Ústup

Páni, kouzlo se mi povedlo seslat úspěšně. Mám z toho radost, i když mě to vyčerpalo výrazně víc, než jsem čekal.

Ale oba mí druhové si teď myslí, že bychom se měli odsud zdekovat. No, když vidím tu armádu duchů, co po nás jde, asi vážně jinou šanci nemáme. "Dobře, zdrháme," potvrdím polohlasem, zatím co si vythuju dýku pro případ, že by nás některý z nich dohnal. Pak jen rychle zkontroluju, jestli jsou všichni v pořádku, a nikdo se nechystá dělat nějakou šílenost, a otočím se k úprku z dosahu těch přízraků.

Zase u truhly
Já a obránce? Já a obránce? Já? Možná k tomu někdy dojde, ale tentokrát ne.
Začnu ten dopis který jsem jsem psal mačkat do kuličky vstanu a chci ho zahodit.
„Dejte mi všichni pokoj, já nejsem ...“vstanu a zarazím se když můj pohled padne na Maecacha, otočím se a zjistím že Doniovanion i místo kde jsem psal je pryč. Podívám se do své ruky, ale i ta je prázdná.
Co má tohle být?
Vypadá to že nic není skutečně, ale kdo to vyvolává a proč? Mohl bych se zeptat Maecacha co tohle všechno mělo znamenat, myslel jsem se že metafyzické věci se kterými se setkáme budou spíš teorie toho co vymyslí právě on. Myslel jsme si že to že jsme přežili dotek ducha bude zážitek na celý život, ale celá tahle doba je ... zvláštní ... neuvěřitelná?
Teď jdeme nevím kam, postavit se nevíme čemu, to je opravdu skvělý nápad ...
A když opět dorazíme dorazíme k jeskyni kde jsme našli jejího podivného majitele tak je tam opravdu hodně duchů, tak jako je to předtím odpuzovalo teď je to přitahuje. Mám pocit že na mně někdo mluví, proč na mně všichni mluví, proč ode mně všichni něco očekávají mám pocit že se mi rozskočí hlava.
Proč bych měl já vést obranu ... nech to na kněžích ... tohle bude klidný úkol ...
Vracím se ke slovům které mi řekl Patrick, ale rozhodnu se jít dál to co je v truhle nám neuteče, pochybuji že by to chtěl někdo ukrást i kdyby neměla vlastní ochranu jsou tu duchové spousta duchů jako když jsme opouštěli město.
Probijeme se k truhle a co, Maecach jí bude štípat svým posvěceným mečem protože snad jedině tohle by dokázalo jí poškodit zatím co my budeme odrážet duchy kteří se sem budou stahovat z celého okolí?
Máme dost času i když to tak nejspíš nevypadá měli jsme dost času chodit poslední dny od ničeho nikam jen otázky a ... mluvení. Hodně se toho napovídalo, to je ono někdo kdo dokáže mluvit s ostatními. Možná nejde o to kdo jsme, nebo jsme asi to bude na mně. Azriel se rozhodl vzdorovat přírodě a možná i duchům stranou od ostatních a Maecach je zvyklý dávat rozkazy ovšem je schopný s ostatními i mluvit jako rovnocenná osoba?
I když tohle není zrovna vhodná doba na to vést tyhle úvahy ne když se na nás řítí lační duchové.
„Myslím si že teď bychom měli utéct potom ... se uvidí.“
Nemáme už dlouho nějaký cíl proč by se to teď mělo měnit? Ale nejdřív se soustředím a rozhodnu se vytvořit blesk protože tohle slabší magická střela nezastaví. Potřebuju ho zničit ne jen polechtat, jsem vděčný za to že se mi vrátily vzpomínky teď se budou hodit. Natáhnu ruku jako v tom snu a soustředím se na seslání blesku na toho nejbližšího a nejvíc nedočkavého ducha.

Duchové se nezadržitelně blíží. Zvláštně rozptýleni v rojnici, bez velkého spěchu, hrůzostrašně.

Dante si poplácává drakvíproč po kapsách, místo aby z torny strhnul kuši. Vypadá vyděšeně a zmateně, jako by vůbec nebyl na útok duchů připravený, přestože jste se ke střetu nezadržitelně blížili už nějakou chvíli. Ve skutečnosti až teď mu seplo hned několik zásadních věcí. I když Garkinen velí této výpravě, je to kurýr, který jí vede. Je čas prosadit svou! S tím potřese hlavou a konečně se začne věnovat první vlně duchů, které už nelze utéct. Na kuši už je možná pozdě, možná je na čase oprášit jednou ztracenou a potom znovu nabytou dovednost vládnout energii?

Azriel také ztratil drahocenný čas, když namísto šípu zkouší očarovat své vlastní prsty, či přesněji vytvořit ledové hroty. Je to mnohem těžší, než očekával. Vzdálenost od zdroje vodní síly je, ač z pohledu světa zanedbatelná, tak z pohledu šancí ji využít nepřekročitelná. Je třeba brát ze sebe sama. Ale investice se vyplatila. Za cenu krátkého zatmění před očima a určité únavy vystřelily proti duchům čtyři projektily, z nichž dva našly cíle, které okamžitě zmizely.

Garkinen ve výsledku snad aby kryl oba démy před blížící se linií, která vás obkličuje a k vám jí zbývá sotva sedm metrů! Nepříjemné vzpomínky nelze zcela zahnat, ale prvního, nejnadrženějšího ducha, který neudržel pozici a vyrazil dřív, poslal knězův meč definitivně do říše mrtvých. Snad je tentokráte Drak při vás.

"Ústup!"
Tasím meč a rychle couvám. Počítám s tím, že se duchové jen tak nevzdají. Ale možná by nemuseli vydržet pronásledování všichni. Zvlášť, když jich pár dostaneme šípy.
"Střílejte pouze, pokud jich bude blízko příliš. A jen na jistotu. Dva nebo tři bych mohl zvládnout."

Všimnu si, že Azriel zpomalil a vztáhnul proti duchům ruku. Čaruje? Zastavím mu po boku a jsem připraven ho chránit. Věnuji ještě rychlý pohled Dantemu.
"Je čas na vaši pověstnou kuši, mistře Aligere!"

K truhle je to nějakých třicet sáhů. Sprintem by se tam dalo dostat za pár vteřin. Pokud by ovšem neotravovala tahle početná duší skupinka. Popadnout truhlu a utíkat s ní pryč zrovna nejde. Musím počítat s tím, že se truhla bude zase "bránit". Na to, že se mi ji povede rozlousknout, vytáhnout obsah a utéct, nelze spoléhat. Vypadá to, že nás čeká opravdu pěkné maso...

Zoufalé okolnosti

Duchové. Spousty duchů. Náš plán najednou nevypadá zdaleka tak skvěle jako ještě před pár hodinami. Musíme se s nimi nějak vypořádat. Ruka mi automaticky vylétne k toulci, ale na půli cesty se zarazí. Je jich moc. Šípy mi nebudou stačit.

Kéž bych zase stál pod vodní stěnou, na... na tom místě, kde je voda tak silná, až je to k zbláznění. Jasně se mi vybaví ta slova. Jenže co když má bohyně neměla na mysli žádné místo na mapě? Co když to místo musím najít uvnitř sebe?

Hluboce se soustředím, abych vyvolal tu ohromnou sílu, která se ve mně už jednou probudila. Voda dává život. Může ho i vzít. Může nám ho zachránit. Natáhnu ruku směrem k duchům. Tyhle duše tady nemají co dělat. Navraťte se do přirozeného koloběhu života! Podobně jako když očarovávám své šípy, snažím se kolem ruky vytvořit ledové krystaly. A ty pak poslat proti duchům.

A tak jste vyrazili. K jeskyni s temnotou. Duchů přibývá. Ta jeskyně je po odchodu pána temnoty velice láká. Vyzvednout truhlu proto bude velký risk. Už když se k ní blížíte, obrací k vám pozornost nejméně osm hladových duchů!! A kdo ví, kolik dalších ta hra zaujme..

Je čas bránit holý rozum! Řítí se na vás!

Tentokrát pouze popište své úmysly, budu vyhodnocovat bez hodů, ať je nějaká změna.

Mrtvá krajina... Mrtví lidé. Všichni jsou pryč. Všechno je pryč. Zpátky je písek a baobaby a... A Dante s Azrielem.
Zvednu se ze země a pokývnu souhlasně k Azrielovu návrhu.

"Souhlasím. Pojďme bezodkladně. Otázky se možná nakupily, ale tam snad najdeme alespoň nějaké odpovědi. Jen buďme opatrní. Mám dojem, že duchů nebude cestou zrovna málo.
Navíc se obávám, že nebudou zdaleka to nejhorší, co nás na tom podivném místě čeká."

Obhajoba (?)

Otcův kamarád! Konečně jsme je dostilhli!

Ne, počkat, to nějak nesedí. O čem to jenom mluví? Otec tu byl včera? Kde je teď? A matka... je naživu! Díky bohu. Ale kdo je vlastně tenhle... Čeraninovi? To jméno mi něco říká... no jistě!

Čeranin mrtev, náš ústup kryl
hrdinskou smrt si vymínil..

Člen otcovy výpravy. Mám pocit, že mi exploduje mozek. Proč ke mně hovoří mrtvý člověk, jako by se nechumelilo? Je to duch? Nevypadá tak. A jak tohle všechno u všech všudy ví? Jako v tranzu poslouchám jeho slova, a snažím se ukládat si je do paměti. To, co mi teď říká, působí důležitě.

Asgor mě volá. K tomu místu, kde sálá energie vody. Jak bych mohl zapomenout? Hned jsem cítil, že tam patřím. Mrtví mají větší klid? Jak to? Může to být díky tomu, že v Eghanu došly zásoby černého zlata?

"Já... já... Ale co na tom místě máme dělat? Proč jsou tady duchové? Jak se máme dostat do té truhly? Počkej, nechoď ještě..."

Pak se Čeranin doslova rozplyne a já zůstávám na palouku sám. A... támhle naproti k nám přichází drak! Ne, počkat... Ne, to se mi jen zdálo, bylo to jen listí stromů. Zvláštní.

Vracím se ke svým přátelům. Vypadají dost... mimo. Ale já na tom rozhodně nejsem o nic lépe. Když se všichni trochu vzpamatujeme, zkusím ostatním převyprávět, co jsem zažil. Ale ve chvíli kdy se to pokouším slovy popsat, nějak se to nedaří tak, aby to dávalo smysl. Takže co teď?

"Měli bychom vyrazit." Cítím se plný energie. Potřebuju něco podniknout. Nevím teda úplně přesně co. "Ta jeskyně. Nepochybně je nějak důležítá. Měli bychom se tam podívat. Možná tam najdeme mého otce. A taky klíč k té truhle. A pokud ne, měl bych ještě jeden nápad, co s ní udělat." Odtáhnout k vodní stěně. To si zatím nechám pro sebe, myslím, že takhle možnost se jim nebude moc líbit.

Rozhlédnu se po ostatních tvářích, jestli se někomu zformoval v hlavě nějaký plán co podniknout. Ale už nemám stání. "Pojďme... pojďme tudy," máchnu rukou směrem, kde si myslím, že by měla být ta jeskyně a mám se k odchodu.

Bez komentáře, radši
Nevím přesně co se teď děje ani o čem to Doniovanion mluví ovšem o něco později mi předá dopis od Patricka nevím přesně jestli mi ho skutečně napsal na druhou stranu to je Patrickovo písmo. Dobrá nejdřív se podívám co mi píše a pak snad se dozvím co to má znamenat ohledně Maecacha. Vidím že to nedopadá dobře že by sen který měl Maecach byla pravda? Tehdy jsme nechtěli věřit tomu že by skutečně jak oni říkají došla šťáva jak říkal Patrick, ale je pravda že po našem odchodu museli uběhnout delší dobu než věže města duchy zasáhly.
Měl jsme pravdu potřebujeme černé zlato bez něj duchy nezastavíme.
Věci ohledně církve, no lidi potřebuji něčemu věřit něčemu co přesahuje jejich hranice ať už je to cokoliv, já nepotřebuji věřit viděl jsme to ... zažil jsem to jistě ne na tak silné duchovní úrovni jako Maecach, ale byl jsem vlkem. Pak čtu něco co jsme slyšel ovšem já nejsem kněz jsem kurýr navíc všechno jsem se musel učit sám. Zjistím že stojím u psacího stolu kde je připravený kalamář, brk a prázdné papíry netuším kde se tu vzali přesto to vypadá že to je hmotné.
Na rozdíl od toho čemu čelí Maecach, jak by to asi mělo být možné.
A potom uslyším opět tu flétnu, je možné že to co jsem viděl nebyl sen, ale ukázka mé budoucnosti? Je možné že bych mohl až takhle zesílit? Jsem obdařen silou která se nedá spoutat, ale kde jsou hranice?
„No dobrá ... i když si nemyslím že zrovna já jsem ...“
Ale dobrá sednu si a napíšu i když jsme na konci světa na druhou stranu Doniovanion to může poslat opravdu rychle.

Patricku
Ano přineseme vám černé zlato vypadá to že nakonec byla pravda ohledně toho čeho jsme se obávali. Netušil jsem že to je až tak špatné, ale jsme rád že Chloe je v bezpečí teď ještě jak zachránit ostatní. Až dostanete černé zlato bude se moci Erghan opět bránit možná že bude lepší než dřív, ale stala se ještě jedna věc. Přežil jsem zásah duchem a nejen já i Maecach. ten měnič Doniovanion nás tedy naši mysl dal do vlčích těl, měli jsme se tam ukrýt a aby o nás duchové ztratili zájem. Ale je tu ještě jedna věc, horší problém než jsou duchové nevím přesně co to je, ale potkali jsme to. I duchové se toho bojí, ale podařilo se mi to zahnat silou ... života mám pocit že něco podobného je potřeba pokud se tomu máme postavit znovu, dobré emoce proto těm špatným. Nejsem na tohle experty nikdy jsme nebyl, spoléhal jsem se na to co si můžu osahat a jiné věci jsme nechával kněžím. Nečekám že k tomu dojde možná se nám podaří zjistit něco víc o tom odkud duchové pocházejí a co je tvoří. Možná se nám podaří i najít způsob jak je zahnat pokud ne tak pořád tu budeme mít černé zlato. Takže vydržte naděje tu, naděje tu vždycky byla i když to teď tak nevypadá tak duchové mohou být poraženi ať už jedním nebo druhým způsobem. Možná se už nebudeme muset před duchy schovávat za hradbami měst možná, nebo budeme mít lepší, ochranu. Vím že vám toho moc slíbit nemůžu, ale vydržte věřím v lepší budoucnost.
Dante

Obhajoba? Azriel Korza

"Azriel, po tátovi!" Tvář toho lovce je povědomá. Určitě ho dém už někdy s otcem viděl, když byli spolu na výpravě. Otcův dobrý přítel. Spíše bojovník než Azriel starší, který zejména využíval svůj cit pro živly, talent najít cokoliv a talent nenápadnosti hraničící s neviditelností. Muž přichází směrem od dryády, která právě načala novou píseň. Doniovanion jen kývne a pokyne démovi, aby se k lovci připojil. Procházíte klidně líbezným lesem, jako by se za vámi nic zvláštního nedělo. Nově příchozí promluví první.

"A Korza!" To v Korzovi trochu hrkne, nedá se nepustit si to k tělu. "Po mámě! No jistě! Tvýmu fotrovi to konečně došlo, chlapče. Včera touhle dobou na tom stejným místě, kde teď stojíš! Že si zaslouží víc. Že mu dala tebe, hochu! A že ty se vo sebe už nějak postaráš. Jenže vona.. Neboj, na druhý straně ještě neni. To bych věděl, právě votam jdu. A tvůj tatík to zmákne.
Pojď mi raděj, starýmu Čeraninovi, říct něco vo sobě, protože co vim já, tak tě shání jistá Asgor nebo tak nějak, Markethova kámoška, víš. A abys věděl, říkala, že si máš najít pořádný kámoše a stavit se na nějakym místě, kde je voda tak silná, až je to k zbláznění. Tak to doslova řekla. Jestli o takovym místě nevíš, tak jsi asi v háji.
Jo a nemáš se furt něčeho bát, před něčim utíkat. Nemáš tolik co ztratit. Dneska už mají mrtví mnohem větší klid než ještě před pár týdny, to mi věř. Hlavní je přátelství. A přítel je ten, kdo je pro tebe ochoten riskovat. No ne!?"

Čeraninova postava náhle průsvitní, jeho hlas slábne a vzdaluje se, až po něm zbyde jen ozvěna jeho slov a tajemné přítomnosti. To Garro déma možná vytrhl z nějakého zvláštního druhu snění, jak se mu otírá o nohy. Když se podívá Azriel zpět k mýtině, vidí stále klečícího Garkinena, nyní v hluboké meditaci - řady lavic a zástup lidí je pryč.

Maecach v závěru své řeči hledí k nebi. Plný odhodlání, víry, jistoty a přesvědčení, že vykonal, co bylo v jeho silách. A znovu, jako tenkrát na začátku cesty s Dantem, oblaka jakoby se uskupila tak, že zlaté sluneční světlo vytváří krásnou a majestátní siluetu draka. Scéna se rozplývá, jste v lese. Takovém, jako před malou chvílí. Vítr rozhání mraky. Maecachovi ozvěnou v mysli zní několik myšlenek. Temnota je zahnaná, je čas najít světlo! Klíč? Víra. Odvaha. Přátelství.

Azriel s munalem jsou někde v místech, kde byla předtím dryáda. Stromový drak za ním doslova tryská touhou ožít a vzlétnout! Přitom jen listí se chvěje na jeho větvích v lehkém vánku.

Dante sedí zamyšleně opodál na zemi, zády opřený o strom a prstem si píše na stehno.