Jsme venku. I s truhlou. Byl to opět festival překonávání odporu. Je neskutečné, jaká hrůza to celé chrání!
Duchové se sice nehrnou na nás, ale i tak nemám dobrý pocit z toho, zastavit se blízko vchodu do jeskyně. Pokusím se přes temné dřevo přehodit svůj plášť. Třeba se účinky toho působení aspoň trochu zmírní.

"Poponesme ji až támhle k tomu stromu. Budeme tam méně na očích, chráněni nejen před duchy, ale i přímým sluncem."

Azriel, který se zvědavě na truhlu dívá, měl tendenci nám s ní pomoci.
"Musím tě varovat, příteli Korzo, na dotyk není vůbec příjemná! Bude se ti obracet žaludek a ještě zalituješ, žes´ sem za námi vůbec putoval! Ale jestli jinak nedáš..."

Naštěstí jsem jeho reakci očekával. A tak když se se zachvěním odtáhl, udržel jsem truhlu ve své náruči. Popoběhnu s ní, abych to už měl za sebou. Pot mi kape z čela a já ji ke konci bez skrupulí odhodím za kmen baobabu. Hoši byli tak hodní, že sem dovlekli můj batoh.

Rozhlédnu se a zrak mi padne na osamělý kámen. Dalo by se naň skoro pohodlně sednout. Já s ním mám ale naprosto jiné úmysly. Klíč to není, ale zkusit se to určitě dá. Zakroužím rameny, prohnu záda a také hlavou učiním několik půlkruhů. Pak si plivnu do dlaní a chopím se onoho balvanu. Zvednu ho aspoň do výše své hlavy a pak ho nechám padnout na vypouklou hodní část temného dřeva.

Co je na té truhle?

Štěstí, že dorazil Korza právě teď, bez něj byste truhlu včas nevytáhli a blokáda duchů, nu, sílí. Zvedají se ze země, zpoza stromů v širokém kruhu a pomalu se všichni plazí k mezeře ve stěně. Proč? O co jim jde?
Šípy docházejí, i Garkinenův meč se v závěru dostal ke slovu. Ale dokázali jste to. Truhla je venku. Pár desítek kroků od jeskyně. V nebezpečné zóně. Nedá se totiž říct, že by se ani jeden duch nezarazil a neohlédl - po vás - hele jídlo!. Jejich puzení k jeskyni je ale (zatím) silnější.

Co teď s truhlou? Už když jste ji vlekli, nesli, měli jste sto chutí (zejména Dante) vykašlat se na to a už nikdy se toho dřeva nedotknout. Pocit při kontaktu s truhlou je totiž velice podobný až příliš čerstvému zážitku s tou odpornou temnotou. A i když není zdaleka tak intenzivní, je to zkrátka a jednoduše - strašné.

Zjišťujete, že nemá víko v pravém slova smyslu. Má ho jen naznačené zaoblením na horní straně. Jako by se ani nikdy nedala otevírat. Žádné známky opotřebení, krom pár čerstvých škrábanců. Na pohled krásné matně černé dřevo, pohlcující veškeré světlo. Cestou se v ní něco občas převalilo, podle zvuku a váhy obsah bude pravděpodobně větší množství nějakých tvrdých předmětů.

U jeskyně

Z temného otvoru se záhy obezřetně vynoří i Dante. Garro se s ním hned běží nadšeně přivítat a já ho s jistou úlevou následuji. Oba pánové se zdají být živí a zdraví, ale v jejich tvářích je vidět, že cestu neměli úplně snadnou. "Dante," usměju se na něj. "Jsem fakt rád, že jste oba v pořádku."

Diví se co dělám tady. I já sám se tomu pořád svým způsobem divím. "Ten vzkaz..." Předpokládám, že oba si vybaví osudový kus papíru, při jehož vyzvedávání jsem se s nimi seznámil. "... nějak mám pocit, že právě sem jsem měl dojít. Že to po mě otec chtěl ... chce." Nevím, jak moc to dává smysl, když to takhle řeknu.

Garkinen ale hned nato stejně přetrhne náš hovor a začne s razancí sobě vlastní všem udílet pokyny. Rázem polevím v radosti, kterou jsem doteď cítil z našeho setkání. Zůstat tady sám tváří v tvář duchům se mi vůbec nechce. Ale tenhle postup dává smysl, a tak se rozhodnu uposlechnout. I kdyby nic jiného, jsem příliš zvědavý, co je v té truhle, o které mluvil. Určitě tam bude nějaký strašně zajímavý poklad! U toho prostě musím být.

Cestou se mi podařilo najít čtyři ze šesti vystřelených šípů. To není úplně špatné. Rychle rukou hmátnu do toulce, kolik mi jich aktuálně zbývá. "Chvilku vás krýt zvládnu, ale pospěšte si." Počkám, až mí společníci zapadnou do jeskyně, a pak se sám postavím k jejímu ústí tak, abych měl dobrý rozhled po okolí. "Garro, běž s nimi do jeskyně a hlídej, až ponesou tu truhlu," pokynu ještě munalovi. Pak už založím první stříbrný šíp, a vyčkávám, až se první duch přiblíží na dostřel. Nemůžu moc plýtvat šípy; budu muset duchy nechat připlout trochu blíž, a střílet na jistotu.

Příteli Garkinene?
Pokud jsem někde hluboko uvnitř zapochyboval, zda toto oslovení spadá do škatulky povolených či ne, pak to byl pouze mžik. Pak už se zpod masky karetního profesionála nadzvednou koutky úst a já nastavuji Azrielovi pravici.

Dante vychází z jeskyně chvilku po Azrielově otázce, zda je v pořádku. Donutí mě však se ohlédnout a vůbec se mi nelíbí, jak se duchové rojí.
Démové se přátelsky vítají, ale já je musím přerušit.

"Azrieli, máš dost stříbrných střel? Pokud ne, posbírej si ty vystřílené. Potřebujeme, abys nás kryl.

Dante, musíme zpátky a to rychle. Než nám to tam ti duchové zazdí. Vyneseme truhlu ven a pak si můžeme lámat hlavu, co s ní. Jendo vím jistě, nechat ji tam by nebylo dobré. Honem, pojďme!"

Meč mám pochopitelně stále v ruce, takže kdyby se nějaký duch již s námi křížil, ať už venku nebo dokonce již v chodbě jeskyně, hodlám ho bez milosti rozsekat.

Nečekané setkání
Podaří se mi ty dva duchy porazit a Maecach se vyřítí z jeskyně aby se vypořádal s těmi kteří jsou případně venku. Očekávám že se vrátí zpátky tedy pokud se nezapovídá s tím kdo je venku. Uvažuji jestli se nemám vydat taky ven ovšem můžu se vyřítit jenom proto abych zjistil že už je po boji. Tak se nejdřív se rozhodnu podívat k té truhle o kterou se Maecach přetahoval s tou podivnou bytostí a která pro ní byla tak důležitá. Je hladká, bez kování, zámku nebo ozdob ani spáry mezi prkny nejsou vidět.
Tak jak jí zamknul?
Nevidím nic kde by se dal strčit tesák nebo vypáčit zámek, kdybych měl meč jako Maecach mohl bych se pokusit rozbít víko takto to bude na něm.
Mohl bych se pokusit tím víkem propálit ovšem mohl bych narazit na magii která se v ní nachází ...
Dotknu se víka nejdřív opatrně a potom přejedu rukou po jejím povrchu ostatně, Maecach se ho dotkl taky a nic se mu nestalo, potom zkusím na víko zaklepat ještě jednou se na truhlu podívám než se rozhodnu že nechám to jak jí otevřeme na později a vydám se ven podívat se kdo tam vlastně je. Jdu s nabitou kuší protože venku se mohou skrývat duchové nebo někdo s ne zrovna dobrými úmysly, potom si všimnu postavy déma s lukem.
„Azrieli? Co tu děláš?“zním překvapeně a skloním kuši.
„Tedy ne že bych tě nerad viděl, ale myslel jsem že o téhle jeskyni víme jenom my dva. Ani já bych o ni nevěděl kdyby se o ní Maecachovi nezdálo ve snu. “
Jistě zažili jsme toho v té jeskyni mnohem víc, ale nějak se mi o tom nechce mluvit navíc pochybuji že by to Azriel vůbec pochopil.
Ono se to těžko popisuje když jste to nezažil.

Tak to bysme měli

Zběsile pálím na duchy plující proti mě. Jednoho jsem vyřídil. Zbývají dva. Když nabíjím další šíp, všimnu si, že z jeskyně se právě vyřítil ten kněz jako ... jako drak. Hlavou mi bleskne úleva, že je v pořádku. Ale není čas se tomu věnovat, vypouštím šíp na druhého ducha. Zase trefa. Daří se mi mířit opravdu dobře. Normálně bych z toho měl vážně radost. Ale poslední duch už je velmi nepříjemně blízko.

Dýka nebo žíp? Rozmýšlím hořečně. Dýka nebo šíp? Rychle! Sahám do toulce pro šíp. Měl jsem radši vzít dýku, už je skoro u mě. Vtom se okolo ducha rozvíří prach, a silný vítr ho odfoukne o pár stop dál. Tak akorát, abych jeho tělem prohnal připravený šíp. A najednou je klid.

Konečně se stihnu podivit, co se tomu poslednímu přízraku vlastně stalo. Aha, Garkinen. Kráčí k nám a zdraví mě. "I já jsem rád, že se znovu setkáváme ... příteli Garkinene." Je to pravda. Ten muž je mi svým způsobem sympatický. Ale jestli máme vydržet putovat společně, musí prostě přestat trvat na tom, abych ho oslovoval lorde. Je to tak nepřirozené. Chodíme všichni po stejné zemi. Živíme se jejími plody. Až umřeme, země nás všechny stejně pohltí. On není víc než já. Stejně jako já nejsem víc než třeba Garro.

Když už o něm zrovna přemýšlím ... munal se konečně uklidnil a seskočil se stromu dolů. Čichnul ke knězi a hned se začal zvědavě rozhlížet kolem. Jistě. "Dante je v pořádku?" zeptám se na to, co kočičáka nejvíc zajímá.

"Zdá se, že se sem stahují duchové z širokého okolí." Hlásím rychle hned po jeho odpovědi, ne hlasitěji, než je potřeba. Během toho, už mířím k jeskyni. Pokusím se posbírat ze země použité šípy. Vystřílel jsem jich teď docela dost. Moc dlouho je ale hledat nemůžu, doufám, že jich najdu aspoň pár. "Měli bychom si pospíšit. Co jste našli v té jeskyni?" Pokynu k otvoru, z nějž už nějak necítím to, co dřív.

Líbezné tóny flétny mi připomenou sen a dryádu. A Draka! Dokonce mi v hlavě vzadu za ušima něco zvláštně lupne. Ale možná to bylo jen od toho, jak se ten hnusák odporoučel... Kam vlastně? Ne, není pochyb. Je pryč. Docela.

Jen co se trochu oklepu z tohohle podivuhodného souboje, který byl dost možná nejhorší, co jsem kdy podstoupil (No dobrá, toho ducha na jezeře raději z bilance vynecháme, ano?), Dante už posílá do chodby střelu a přebíjí. Tak není konec! Jen pojďte, mocnosti temnoty, už se jen tak nelekneme! Ten děsivý tlak je u konce. Teď už se jen probít na čerstvý vzduch. Navíc, někdo nás nejspíš varoval. Někdo tam venku bojuje. Snad na naší straně. Nebo se jedná o lupiče a chtějí přepadnou tuhle skrýš? To by bylo nejspíš hodně zajímavé, kdyby sem přišli ještě před námi.

Jenomže jakmile nahlédnu zpoza Dantovo rameno, vidím, na co střílí. Duchové. Odfrknu si. Nasupeně. Hned nato se ale zhluboka nadechnu. Tak, to je ono. Proti onomu démonovi je pár duchů neporovnatelná výzva. Dante už druhého poslal přesně mířenou střelou tam, kam se zkrátka tihle duchové odebírají. Kdovíkam.
Já se odhodlaně rozeběhnu chodbou, meč držím za jílec, avšak opačně. Ostří tedy sleduje mé předloktí. Lépe se tak s mečem běhá. Jinak s ním neohrabaně máváte, to vás zpomaluje a ještě si vysilujete paže.

Ducha vznášejícího se tak nějak nerozhodně u východu z jeskyně rozetnu vedví. Až na to, že se z něj nerozstříkly dvě hromádky, nezbylo po něm vůbec nic. Periferně se ujistím, že v bezprostřední blízkosti stěny už žádný duch nečíhá a zaostřím proti slunci tam k těm křovinám a osamělému baobabu.
Lučištník sestřelil právě dalšího z bezpochyby dlouhé řady dotěrů, toužících po jeho živém a zdravém rozumu. Jenže je tu ještě jeden a ten už je nebezpečně blízko.
Ještě za běhu zvolám formuli pro svatý úder. Na tuhle vzdálenost nebude mít takový účinek, ale měla by alespoň ducha "odfouknout" dál o takový kus, aby dém (ano, už vidím ty vlasy, typický dém, kde já jen ty vlasy...) mohl znovu nabít a vypustit šíp. A i kdyby jeho střela nebyla dostatečně účinná, budu již u něj a toho otravu bych měl vyřídit s pomocí svého ostří.

A stalo se to přesně tak, jak jsem v rychlosti vymyslel. Spolu s trochou zvířeného písku se duch skoro až překvapeně odpotácel o dobrých pět šest sáhů dál, a když znovu nabíral směr a téměř hleděl lučištníkovi do očí, ten mu bez milosti napálil střelu se stříbrným hrotem mezi pomyslné oči. Lup. A bylo po duchovi.

Zpomalil jsem z běhu do klusu a pak do chůze. Nešálí mě zrak.
"Azrieli, rád tě vidím. Že ti to ale trvalo!"

Z boje do boje
Nevím proti čemu stojíme a jestli proti tomu bude stačit to co znám a tak všechno závisí na mé hře na flétnu. A vypadá to že by to nakonec přece jen mohlo zabrat, jako bych sem tímto tónem flétny přinášel sílu přírody. Jak jsem říkal nejsem zrovna muzikální typ spoléhám se tedy spíš na sílu a moc flétny než na mou hru jakou takovou, ale vypadá to že svůj účinek to přece jen mít bude. Démon se otočí na mně a já si všimnu prázdnoty pod kapucí ovšem i když nevidím žádný výraz tak cítím ten vztek a nenávist a také cítím i něco jiného strach. Potom se otočí zpátky k truhle a k Maecachovi a přestane se s ním o tu truhlu přetahovat. Když najednou skočí do té propasti jsem tak překvapený že přestanu hrát a podívám se tím směrem.
Tak tohle jsem nečekal. Sice se už nejspíš nedozvím co to bylo, ale měl jsem pravdu ať už to bylo cokoliv bylo to zranitelné.
A teď je to pryč, konečně můžeme opustit tuhle jeskyni, já vím ještě je tu ta truhla. Maecach mi bude muset pomoct s rozbitím zámku ovšem potom uslyším nějaký zvuk který se ozve ze začátku jeskyně.
Cinknutí kovu o kámen, venku ještě někdo je, ale kdo by se vydal tak daleko?
Navíc jsem si myslel že o téhle jeskyni víme jenom my, ale potom si všimnu kdo se protáhne do jeskyně. Duchové nejspíš vycítili vhodnou kořist, vypadá to že boj ještě nekončí. Schovám flétnu a uchopím kuši kde mám připravenou stříbrnou šipku když jsem myslel že by stříbro mohlo zabrat tam kde běžná střela nezabrala. Vystřelím tedy na prvního ducha a snažím se mířit doprostřed, po výstřelu si připravím další šipku pro případ že by bylo nutné ducha dorazit nebo vystřelit na toho druhého.
Proč mám pocit že se sem stahují duchové z celého okolí?

Panika!

Sakra! Další duchové. Třemi šípy se mi podařilo krásně zrušit tři přízraky. Začínalo to vypadat, že bych se s nimi mohl vypořádat dokonce nad očekávání dobře. Ale teď se jich tu objevilo ještě víc.

Myšlenky se mi melou v hlavě jedna přes druhou. Pár jich už proniklo do jeskyně. A tři jdou přímo po mně. Mám utéct? Ne, duchové sem cíleně táhnou až kdoví odkud. Ještě bych cestou na nějakého narazil.

Garro zůstal v koruně stromu, odkud snad má trochu lepší přehled o situaci. Rád bych se ho zeptal, co se děje za mnou, ale to nezvládnu, musím se teď soustředit na střílení. Snažím se aspoň okrajově vnímat intenzitu jeho syčení. Pokud si to vykládám správně, vidí "jen" ty tři duchy před námi. Pevně doufám, že tu v okolí už vážně nejsou další.

Dovolím si hluboký nádech a výdech, zkusím se trochu zklidnit. Pak hned dál precizně pouštím další šípy vstříc blížícím se duchům.

Že by snad tento démon neměl zbraň? Na první pohled možná. On však má zbraň ze všech nejnebezpečnější. STRACH. Garkinen si dovolil hodně. Vnímá vztek svého protivníka. Ne, nemá obličej ale také z něj není třeba číst. Chrlí kolem sebe vztek, hrůzu, slabost.. A Maecacha to znovu zasáhlo. Možná hlouběji než doteď.
Eghanské ulice, zavřené hradby vnitřního města a na nich střílející strážní. Dole pod hradbami spousta mrtvých lidí s šipkami v tělech. A mezi nimi bezduchá slintající těla, ještě žijí, ale už se nedokáží vrátit. Hrozivá vlna duchů. Teď se to děje! Vpálí démon s posměchem knězi jeho strašlivý, po mnoha dnech konečně lehce opomenutý sen. Vypaluje mu do očí ten obraz.

A pak tmu prostoupí první nejistý tón flétny. Je hřejivý, měkký, zelený. Ne, barva není vidět, ale jistojistě je zelený! Lehounké šumění čerstvých jarních lístečků, rašící tráva, zdvihající tuny těžké zeminy, aby vzdala hold slunci.
A i když Dante střídá střídá prstoklad jen na dvou dírkách v primitivním nápěvu známé Eghanské ukolébavky, je nepochybné, že efekt je mocný. Démon šlehne prázdnotou pod kapucí k Dantemu, k truhle, ke Garkinenovi a náhle, než byste dokázali co podniknout, skočí do propasti. Bez jediného zvuku. Maecach může v chabém svitu pochodně spatřit, že plášť, náhle bez hmoty a prázdný, zůstal volně viset zaháknutý o skalní výstupek o pár metrů níž. Je to pryč.

Dante pomalu oddálí flétnu od rtů. Úleva. Venku před jeskyní cinkne kov o kámen. Cože? Oba prudce tím směrem otočíte hlavy.

Azriel v té chvíli sundal třetího ducha, až tento šíp zaslechli muži uvnitř, když narazil do skalní stěny. To už ale není schopen zabránit, aby se alespoň dva duchové neprotáhli do chodby. Zpoza jiného baobabu se totiž vynořili další dva.
Dá-li se situace v jediném rychlém rozhlédnutí přehlédnout, pak dva se cpou natěšeně do jeskyně a jeden setrvává nerozhodně před vchodem. Celkem tři duchové míří k démovi venku. Mělo by být čas dva setřelit, než budou u Azriela. Stále je možné i utéci, duchové se nezdají ještě tak moc rozhicovaní, že by se dali do delšího pronásledování.