Cesta ke špici

Páni! Tak to je síla! V rukou mi tepe energie tak jako nikdy. Téměř sama se dere ven. Jen uchopím do ruky šíp a pomyslím na to, co chci udělat, začne se obsypávat tisíci drobounkých ledových úlomků ostrých jako břitva. Nemusím se na to ani soustředit jako obyčejně. Když pak s naprostou lehkostí prostřelím nerozvážného ducha, který okamžitě zmizí, je mi vážně dobře. Až tohle všechno skončí, usadím se s Garrem někde tady. Budu cvičit svou víru vody. Brzy třeba zvládnu vyvolat i vodního elementála a...

Z euforie mě vytrhne nemilý výjev, který se nám naskytne nedaleko od špice. Kostra, zbytky šatů, temná skvrna od krve. Chvíli si prohlížím zbytky toho chudáka, a nedává mi to smysl. Roztrhali ho psi, ale on se ani nesnažil utéct? No jistě, dojde mi za chvíli. "Vysáli ho duchové," konstatuju potichu a sklesle. "Nejspíš ani nevěděl, že ho psi trhají na kusy za živa." Odtrhnu oči od toho té smutné scény, která prozrazuje mrazivě bolavý příběh. Jen posbírám stříbrné vrhací dýky, které vidím. Ty by se mohly hodit.

Pokračujeme dál směrem ke špici. Vedou tudy celkem troje stopy. Trpasličí ťápoty si nejde splést. A pokud se nepletu, doprovázel ho jeden člověk a nejspíš jeden dém. Jsem si jist, že to byl můj otec. Po chvíli stopy spěšně odbočují do houští, za kterým pokračuje nenápadná utajená cestička. Na jejím konci najdeme ukrytou malou bleskovou věž, jaké používají ve městě. Hned vedle je díra, která mi tak nejvíc připomíná větší studnu. Je však jasné, že tudy se netahá voda, ale lidi. Chvíli se rozhlížím okolo věže, jestli tu neuvidím nějaké zajímavé stopy nebo varovné signály. Pak se zaposlouchám nad jámou, zda neuslyším nějaké zvuky. Pak rumpálem vytáhnu nahoru plošinu s jakýmsi postrojem, do kterého se zřejmě může někdo uvázat. "Tak to jdeme prozkoumat ne?" Obrátím se na Danteho a začnu se soukat do postroje.

V tom si všimnu, že houštím běží něco směrem k nám. Nejspíš nějaká šelma. Vzpomenu si na ohlodanou kostru a okamžitě tasím luk. Pak to konečně vyběhne ze křoví. "Garro," vydechnu s úlevou a překvapeně hledím na svého munala. "Kde je..." a už slyším Garkinenovo volání. Neorabaně se vysoukám z úvazu. Doběhnu ke knězi. "Jak ti je? Čekal jsem, že zůstaneš meditovat v táboře, dokud se z tebe nestane zkamenělý drak," pokusím se trochu zažertovat. "Stalo se něco?" Když mi odpoví, odvedu ho k ukryté věži a jámě. "Pojď, musíme ti něco ukázat. A zkus šlapat opatrně, to místo je tajné." Doufám, že toho na něj nebude moc, kdyžtak mu pomůžu. Cestou dávám pozor, abych za námi zahlazoval stopy, pokud to bude aspoň trochu možné. Vstup na tajnou stezku opět zamaskuju křovím.

"Tak dobře. Podle všeho můj otec je dole s tím trpaslíkem... jak se jmenoval...?" Točím prsty v gestu lovení v paměti a koukám při tom na Garkinena, jestli mi poradí. "A ještě s jedním člověkem. Tak tu nebudeme otálet, ne? Spusťte mě dolů." Opět si sundám batoh, vlezu si na plošinu a připoutám se. "Garro!" Mlasknu na svého společníka, aby skočil ke mně do náruče, hlazením ho uklidňuju a společně se necháme spustit do hlubin.

Jsem rozmrzelý, že se mi kontemplace ne a ne a nedaří. Zkouším znovu a znovu. Od začátku, od první naučené modlitby. Z opačného konce, vizualizace Draka Stvořitele. Nic. Nejde to. Pak se mi navíc do zad zasekne dráp a to už je k vzteku. Ta kočka si snad nedá pokoj! Copak tu nemá nic jiného na hraní? Otevřu oči a zamračím se na munala.

Jenže mi ihned dojde, co to chytré zvíře učinilo. Varování. Jasné jako facka, kočičí. Duchové bloumají až příliš blízko a mohli by si mne co nevidět všimnout. Teď je jediná možnost, pokud nechci bojovat. To riskovat nechci, jsem až příliš unavený a cítím se TAK slabý. Pomalu se zvedám, zároveň opatrně odlepím od země i batoh. Nic se tu okolo neválí. Vše je spakováno. Dobře. Deku mám stále přehozenou přes ramena. Nechám to tak. Zavazadlo nesu v náručí.

Kladu jednu nohu před druhou tím způsobem, že mohu kdykoli znehybnět. Zároveň je to téměř neslyšné. Couvám po cestě, kudy démové odešli na průzkum. Když mě dělí od duchů dostatečné množství křovin a jiného zeleného porostu, hodím batoh na záda a přejdu do celkem svižné chůze. Tak ujdu alespoň pár set sáhů, než shodím batoh, abych deku sňal z ramen, smotal do role a připevnil dvěma praktickými řemínky na vrch své torny. Teď se půjde líp. Ach, jak to tady žhne vlhkou horkostí!

Kočičák se někam ztratil. Pochopitelně. To jsem si mohl myslet. Ostatně, není to žádný stopařský či vodící pes. Spíš hlídací kocour. He.
Sleduji tedy vyšlapanou pěšinu a občas se zastavím, rozhlédnu (a ohlédnu), nakonec i zaposlouchám, zda mi něco nehrozí.
Nejspíš takhle dorazím až k samotné špici.

Tak. A jsem tam, kam jsem byl vyslán. Ironie? Co tu u všech démonů dělám? Celá tahle bláznivá cesta...
Do divočiny a zpět. Nebo se mě chtěli v řádu zbavit? Ne, tak to nepůsobilo. To už spíš tušili, že by mohla přijít duší invaze a... Ale to by přece poslali do bezpečí mnohem víc lidí! Nebo snad poslali?
Kdo ví? Trýzní mě pomyšlení na to, že jsem mohl zůstat a chránit svou rodinu. Matku, sestru. Třeba bychom se zmohli na větší odpor. Třeba bychom situaci u brány zvládli. S chladnou hlavou. Ale cožpak by něco takového bylo vůbec možné? Před přívalem nemrtvých duší by zpanikařil každý.
Po chvíli věnované takovýmto myšlenkám shledávám, že jsem docela propocený. Tady zůstat nelze. I když vidím náznaky dalšího tábořiště, nikdo nikde. Odvážím se zavolat.
"DANTE?
AZRIELI!"

Temná znamení i několik dobrých zpráv

Démové vyrazí po pěšině na druhou stranu než včera večer. S pocity více či méně smíšenými, s více či méně silnou pochybností, že Garkinen ví, co dělá, když zůstává v táboře sám.
Oba jste už v noci stále silněji vnímali moc vodní stěny. Jako by od ní šla všeobjímající vlhkost a chlad. A přitom to bylo daleko pocitu bezmoci a tonutí, spíše nadnášení, plynutí a síly, kterou voda dává všemu živému. I Dante, který se pocitu zprvu spíše bránil, jeho živlem už voda asi nikdy nebude, nakonec cítil to pulsování jako něco, co není proti němu. Spíše jako něco, co neoddělitelně patří k životu.
A Korza? Ten po dvouhodinovém spánku na tomto místě cítí více sil než jindy. Moc Vody mu pulsuje v konečkách prstů a kouzla jako by chtěla sama ven. Neodolá a jakmile spatří prvního ducha, pokryje hrot šípu ledovými krystalky a vypustí jej proti němu. Efekt zásahu je u tohoto kouzla trochu nápadnější než u stříbra. Krystalky zajiskří, duch zmizí. Síly je tu tolik, že by to momentálně zafungovalo snad i bez šípu. Jen tak cvrnknout směrem k duchovi. Třeba by spoutání těchto sil mohlo být cestou osvobození od závislosti na černém zlatu.

Cesta se rychle stáčí přímo k cípu. Moc vody zde slábne, byť je stále násobněkrát přítomnější než jinde. Své pole působnosti si ale zvolna ukrajuje i oheň. Už jasně skrze stromy vidíte temnou masu stěn. Vysoké, černé, uzavírající cestu. K samotné špici vám zbývá už jen pár stovek metrů. Vedle cesty leží poházené na kusy roztrhané šaty. Stříbrná dýka. Opasek s pochvou na tu dýku o pár metrů dál. Na něm znak cechu Lovců. Kostra. Doběla ohlodaná, pod ní tmavá skrna od krve. Velikost průměrný člověk. Po okolí se dá najít tři drobné vrhací dýky. Stříbrné. Možná někde v křovinách budou další, ale mohlo by jít o dlouhé a zbytečné hledání.

Stopy prérijních psů, jak se tahali a rvali o snadnou kořist. Oni nebyli lovci. Muž padl o dost dříve a ještě žil, když jej přišli psi sežrat. Nebránil se, bylo mu to už jedno. Nevěděl, jeho mysl byla prázdná. Z místa vedou další stopy lidí. Troje. Pravděpodobně trpaslík, člověk a - dém. Jelikož od té doby tu zjevně nepršelo ani nefoukalo a zvěře tu moc není, dá se ze stop krásně číst.
Utíkali ke špici, tenhle je kryl, snažil se pro ně získat čas. Spěšně vyrazíte po stopách dál. Asi sto kroků před špicí stopy zpomalují. Bystré Azrielovo oko si všimne, že běžně pokračovali dál po vychozené cestičce, ale nyní ve spěchu proběhli nenápadným, záměrně skrytým průchodem v keři. Po chvíli navazuje častěji používaná pěšina, mnohem nenápadnější než ta předtím. Končí opět u křoviska - uměle navršeného.

Uvnitř křoviska je dokonalá zmenšenina bleskové věže, jak je znáte z Eghanu, případně jiných měst. Její špička lehce vrčí energií, zdá se být tedy v provozu a nabitá. U paty věže je díra. Nad dírou je rumpál a na něm uvázané lano, momentálně až na doraz spuštěné kamsi do tmy dole. Lano se dá přitáhnout, kladený odpor odpovídá váze nejvýše dvaceti kilogramů. Pomocí rumpálu to půjde úplně hladce (rovnou prozradím, že je asi 30m dlouhé a na konci je dřevěná plošina ca 50*50cm s nízkým zábradlím a kousek nad ní je na lano ještě připevněn postroj (něco jako u brodu).

Dante si náhle uvědomuje, že si spoustu věcí uvědomuje. Ostružiny, maliny, Janike, Chloe, Patrick! Všechno si to pamatuje! Všechno! Energie! Umí kouzlit, zase seslat blesk! A tady před sebou má dokonce baterii!

Pokud byste šli prozkoumat vychozenější cestu ke špici, dojdete ke špici. Konec. Stěny se setkávají. Je dost náročné najít odvahu vklínit se až do samotného kouta mezi stěnami, ale když to zkusíte, cítíte naléhavé vhké horké dusno, kde se nedá dlouho vydržet.
Pár metrů před tím je ale jakási další základna, tábor. Jsou zde pracovní nástroje. Pila, sekery, kozy na dřevo, strojek s kličkou na výrobu lan z lýka, lopaty, krumpáče. Hrubě zhotovená prkna, dokonce jakási pec či huť a primitivní železné výrobky. Pracovalo se tu už hodně dlouho. Ovšem naposledy před oněmi kritickými čtyřmi až pěti dny. Co se jim jen stalo?

-----

Maecach medituje. Ale nedaří se to. Vůbec. Vždy, kdy už je téměř zabrán do úvah o Draku a odevzdání, má pocit, že na něj padá vodní stěna. Po pár desítkách minut je zjevné, že to nepůjde. Snad u onoho zkamenělého draka ve stěně by to šlo. Otázka, zda je tam bezpečně. A zda je za stávající situace bezpečno tady. Ještě jednou zavře oči a ponoří se do rozjímání, když jej něco s hlučným zamňoukáním drápne do zad. Munal!

Duchové se blíží. Je jich šest a nevypadají, že by byli kdovíjak nažhavení na lov. Spíš se tu tak zrovna ochomýtají. Je tedy dost času se v případě zájmu vzdálit z jejich dosahu.

Vyrážíme

Páni, Garkinen se rozpovídal jako snad nikdy. Má za to, že v truhle jsou knihy. Texty vysvětlující původ světa, a snad všeho, co tu je. Zejména pak duchů. Také věří, že v té jeskyni, u které jsme se setkali, jde najít nějaký klíč, kterým by tu truhlu šlo otevřít. Těžko říct, co je tím vlastně myšleno, protože ta truhla přece neměla ani žádnou klíčovou dírku, ne? No, to teď asi není tak důležité. Třeba to prostě poznáme, až to uvidíme.

Ke konci jeho projevu začínám mít vážnou obavu o jeho duševní zdraví. To opravdu chce, abychom ho tu v tomhle stavu nechali samotného? Vážně věří, že duchové ho nenapadnou, pokud by ho tu našli? Měl jsem ho za celkem rozumného člověka...

Ale bránit mu nebudu, vypadá rozhodnut a nejspíš už nás ani nevnímá. "Dovol mi aspoň nechat tady Garra, aby tě hlídal," pronesu ke knězi, ale odpověď už vlastně ani nečekám. "Zůstaň prosím tady a hlídej ho. Kdyby se něco dělo, tak ho... probuď." Doufám, že kočičák mé instrukce pochopí, protože ani já sám si nejsem jist, co by se tu vůbec mohlo semlít, a čeho bude Garkinen schopen.

"Tak pojďme," obrátím se nakonec na Danteho, když jsme připraveni vyrazit. "Poohlédneme se, kam vede ta cesta."

"Nebojte, budeme brzy zpátky." I když mluvím lidskou řečí, tak myslím, že Garro má větší šanci mi rozumět než hluboce meditující kněz.

Když s Dantem vyrazíme na cestu, navážu na debatu z rána. Samozřejmě potichu. Nepolevuji na pozornosti a jsem připraven kdykoli tasit luk. "Víš, dneska už si všichni myslí, že bez černého zlata by snad ani nedokázali žít. Ale není to tak. Ta energie, která je v něm uschovaná, náleží zemi. Nemáte právo ji vykrádat. Na to nemá právo nikdo. S duchy je potřeba se vypořádat jinak. Kovejte stříbrné zbraně. Cvičte bojovníky. Pracujte s mečem a ohněm. Duchy je potřeba vymítat, ne se jen schovávat za hradbami města."

Ráno
Potom se k tomu Azriel vyjádří ohledně toho že těžba černého zlata přivolala duchy, ano o tom jsem slyšel, ale není to jisté, zato je jisté že potřebujeme černé zlato abychom se mohli ubránit duchům. Ano vím že jsou způsoby jak duchy oklamat aby nepoznali to co hledají na druhou stranu to není tak jisté jako stříbro a magie.
„Ale duchové se teď objevili a my potřebujeme černé zlato abychom se mohli bránit právě proti duchům. Pokud s přestaneme používat černé zlato tak nemáme jistotu že duchové zmizí.“
Vlastně jsme s tím už začali, ale podle Maecachových snů to rozhodně nevypadá že by duchové zmizeli. Potom Azriel řekne jak je možné že se tady to tábořiště utvořilo a kdo to zde utvořil, možné to je, ale mluvíme tu o opravdu starých stopách.
Jaká je možnost že vydrží tak dlouho ... no Azriel venku v přírodě žije ...
Vypadá to že i Azriel chce vědět co je v té truhle a Maecach potom řekne co by podle něj mohlo být v té truhle, knihy ta osoba byla dost divná aby měl Maecach pravdu a docela dost jí na obsahu té truhly záleželo.
Vrátíme se zpátky a Maecach rozseká víko té truhly svým posvěceným mečem? Dnes rozhodně ne.
Potom Maecach řekne že chce hledat klíč, dobrá, ale není to jako hledat jehlu v kupě sena? Následně nás Maecach vybízí abychom šli po té pěšině dobrá, ale nevím jak ví že sem nepřijdou duchové.
„Dobrá tak půjdeme prozkoumat tu pěšinu.“
Doufám že Maecach ví co dělá když se spoléhá jenom na ochranu tohohle tábořiště. Nebo na to že ho ochrání jeho víra nebo v co vlastně spoléhá.

Že jsem s tou truhlou začínal!
Teď je to to jediné, co je oba zajímá. Je jim fuk, jestli přiletí duch, je jim jedno, co zlikvidovalo prastaré draky, nezajímá je, jaká síla zde spřádá své síly. Co je v truhle. Jako by je zaslepila hamižná zvědavost. Jak lidská vlastnost! Teď jsou jí posedlí tito démové.

Ostatně, u Azriela to zas tak nové není. Už tenkrát u brodu hloupě podlehl své nenechavosti a šel se pokusit krást do ležení samotných banditů. U Danta tomu svým způsobem rozumím. Zvlášť potom, co jsme v jeskyni zažili. Já také měl nutkání ji vynést na denní světlo a pokusit se odhalit její obsah. Teď to však celé ustupuje celkovému psychickému marasmu.

"Nevím nic jistě. Tím spíš, že nemám možnost si to ověřit. Ale v jednom ze svých snů, tobě jsem o něm vyprávěl, Dante, jsem tu jeskyni viděl. I s tím vším uvnitř. Svícen, stůl, tu postavu v plášti. Něco psala. Dal jsem si to dohromady s těmi zvuky, když jsme truhlu vynášeli ven. Myslím... jsem přesvědčen, že to byly knihy.

Knihy, které kdybychom rozluštili, možná bychom věděli víc nejen o původu duchů, ale i o tom, co je černé zlato vlastně zač, kde se tu vzala ta jeskyně a proč je svět obehnán třemi zdmi. Jsou to jen domněnky. Ale čím dál více snů a symbolů po cestě mi naznačují, že nechybí mnoho a věci zapadnou na své místo. Doniovanion o tom také hovořil, byť z poněkud jiné pozice. I on však chtěl věcem přijít na kloub.

Inu, Azrieli, je to tak. Naše mise byla, a vlastně stále je, najít nový pramen černého zlata. Protože pod Eghanem už nezbylo nic. Nic.
Možná byla celá tahle cesta marná. Možná tu žádný pramen není. Možná tu je něco úplně jiného. Kdo ví? Pro lid ve městě je už stejně nejspíš pozdě. Mé sny mi daly dnes v noci hodně zabrat. Omlouvám se, že jsem se nechal takto oslabit. Ale ten "boj" v jeskyni tomu nepřidal. Naopak. Myslím, že na tom, jak se teď cítím, má největší podíl. Přesto je to úspěch. Můžeme přemýšlet, zda se vrátit a probádat ten komín. Ale nejprve vám sdělím dvě nejdůležitější myšlenky:

Ta bytost to zamkla. Tedy nechtěla, abychom se k tomu dostali. To je zajímavé, ne? Stále tam dole existuje klíč...
Ale nejpodstatnější je naděje. Má naděje, že zachráním lid Eghanu, rapidně klesá. Zato je nadějné, že bychom mohli najít Azrielova otce. To stojí rozhodně za pokus!
Proto běžte. Zkuste zjistit více o této pěšině. Dejte si klidně na čas. Den, dva. Budu zde. Nemusíte mít starost. Duchové na mne nepůjdou. O tom jsem přesvědčen."

Zabalím se opět do deky a opřu o batoh. Zavřu oči a ponořím do stavu nejhlubší kontemplace. Odpojím svou mysl. Věřím, že pro případného ducha budu zajímavý ještě méně nežli nějaké zvíře.

Ráno

Když se Garkinen probudí, je na něm hned vidět, že ani po vyspání není úplně v nejlepší kondici. Je to dost překvapivé a zarážející, vidět toho jindy tak energického a silného muže, jak jen splihle sedí na své dece. Moje obavy se potvrdí, jen co promluví. Chce abychom ho tu nechali, potřebuje odpočívat.

Co ho asi tolik vysílilo? Návštěva té zvláštní jeskyně? Nechtěli mi moc říct, co se tam vlastně stalo, hádám, že to bylo něco vážně těžkého. Nebo to, jak pak sám nesl tu černou truhlu? Či snad večerní modlitba k drakovi? Že by s ním snad doopravdy hovořil? A dozvěděl se něco hodně důležitého? Možná, že tohle všechno v jeden den na něj bylo zkrátka moc. Nebo se prostě jenom špatně vyspal, i to se může stát.

Dante mi odpoví na mou otázku ohledně jejich cíle. "To čemu říkáte černé zlato byste měli nechat být. A ne připravovat přírodu i o ty poslední zbytky. Můj otec říkal, že právě kvůli těžbě svět teď vypadá tak, jak vypadá. Tím mám na mysli duchy." Dívám se nemilosrdně na vysíleného kněze, i když vím, že je to nespravedlivé. On sám za to samozřejmě nemůže. Ale pořád patří k Církvi.

"To mi připomíná... Večer jsem si něco uvědomil. Tohle tábořiště - to jak je umístěné a postavené - myslím, že ho tady vybudoval můj otec. Možná, že ho tu najdeme." V mém hlase je znát velká dávka naděje.

A pak už vybídnu Garkinena, aby se rozpovídal, pokud k tomu bude ochoten. "Tak už nás nenapínej. Co je podle tebe v té truhle? Zdá se, že máš něco na srdci, tak povídej." Povzbudivě se na něj usměju.

Noc a následné ráno
Nevím přesně co jsme to viděli ovšem to bych mohl říct i u toho co jsme s Maecachem zažil v té jeskyni. Ano vím co Azriel viděl nebo možná viděl to co chtěl vidět zatímco já, no o tom co jsme viděli můžeme dlouho diskutovat aniž bychom se dobrali k výsledku. Je jasné že jsme vyvolali spoustu otázek ovšem nevím jestli na ně někdy najdeme odpověď. Rozhodnu se jít spát protože zítřek bude náročný nejspíš ne tak jako dnešek, ale nevím že to co jsme dnes zažili skutečně zažijeme jsem předtím taky nepředpokládal. Azriel si vezme první hlídku a tak spím dokud mně Azriel neprobudí, jdu se napít, potom se posadím ke stromu kde přečkám zbytek noci a předtím než se objeví slunce vzbudím Azriela. Azriel si vyrábí šípy a potom co se najíme ze svých zásob se zeptá kam vlastně jdeme. Potom vtipkuje i když není důvod proč bych mu to neměl říkat, cíl naší cesty není tajemstvím.
„Našli se poznámky že by se mohl najít nový zdroj černého zlata.“
To že zásoby černého zlata které měly vydržet navždy nakonec navždy nevydržely nedodávám. Nevím jestli to Azrielovi něco řekne vlastně ani nevím odkud je, řekl bych že bydlí v divočině i když to není možné. Prostor mezi městy ovládají duchové už nějakou dobu to tak je, důležité je přečkat nezbytnou cestu, ale žít zde to ne. Azriel navrhne zjistit kam vede ta pěšina, ale potom se probudí Maecach a nevypadá to že je mu dobře.
Ano jsme blízko, ale jak to ví on?
„Cítíš se dobře?“
Já vím je to hloupá otázka, ale v mém hlasu je poznat starost. Maecach spal celou noc, ale teď vypadá jako by na něj všechno co jsme včera zažili dolehlo.
Rád bych věděl co se mu stalo. Tohle nevypadá jako že se špatně vyspal, navíc nevím zda je vhodné ho tu nechávat v současném stavu kdy bude schopný na přicházející hrozbu akorát vypláznout jazyk.
Ale co máme dělat, čekat zde až Maecachovi bude lépe? I když pak si vzpomenu co řekne je možné že se tam vrátíme a duchové už tam nebudou teď když se chovají normálně se nejspíš vydají hledat jiný lidský mozek. A snad se Maecach se svým posvěceným mečem tou truhlou proseká.
„A co je vlastně v té truhle?“
Jsem opravdu zvědavý s čím Maecach přijde možná to má co dělat s tím jak se teď cítí, pokud rozmlouval celou noc kdo ví s kým tam asi proto je tak vyčerpaný.

Cesta mě zmohla víc, než bych si býval připustil. Ale najednou to na mne zkrátka padlo a já jsem vděčný za příhodné místo k odpočinku. Svalím se na nějaké měkčí místo, za záda dám batoh jako oporu i případnou ochranu, přehodím přes sebe deku a zavřu víčka.

Ihned ho vidím. Jeho safírové oči. Hledí moudře a neohroženě, a zároveň prosebně. Po dlouhé modlitbě jsem ty samé oči viděl i mezi kořeny onoho velikána, kterého jsme potkali dnes. Od té doby to se mnou právě šlo z kopce. Probral jsem se z kontemplace, kterou jsem nezaměřoval primárně na spojení s božím zdrojem. Spíše jsem mu chtěl vyjádřit svou podporu, vděčnost a dokázat neochvějnost svého přesvědčení, že jsem na správné cestě v Jeho jménu. Ale dostalo se mi odkrytí tak velké bolesti, kterou jen těžce dokážu nést.

Není to nic proti tomu, jak zvalchovaný jsem se probudil před nedávnem v oné jezevcově jeskyni po zásahu duchem. I tak se ve mně tahle "rána" probudila též. Během noci jsem měl děsivé sny. Stál jsem u brány a mával na lidi, aby vběhli dovnitř, do bezpečí. Viděl jsem jejich rozšířené zornice, když se brána s bouchnutím zavřela a nechala je napospas duchům. Nářek a pláč, výkřiky nenávisti a hned nato hrůzy a bolesti. Rozhlédl jsem se a viděl strach. Strach ve tvářích oněch zrádců lidství. Mí bratři. Bratři ve víře, ale i šlechtické rody. Ti všichni nyní stáli a uvědomovali si, co právě obětovali. Kus sebe sama.

Když jsem se pak vrhnul do útrob opevnění zdi, abych nechal bránu opět zvednout, vběhl jsem přímo do té TMY. Do toho hnusu a strachu a pocitu naprosté marnosti. Možná jsem i ze sna vykřikl či zasténal, jak jsem s tím znovu bojoval. A pak jsem se otřepal a otočil se. Stál tam ten v plášti. Hleděl na mne svou prázdnou tváří a já se do ní vpíjel svým pohledem. Chtěl jsem na něj zavolat. Zkusit svaté slovo, ba i nadávku. Cokoli. Ale nemohl jsem vůbec otevřít ústa. Padl jsem na kolena a dávil. Když jsem se podíval na podlahu, byla to ta tma. Ne. To není ta tma z jeskyně. Je to něco jiného. Je to... tekuté zlato!

Probudil jsem se zimou. Ale proto, že jsem byl zbrocen studeným potem. Chlad vykonal zbytek. Jen se více zachumlám do deky, ale vím, že není konec. V různých variantách se mi zdají děsivé noční můry. Umírají v nich draci a mění se ve skořápky svých majestátních podob.

Ráno nemohu vstát. Údy jsou jak dřevěné. Dostanu se sotva do sedu. Opřen o batoh se napiji. Dante s Azrielem debatují nad stezkou a nad tím, kudy se vydat.

"Nechte mne dnes zde. Nemůžu dál. Ne dnes. Ale vím, že jsme blízko. Blízko cíle. A také už asi tuším, co bylo v té truhle."

Noc

"Byl to přece drak. Dračí duše..." Jak to vlastně myslí, "netuším, co jsme to viděli"? To je snad jasné, ne? Vlastně asi ne. Do slov to každopádně moc dobře přetavit nejde. Nechám tedy Danteho odpočívat a sám zůstávám na hlídce. Tiše a pomalu pochoduji vždy několik kroků tam a zpátky poblíž mých odpočívajících druhů. Garro vyrazil někam do tmy na lov. Chvíli přemýšlím, zda je ta chlupatá potvůrka dost inteligentní a zodpovědná na to, abychom ji někdy nechali samotnou na hlídce. Třeba jindy, na nějakém bezpečnějším místě.

Garra po chvíli pustím z hlavy, a soustředím se na tohle místo. Velmi záhy mi došlo, proč mi to tu připadá tak povědomé, i když jsem tady určitě nikdy nebyl.

Brzy je taková tma, že i já mám problém vůbec něco vidět. Tak přestanu pochodovat, a opřu se o strom. Abych alespoň dobře slyšel. Ale neděje se zatím nic. Ozývají se pouze obyčejné zvuky přírody. Občas si dojdu k tůňce opláchnout obličej a svlažit hrdlo, abych zůstal bdělý.

Po čase svýma napjatýma ušima zaznamenám, že se k nám něco blíží. Člověk jistě ne, spíš zvíře... aha, to je jenom Garro. Začínám už být unavený a přecitlivělý. A dává se do mě zima. Je čas si odpočinout. Položím Dantemu ruku na rameno a jemně jím zatřesu. "Výměna stráží," pronesu polohlasem, když se probere. "Vzbuď mě klidně za rozbřesku, jestli si budeš chtít nad ránem ještě zdřímnout." Nejsem zvyklý dlouho vyspávat. Když je Dante připraven, zachumlám se do své přikrývky a spokojeně se oddávám spánku.

***

Po probuzení nelením, a jdu se hned osvěžit k pramínku. Pak vytáhnu z pytlíku náhradní hroty šípů, připravím si dýku a provázek, a pustím se do vyrábění nových šípů. Toulec už mám téměř prázdný, a kdo ví, co nás ještě čeká.

Když se pak časem všichni probudí, pojíme něco málo zásob. Pak je na čase rozhodnout se, co dál. Když o tom přemýšlím, tak teď mě tak napadá... "Co vlastně máte vy dva v plánu? Jestli to teda není nějaké tajemství. Ale vzhledem k tomu, že jsme tu sami tři, doslova na konci světa..." házím zvědavé pohledy, zda se někdo chytí. "... no, ale jestli byste mě kvůli tomu pak museli zabít, tak mi to neříkejte." Zažertuji.

Pokud nikdo nebude mít lepší nápad, navrhnu postup, který, jak se zdá, se přímo nabízí. "Pojďme se podívat, kde končí ta vyšlapaná pěšinka, co říkáte?"