit a udržovat energetický štít jako v tom snu. Problém by mohl být že až porazíme duchy tak jak se dostaneme do té truhly.
Můj nápad je pouze teorie nevím jestli to bude účinkovat ...
Když se vydáme k prameni černého zlata tak tam najdeme něco nečekaného je to zbroj pro Maecacha z dračích šupin. Maecach se rozhodne meditovat a my se rozhodneme ho nerušit, zatím co Azriel o mně projeví starost.
„Ano vypadá to že nic nechybí, tentokrát jsem měl ... štěstí.“
Radši bych se k tomu už nevracel, po nějaké době se vrátí Maecach a já souhlasím s tím jít dolů, nemáme žádný důvod zůstávat nahoře.
„Myslím si že bychom si měli odpočinout zítra to budeme potřebovat ať už půjdeme kamkoliv.“

Tak jsme tady. Tak zvláštně mě to sem táhlo. Po pravdě jsem trošku čekal, že mě tady u špice tak nějak napadne, co vlastně dál. Nenapadlo. Ale nevadí mi to. Cítím se tak naplněn. Mám energie, že bych ji mohl rozdávat. Ale není komu. Moji společníci vypadají úplně stejně občerstveně.

A pak ke mně promluví. Bohyně Asghor. Sama matka příroda. Je to poprvé, co se něco takového stalo. Není to nic, co by mě polekalo nebo znervóznilo. Její slova se prostě klidně usadila v mém srdci. Jako by její hlas jen zaujal místo v mé duši, kam odjakživa patřil. Jestli jsem se předtím cítil... správně, tak teď už nevím, jak svůj stav popsat.

Když mám za to, že už nemohu být víc překvapen, nalezneme zbroj z dračí kůže. I když pohled na ni je fascinující, je mi hned jasné, že já nejsem ten, pro koho je určena. Nechám Garkinena v klidu kontemplovat, a zkontroluji, jak je na tom Dante. "Tak co, jsi v pořádku? Nechybí ti nic?" Ptám se trochu neurčitě, nervózní ze všeho toho, co se mu stalo. Garro okolo něj poskakuje a vyzývá ho, aby si s ním šel hrát.

Obhlédnu terén, zda je bezbečné se tu utábořit. Po nějakém čase se za námi vrátí kněz. "Ano. Přenocujme dneska v noci tady dole v jeskyni. Dopřejme si chvíli klidu. A zítra ráno se uvidí."

Ale nejdu spát. Zůstávám vzhůru hlouho do noci. Procházím se bezcílně po okolí a pozoruji hvězdnou oblohu. Medituji Její slova.

Jsme opět na špici. Nemohu se nejdříve ubránit pomyšlení, že se tady točíme v kruhu. Ale možná nás sem něco znovu přiválo nikoli náhodou. Pak se začnou dít věci. Dante hraje na flétnu. Propadá se do zahloubání, které bych mu mohl leckdy závidět. Zvlášť posledně se mi tu nedařilo soustředit tak, jak bych potřeboval.

I Azriel se dívá do neznáma a zřejmě komunikuje se duchy přírody. Tak moc si přál nalézt svého otce. Povede se to ještě? Nebo se honíme za přeludem?

Když uvidím dračí zbroj, zatajím dech. Na delší dobu než bych sám čekal nebo byl ochoten připustit. Tohle není náhoda, ale vůle Jediného. Jak bych mohl naň nepomyslet? Byť jen jediný den...

Tady, přímo u zdroje toho černého - ne zlata, bahna! Tady na to chci přijít. Nežli se dotknu třeba jediné šupiny bříškem prstu, chci se pohroužit do nejhlubší kontemplace, jaké jsem schopen. Co na tom, že jsem v temnotě jeskyně? Naopak. Ten tlak tam venku mě drtil. Třeba to zde půjde lépe.
Jak pomoci ztraceným a zkamenělým duším? Jak poslat zbloudilé domů? Co chtěla písková žena či lépe, co chránila? Byla to zkouška. Bezpochyby.

Mám před očima oblaka ve tvaru draků, i záblesky slunce s křídly. Kmeny se smaragdovýma očima a větve jakožto paže obrovských plazů. Cítím jejich stesk, bolest, ale i dlouhověký klid a radost ze splynutí.

Hojí se mi rány. Ten zbytek, který tak výborně ošetřil Azriel svým chladem. Procitám do tmy. Nahmatám před sebou šupinovou zbroj a přivinu ji k sobě. S ní v náručí vyjdu na denní světlo. Tedy spíše noční tmu. Ale oproti té jeskynní je to rozdíl.

Démové se zrovna radí, kde složit hlavu.
"Co využít ty pryčny tam dole? Vím, není to kdovíjaké pohodlí. Ale kolem věže by se neměl prosmýknout žádný duch a určitě tam ani nezmokneme. Nechám to na vás.

Mnohem důležitější je ale domluvit se, kam zítra?"

Dary

Nejbližší kojotí nora, optikou Danteho, vám poskytla víc než jste čekali.

V táboře, respektive v jeho blízkosti, je jakási mokřina s mnoha jezírky čisté vody. Jen je třeba se nezabořit příliš do bahna.
Jakoby kurýr ze sebe smyl i svou hanbu. Když pak tábor procházíte, sáhne mechanicky do záňadří a vytáhne dryádinu flétnu. Přiloží ji ke rtům a začne hrát jednodochou melodii. Čiší z ní smutek a touha po svobodě. O okovech temnoty, která nedovoluje se hnout.

Azrielem, už když se blížíte, začne zase proudit energie. Síla, kterou vydal za léčení Garkinena, je zpět. A k tomu cítí, že jeho kontrola nad vodním živlem sílí. A pak jej osloví samotná Asghor.
"Zde je můj dar, maličký, přijmi jej a formuj, užívej k dobru, osvoboď dávné bytosti ze spárů temnoty i ty o mnoho mladší ze spárů duchů!"
Korza cítí něco nového, příjemného, osvěžujícího. Jako by se dobře najedl a mohl si vybrat, co jeho žaludek s tou potravou udělá. Jen to visí o trošku výš, na srdci. Je to balíček nových vodních kouzel, pro které může sáhnout a zformovat je, až bude čas.
"Ve chvíli nejtěžší pak pozvedni zbraň, již matka tvá draze vykoupila a znič ji!"

Jelikož do tmy je ještě čas, posunete se dál, k bleskové věži.
Dante se vsouká do servisní místnůstky pod věží a přisaje se k baterii. Je opatrný, nasaje jen trochu z té síly. Omamné, skoro euforizující. Energetický štít. To by teď určitě svedl. A udržovat jej i několik minut. Dojít teď pro truhlu by mohla být skoro maličkost.

Při hledání nejen sil, ale i nápovědy, co dál, vás to zavede i dolů k prameni. Na schodech u pramene leží zbroj. Velikostí tak akorát na Maecacha. Je z tenkých, lehkých, smaragdově zelených šupin. Zlatý symbol draka je decentně umístěný na levém rameni. Na první dotek je jasné, jaký tvor oblékal před svou smrtí tyto šupiny. Knězi se hned vybaví odstavec ze svaté knihy:

I těm, jež si vyvolil, daroval Prastarý těla svých dětí, aby z nich vyrobili předměty tak vzácné, že každý král poklekal před tou mocí.
Střez se však takový předmět vzít, než přiblížíš svou mysl Jedinému a svou plnou oddanost mu prokážeš.

Noc se pomalu blíží. Kde a jak ji strávíte?

Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tak kde je nejbližší kojotí nora
Jsme poblíž ohnivé stěny takže je tady všechno vyprahlé čemuž odpovídá tohle prostředí, pokud budeme chtít vodu budeme se muset vrátit k vodní stěně což je docela daleko takže se rozhodnu to vyřešit tím že se vzdálím abych se utřel a převlékl.
Mám pocit že chodíme v kruhu a to od doby co jsme našli nový zdroj černého zlata. Já na tyhle věci nikdy nebyl v tomto by měl být odborník spíš Maecach, já vždy když se rozhodnu přemýšlet tímto směrem rozbolí mně hlava.
Azriel navrhne abychom se vrátili k té truhle s tím že bychom mohli odnést nosítka tak abychom se jí nemuseli dotýkat
„Můžeme udělat nosítka ovšem pořád ji na ně budeme muset nějak dostat. Můj nápad je prolámat se do té truhly rovnou možná by pomohla magie nebo posvěcená čepel. Ale nejdříve se musíme připravit a nabrat síly, proto navrhuji vrátit se ke špici a k vodní stěně,“
Já budu moci nabrat energii z baterie a Azriel bude moci meditovat u vodní stěny což by mohlo obnovit jeho nejspíš už tak dost vyčerpané síly.
Ano je pravda že se netěším na boj s duchy i když věřím že k němu nakonec opět dojde, ale tentokrát musíme být připraveni. Nebo aspoň tušit co děláme ... otázkou je ví to vůbec někdo z nás?
Podívám se po Maecachovi který si tím není moc jistý, co se týká mého nápadu tak si aspoň utřídíme myšlenky a také si odpočineme.