Stopy vedou do vnitrozemí. Namísto více se nabízející varianty krátké zacházky a návratu kurzu k jeskyni s temnotou ale stopy vedou trvdošíjně další a další stovky metrů do vnitrozemí.

Duchů odpovídajícím způsobem ubývá.

Co se děje? Garkinen je ve svém polotransu, ale nezdá se, že by pochyboval, že sledovat stopy je důležité. Že by neměl na prvním místě záchranu Azriela Menninga.

Dante poslední dny také mnoho nenamluvil. O čem vlastně přemýšlí? Není on tím, kdo by měl určovat směr této výpravy? Neměl by se více projevit?

Mladý Azriel má jasno, touží vědět, co se stalo a proč a je vděčný za společnost ostatních. Dante dokáže přiložit zkušené oko k dílu i při stopování. Garkinenovy modlitby nějakým zvláštním kouzlem dodávají víru. Nejen tu jedinou, takovou obecnou, že vše má svůj smysl a zlé se v dobré obrátí. Ale celkově působíte spíše jako nesourodá skupinka tří dobrodruhů, které nějaký záhadný záměr svedl omylem dohromady.

Jak se vzdalujete ohnivé stěně, už zase míváte i trávu a spadané listí pod nohama. Pomalu se stmívá. Stopy nelze dál sledovat. Co dělat, než si důkladně odpočinout? Těla dostala zabrat, v myslích vládne pravděpodobně lehký zmatek ruku v ruce s pochybnostmi, nadějí.. Vaše schránky by spaly, ale myšlenky tomu brání. Sedíte u ohně, opékate něco ze zásob už spíše z bezradnosti než hladu. Zejména Dante s Maecachem působí až prázdně.

"Proč si nepovídáte?" ozve se odnikud hlas. Trhne to s vámi, zejména s Azrielem. To je hlas jeho táty.. Napůl dřímajícímu Dantemu někdo sáhne za košili. Někdo neviditelný - DUCH?! - duch neumí sáhnout za košili, tohle byla štíhlá ruka s jemnou pletí. Flétna je pryč.
"Proč jste tady? Co vás sem přivedlo? Opravdově, vnitřně? Přemýšlejte, protože zítra to budeme hájit."

Z lesa zní líbezné tóny flétny. Dojímá k pláči, který nádherně uvolňuje. Konečně usínáte.
Probudí vás až hřejivé sluneční paprsky a cvrlikání ptáků. Cítíte se plní sil, ještě plnější, než když vám stromová víla hrála naposledy.

O čem byly vaše sny? A jak naložíte s novým dnem? Pokud budete hledat stopy, nepodaří se to, dokonce i ty, po kterých jste přišli, jsou nenávratně pryč.

Stopy, duchové a baobaby

Začínám mít vážnou starost o Garkinena. Vypadal delší dobu fakt vyčerpaně, ale teď začíná doslova blouznit. Nebo bychom snad mohli vážně být na druhé straně Zdi? Ne, téměř jistě ne. Před chvíli si s námi sednul, a myslím, že se modlil. Čekal jsem, co se stane. Myslel jsem, že třeba budu něco cítit, nebo tak. Ale necítil jsem nic. Možná se mu to nepovedlo? Nebo povedlo, a já to akorát neumím poznat? Možná, že prostě jenom odpočíval.

Cesta po stopách, z nichž jedny snad patří mému otci, je čím dál tím složitější. Duchové. Nějakého potkáváme každou chvíli. Je to vážně nepříjemné, nejraději bych odtud utekl. Někam pryč, hodně daleko, so svého lesa. Ale to nejde. Mám neodbytný pocit, že můj otec potřebuje naléhavě pomoc. A vlastně ani tyhle dva bych tu nechtěl nechat na pospas osudu. Konec konců, to oni teď pomáhají mě. Černé zlato našli, vsadím se že to byl jediný účel jejich výpravy. Kdyby chtěli, mohli by se vrátit domů a přivítali by je tam jako hrdiny. Jsem jim vážně vděčný, že jdou se mnou, nechtěl bych tady být sám.

Garro mi věnuje ublížený pohled, jako by slyšel moje myšlenky. "Ale no tak!" Vyšlu k němu uklidňující signál. "Duch!" Odpoví kočičák. Podívám se dopředu. Duch! Luk už teď nesu v ruce neustále. Rutinně tahám z toulce šíp, ale leknu se, protože už se mi zásoba opět povážlivě tenčí. Očaruju šíp Chladem hvězd a nemůžu si nevšimnout, že už mi dochází i síly. Od vodní stěny už jsme daleko, a moje magické kapacity nejsou nijak obrovské. Ducha rozstřelím a šíp pak dokonce zase najdu. Ale už abychom tam byli. Snažím se soustředit, abych už znovu neztratil stopu.

"Nebojte, myslím, že už tam brzy budeme. Vydržte. A pozor na duchy." Pronesu polohlasem povzbuzení, kterému sám nevěřím. Obávám se, že to bude poznat.

Snad to přelouskáte. Z tábora 1 do tábora 2 je to necelá hodina cesty, k jeskyni s temnotou 5-6.

Co prozradí stopy, duchové přibývají

Je zde stále dost neznámých. Ten dopis toho zas tolik neřekl. Co tedy řekl? Že do snah zdejších výzkumníků radikálně zasáhla temnota - téměř jistě ta stejná temnota, se kterou jste se setkali v jeskyni s truhlou. Že ta temnota dokonce odpuzovala duchy, kteří se tak častěji houfovali u špice. Že to odnesl jeden z výzkumníků, když před duchy prchali. Že se vydali za zdrojem temnoty podél ohnivé zdi. To by vás mělo dovést zpět k jeskyni, kde jste se setkali s temnotou vy. Z dalších stop a informací z dopisu víte, že výzkumníci skutečně dokázali těžit a oživit černé zlato, na druhou stranu i Treki Bam, pravděpodobně zkušený důlní inženýr, vyjadřuje jakési pochybnosti o správnosti tohoto konání.

Do toho po tentokrát spíše kratší meditaci pod kotel hádanek přiloží Maecach. Co tím myslí - za zdí? Vzhledem k tomu, jak se rozhlíží snad vážně myslí TU zeď, konec světa. Že by za koncem světa to vypadalo docela podobně jako ve vašem světě?

Pravda je, že by zde měl být mnohem řidší, ale zelenější porost. To se ovšem snadno vysvětlí. Celá tato skrýš je opět uměle zamaskována celou hromadou větví a listí kterou pohromadě drží provázky a jakési již dávno na kost ztuhlé lepidlo.

Čím dále postupujete podél ohnivé stěny směrem od špice, tím porost více řídne - opět se dostáváte do horkého kraje mohutných baobabů. Co neřídne, to jsou duchové. Začíná být na pováženou, zda jít dál. Po pár hodinách ale Azriel ztratí stopu, která dosud neomylně kopírovala stěnu. Vrací se proto a pátrá po místě, kde mohli muži odbočit, což se podaří. Nejdřív najdete na zemi šíp a o pár desítek metrů dál hustší houf stop. Odtud se nejspíše nějakou chvíli střílelo.

Co dál? Pokud byste šli k jeskyni dál podél stěny, do večera tam dojdete (i když záleží také na duších). Nebo se budete snažit dál držet stopy, která je v tomto terénu hůře čitelná? Nebo něco jiného?

Když dočtu psaní, udělá se mi zle. Jistě, přeju Azrielovi, aby nalezl svého otce, ideálně živého a zdravého (i duševně). Ale zmínka o temnotě a onom pánovi mi bere z tváře krev. Že mě to nenapadlo. Nezmizel. Neutekl. Nezabalil to. Prostě se nejspíš jen někam přesunul. A zase někde vaří tmu jak vodník mlhu.

"Máš pravdu. Musíme si pospíšit. Jen nevím jistě, kolik sil mi zbývá. Snad bude Drak při nás, tak jako doposud. Veď nás!"
Bolestně jsem si uvědomil, že někdo bez psychického tréninku a mysli uvyklé meditační praxi by nemusel hnusotě oné tmy odolat. Vzpomenu na Danteho, kterého jsem tak tak vytáhl z trudného bláta. Jak jsem měl sám co dělat, kolik mě to stálo sil. A nyní sebeovládání, abych udržel obsah žaludku tam, kde je. Zem se mi sem tam zhoupne pod nohama. Dýchej, jen dýchej, Maecachu. Tak, jak tě to učil páter Bolisej. Hodiny a hodiny jsi se snažil se jen správně ZAČÍT nadechovat. Prý, co jsi vlastně dělal celý týden, ptala se onehdy sestra, to jsem byl ještě v semináři. Dýchal, sestřičko. Dýchal. Co je na tom? Řekněme, že když se chceš nadechnout, musíš nejdřív opravdu, ale opravdu dobře vydechnout. Tak nějak tak.

S munalovou pomocí čte Arziel terén a rychle postupuje. Stačím mu jen proto, že stopuje. Jinak bych se už dávno svezl na zem zády opřený o stěnu nebo kmen některého stromu. Dante naši skupinku uzavírá se skeptickým pohledem a rozhlíží se po případném nenadálém nebezpečí. Ani jemu se do TMY znovu nechce. Chápu to.

"Moment. Jestli hrozí, že opět půjdeme do podobné jeskyně, jako byla posledně ta s truhlou, musím něco udělat. Támhle to vypadá na celkem klidné místo. Prosím, sedněte si na chvíli naproti mně."
Pravda, na tohle požehnání také spotřebuji nějakou sílu. Jenomže ponoření do proudu svatých slov je pro mne vlastně odpočinkem. Potřebným ukotvením. Napojením se na zdroj. Já Jeho žádám, já v Jeho jménu konám, já s jeho jménem na rtech promlouvám a s Jeho obrazem v srdci žiji.

Netrvá to dlouho. Pět deset minut. Jako celkem běžná modlitba. Jenže když skončím a vstanu, rozhlédnu se, jako kdybych to tu vůbec nepoznával.
"Přátelé. Kdo to vlastně jsme? Myslím tím... tušíte, kterým směrem vedla ta chodba? Ještě jinak... chci říct... Vůbec to tu je zvláštně jiné. Nemohli bychom být...
Za zdí?!?!"

Přes hory půlnoční přejel jsem nelekal jsem se stínů
Dole není nic zvláštního kromě nás, ovšem nic nedokazuje kam se vlastně vydali nebo proč odešli tak na rychlo. Azriel je přesvědčený že bychom se měli vydat jednou chodbou sice nevím jak to ví, ale dobrá jsem si jistý že v tomto případě je každý směr dobrý.
Nevím jak funguje magie u něj mám pocit že to nějak souvisí s vodním živlem i když já bych zase obtížně vysvětloval jak funguje magie u mně.
I když pochybuji že bychom zrovna o tom chtěli mluvit, zajímalo by mně jestli Azriela někdo učil nebo na to musel přicházet sám tak jako já. Jedna z chodeb není zrovna dlouhá a vede k místnosti která je naplněná vším možným včetně kamen od kterých vede komín někam nahoru. Další chodba je šikmá a docela hluboká vede až ke kladce a vědru a k prameni černého zlata, dobrá našli jsme ho, ale jak ho chceme přepravit? Azriel je poněkud nervózní pokud přijde s lepším plánem jak se postavit duchům bez černého zlata, lepším plánem než duchy je třeba vymýtat a ne se před nimi schovávat rád si ho vyslechnu.
Nebo má obavy že teď budeme řešit černé zlato a zapomeneme na to že je ještě potřeba najít jeho otce?
Další cesta je poněkud náročná když se protahujeme tak mám obavy jestli se tu Maecach vůbec protáhne, nakonec musíme hledat jestli nás to nakonec nezavedlo do slepé uličky. Nevím co je vedlo dát se zrovna touhle nepohodlnou cestou, ale vypadá to že chodba stoupá k povrchu. A nakonec se nám podaří se dostat k dalšímu komínu odkud vede lano, vypadá to že jsme došli na konec cesty.
Ano pramen černého zlata jsme našli teď ještě najít Azrielova otce.
Azriel už po něm začne šplhat nevím jestli ho pohání touha najít svého otce nebo to že mu takhle uzavřené prostory nedělají dobře, ale Maecach radí k opatrnosti. Nakonec souhlasí že půjde jako první Azriel pak já a nakonec on. Když se v této sestavě dostaneme nahoru tak tam narazíme na nějaké tábořiště a potom i dopis o nějakém temném pánovi který vyvolává ... obavy pokud to mám říct poněkud mírně. Něco mi to připomíná i když nevím jestli to bylo přesně to před čím utekli.
No co dělat, nevím co se tu stalo a jestli to má co dělat s tím co jsme objevili my ...
Ano byl hodně silný. ale podařilo se nám ho porazit jistě ne úplně s naší pomocí přesto ... možná bychom se mohli vrátit a použít Maecachův posvěcený meč a rozštípání té truhly když se jí nebudeme dotýkat a nepoužijme běžné věci mohlo by to vyjít. Ale říkat to nebudu pochybuji že by se Azriel teď chtěl vracet,a nejspíš nejen on asi mi řeknou proč mně to nenapadlo tam.

Veď mě dál, cesto má

Vyšplhal jsem napovrch,
je za mnou těžký úkol,
Garra jsem z báglu dolů svrh,
a rozhlédl se vůkol.

Za mnou hned lezou druzi mí,
a již jsme všichni zde,
zvědaví, jaké tajemství
se nám tu naskytne.

Ducha jsem šípem proklál a hle,
snad záhada se rozjasní,
Garkinen ze země lístek zvedne,
a přečte obsah zlověstný.

Temný pán? Tma? A duše skleslá?
"O čem zde jenom píše se?"
Jisté však je, že další cesta,
odkladu vůbec nesnese.

"Je tu můj otec! Teď to vím!
A velmi bych si přál,
byť textu houby rozumím,
hned pokračovat dál."

"Pojďme též podél ohnivé stěny,
vstříc zlu a přímo do sluje.
Snad se již brzy setkáme s těmi,
jejichž stopu tu sledujem."

Nebylo to zcela snadné, jste však opět na povrchu.
Bedlivě se rozhlížite, tušíte zde ňákou mrchu.
Je však klid, ticho jen ptáci ruší.
Naděje rozlévá se Korzovou duší.
Tak přeci uprchli - žijí! - tuší.

Přístěnek v skále východ stíní
nejste ti, co jsou na krok líní
a dobře všechno prohlédnete.

Zas jedno lůžko opřené o zeď
dost nástrojů a jiných potřeb
Když konečně to zahlédnete.

Narychlo rozepsaný list?
Ach ano, Maecach si je jist.
"I písmo je mi povědomé!" křičí.
"Je zcela jistě trpasličí."

To znamenat nic nemusí
A Garro v křoví rámusí.
Střela! Ledové krystalky na hrotu.
Skvélá! Duch nedělal by dobrotu.

"Tak čti už přece, co je tam?
Nebo to snad mám přečíst sám?"
Řádky však nevěstí nic dobrého,
hovoří o něčem, co poznali jste také.
O krocích pána temného,
jehož tma do duše se vsákne.

Stále častěji tam kde jsme my
se objevují cáry divné tmy,
jež nese strach.
Zprvu byla jen v hlubinách.
Ach..
i duchové hrůzu z ní mají
a častěji k nám zalétají.
Poslední dobou je jich moc
a nejednou je kryje noc.
Čeranin mrtev, náš ústup kryl
hrdinskou smrt si vymínil..

Statečný Čeranine!
Kéž valkýry o tebe pečují tak, jak zasloužíš!

Azriel? Ten už dávno vede svou
že naše snahy v dole liché jsou.
A důkazů se schází dost,
že sám mám v srdci pochybnost.
V černém zlatě, mém dítěti,
se skrývá jisté prokletí...

Výzkum dočasně ukončen. Jdeme podle ohnivé stěny za zdrojem té temnoty.

Podepsán Treki Bam, v pověření Klempa, v.d.i.

V hlavní jeskynní prostoře nic objevného není. Na konci jedné z chodbiček se leskne černá hladina. Je to ono. Ale žádný zvláštní pocit se nedostavuje. Ano - je tu černé zlato. A funguje, to bezpochyby, protože spolu s esencemi pohání bleskovou vížku. Ta se jiným způsobem nabít nedá, pokud vím. Jenže na radost je brzy. Jednak nevíme, co se tu stalo, zadruhé pak nemám vůbec představu, jak z tohoto doslova konce světa dopravit byť jen sud oné kapaliny do Eghanu. Bude potřeba vůz. Ideálně bleskový vůz. Jeden by se snad dal získat u brodu, napadlo mne. Ale za jakou cenu? Života?

Azriel nás spěšně vede do poslední chodby, kam prý vedou i stopy našich předchůdců. Pouze jedním směrem. Takže jsou stále tam. Živí nebo...
Stále těžší postup, do kterého se občas musím opravdu velmi nutit, obohacují navíc různá zúžení. Odstrojovat se mi nechce, není však ani potřeba. Během rekonvalescence u jezevce jsem ztratil nejen svaly, ale i tuky. Stačí tedy hodně vydechnout a následně zatlačit. Úsilí je korunováno zajímavým objevem. Cirka šestimetrový komín opatřený lanem a končící denním světlem.

"Pánové, opatrnost je na místě. Oni utíkali. Jestli nechtěli být následováni, může být to lano dost dobře nastražená past. Možná spěchali a obavy jsou liché, i tak bychom měli dávat pozor. Tady zřejmě žádná blesková ochrana není a nahoře můžou být duchové. Kdoví kde vůbec teď jsme!"

Nezdá se mi myšlenka, že bude kočičák jen za drápy viset na Azrielově batohu. Zvláště, když může spadnout. Ale s nikým jiným asi ta šelma tenhle výstup nezvládne. A koneckonců, když se dobře zapře nohama do stěny, dá se těch několik sáhů zvládnout poměrně rychle.

"Tak dobrá. Lez. Za tebou půjde co nejrychleji Dante, aby tě mohl krýt, kdyby nastal nějaký problém. Polezu poslední. Předtím navážu na konec zbylé batohy, můžeme je pak jednoduše vytáhnout. Hodně štěstí."

Průzkum jeskyně

Když jsme konečně všichni dole, můžeme se pustit do průzkumu. Ukáže se, že jedna z chodem vede jen do další "pracovní" jeskyně. Druhá klesá k jezeru černého zlata. Skoro vidím, jak Garkinenovi svítí oči, když tam dojdeme. Ale neměli bychom se tu zdržovat. "Pojďme, nemáme tu co pohledávat," pronesu polohlasem a snažím se odtamtud své druhy co nejdříve dostat.

Garro se mi celou dobu drží těsně u nohy a jen sem tam toužebně pohlédne směrem k tunelu vedoucímu na povrch. V temném uzavřeném podzemí se mu nelíbí. "Neboj, nebudeme tu zůstávat déle než je nutné," vyšlu k němu uklidňující myšlenku. Když jsou všichni připraveni, vyrazíme dlouhou chodbou dál po stopách.

Jdu první, v ruce louč, dávám pozor, abych nikde neuklouzl a nebouchl se do hlavy. Občas se ohlédnu, jestli je všechno v pořádku a upozorňuji na nebezpečná místa. Není to žádná příjemná procházka, občas se musíme protáhnout úzkou štěrbinou, což pro mě není problém, ale doufám, že se nám tam nezasekne náš kněz v brnění. Je vidět, že tahle chodba se příliš často nepoužívala - je daleko hůř průchozí než ty předchozí.

Je to tak zvláštní. Očividně se tu muselo pracovat dlouhodobě. A teprve před pár dny... odešli? Utekli? Ano, jsem si téměř jist, že utekli. Ale před čím? Nevšiml jsem si žádných dalších stop, takže nejspíš před duchy. Ale "ta věž by je měla před duchy ochránit, ne?" Zabručím si přemýšlivě spíš tak sám pro sebe.

Když dojdeme na konec chodby, ocitneme se pod několikametrovou dírou, kterou je vidět až ven. Dolů k nám je spuštěné lano. Pohlédnu na ostatní a zatahám za provaz, zda drží. Tak tohle bude asi vypadat vtipně. Kéž by tu byl takový výtah jako na začátku. "Prosím tě, zkus mi vysadit Garra nahoru na batoh."

Kočičák stříhá ušima a zatíná drápy do mého batohu, zatímco se pokouším vyšplhat nahoru.