Otočím se směrem ke stromu, u nějž leží ta prokletá truhla. V pozadí leží vstup do jeskyně. Duchů jak naseto. Ne, tudy cesta nevede.

"Já... Já nevím. Vlastně si vůbec nejsem jist, že v té truhle ještě něco je. Možná ano. Možná vůbec nic. Nic, co by se nám mohlo hodit. Co by nám mohlo pomoci na naší cestě. Na cestě, která vede od začátku kdoví kam?"

Odevzdaně se otočím k duchům zády.
"Už nechci zbytečně riskovat. Dante navíc není ve formě a nemůžeme to po tomhle zážitku po něm ani chtít.
Ptám se na rovinu: máte nějaký nápad? Nějaké vodítko, za kterým se vydat? Sem s ním.
Protože, a opravdu nerad to říkám, Azrieli, to vypadá, že stopu tvého otce jsme ztratili. Byla-li vůbec skutečná."

Nebo jsme snad cestou něco přehlédli?
Pokouším se znovu projít sled událostí posledních několika dní. Zvláště tu vidinu dnes ráno. Najdu v něčem konečně smysl???

Myslíte, že je ta truhla tak prostoduchá, že prostě půjde vzít ji a odtáhnout? Není. Pár duchů se kolem pořád potuluje, stačí se podívat. Šest? Sedm? To by se dalo zvládnout. Jenže ani ne o dalších sto metrů dál je ten vchod. A tam se bez přestání motá duchů nejméně deset. Oběma směry.

Nosítka zní logicky, truhla je opravdu těžká a protivná už jen na dotek. Nějaké větve by se snad našly. Ideální by bylo se za tím účelem vrátit do samotné špice, kde měli dílnu výzkumníci. Zde by bylo dost vhodného materiálu. Dante by mohl využít baterie bleskové věže a nabít se energií doslova k prasknutí. Potřeboval by to k pozvednutí pošramoceného sebevědomí. I Azriel by se blíž vodní stěny cítil lépe a silněji. Blíž Asgor.

Kněze to táhne k truhle. Je vážně tak důležitá? Promítá si v mysli obhajobu - o co v ní šlo? Temnota je zahnaná, je čas najít světlo! Klíč? Víra. Odvaha. Přátelství.
Najít světlo, najít světlo.... Víra - o té netřeba pochybovat, vždy jí měl dost a dokázal se o ni opřít. Odvaha - co už, pochybuje o jeho odvaze někdo? Přátelství - zde si Maecach uvědomuje, že za tu tenkou linii, kdy lze někoho nazvat přítelem, snad nikdy nikoho nepustil. Nebo ano? Truhla. Ne není pravděpodobné, že by vedla ke světlu. Co draci na obloze ze sluneční záře? Už dvakrát se mu zjevilo takové znamení!

Co podniknout dál? A co bylo zač to přepadení před pár minutami!? Otázky přibývají, odpovědi nikoliv.

Co to?? Nemůžu věřit svým očím! Dante se zvedá. Žije! Doopravdy. "Co...? Jak...?" To je přece jedno. "Vítej zpátky," vydechnu s nesmírnou úlevou.

Chvíli si lámu hlavu, co se to vlastně přesně stalo, jak je tohle možné. Ale nakonec toho nechám, nemá to cenu. Pánové se shodují, že je třeba vyrazit odtud pryč. Dantemu by velmi prospělo, kdyby se mohl umýt, ale nevybavuju si, že by v téhle vyprahlé pustině byla někde poblíž voda. Bude muset zatím stačit, když se utře, případně převlékne. Diskrétně ho nechám obstarat si, co potřebuje a zvládne. Tahle situace je pro něj zvěvně trapná, ale jak jen jsem rád, že v jeho očích vidím hanbu a ne... nic. Navíc je znát, že je neskonale vděčný, že má rozum na svém místě.

Když jsme tedy v rámci možností připraveni vyrazit, přichází opět čas rozhodnout se, kam vlastně. "Ano. Pojďme. Jak daleko je to zpátky k té truhle? Moc duchů tam nakonec nezůstalo, ne? Nic lepšího mě teď nenapadá. Měli bychom se tam zkusit podívat jetě jednou, co myslíte?"

Hlavou mi stále vrtá, co to po mně Asgor vlastně chtěla během toho snového výjevu. Garkinena to zase pořád táhne k té truhle. Pomalu ale jistě ve mně sílí přesvědčení, že z nějakého důvodu máme tu truhlu dostat od ohnivé stěny k té vodní.

"Můžeme si zkusit vyrobit nějaká nosítka z dlouhých tlustých klacků, abychom na tu truhlu nemuseli sahat, a mohli ji odnést, jestli to bude potřeba."

***

Nakonec to vypadá že se nám přece jen podařilo tu babiznu zaujmout slova o vodě a také Maecahovo odhodlání totiž způsobí že si rozhodne udržet odstup od nás obou. Problém by mohl být v těch plamenech které vyšlehnou právě ve chvíli kdy jí Maecach zasáhne svým mečem. Na druhou stranu se musí uznat že v bojovém rozpoložení ve kterém teď Maecah je je rozhodnutý zabít tu babiznu a také se mu to podaří až se nakonec rozsype v hromádku písku. Maecach teprve až potom zjistí že ho to docela pálí. Poprosí o nějakou vodu a potom co mu jí naliju do dlaně poprosí o tu mast na puchýře.
Ano dalo by se říct že tahle situace je o něco naléhavější..
Jsme zatím jediní kdo se vydal takto daleko a zjistil že jsou i horší věci než jsou duchové, možná je to tím že se ještě nikdo neodvážil cestovat tak daleko a pak přežil aby o tom mohl vyprávět nebo je ochotný se s někým setkat aby si jeho vyprávění vyslechl. Nakonec se rozhodne Maecachovi pomoct Azriel a skutečně to zabere puchýře jsou pryč a kůže je jenom rudá.
Tak tohle jsem nevěděl na druhou stranu je to dobře, měl jsem strach protože Maecach dopadl jen o něco hůř než jeho zbroj.
Garro chce také vodu, ale potom co ho napojím si všimnu ducha a vypadá to že jsem jediný kdo si ho všiml, při tom všem jsme jaksi zapomněli na to že tu jsou pořád duchové. Ano jsou horší věci než jsou duchové ovšem to nesnižuje jejich nebezpečnost. Nebo je to nejspíš tím že se zabývají léčením spálenin. A co se stane potom nevím, ovládne mně strach, strach z jednoho ducha po tom všem co jsem zažil.
To nedává smysl ovšem co zde vlastně dává smysl?
Duch se vydá ke mně a potom, nevím přesně co se stalo jako bych tento pocit zažil, ale kde? Vzpomínky by měly zůstat ovšem on se vrtá hluboko a vše kolem sebe odstrkuje. A pak uslyším něco co se line směrem k prázdnotě které jsem součástí a ve které se zároveň vznáším. Je to zvuk naléhavý zvuk který se line prostorem a začíná se skládat do slov, Dante měl bych ho znát?
Ano jsem to já a opět bojuju o svůj mozek ... opět ... a to jsem doufal že tohle už ... nezažiju ...
A potom se začne prázdnota okolo mně trhat a já se už nevznáším, kolem mně se formuje prostor a já si všimnu známých tváří a také munala. Azrielův co vlastně? Vím že on to tak nebere, má pocit že by si všichni měli být rovni a to i když on je dém a Garro munal, potom ucítím zápach a také to že ležím na zemi.
Kde je ten duch? A co já? Mám pocit že tohle bylo ... jiné?
Zvednu se na lokty a rozhlížím se, jsem na živu a pamatuju si na to co měl být můj konec ... opět. I když mám pocit že teď není důvod k oslavě, ano tohle by mohla být spíš ukázka mé hanby. Slyšel jsem že ti co jsou v bezvědomí uniknou pozorností duchů, stejně tak že i silné emoce mohou zastínit vše ostatní.
Silné emoce, opravdu silné jako třeba strach. Vážně silný strach ... jistě není to zaručený způsob to rozhodně ne přesto k tomu došlo.
Nevím co se to stalo ovšem ten strach mně potom zachránil, jasně já tu teď ležím ve vlastních výkalech a moči zatím co o ducha se postaral kdo vlastně? Ano stydím se teď jsem se moc nepředvedl, vlastně to byl naprostý propadák.
„Ano máš pravdu tohle místo nás těžce zkouší měli bychom odejít.“pronesu potom co se rozhodnu vstát a přitom se stydím podívat Maecachovi do očí. Vlastně nejen Maecachovi a tak se skloním a pohladím munala, nechci se vyjadřovat k tomu jak se cítím. Cítím radost velkou radost, větší je snad už jenom můj stud. Víc se snad stydím už jen při pomyšlení že bych o tom měl mluvit a i přes všechny ty otázky které asi mají o tom co se teď stalo o tom nejspíš sami nezačnou.
A já taky ne, rozhodně ne ...
„Objal bych vás, ale asi bude lepší když počkáme.“

Zarazím se a ztuhnu, když vidím obláček obklopující Dantovu hlavu. Zatímco se Azriel žene k ležícímu démovi s dýkou, věcně se rozhlédnu, zda se ve větvích neskrývá další duch.

Když je nebezpečí eliminováno a další nehrozí, smutně se šourám k Dantovu tělu. Stále ještě sykám bolestí, ačkoli spáleniny jsou díky chladivému zásahu značně zredukovány. Snad proto sleduji mírně nezúčastněně Azrielovy pokusy o znovuvzkříšení páně Aligerovy příčetnosti.

Když se však přizvedne a pohlédne na nás inteligentníma očima, zatajím dech. "Jakže? Jak to... U Draka! Díky bohu." Zašeptám si pro sebe.

Chtělo by se říci: Co se stalo? Bylo to štěstí, kouzlo nebo vyšší moc? Už podruhé unikl zásahu ducha! To se nepovede jen tak.

Místo toho ale nervózně přešlápnu.
"Myslím, že tohle místo nás těžce zkouší. Měli bychom se pohnout."
Ideálně někam, kde by se mohl Dante umýt.

Naprosto nespokojený a neukojený duch právě opouštěl kurýrovu hlavu, když jej do režimu konečné neexistence přepl tajemný materiál Azrielovy dýky. Díky rychlé reakci opravdu nebyl problém se ho zbavit.

"Dantééé!"

"Dante! Dante, slyšíš mě?"

Na Azrielovy a Garrovy pokusy zareaguje ležící tělo jen zavrčením. Při déletrvající úporné snaze dokonce zvedne ruku a odstrkuje vše kolem. Jenže zrak se zaostřuje, pohyby jsou více kontrolované. Munal konečně nechá všeho, poodběhne pár kroků a v pozici vzbuzující naději, totiž znamenající výzvu budeme si hrát hledí ke stále ležícímu démovi.
Snad až nyní si uvědomíte zápach čerstvé stolice a moči.

Dante se zvedne na lokty a poněkud zmateně se rohlédne. Žije! Snadno si spojuje, co se stalo v posledních vteřinách jeho života. Radost z toho že dýchá, vidí, cítí a uvědomuje si to, se zvolna mění ve stud. Lehce se třese. Duchové "nevidí" lidi, kteří se zcela oddají svému strachu. Ano, takové případy jsou vzácné, ale známé. Strach. Zachránil mu život? Zcela jistě.
NE! Nezachránil!! To uvědomění je mnohem trapnější, než fakt, že tu leží pokálený a pomočený. Strach mu totiž zabránil zlikvidovat ducha dřív, než ten si kurýra vůbec všiml. Zlikvidovat ducha ve chvíli, když chtěl zaútočit na Garkinena s Azrielem...

Je čas osvědčit přátelství a odvahu. Tak to se nepovedlo.

"Dantééé!" Rozběhnu se překotně k démovi. Tasím svou očarovanou dýku, a s její pomocí zaútočím na momentálně zaneprázdněného ducha. Neměl by být problém se ho zbavit, když je teď zaujat jiným cílem.

Když se vypořádám s duchem, pokleknu k Dantemu. Chrstnu mu do obličeje vodu z jeho čutory. Proplesknu mu tváře. "Dante! Dante, slyšíš mě?" Cloumám s ním vší silou. Snažím se jak můžu, ale ve skutečnosti až moc dobře vím, že tady už nic nepomůže. Tělesná schránka je stále "funkční", ale není v ní sebemenší známka vědomí. Ten totálně nepřítomný výraz. Kolikrát v životě už jsem ho jen viděl. Osoba živá a mrtvá zároveň. Z tohohle stavu se ještě nikdy nikdo neuzdravil.

I Garro nejspíš ví, co se stalo. Splihle a opatrně se připlíží k Danteho hlavě a začne mu šťouchat studeným čumáčkem do tváře. "Nech toho! Není to k ničemu!" Obořím se vztekle na to zvíře, které za nic nemůže. Uraženě se na mě podívá a pokračuje ještě naléhavěji v dorážení na ležící hlavu. Občas mu uteče podivný tesklivý zvuk připomínající malé koťátko, co nemůže najít mámu. "Je mi to líto, kocoure."

Drtím zubama o sebe a snažím se trochu uklidnit. Nakonec se zoufale obrátím ke knězi. "Garkinene. Co budeme dělat?" Já fakt nevím.

Dante otevře ústa, ukáže prstem, ale z hrdla nevyjde ani hlásek. Nohy se nehnou vpřed. Ukazující ruka se roztřese hrůzou.
Ani Maecach, ani Azriel si upozornění nevšimnou, jsou zabráni do léčby popálenin.

Ale duch si všimne. A světe div se, nechá být svou původně zamýšlenou kořist a vyrazí na strnulého Aligera. Proč, když vydržel pohled vlků i písečné babice, proč, když vydržel odpornou temnotu tam v jeskyni, proč se teď nedokáže pohnout? Chvějící se ne-tělo ducha pomalu obepíná napjatou paži, skoro líně po ní teče k hrudi a konečně hlavě. To už nevydrží a náhle prudce hlavu obemkne, vcucne se do všech otvorů na obličeji. Nosem, ústy, ušima a snad i póry v kůži prosakuje k samotnému základu lidství.. Rozum mizí, odpařuje se jako kapka vody na rozpálené plotně, je pryč. Bylo to mnohem rychlejší a příjemnější než tam u jezera. Tam to byla nejdřív noha, podivná proměna něčeho "mého", co se najednou stalo mrtvým závažím. Tady.. všechen strach ve vteřině zmizel, další vteřina uklidňujícího mlhavého závoje a nic. Polojasná obloha a letící mraky a pak už jen ještě silnější mlhavý závoj a ještě silnější nic.

Azriel právě doléčil a ostražitě se rozhlíží. Dante leží na zádech a široce otevřenýma očima zírá na nebe. Kolem jeho hlavy se něco lehce vlní.
Je to duch.

Garro je v pořádku! Sotva ucítil dotek svého pána na kožichu, probral se a jakoby nic si olizuje bok, aby se následně motal Dantemu kolem nohou. Žadoní o vodu, která ještě odkapává z měchu. Kurýr mu ochotně nalije do vlastního kotlíku.

"Na léčení popálenin mám zvláštní talent."

Garkinenův výraz v první chvíli asi není moc chápavý, ale Korza svá slova zjevně myslí vážně. Začne mumlat kouzelnou formulku. Co je to? Magie bez modlitby?
Úleva je rychlá a až k neuvěření. Boláky a puchýře jsou pryč. Kůže je stále rudá, asi jako když usnete za jasného počasí na slunci. A to je vše. Pálí to na dotek, ale oproti stavu před minutou či dvěma jde o legraci.
Zranění padá z těžkého na střední. To má hodnotu 2 a léčí se přibližně dva dny (oproti těžkému, u kterého je to týden víc).

Když Dante napojí munala, zamyšleně přehledne okolí. V zápalu boje a po krátkém ochabnutí pozornosti po něm jste docela přehlédli ducha, kryjícího se ve větvích baobabu! Nic netušícího Azriela s Maecachem má na dosah!!

Jsem pohřben nekonečně hluboko v horkém suchém písku. Nemohu hnout jediným svalem. Dusím se. Chtěl bych křičet, ale nejde to. Chtěl bych aspoň plakat, ale ani to nejde.

Z noční můry mě náhle vytrhne náraz ohnivé vlny. Nadechnu se. Přicházím k sobě. Nikdy bych nevěřil, že budu tak rád, že mě něco popálí! Vidím před sebou bojovat Garkinena. Slyším, že Dante mi nabízí vodu. Díky, to přesně potřebuju. Než to stihnu říct, uvědomím si, že nemluví na mě. Zastrašuje vodou tu písečnou bytost. Sotva se stihnu posbírat na nohy, je po boji. Uhasím svůj doutnající oděv. Mám popáleniny, ale není to nic hrozného.

Rychle zkontroluju Garra. Očividně žije. Hladím ho, a klidně na něj promlouvám. Snad bude v pořádku. Pak se ohlédnu a všimnu si, jak je na tom náš kněz. Au! Chytil ohnivý útok napřímo, v první linii. Musím mu pomoct. Přiběhnu k němu a pomůžu mu dostat se z toho jeho brnění, které už teď nepůsobí tak majestátně, když je celé očouzené. Navíc ho má na pár místech doslova přiškvařené ke kůži. Pro něj to nejhorší teprve začíná.

"Jen klid," snažím se ho trochu povzbudit. "Na léčení popálenin mám zvláštní talent." Opatrně mu začnu přikládat ruce na ta nejpopálenější místa a mumlám při tom formuli na sesílání kouzla, kterému říkám Chlad. Teda, ne že by pronášení nějaké formule bylo potřeba, ale mě to pomáhá se soustředit, a hlavně to uklidňuje ty, kdo to slyší. "Brzy se ti uleví."

Ohnivý útok měl sice velkou intenzitu ale naštěstí netrval dlouho. Spáleniny jsou jenom povrchové. Většinu z nich by se mělo podařit zahojit. Zbydou po nich jen růžové fleky čerstvé kůže. Já jsem na to však musel spotřebovat poslední zbytky své energie. Nějakou dobu teď žádné kouzlo nesešlu.

"Asi máš pravdu. Budeme muset být ještě ostražitější." Rozhlédnu se po okolí, jestli se na nás něco dalšího nechystá. Ta hluboká červená světýlka. Ano. Tohle místo je zlé. Pouštní démoni, duchové... A to jsem se ještě stále nedozvěděl, co je vlastně potkalo v té jeskyni. Nechtějí o tom mluvit. Začínám se cítit zkroušeně. Má to vůbec smysl? Otče, jsi ještě naživu?