Obhajoba - Dante Aliger

Drahý Dante,

v Eghanu to jde od deseti k pěti. Jestli ho vbrzku nesmetou duchové, zvládnou ho pomalu sežrat zevnitř ti, co mají peníze a moc. Později už jen ti, kdo mají moc a něco k jídlu. Krádeže a vraždy se množí.
Lidi ve velkém utíkají raději do Divočiny, než riskovat, že je někdo podřízne kvůli pytli mouky, co mají doma.

Patrikovo písmo je úhledné a klidné jako vždy. Doniovanion, který Danteho vzal kousek dál a dopis mu předal se zase vrátil ke sněmu na mýtině a nechal kurýra v klidu číst.

Chloe si za Tvojí zálohu, dokud ceny ušly, celkem moudře pronajala místo na voze do Straghanu, to je to město u vzduchovodního cípu, které má vlastní malý důl na černé zlato. Mohlo by se udržet déle než Eghan.
Slyšel jsem, že se ti nevedlo a zabil Tě duch. I toho kněze. Nevěřím tomu! Vymysleli si to, aby nemuseli platit, kamaráde. To si myslím. Já zůstanu v Eghanu až do konce, ať bude jakýkoliv. Nedokážu ho opustit, znáš mě.
Neuvěříš asi, ale Lord Brest se oficiálně přihlásil ke Kultu Starých bohů. Obzvlášť Marketh je teď populární. Teď Brest s těmi pánbíčkáři (začínám možná trochu věřit, že to nejsou úplní blázni a je lepší zkusit COKOLIV, než se tu nechat jednoho dne vydouškovat) chystá výpravu ven, prý ke Vzduchu. Jasně, získat čas. Ale oficiálně tam je něco, co chtějí oživit. Církev ve strachu o svoje pozice mu nebrání. Doufá, že celá ta banda vypadne co nejdřív.
Taky je ve městě tu a tam měnič, mluvil jsem s mužem - orlem, fakt, nekecám! Prý z nějakých dávných run vyčetli, že je třeba zahnat temnotu a najít světlo a pak něco s drakama, no, bylo toho na mě moc, ale dobře jsem mu poradil a hlavně řekl všechno o Tobě. I o magii. Dost ho to zajímalo. Snad nevadí, říkal jsem si, že ublížit Ti tím nemůžu, spíš naopak.

Aliger zastaví u psacího stolku, kde jsou připraveny čisté listy, kalamář a brk. Ruch z mýtiny jako by sem vůbec nedoléhal. Jen flétna nedaleko začíná hrát nějakou melodii, která v kurýrovi rozproudí magické vlohy. Těch pár tríčků, jak jim rád říkal, by se mohlo proměnit v užitečné zbraně. Jen najít způsob, jak je precizně spoutat, aby nebyly nebezpečné i jemu samému.

Prosím Tě, napiš mi, jaké jsou Tvoje další plány. V co věříš? Přineseš nám to černé zlato? Co bys chtěl dokázat? Máš nějaký nápad, nápovědu, jak jinak by se dalo s duchy bojovat? Co kdybys byl velitel obrany Eghanu?

Napiš co nejdříve, díky,
Patrick

„Ve jménu Prastarého, Jediného, Draka Stvořitele a Ochranitele, jsem tu, na ohňovodní špici. Tam, kam jsem byl poslán. A pramen jsem nalezl. Jinak, našel ho Treki Bam a Azriel - otec. Ale nemyslím si, že by tahle černá louže mohla spasit Eghan."
Hledím do tváří samozvaných soudců beze strachu. S pokorou jen takovou, jakou si může zasloužit tohle jednání. Je tak falešné, jako srdce těch zbabělců. A kde jste vy? Vy a vaše knírky. Vy a vaše vybité baterie!

"Kdepak jsou konvoje vozů s prázdnými sudy? Nebo máme jako dělníci začít stavět akvadukt? Za pár set let bychom mohli být Eghanu na dohled. Ne, pánové, vážení žalobci a soudci, tudy cesta nevede."

Otočím se a věnuji krátký úsměv své rodině. Matce se sestrou, ale i bratrům. Dokonce otci. Ano, tatínku, Maecach dokázal, v co jste sám nevěřil.
"Je tu jiný problém, mnohem závažnější. Temnota, která se šíří a rozsévá strach a smrt. Věřím, že se v ní skrývá klíč. Zlatý klíč. Klíč k záhadě jménem DUCHOVÉ. To, co tu máme nalézt není nový pramen. Je to odpověď na otázku: Proč tu duchové vlastně jsou, co chtějí a jak je nechat odejít?"

Už se neotáčím, jen cítím v zátylku upřený pohled mých dvou druhů spolu s vlčím mužem.

"Obětoval jsem této cestě svou rodinu, svou kariéru, svůj život. Vím, co to znamená, být duchovi tváří v tvář. Jak se jen můžete opovážit mne soudit? Jaký drahý výlet? Nestálo vás to zatím víc než pár mincí a jiní platí životem! A co jste udělali vy? Co jste dokázali kromě vedení planých řečí? Uchránili jste Eghan?"

Pokleknu na jedno koleno, jako když jsem skládal první slib. Jako když se v poli před bitvou potřebujete rychle pomodlit. Oči upřené k nebi.
"Ó, Jediný. Draku! Cítím tvou bolest nad ztrátou tvých bratrů. Viděl jsem je a modlil se za jejich vzkříšení. Zde jsem, abych ve tvém jménu vykonal, co je třeba. Vyjev svou vůli a skrze mne, svého služebníka, vykonej, co je třeba, aby byla rovnováha znovu nastolena a život opět vzkvétal. Neb vím, že mrtvá krajina bez lidí není tvým snem."

Obhajoba - Maecach Garkinen

„Maecachu Garkinene!“ ozve se hlas velekněze Gruehmeila. „Ve jménu Prastarého, Jediného, Draka Stvořitele a Ochranitele, vypravíte se k ohňovodní špici a najdete ten pramen!“

Hrabě Fendhall si nervozně vydrbává šupinky kůže zpod mušketýrské bradky. Ztratil teď několik lodí, ještě více jich bez možnosti dobít baterie stojí ladem na parkovištích a v halách. Hrabě Lucik vedle něj mu vážně říká: "Vsadils na špatného koně, to se stává, však se z toho ještě nějak vyrabeme, uvidíš."
Další lordi stojí trochu stranou těchto dvou. Jejich obchody jdou naopak výborně. Nervózní z docházejících zásob černého zlata jsou ale všichni. Klempova mrtvola sedí na psacím stole před veleknězem jen ve spodkách, zdravou kůži téměř není vidět, tělo pokrývají strupy a jizvy. Jak se neustále uchechtává, strupy kolem úst praskají a rozsvěcují se červení čerstvé krve. Zdá se, že Klempa nikdo jiný nevidí. Nebo nebudí takový respekt, jako Gruehmeil. Mýtina se rázem stala nádhernou jednací síní, zelená klenba starých stromů lehce šumí.

Členové rodiny Garkinenů všichni pohromadě sedí až v úplně zadní řadě, matka drží sestru kolem ramen a kapesníčkem v druhé ruce si stírá slzu, kterou její víčka neudržela. Otec se jediný tváří přísně a napjatě čeká na tvou obhajobu. Všichni vypadají velice vyčerpaně a pohuble. Co se jim stalo? Někteří z jejich sousedů odsouvají své židle raději kousek od nich, výrazy plné opovržení. V několika kruzích lavic a židlí se tísní davy ctihodných Eghanských občanů. Šeptají si. "Tak co, dokázal to? Dokázal vůbec něco? Nebyl ten jeho draze zaplacený výlet jen pro ostudu?" Několik dalších, nejen tedy Klemp, jsou mrtví. Proč tu jsou? Proč není jejich popel v řece Karize nebo jejich těla netlejí v zemi?

Kněz Nelim, v řádu jeden z hlavních Garkinenových oponentů sedí hned za veleknězem a jízlivě se usmívá. Je tu i několik dalších. Atmosféra celkově není zrovna přátelská.

Zdáli zazní tón flétny, táhlý, dlouhý jediný tón. Všichni si ho všimnou, i Klemp otočí hlavu za zvukem. Nálada se lehce uklidní. Na dohled celého obřího sněmu přichází dryáda a usedá na větev nízko u země - dračí nohu.

„Maecachu Garkinene!“ ozve se opět velekněz. „Splnil jste úkol? Co jste dokázal za celou tu dobu a jaké jsou vaše další plány? Jak chcete zachránit Eghan!? Mluvte!“


Dante s Azrielem zůstávají poněkud stranou. Kolem ramen je obejmou mohutné chlupaté paže. Jejich stisk dává jasně najevo, že se teď nemají do ničeho míchat. Doniovanion!!
"Sledujte, jak jim natrhne prdele!" pronese k vám šeptem a povzbudivě kývne na Maecacha, který právě v ten okamžik zaletěl pohledem k vám.

Ztraceni
Ano probudili jsme se do nového dne a jsme plní sil, ale také se spoustou otázek a těch otázek je teď mnohem víc než bylo předtím. Celá tahle výprava vyvolává hodně otázek od té doby co jsme přežili zásah duchem i když neříkám že to bylo proto že máme vyšší úkol.
Ano Maecach si to myslí ovšem mně chybí jeho víra, navíc jak to chceme udělat?
Navíc nejsem přesvědčený co budeme hájit když ani pořádně nevíme kde to vlastně jsme nebo na co vlastně máme narazit. Nebo čemu se máme postavit, ano tohle místo je bezpečné ovšem nemůžeme tu zůstat věčně a to je tu opět ten problém že budeme mít štěstí když vůbec najdeme cestu nebo stopy a nebudeme bloudit tady v divočině.
Kruci já jsem kurýr podobný věci jsem předtím řešit nemusel až doteď ...
A pak je tu ta záležitost s draky kteří nás cestou provázeli také je tu to co řekne Azriel jasně dva démové a člověk a munal vyřeší problém s duchy.
„Dobrá a jak to chceš udělat? Jak my tři si máme poradit s duchy když se o nic ví akorát to jak s nimi bojovat a co duchy přitahuje. Moc se toho neví protože se zatím nenašel nikdo odvážný kdo by to zkoumal, nevím ani jestli to je možné.“
Pak Azriel přizná že má stejný problém jako já, to není dobré myslel jsem že aspoň on se bude moci něčeho chytit. Takže žádné stopy, jsme ztraceni v pustině a jdeme proti něčemu o čem nevíme co to vlastně je.
„Počkat takže ty chceš říct že jsme ztraceni kdoví kde a máme se postavit něčemu o čem nevíme jak. No já bych to neviděl tak tragicky vždy ho můžeme uškrtit páskem nebo mu vyprávět trapné vtipy dokud se nezlomí.“
Snažím se aby to neznělo tak sarkasticky a spíš jako smysl pro humor kterým se snažím odlehčit současnou situaci, pokud je to skutečně tak jak to já nebo Azriel vidíme tak asi každý směr kterým se vydáme bude více méně správný.

Překvapivě propletené čáry života

Osud. To slovo se nám pořád dokola vrací. Kněz to vnímá na přímo, v plné palbě. Průvodce spíš jen podvědomě. Já? Nevěřil jsem na osud. Co příroda dá, to máme. Buďme za to vděční, a po vyšším smyslu se nebabrejme. Všedních starostí je víc než dost. To jsem si aspoň až do nedávna myslel. Ale teď? Srovnejme si to:

V Eghanu došly zásoby černého zlata. Můj otec byl nejspíš nějakým způsobem zapletený do hledání náhradního zdroje tady, na ohňovodní špici. To sem přivedlo mě. A tihle dva? Zdá se, že se od nich nemůžu odloučit, jakkoli to zkouším. Nakonec se dozvím, že mají za sebou dokonce dotek ducha! Jsou silní. Silnější než se zdá. Ne, není náhoda, že jsme se sešli, a že jsme právě tady. A cestou nás provází draci.

"Myslím, že tu máme poslání. A ne jenom najít další zdroj černého zlata. My máme najít řešení. Tenhle svět trpěl už dost dlouho. Musíme vyřešit problém s duchy. Jednou pro vždy. My tři." Garro, který se právě vrátil z lovu, jako by mi rozuměl. Vtíravě se mi otírá o nohu. "No jo, a ty taky." Podrbu ho za krkem.

Teď ale zpátky do reality. Sotva se podívám do tváří svých druhů, nadšení ze mě zase opadne. Hned nato přijde na řadu otázka, co přesně teď vlastně podniknout. "Noo, dostat se k té truhle možná bude trochu problém. Vlastně dostat se kamkoli. Já totiž... eh... zkrátka vůbec nevím, kde jsme." Zoufale se podívám nejdřív na Danteho a pak na Garkinena.

Probudili jste se svěží. Plni sil. Chvíli vstřebáváte své sny, chvíli dumáte nad otázkami předchozího večera a další vyslovujete nahlas. Máte jistotu, že to není jen tak a že je ve vašem vlastním zájmu pokusit se alespoň trochu uspokojivě si odpovědět.

"Proč jste tady? Co vás sem přivedlo? Opravdově, vnitřně?" Pokud dnes skutečně bude třeba hájit toto přesvědčení a důvody, je nutné je znát.

Je to nějaká nápověda? I fyzických sil jste dostali požehnaně, abyste se dokázali postavit... čemu? Na místě, kde jste spali, dosud leží jakýsi příkrov bezpečí a jistoty. Jako by sám Drak nad ním rozprostřel křídla, jako by Matka Příroda stále zpívala svou píseň života. Nedává však už žádnou další nápovědu, co dělat a kterým směrem se ubírat dál. Je to na vás.

Maecach je zjevně povzbuzen a předpokládá řešení hádanky u truhly. Danteho praktická připomínka, že do truhly se nedalo právě snadno dostat, je ovšem na místě. Přeci jen je na této misi s úkolem kněze chránit (jak už zjistil, tak zejména před příliš odvážnými a nepromyšlenými akcemi, do kterých se ale většinou nakonec namočil i s ním). Stejně tak lze v těch místech předpokládat velký nápor duchů.

Na rozcestí osudu
Nevím co jsme to potkali, je možné že z černého zlata může být něco ... no nevím v těchto věcech se moc nevyznám tedy skoro vůbec. Taky je možné že jsme používáním černého zlata něco probudili a to jsem si myslel že jediné čeho se můžeme obávat jsou duchové. Během cesty se Maecach rozhodne že je čas na další požehnání a potom přijde s poněkud překvapující teorií.
Za zdí? Ono za zdí něco je? Na druhou stranu nás to zavedlo za špici, nebo by nás to aspoň mělo zavést za špici.
Ale ať už jsem si představoval jak by to za zdí mohlo vypadat tak to rozhodně nebylo tak že by to vypadalo podobně. Měli jsme jít na úplný konec světa a co je za ním? Je za ním něco nebo za ním není vůbec nic? Mám pocit že pokud budu o tom přemýšlet ještě nějakou dobu tak mně začne bolet hlava, nejsem Maecach který se těmito otázkami zabývá mnohem častěji.
Rozhodně tu máme větší problém než jsou duchové, problém kterého se bojí i duchové a to už je co říct.
Jasně někdo říká že černé zlato probudilo duchy ovšem vždy když se tahle diskuze rozeběhne skončí v začarovaném kruhu. Opustíme druhou skrýš kterou jsme našli a postupujeme kolem ohnivé stěny kde porost řídne a jak stoupá teplota tak se opět začínají objevovat baobaby. A taky duchové je jich teď docela dost a všichni jsme vyčerpaní nejen Maecach. Stopy nás vedou mnohem dál do vnitrozemí mnohem dál než jsme vůbec čekali a jak jdeme tak duchů postupně ubývá. Ale začínám mít obavy o Maecacha nevím co se sním děje, ale trvá to mnohe déle než jsem čekal. I když i já mám hodně o čem přemýšlet což je znát hlavně na tom že toho moc nenamluvím a stopování nechávám hlavně na Azrielovi.
Já vím, ale jsem rád že to zde teď nestojí jenom na mně. Tedy ne že bych tím přemýšlením došel k něčemu zásadnímu.
Navíc teď už vlastně ani nevím kam jdeme, hledáme Azrielova otce protože jsme mu to slíbili? Nebo jde o to postavit se té temnotě? Ale jak to vlastně chceme udělat? Nebyli jsme schopní ani otevřít tu truhlu, ne mám pocit že ať už je tu cokoliv tak to přišlo před objevem černého zlata. Vzdalujeme se od ohnivé stěny a je to podobné jako když jsme se vzdalovali od té vodní se opět prostředí navrací do běžného vzhledu, taky se začíná opět stmívat. Zbývá si odpočinout, mám pocit že se honíme za přeludem jedině Azriel ví kam jdeme. A pak přijde ten hlas a dotek nejdřív mně napadne že to je duch, ale dotek ducha jsem už zažil.
Ano zažil jsem dotek ducha a přežil to abych o tom mohl vyprávět a nejen to vrátilo se mi i to co ze mně ten duch vysál.
Ale tady půjde asi o něco jiného. určitě tu půjde o něco jiného. je pravda že nevíme co hledáme a proti čemu budeme bojovat. Azriela to zasáhne o něco víc a začne obíhat okolo aby našel jeho majitele, ovšem jediné co jsme obdrželi jsou další otázky.
Většinou to bylo bez otázek, tedy aspoň bez těch které jsme si pokládali teď, bylo to jdi tam a tam a vrať se, hloubání o smyslu světa nech kněžím ...
Měli bychom se vrátit do Erghanu ovšem je tu pořád jedná věc, Azriel. A pak se opět ozve ten zvuk flétny který mně uklidňuje až nakonec usínám, starosti a otázky počkají na zítřek.

Stojím v nějaké velké podzemní štole, ale nemám však moc času si to tu prohlížet protože si všimnu stvoření které rozhodně nejsou lidé, mají černou srst, rohy,drápy a červeně jím svítí oči. Napřáhnu ruku a zjistím že mnou proudí mnohem víc magické energie než předtím, nyní jsem také mnohem dál než předtím, ale teď není čas vzpomínat. První záblesk, energie tryská z mé napřažené dlaně a svíjí se jako had, jako lano nebo jako bič. Slyším křik který taky není lidský a cítím zápach spálené srsti a spáleného masa, ale nepřestávám. Vím že můžu vyhrát problémem je že všechny ty výboje destabilizovaly místo kde jsem a strop mi začíná padat na hlavu. Ale ani teď se nevzdávám, rozhodnu se vytvořit štít abych odtlačil kameny a prach, dusím se, ale nepřestávám, kolem mně se začíná tvořit svítící modrá koule ...

Proberu se a kašlu, ale nic mně nedusí, rozhlédnu se a prohlížím si kde to vlastně jsem. Žádná štola ani stvůry ani padající stop, to všechno byl jen sen, uleví se mi a pak pocítím tu sílu, mnohem větší než byla předtím.
Cítím se tak čerstvý že bych měl sil na rozdávání.
A pak přijde Azriel se svými otázkami, já mu mám pomoct? Máme bojovat? Ale s čím a jak? Azriel řekne že ten hlas patřil jeho otci, dobrá i když on jako jediné zde měl jasno, pak se vyjádří Maecach s tím dobrá pojďme se podívat do té truhly otázkou však je jak když se nám to předtím nepovedlo.
„Dobrá můžeme se vrátit k té truhle,ale jak se chcete dostat dovnitř?“

Oheň plápolá a už tak slabou vůni kousku sušeného masa vane vítr pryč od mého chřípí. Stejně nemám hlad.
Kde to jsem? Proč tu jsem? KDO jsem?

Tohle všechno si nechávám znít v hlavě, když s modlitbou na rtech upadám do spánku. Možná spíš do tranzu. Nebo ten stav důsledek mého vysílení.
Mám alespoň dost duchapřítomnosti, abych si pořádně loknul vody. V jeskyni jsem si nabral plný měch té jeskynní. Jinak by možná hrozilo, že budu dehydrovaný.

Sen. Zase ožívají kořeny, kmeny i větve. Zase se draci hýbou, hledí na mě zářivýma očima a prosí. Oni prosí! Dryjáda nádherně hraje, ale tóny flétny jsou náhle jako jehly, které letí do všech stran a zasahují do srdcí živé... i mrtvé. I duchové ty tóny slyší. Cítí nás. Vnímají naše teplo. Slyší tlukot našich srdcí. Tlukot sílí. Až lupnutí v bubínku, jak se vyrovnává tlak v hlavě, mne probudí. Je ráno.

Napřímím se překvapivě bez námahy. Protáhnu si údy a zakroutím hlavou. Nechápavé podmračení střídá mírný byť nevědoucí úsměv. Jsem plný sil a to je důvod k odhodlání a rázným činům. Azriel se právě vrací z obchůzky. Beze stop. Nevypadá překvapeně, jen trochu zklamaně. Chápu ho.

"Ani já, Azrieli Korzo, nevím pravý důvod své přítomnosti na těchto místech. Byl jsem ale vyslán, a jsem si jist, že to byla vůle Draka Stvořitele, abych tu hledal pramen černého zlata. Z jakého důvodu, to už je ve hvězdách. Ví to jen On. Na té cestě jsem potkal tebe, pak znovu. Je to osud. Já i Dante jsme přežili dotek ducha. Byl to, řekl bych, spirituální přerod. Doteď tomu nerozumím a nedokážu nic z toho vysvětlit. Mou vírou však neotřáslo nic tak, jako vize draků. Smutek a bezmoc. To jsou nejsilnější emoce, které ve svých snech cítím.

Přítomnost temnoty je nedobrá, ať už se duchů týká nebo ne. Pojďme. Myslím, že je čas, podívat se konečně do té truhly!"

Proč a jak

I přes všechnu moji snahu je teď už skoro nemožné dál se držet stopy. Začíná se na mě podepisovat únava? Nejspíš jo. Proto ochotně souhlasím, když se nabídne možnost utábořit se. Přímo z nás všech sálá utahanost a i určitá frustrace. Němě civíme do ohně, který jsme si rutinně rozdělali tak, aby pokud možno nebyl moc vidět. Střídavě strkáme kousky jídla do pusy, a minimálně já žvýkám pomalu, až nepřítomně, a daleko déle, než by bylo potřeba. Jenom abych zaměstnal ústní svaly, a bylo tím pádem trochu míň divné, že nikdo nic neříká. Garro, potom co se bez odezvy otřel o nohu nejdřív mě a pak Dantemu, to vzdal a vyrazil na lov do lesa.

Vzhledem k našemu rozpoložení málem vypustím duši, když se vedle mě z ničeho nic ozve jasný hlas. Nadskočím, upustím do ohně klacek s kusem masa, co jsem držel v ruce, a chvatně se rozhlížím kolem. Nikde nikdo, ale ten hlas mluví dál. V první chvilce jsem byl v takovém šoku, že mi to ani nedošlo, ale není pochyb - je to hlas mého otce. Proč jsme tady? Zítra to budeme hájit? Co to mělo znamenat?

"Slyšeli jste to?" Ptám se hořečnatě svých druhů, hned potom, co hlas domluví, i když z jejich výrazů je odpověď zřejmá. Vyskočím na nohy a divoce obíhám okolo našeho tábora. Nějak vím, že stejně nic nenajdu, ale nedá mi to zůstat jen tak sedět. Když se zaposlouchám, zaregistruji zvuk flétny. Je jako z jiného světa. Nejsem moc dobře schopen určit odkud přichází. Jakoby odevšad. Nebo přímo ze mě? Ze-země? Zcela jistě ze země. Lehnu si na zem.

Jsem ve svém dětstkém pokojíčku. Je pozdní večer, venku už je tma. Maminka odešla do práce. Jenže teď, na rozdíl od tehdy, si uvědomuju, co to znamená. Bolí to. Štve mě to. V ruce mám svůj dřevěný meč. Kolik jsem se toho s ním natrénoval! Začnu s mečem šermovat ve vzduchu, přehazovat si ho z ruky do ruky, dělat různé fígle. Čas ubíhá, a já nepřestávám cvičit. Sekám se svou zbraní. Dál a dál a dál. A pak... se matka vrátí domů. Přijde zavřenými dveřmi. Asi dnes měla zase náročný den, je celá bledá. Vlastně je docela průsvitná. JE TO DUCH! V těsném závěsu už se dovnitř valí další. A další. Další se do komory cpou oknem. Ječím z plných plic, ale žádný zvuk nevychází. Duch s matčinou tváří už stojí přímo přede mnou, už cítím její teplý dech a na mou tvář kapou sliny, když otevře dokořán tlamu a začne mě olizovat...

...Garro. Je teplé ráno. Kolem stromy. Zmateně odstrčím kočičáka z hlavy a udýchaně se posadím. Netrvá dlouho a všecho se mi v hlavě srovná. Byl to jen sen. Za okrajem mysli se vznáší jen ten nejnepatrnější stín pochybnosti. Byl to jen sen? Jistě. Protřu si oči a zívnu. Temnou propast snů nechávám za sebou a užívám si nového krásného dne. Jak jsme jen mohli být včera tak vyčerpaní? Teď mám energie za tři. Než se vzbudí ti dva, použiju posledních pár hrotů, abych si doplnil zásobu šípů. I tak jich teď nemám víc než deset. A další si nevyrobím. Už nesmíme potkat moc duchů.

Pokusím se taky najít stopy, které jsme včera ztratili, ale večer jsem tu běhal jako blázen, takže je to složité. Prostě - nenacházím už teď žádné stopy. Vůbec žádné. Nezbývá než poradit se s Dantem a Garkinenem. "Co si myslíte, že to včera mělo znamenat? Víte, ten hlas patřil mému otci. A tak... no... nejsem si jist, v jakém stavu teď táta je. Každopádně, věřím, že je důležité znát odpověď na to, na co se ptal."

"Já jsem si třeba myslel, že tu hledám otce. Ale teď... už vlastně nevím. Možná, že... že tady mám nějaký větší úkol. Tak pomožte mi přece! Proč tu vy doopravdy jste?"