Garro? Kamarád? Zraněný? Pohledy všech noě příchozích se hned po těch slovech stočí k jezevci. Ach ano, pan doktor. Jen jeho zrak se hned stočí k pacientovi a ochotně se mu jde věnovat.

"Vypadá to dobře," ozve se po krátké kontrole. Uznale kývne na Azriela. "Hodně dobře. Jen se musí pokud možno držet v klidu. Nic jiného kvalitnímu zhojení nepomůže."

Doniovanion zatím líčí, že doslova armády duchů, organizovaných více než kdykoliv dříve, stahují smyčku kolem měst, kterým rychle dochází Energie. Už nyní jistě není výjimkou, že se dostanou početné skupiny duchů až za hradby.

"Tak vy si tu zatím vyrábíte draka..." zakončí řeč nevěřícně a znovu zakroutí hlavou, načež sundá meč a svůj vlčí plášť a plivne si do dlaní.
"Potřebujete nějakého siláka!"

A dá se do díla. Má sílu jako hrom, co jste tahali ve dvou, někdy i ve třech, vrhá drakovi sám. A tělo roste, hmota syčí bobtná, kašovití, a zase tuhne, tepe a ožívá. Krtci uvolňují některé do země a skály hluboko zakořeněné části torza. Pár hodin poté si dokáže poblíž přinesené kusy hmoty drak brát sám.

Některé jeho části jsou zcela hotové. Jeho šupiny se na slunci lesknou temně fialovou barvou. Jeho oči jsou jako roztavené stříbro. Pohled do nich vyvolává úctu a bázeň a pocit točení hlavy.
Jeho zuby a drápy jsou i přes monstrózní velikost nebezpečně ostré. Přesto je na dračím těle stále dost míst, kde jsou vidět šlachy, maso či alespoň holá kůže bez šupin.

Víc hmoty, a.... Oheň. Stručná dračí řeč, než opět upadne do hlubokého ustrnutí, končí poněkud posmutněle. Jako by dobře tušil vztah pána ohně k drakům.

"...a já jsem Azriel," vložím se do všeobecně celkem přátelského vítání. "A tohle je můj kamarád Garro. Je hodně raněný. Dokázali byste mu pomoct?" Garro se z toho vylíže. Je to kočka, má devět životů. Trochu ho podezřívám, že možná i víc. Ale jestli někdo dokáže zmírnit jeho momentální utrpení, věřím, že tihle jsou na to ti správní.

Garkinena nepřekvapivě znepokojí ujištění, že ve městě se skutečně něco děje. Napjatě poslouchám, co víc nám o tom Doniovanion poví. Na rozdíl od mých druhů je mi osud města samotného celkem ukradený. Měšťáci si na sebe pletli bič už dlouho. Byla to jen otázka času. Ale žije tam i má matka. Teď dost možná i můj otec. Snad se o sebe dokážou postarat!

"Ty víš něco o tom Pánu ohně?" zeptám se nakonec. "Už jsme měli tu čest s jeho stoupenci. Nebylo to zrovna příjemné setkání."

"U všech draků? Ne, stačí u Jediného!"
Upřímně stisknu Doniovaniovi ruku a přes bolavé svaly mu s ní zatřesu. Pak se rozhlédnu po jeho druzích a pokusím se o nejistý úsměv.

Kolem měst se děje něco strašného?

Ukážu na zbytek naší suity a hromadu dřeva.
"Potřebovali bychom našeho mladého ještě dokrmit. Pracujeme skoro celou noc a už umdléváme. Navíc jsme měli tu čest s několika potvorami. Můžou se klidně zase objevit další. Ale ten ohnivý parchant nesmí uspět. Naopak! Jestli hrajeme o čas... Co se děje u Eghanu? Tak už povídej!"

"U všech ďasů, jste živí!" vykřikne Doniovanion a na rozdíl od jeho společníků z něj prýští upřímná radost. "Kolem měst se děje něco strašného. Přemluvil jsem několik přátel, aby se vydali lidstvu na pomoc. Našli jste černé zlato? I když se nám to nelíbí, asi není jiné cesty."

A pak si teprve všimne, co se děje s dračím torzem. Dlouho jen s ostatními vytřeštěně hledí na ten výjev a vydává podivné zvuky připomínající násilné prudké výdechy, prskání kočky..

"U všech draků... nebo se mýlím? Co tohle je? Dante! Maecachu!"

"Dítě draka..?" ozve se nesměle jeden z krtků. "Tak to jsme tu zbytečně. Věci šly správným směrem i bez nás, zdá se."
Vlčí muž ovšem nesouhlasí: "Pořád se tu motá pán ohně a jeho monstra. Už chápu, proč nám nabízel svou moc. Nikdy nebyl upřímným přítelem Přírody a draci jsou pro něj jednou z mála sil, které ho dokáží vykázat do patřičných mezí.

Přátelé, jak vám můžeme pomoci?"

Probuzení

Pořád nevím co se vlastně stane, jak chtějí nebo on chce zastavit duchy. Jistě Maecachovi je všechno jasné a pokud není tak mu stačí víra. Ale je pravda že něco se snaží získat vládu a nejspíš ... dobrá nejdřív oživení draka pak snad odpovědi. Spojení je přerušené jak drak věnuje veškerou svou sílu na svou obnovu.nejdřív opičák a pak všichni které jsme zabili a pak elfka. Smutné mít o něco méně víry možná ... vážně smutné když se spotřebuje nalovená zvěř je potřeba přinést dřevo. Je to těžká práce a tentokrát jsme na ní zbyli sami, jo ještě zbyl řidič a Rogadol. Ovšem i tak stihneme doručit jen půl stromu a mezitím začne svítat, všichni si všimneme postav které se tu blíží a které doprovází vlci když přijdou o něco blíž tak je poznám je to Doniovanion a ten jezevec který se o nás staral. Maecach je osloví a sdělí jim že má dost, nedivím se pracoval z nás tří nejvíc i když dovést strom sem bylo těžké pro nás všechny. Maecach řeší co dál a co já? Nevím nechám to na nich zatím . ... pak se mi však vybaví to co mně napadlo už dřív ovšem zmizelo to než jsem to stačil zachytit. Teď je to však zpátky možná se pletu, ale dává to smysl ... pokud to věděli proč nás vyslali hledat černé zlato? Je to jako bych se díval z třetího pohledu Maechach stojí před mužem a ten muž je vážně rozčílený. Zlobí se na Maecacha z poněkud nepochopitelného důvodu nebo naopak ze zcela pochopitelného.
„Ty to nechápeš Maecachu nešlo nám o to oživit draky chceme černé zlato. Ať draci zůstanou vírou pro nás a my opatrovateli jejich tradice nic míň, ale ani nic víc. My jsme chránili lidi před duchy a oni nám důvěřovali, potřebovali nás.“
Rogadol říkal že to byla Církev která přišla s využitím černého zlata ne trpaslíci, ti jim to jen nabídli, víra kněží přitom nezakolísala a oni měli pořád svou moc i bez přítomnosti draků. A i když asi nevěděli co vše se stane když se objevili duchové a oni měli moc to ukončit ... potlačovat něco je lepší než to úplně odstranit tedy aspoň pro ně.
Svět patřil duchům nikdo se neodvažoval vydat za hranice města, nikdo nevěděl kde má pátrat vše drželi oni a kdyby Erghanu nedošly zásoby černého zlata ...

Trpělivě se snažím ošetřovat vyčerpaného munala, když drak začne vstřebávat svého soka. Je to příšerný pohled a hlavně poslech. Garro poplašeně vyskočí a i já chvíli fascinovaně pozoruju ten prapodivný přerod. Torzo doslova rozpouští okolní hmotu a tvoří z ní své vlastní tělo. Není to něco, co byste mohli vidět zrovna každý den. A přesto to tak nějak působí... naprosto přirozeně. Přesně tak, jak jsem čekal. Vlastně... čím déle se nad tím zamýšlím, začíná mi připadat, jako bych i já sám svými představami dával tvar vznikajícímu tvorovi. Je to vůbec možné? Zamyšleně se zadívám na Garra. Žije se mnou od malička. Vychoval jsem ho. Hodně jsem ho ovlivnil, to kým teď je. A on zase mě. Neustále utváříme svět okolo nás. Ať chceme, nebo ne.

Za utichajících skřeků opičáka ukládám munala do stabilizované polohy, abych si mohl dojít pro svůj batoh, který jsem nechal válet kdesi vzadu. Mám tam obvazy, Garro potřebuje převázat načisto. A přinesu i nějaké další dřevo. Začíná být jasné, že drak bude potřebovat daleko víc hmoty.

Chvíli je víceméně ticho. To zpracovává mrtvou zvěř. A pak projede vzduchem lehoulinký závan, odstín energie. Nelwana. Zabolí mě u srdce. Byla krásná. Proč si vybrala tenhle osud? Proč se dobrovolně vzdala života? Zvláštní stesk se mě nějakou dobu drží. I když obvazuju munala, i když pak nosíme drakovi další a další dřevo. Smutek pak pomalu začne střídat únava.

Trvá mi proto o něco déle, než si uvědomím, že se něco děje. "Garro, jsi v pořádku? Lež." I přes bolest se snaží zvednout. Rozhlédnu se. Garkinen stojí připraven vyrazit do útoku. Blíží se k nám dost zvláštní skupinka. Skočím po svém luku a založím šíp. S velikým kolohnátem si kněz snad poradí. Mířím na malého hrbáče. Stále není jasné, s jakými úmysly přicházejí. Střílet první rozhodně nebudu.

Blíží se stále stejným tempem. Šíp mě začíná svrbět v ruce. Jestli chystají nějakou levárnu, tak to vypukne každou vteřinou. Umí kouzlit? Už jsou na dosah. Hrbáč se každou chvíli divně nakloní, tu doleva, tu doprava. Už několikrát jsem málem vypustil šíp. Jestli to udělá ještě jednou...

Garkinen sklání meč. Promlouvá k nim. Uvolním natažený luk, a s šípem stále přiloženým jdu blíž k novým návštěvníkům.

Doniovanion! Tenhle člověk se jen tak nezapomene. Tedy, jestli je to vůbec člověk. Už jsem ho viděl. V tom podivném snu. Když jsme ztratili stopu mého otce. A Dante s Garkinenem s ním podle všeho zažili vážně podivuhodné věci ještě dříve, tehdy, když jsem se od nich oddělil. A ani tentokrát jistě tenhle obr nepřichází jen tak.

Garkinen klade střízlivé otázky. Přichází nám pomoct? Snad ano. Ale možná, že ne úplně tak, jak bychom čekali. Když poslouchám jejich odpověď, s jakou vlastně přicházejí, luk stále držím v pohotovosti. Ne však kvůli Doniovanioniově družině. Hlídám, jestli někde okolo nás nezačnou zase lézt ze země škorpioni.

To ječení je příšerné. Ale jen zkřivím tvář a s určitým pocitem zadostiučinění sleduji, jak se veliký op mění v krvavou kaši. A k mé radosti ho Drak přijímá. Je mi jedno, zda jde o mládě. Pro mne je to symbol, ke kterému směřuje má víra. Slepá, snad v očích některých kolemstojících. Ale pevná. A nyní prožívá obrodu.

Lord nelord, vypadám nyní jako jeden z pracantů z důlní čtvrti. Zpocený, zaprášený, ušmudlaný od zeminy, kousků kůry a hoblin. Ano, nezapomínejme na krev. Vykládáme ty kusy dřeva jen s přestávkami na krátký odpočinek, kdy vůz odjede pro další várku. Zdá se to nekonečné, ale když se odvážím občas koutkem oka pohlédnout na dračí tělo, výsledky se dostavují.

Svítá. Tělo slouží už jen ze setrvačnosti a ze zbytků vůle, která vidí daleko před sebou vytoužený a horečně očekávaný cíl. Když do mne kdosi šťouchne loktem. Nejspíš řidič, který přijel s další várkou a pomáhá vyklopit náklad co nejblíž k teď už bývalému torzu. Zahledím se na prst ukazující k obzoru. Pak přeostřím do dálky a srdce vynechá jeden úder.

Odnesu náruč kulatiny na místo, o kterém už vím, že je Drakovi "na dosah", načež se vydám znaveným krokem příchozím v ústrety. Modlím se, aby to byl ON. Ta postava, vlci... vše tomu nasvědčuje. Ten menší by mohl být klidně ten morous jezevec. Mnohem důležitější však je, s jakou přicházejí.

V mysli jak v snách probírám varianty, kudy se může potenciálně ubírat budoucích několik okamžiků. Od mé zoufalé snahy udržet je na délku meče od nedokončené proměny. Barbar svým dlouhým mečem jako nic vyráží mé ostří a vlci se mi vrhají po hrdle. Rozhněvané pohledy zvířecích pololidí, jež se domáhají kompenzace za nalovenou zvěř. Nebo se všichni dali na stranu záhadného Pána plamenů a přišli dokonat dílo červů a škorpiónů? Ze všech variant doufám v tu poslední:

"Zdravím tě, Doniovanione! Doufám, že ti stihnu dostatečně poděkovat za záchranu, stejně jako bratru jezevci. Tedy přicházíte v mírovém rozpoložení. Mrzí mne, že se nepodařilo rozluštit tajemství zatopené komnaty. Nebo ano? Každopádně pramen byl nalezen, avšak ponechán bez plánů na další využití. Černé zlato zůstane tam, kde je. Dítě Draka stvořitele je vzhůru a téměř hotové povstat. Pomůžete? Nebo jste další, kdo se nám pokusí bránit? Obávám se, že na další boj už nemám sílu."

Vřískot opičáka je strašlivý a trvá podivně dlouho.
Spojení mysli kohokoliv s kýmkoliv je přerušeno a roztrženo. Návrat do reality je tvrdý. I právě ošetřovaný munal prudce vyskočí a točí slechy všude kolem, než si uvědomí, že stát na zraněné noze mu nedělá dobře, a nechá se Azrielem opět ukonejšit k trpělivému vyčkání, až bude ošetřen.

Je to schválně? Vychutnává si to drak? Nebo se spolu spolu s tím, jak pomalu se probírá a obaluje hmotou, i pomalu utahuje smyčka kolem jeho oběti?

Vřískot přeci jen ustane. Konečně. Kaše, která z opičáka zbyla, třísní dračí kostru. Bobtná a mění se na svaly a šlachy. Přichází na řadu mrtvá zvěř. Vlci, škorpioni. Pak elfka. Následuje nalovená zvěř.

------------

Vzdáleně podobni bohům! Z materiálu a vašich představ vyrůstá před vámi stále zřetelněji drak. Cévní a kosterní systém zaniká a začíná se před vámi rýsovat skutečné dračí tělo.
Ve chvíli, kdy vidíte, jak moc ho ještě chybí, dochází vám, že jste stále ještě sotva v polovině. Dostat všechno dřevo až k drakovi, s přihlédnutím ke zraněním a snižujícímu se počtu členů skupiny, bude únavná práce na mnoho hodin, která by bez pomoci vozů trvala dny. Naštěstí tu zbyl řidič. Řidič a Rogadol.

Zbývá doručit k drakovi ještě asi půl stromu, když se začne rozednívat. A v denním světle vidíte v dálce několik postav, jak se k vám blíží podél ohnivé stěny (směrem od vzduchu). Jedna opravdu mohutná, nejspíš barbar, jedna menší, snad člověk, ale podivně shrbená a nemotorná, a dvě podobně shrbené, sotva metr vysoké, tedy i na hobita malé. A tyto čtyři postavy doprovází nejméně desetičlenná smečka vlků.

Rozhodnutí

Vyšlo to nakonec ovšem pořád chci určité odpovědi, dělám dobře přece jen ... jen ... ano víra je zde důležitá ovšem nejsem Maecach. To je ono, jejich úkolem bylo chránit svět před duchy, oni samotní teď když jsou draci pryč se budou lidé obracet k nim.
Budou je potřebovat ...
Umíme dost a naše víra je pevná, navíc současná situace nám umožňuje ... myšlenka která je na chvíli tak jasná stejně náhle vyhasne. A pak to zase uslyším, jsou to drakovy myšlenky a opět mně nazývá jezdcem.
Mám pocit že zatím je něco víc ovšem ztrátou kontaktu, zranění, velká ztráta ... my jsme ...
Dobrá nevypadá to že bych možná měl důvod k obavám. ale zdá se mi to nebo cítím obavy i zde?
Jako že už je pozdě na záchranu? Nebo to proti čemu stojí je příliš mocné?
A pak to přijde znovu nebo by se dalo říct konečně, i když on by jinak neprosil když už mu to Maecach nabízí tak by se toho zmocnil, ale dobrá nejspíš děláme dobře
„Do tak dobrá přijmi ji, ale pak budu chtít odpovědi ... prosím o odpovědi.“
Kdo,co za tím vším? A teď nemyslím víru nebo Církev, přál bych si vědět pravdu, takovou pravdu o kterou by Maecach nežádal protože by jí nepotřeboval.
Skutečnou pravdu, kdo se nám rozhodl pomoct a proč?