U cíle, opět
Dáme se na útěk a duchové nás nepronásledují jenom Azriel musí vystřelit jeden šíp aby odradil ty nedočkavější duchy chtivé mozku a o kilometr dále se vydýcháváme a já jsem rád že jsme jim utekli.
I když mám pocit že i jsou rádi i ostatní.
Protože bojovat se mi s nimi nechce zvláště s tím velkým, ta jeskyně přilákala duchy z celého okolí a když to přestalo působit začali se zajímat o kořist kterou tam měli. Potom se Azriel zeptá jestli nás nezajímá co je v té truhle i když on neví co jsme vlastně zažili, a že původně nešlo jenom o tu truhlu ... nevím jak to popsat nebo jestli to vůbec jde popsat někomu kdo to nezažil.
Nejspíš ne. Rozhodně ne. Bojovali jsme proti tomu co šlo z těch divných svící a proti tomu divnému stvoření. Co se týká té truhly možná by se do ní Maecach prosekal kdybychom měli víc času.
„No když se do té truhly nedokážeme dostat a pak se všemi těmi duchy kteří u jeskyně jsou by to nebylo zrovna bezpečné.“
Mám pocit že ani Azrielovi se nechce se všemi těmi duchy bojovat, ano zajímá mně co je v té truhle a možná se pro ní budeme moci vrátit.
Snad tam už duchové nebudou když už je ta jeskyně nepřitahuje.
Vyrazíme tedy ke špici a duchů ubývá a nejen to jsou opět líní za poslední dobu nepotkáme ani jediného ducha. Ne že bych si stěžoval a myslím si že i ostatní. Jak se blížíme k Vodní stěně přibývá zeleně a nakonec narazíme na něco pravdu nečekaného. Maecach se začíná modlit a protože se to poněkud protáhne a Azriela to už přestává bavit tak zbylo jenom na mně abych se o Maecacha postaral.
Jako obvykle.
I když tento útvar se vysvětlit nedá podobně jako to co jsme předtím viděli. Taky nějakou dobu na to zírám, ale potom pokračuji dál než nalezneme na vychozenou pěšinu a potom i staré tábořiště a mělkou studnu. Nemohlo zde tábořit víc než šest lidí ovšem to už Azriel řekne.
„Byly to spíš týdny možná měsíce.“dodám a skloním se k tábořišti. Maecach se ukáže být poněkud unavený a já se tomu nedivím tak si z Azrielem rozdělíme hlídky na celou noc. I já se posadím protože toho bylo opravdu dost, hlavně v té jeskyni kde jsme se podívali zlu do obličeje a přežili jsme to. Azriel se rozhodne že to tu prohlédne a pak se mně zeptá jestli s tím co jsme potkali mohl Maecach mluvit.
„Nevím, možná. Ono drak je to k čemu se modlí, což je vše co vím o tom co dělají. Nejsem kněz ani netuším co jsme to vlastně viděli.“odpovím a pokrčím rameny. Jsem kurýr nejsem kněz aby mně vedla má víra pak bych toho možná věděl víc. I když mám pocit že Azriel je na tom podobně.

Večer

"Ale..." nadechuju se, abych ještě vyjednával. Když se však u truhly narovnám, všimnu si, že duchové jsou už opravdu nebezpečně blízko, včetně jednoho vskutku kolosálního. Nedá se nic dělat, je čas jít. Rychle poberu všechny své věci a dám se spolu s ostatními na útěk.

Chvíli běžíme, pak zvolníme, protože se zdá, že bezprostřední nebezpečí nám už nehrozí. Postupně vidíme duchů méně a méně, což je opravdu velmi příjemná změna.

"Vás fakt nezajímá, co bylo v té truhle?" Nedá mi to spát. "Vždyť jste kvůli ní riskovali život."

Kvečeru dojdeme až na samotnou špici. A hle, čeká tu na nás... drak. Výjev podobný tomu, který jsem viděl nedávno v lese. Tohle už určitě nemůže být náhoda. Jenže co to znamená? Zatím tápu, ale to všechno, co tady děláme... má nějaký smysl.

Kněz se začne opět modlit. Zdá se, že svými hovory s bohem nijak nešetří. Inu, kdo ví, zda mu to nějak pomůže. Jestli třeba i pro nás vyprosí nějaké požehnání. A v každém případě, tohle majestátní stvoření si zasluhuje patřičnou úctu. I já se mu ukloním a chvíli na něj jen němě hledím. Ale zdá se, že Garkinenova modlitba nějak nebere konce. Co asi tak říká? zajímalo by mě. Ale bylo by asi nepatřičné se ptát. Tak jdu prozkoumat okolí.

Netrvá dlouho a i přes nadcházející šero najdu cestičku vedoucí kamsi k Vodní stěně. Je překvapivě hodně vyšlapaná. To tady opravdu někdo žije? Když je kněz hotov se svými modlitbami, vydáme se obezřetně sledovat pěšinu. Na jejím konci najdeme jakési tábořiště, kde zjevně delší dobu nocovalo několik osob. Je tu dokonce i malá studánka.

"Několik lidí. Nejspíš ne víc, než šest. Ale už tu pár dní nikdo nebyl," konstatuji.

Na to Garkinen nadnese, že se cítí unaven a rád by se zde utábořil. Řekne to měkkým, skoro přátelským tónem, ve kterém neslyším ani kapku panovačnosti. Asi je opravdu hodně vyčerpán. Mám z tohohle místa trochu obavu, ale proti jeho návrhu nic nenamítám.

"Odpočiň si. Zůstanu na hlídce, a až se mi začnou zavírat oči, probudím Danteho."

Někdy jsem schopen pomocí magie zdokonalit své stopařské cítění a vnímat i to, co běžně smyslům unikne. Právě to zkusím i teď. Kdo tady byl? Co tu dělali? Proč odešli? Ale je to už s delším časovým odstupem, takže těžko říct, jestli se mi podaří něco zjistit.

Pokud to stihnu dřív, než padne úplná tma, projdu rychle alespoň bezprostřední okolí našeho tábořiště, abych si udělal obrázek, odkud se sem dá přijít, kde se případně dá schovat, a kam utéct.

Pak se vrátím k místu našeho ležení. Jak vlastně vypadá taková modlitba? "Myslíš, že mohl s tím drakem přímo mluvit?" zeptám se nakonec Danteho a kývnu přitom hlavou směrem k podřimujícímu Garkinenovi.

Dobře, že jsme zvolili ústup. Zvláštní, tohle chování duchů. Truhla - ještě zvláštnější. Ovšem nejzvláštnější mi zpětně přijde ona podivná jeskyně. Je jí samotná existence. Jako vykotlaná díra v jinak zdravém kmeni. Nebo prasklina na zubu. Jaká síla ji do jinak neporušené a hladké stěny dokázala vyhloubit?

Duchové to vzdali, otočili, zkrátka nás přestali dál pronásledovat. My však nabrali směr a jde se tak nějak intuitivně. Zůstanu doslova konsternovaně zírat na tohohle draka. Vždyť je to už snad jen kostra! Dřevěná kostra. Jako obnažené kořeny prazvláštního stromu. Nedá mi to a věnuji tomuto místo dlouhou modlitbu. Svých společníků jsem se sice nezeptal, ale je to tak spontánní... Zkrátka předpokládám, že mne nebudou rušit a pak se také postarají o mé bezpečí, neboť jsem několik směn "zaneprázdněn".

Už se pomalu smráká, když oba démové zbystří. Ukazují si na nějakou kaluž a, ano, už to také vidím. To je nějaká pěšina. Vypadá to, že toto místo bylo frekventované. Ovšem naposledy tu někdo byl před více než týdnem. To není zas tak dlouhá doba. Co teď?

"Pánové, musím se přiznat, že i mnou lomcuje zvědavost, ale zároveň jsem neskonale unavený. Víc než bych si ještě před chvílí byl uvědomil. Prosím, utábořme se dnes zde. Zítra můžete dál zkoumat stopy a já se vydám směrem, ne kterém se shodnete. Ale dnes už nemůžu. Bylo toho asi opravdu příliš."

Pokusím se v ustupujícím světle najít ideální místo na spaní, ale nechám si od Azriela a Danta poradit. O hlídku se sice nehlásím, ale jsem ochoten ji přijmout. Pokud mě během noci nebo nad ránem některý z nich vzbudí, bez řečí budu obcházet tábor a hlídat jejich klidný spánek, tolik potřebný.

Úprk

A tak volíte cestu nejmenšího odporu. Zabralo to perfektně. Jen jeden šíp bylo třeba obětovat, abyste chuť na mozek duchům rozmluvili definitivně.

Vydýcháváte o nějaký kilometr dál. Pokud byste odtud hned vyrazili ke špici, do tmy to zvládnete. Vzhledem k množství duchů v této oblasti to stojí za risk - a pokud by se to naopak horšilo, pořád máte dost času uhnout směrem na vzduch.

Ale nehorší se to, duchů ubývá. A zase jsou tak nějak líní. A s každým kilometrem je jich méně, až poslední hodinu nenarazíte ani na jediného. Jak se blížíte k Vodní stěně, opět trochu přibývá zeleně. Když v podvečer dorazíte k soustění, šokuje vás nejspíš tento pohled. Takže nejen do podoby stromů jsou uvěznění!



Pokud se později Dante a zejména Korza podívají po stopách v těchto místech (bohužel světlo už bude jen chvíli), narazí na vychozenou pěšinu. Jistojistě lidmi! Dáte se po ní, až přímo u stěny Vody naleznete pár týdnů staré tábořiště a mělkou studnu, či snad mírně prohloubený pramen, který poskytuje příliš málo vody, aby se voda rozběhla a někam dál tekla. Tento objev je velice příjemný, byť poněkud tajemný a vzbuzující pocit nebezpečí. Kdo? Proč? Skupina, odhadem čtyř až šestičlenná, která zde tábořila, zde zjevně tábořila týdny či dokonce měsíce. Proč je tedy tábořiště nyní opuštěné? Je již tma, máte-li si ale čím svítit a budete příliš zvědaví, můžete se vydat po pěšině opačným směrem. Možná dává větší smysl přečkat zde nejprve noc, možná máte ještě lepší nápad.

Od truhly (opět) k duchům
Vypadá že ta truhla odolává všem pokusům se tam dostat, sice se nám ji podaří poškodit, ale poškození brzy zmizí a i ty šrámy které utrpěla přitom když jsme ji sem tlačili jsou pryč. Čekal jsem to i když mně napadne jestli by se tam mohl Maecach prosekat přece jenom jeho posvěcený meč by tím mohl proniknout. Je horko a my se tu snažíme dostat do truhly duchům na dosah, jistě nechovají se tak jak by měli ovšem mám pocit že to tak nebude věčně. A mám pravdu duchové vylézají z jeskyně a rozlézají se po okolí zřejmě to co je lákalo do jeskyně už tam není a oni se začínají chovat tak jak se duchové obvykle chovají. I ti co měli namířeno k jeskyni o ní ztratili zájem.
Může za to to že jsme tu truhlu vynesli ven?
I když teď budeme muset zapomenout na truhlu a vypořádat se s duchy, jenom jich je docela dost. Opravdu dost a jeden je opravdu velký ať už bylo v té jeskyni cokoliv tak to přitáhlo duchy s širokého okolí. A právě ten velký duch a další menší se k nám vydají. Garro zaprská ovšem já sleduji jenom toho ducha.
Vím co říká, slyšel jsem to když jsme byli spojení. Kořist před námi, bude hostina.
Maecach má pravdu teď musíme řešit duchy truhlu až potom i když je příliš těžká abychom jí nesli nebo tlačili i kdyby neměla tu protivnou ochranu. Maecach se potom zeptá kudy i když v současné situaci není žádný směr vysloveně správný.
„Co takto běžet vpřed a zastavit se dřív než budeme bez dechu tím snad k sobě přilákáme duchy kteří tu už byli a pokud za námi pořád půjdou tak s nimi budeme snadněji bojovat.“
Já vím plán nic moc i když v současné situaci to je lepší než bojovat se všemi co tu jsou, což však bude znamenat že tu truhlu tu asi budeme muset nechat protože nikdo se sem asi nebude chtít vracet a narazit tu na zbytek duchů.

Když vidím, že s truhlou nepohneme a od jeskyně se k nám začínají slétat hladoví duchové, popadnu svůj batoh a hodím si ho spěšně na záda.

"Zkusili jsme to. Ale teď máme jiné starosti. Pojďme se jim pokusit utéct. Nebo by k nám aspoň nemuseli dorazit všichni. Truhlu nechme truhlou. Jestli se do ní nedostaneme bez klíče, tak už nejspíš nikdo. Leda magií, ale já nic takového neovládám."

Rozhlédnu se kolem. Pláň s trsy zakrslých keřů a trav. Sem tam strom. Tady se neschováme. Na druhou stranu se k nám těžko něco přiblíží nepozorovaně. Jít k samotné špici mi nedává smysl. Mohli bychom tam zůstat jak myš zahnaná do kouta neúnavným kocourem.

"Co myslíte, kudy?"

Bez truhly neodejdu

"Sezame otevři se!" Ječím zoufale na tupou hmotu. "Otevři se, truhlo, pro člověka poctivýho, a vydej mu málo z bohatství svýho." Zkouším všechno, na co si vzpomenu z pohádek mého dětství.

Duchové se příliš brzy přestali zajímat o jeskyni a začali se chovat zase normálně. Což znamená, že jdou po nás. Ale když už jsme došli až sem, když už se nám povedlo i vynést truhlu ven z jeskyně - přece ji tady nenecháme.

"Alohomora!" Mlátím do truhly klackem. "Mellon!" Zkouším na ni foukat, a pak ječet nejprve co nejvyšším a pak co nejnižším tónem. Pohladím černé dřevo listem. Plivnu na ni.

"Garro, trhej!" Vyndám z batohu křesadlo a zkouším truhlici zapálit.

Všechno marné

Truhla, ať už jste se do ní pokušeli dostat jakkoliv, drží. Než Korza dýku vloží do spáry, aby odštípl aspoň třísku nebo byl schopen zapáčit, dotkne se ho taková nechuť a odpor, že nemůže pokračovat.
Kámen, rána, větší. Lehký rýpanec, který pomalu mizí. Nevěřícně ji převrátíte na bok - škrábance, co tam před chvílí byly, jsou pryč. Obsah truhly se přesypal trochu líněji a více ztěžka než při dřívějších převráceních, jako by zcelistvěl.

Je vedro. Garkinen je nesením truhly dost vysílený, zjevně není tak silný, jak se dělá. Ale aura jeho moci je ještě teď, delší dobu od poslední modlitby, působivá.

Dante se ani do truhly nesnaží dostat, je ponořen do úvah, jeho pochybnosti, zda je vůbec možné ten hnusný objekt otevřít, se potvrzují.
Náhle, jako už jednou u brodu, v nečekaném souznění s munalem si ve stejnou chvíli on i Garro všimnou, že duchové, kteří lezli do jeskyně už zřejmě nakoupili, co potřebovali, a lezou zase ven a rozptylují se po skupinkách všemi směry.

I těch několik málo zbylých, co ještě mířili k jeskyni, jakoby lusknutím prstů ztratili zájem a začínají se chovat opět přirozeně.

Jeden obzvlášť velký (za ním tři menší a další ještě vycházejí) se ale před vchodem do jeskyně zarazil a.... ukazuje na vás a... dává se zvolna do pohybu... Munal zaprská.

Dante by se vsadil o cokoliv, že ví, co říká. Rozumět řeči duchů lze sice jen jeden den v roce, ale Dante už slyšel, už to zažil, ví, co tohle gesto znamená.

"MOZÉÉÉÉK!"

Truhla

Precizně, metodicky vypouštím jeden šíp za druhým. Taková spousta duchů! Pot mi začíná téct po tváři. Kdy už se sakra vrátí z té jeskyně? Naštěstí na sebe nenechají dlouho čekat. Vynesou před vchod černočernou truhlici. Nakonec z jeskyně vyleze i Garro. Je vycvičený, že mě má na duchy upozorňovat, takže okamžitě začne intenzivně syčet a prskat. Garkinen se hned vrhne rozetnout několik nejbližších duchů. Získáme čas chytit dech.

Pak nám pokyne, abychom poodnesli truhlu dál od vchodu. Hned se mu vrhnu na pomoc, moc nedbaje jeho upozornění. Jenže sotva se dotknu nepřirozeně černého dřeva, srdce se mi sevře. Tati! Div že nevyjeknu. Instinktivně truhlici hned zase upustím. Co to?? Pak se začnu za svoji reakci stydět. Ale kněz už nese truhlu dál sám, naštěstí ho moje "pomoc" nevykolejila. Asi musí mít vážně velkou sílu. A i víru.

Truhla teď leží pod mohutným baobabem, konečně trochu stranou od duchů. Chovají se hrozně zvláštně. Proč nejdou po nás? Chutný pokrm si přece nikdy nenechají utéct. To už jsme na tom tak špatně? No, hlavní je, že nás prozatím nechávají na pokoji.

Všimnu si, co se Garkinen chystá udělat s truhlou. "Zadrž!" Obrátím se na něj asi trochu hlasitěji, než bylo potřeba. Hned přejdu na nejtišší možný ještě slyšitelný hovor. "Co když je tam něco křehkého? Rozbil bys to. Zkusme se nejdřív dostat dovnitř opatrněji."

Hned vezmu svůj nůž a pokusím se ho zarazit do víka. Případně zkusím najít nějaký kámen tak akorát do ruky, a zatlouct jím dovnitř dýku jako hřebík kladivem. Pokud to nepůjde, budu do dřeva mlátit jednoručním kamenem. Každopádně si dám pozor, abych se té truhly už nedotkl, pokud to nebude úplně nevyhnutelné.

Nebudu se o to snažit dlouho, nejspíš nemáme moc času. Každému pokusu věnuji jen chvilku. Pokud se nic z toho nepodaří, pokynu Garkinenovi, ať provede původní plán, a hodí na truhlu ten svůj balvan. Klidně mu s tím i pomůžu.

Před truhlou
Zvířecí společník Azriela se se mnou běží přivítat a podobně jako Azriel je rád že mně vidí.
„Já taky.“odpovím a jsem zvědavý co déma přimělo cestovat až sem zvláště když nemohl vědět kam jsme se vydali. Jeho vysvětlení není moc smysluplné ani pro jeho samotného i když i my jsme toho zažili tolik že by se to dalo označit neuvěřitelné. Maecach navrhne že bychom měli z jeskyně dostat tu truhlu, ani já ji tu nechci nechat pro to stvoření byla zřejmě důležitá když ji zamknul a rozhodl se jí shodit do té propasti. Nevím co jsme to viděli a nejspíš se to ani nedozvíme, protože když místo za hranicemi města to ovládli duchové si mohou cestu mimo město dovolit jen ti co jsou skutečně bohatí.
I když duchové se zde chovají jinak, nejdřív jsou líní a potom až přehnaně aktivní. Jako by jejich touha po lidském rozumu nebyla to co je pohání.
Jako by duchy přitahovalo něco co je v té jeskyni, ale co to může být? Azriel střílí, Garro nás sleduje a nakonec i Maecach musí přestat tlačit a prosekat se blokádou duchů. Ale nakonec se nám podaří to že truhlu dotlačíme ven. Co se týká duchů tak se potvrdí to že je přitahuje něco co je v té jeskyni protože se zatím žádný neohlédl s tím že mají jídlo přímo před sebou.
Ne že bych si stěžoval sice mně zajímá co je tak přitahuje na té jeskyni, ale teď je na řadě ta truhla a pak rychle odsud.
I když dotyk té truhly vyvolává to co jsme zažili s tou temnotou, ale to jsem zažil předtím když jsem se jí dotkl v jeskyni. Není to tak intenzivní, ale postupně mám chuť se na tu truhlu vykašlat a nechat jí tam kde je.
Nevím jestli to dřevo nasáklo tím kouřem nebo mělo tuhle schopnost už předtím a je mi to jedno.
Jak jsem už zjistil tak truhla nemá ani víko jako by se nikdy neotevírala, nevšimnul jsem si žádného opotřebení kromě toho který jsme způsobili když jsme jí táhli z jeskyně. Dřevo je matné a pohlcuje veškeré světlo, ale nějak se tam muselo to co tam je dostat. Maecach přes truhlu přehodí plášť a chce abychom truhlu odnesli až k jednomu baobabu. Všichni tomu máme dost a protože Maecach si toho užil víc než my tak mu přinesu jeho batoh. Maecach se nakonec rozhodne že se do truhly neposeká svým mečem i když by jeho posvěcená čepel mohla zabrat tak se místo toho rozhodne použít velký kámen.
Uvidím jestli to zabere, mohlo by nebo síla té truhly udělá z kamene kamenný prášek.
Vybaví se mi jak v jeskyni nebyl schopný přeseknout ty svíce.