Meč jsem si vlastně jen "odložil" na truhlu. Chytil její okraj a dostal novou připomínku toho černého hnusu, kterým nás tenhle přízrak krmil, co jsme do jeskyně vstoupili. Není to už tak strašné, ale rozhodně s truhlou nehodlám být v kontaktu déle než to bude nutné. Když by tahle přetahovaná nevyšla nebo na mne netvor zaútočil, raději bych ji pustil.
Jenomže to bych nebyl já, umanutý a po úspěchu toužící řádový kněz.
Má ambice mi zřejmě ještě dodala něco na síle, protože ač má černopláštník neskutečnou sílu, nijak ji nestupňuje, ani nedávkuje. Ten nikdy nehrál na "Čerňáku", v Dolech nebo v nějakém podniku v Mezicestí páku s některým z mistrů téhle disciplíny. Nepočkal si, až ten druhý povolí, kvůli nádechu a vyplavení únavy ze svalů. A pak by zabral a měl to v kapse. Ne.
On prostě soustavně tlačil truhlu k propasti. Zatímco já třikrát se zaťatými zuby zatáhl ze všech sil. A právě napotřetí jsem ho dostal. Hned hrabu nohama a táhnu truhlu alespoň sáh či dva od jámy. A protože tuším, že tenhle démon si to nenechá líbit, sahám zas rychle po meči, abych byl připraven se bránit. Případně mu vrazit svou svěcenou čepel do těch míst, kde mají slušní lidé obličej.

Svět je malý

Nějaký čas jsem se jen tak bezcílně potuloval Divočinou. Alespoň to jsem si myslel. Nohy mě ale tak nějak samovolně stejně táhly směrem k ohňovodní špici. Nechtěl jsem tam. Bál jsem se. Ale hluboko uvnitř jsem cítil, že to tak má být. Že je to snad něco jako moje ... poslání? A taky jsem byl zvědavý. Co vlastně znamená ten vzkaz, který mi otec zanechal? Co se děje? Mohl bych ještě svého otce najít? Nechci se vzdávat naděje.

Cestování mimo civilizaci mi nikdy nedělalo problémy. Duchové jsou tu daleko méně nebezpeční, a něco k snědku si s Garrou v lesích vždycky najdeme. Vyrážíme vždy brzy zrána a pokračujeme až do noci, ale vždy tak, aby pokud možno nehrozilo neočekávané setkání s duchy.

Jednoho jitra, krátce potom, co jsme se vydali na cestu, spatřil jsem ... draka. Bylo to tak zvláštní. Fascinující výjev, prodchnutý vnitřní silou. A přitom tak přirozené. Asi jako vaše ruka. Nikdy se nezamýšlíte nad tím, že vám roste z těla. Je to samozřejmé. Ale je to dokonalý výtvor, který Matka Příroda pilovala dlouhá tisíciletí.

Dlouho jen němě hledím na prastarou, majestátní bytost. Od věků a na věky připoutanou na tomhle místě. Jeho stesk prostupuje celé okolí. Chce pryč. Ale patří sem. Přistoupím až přímo k Němu a obejmu Jeho nohu, která by méně vnímavému pozorovateli mohla připadat jen jako poněkud zvláštní kmen stromu. Garro, jindy celkem živý, mezitím stojí na místě, v tiché úctě.

Dlouhou chvíli tak setrvám. Pro Něj je to nejspíš jen sotva postřehnutelný zlomek okamžiku. Pak předstoupím přímo před něj, ukloním se, a pokračujeme dál. Celý den pak ještě přemýšlím o tom neuvěřitelném zážitku. Otec mi vyprávěl, že hluboko v Divočině můžeme tahle stvoření někdy vzácně potkat. Naši předkové věřili, že v sobě nesou duši samotného Draka Stvořitele. Teď už bych tomu docela ochotně uvěřil i já.

Vzpomenu si na lorda Garkinena. I on mi vyprávěl o Draku. Je to náhoda? Možná. Ale potom, co jsem dnes viděl pochybuju. Silně pochybuju, že by setkání s těmi dvěma byla náhoda.

A tak jsem došel až k samému cípu ohňovody. Už ho mám na dohled. Ale špice teď není ani zdaleka to, co mě nejvíc zajímá. V hraniční skále zeje otvor. A z toho otvoru ... tepe zlo. Cítil jsem to už z dálky. Je to tak intenzivní, že vůbec nemám odvahu se k té jeskyni přiblížit. Dvacet kroků. Blíž by mě nikdo nedostal. A přesto ... pod vší tou temnotou cítím, že je také cíl mé cesty. Dlouho si to nechci přiznat, ale už vím, že je to marné. Když už jsem došel až sem, budu muset dovnitř.

Pohlédnu na munala. Ošívá se, prská, chlupy naježené. Směrem ke štěrbině se odmítá byť jen podívat. Ten mi teď odvahu nedodá. Musíme se trochu sebrat. Chvilku to tu obhlédneme, opatrnosti není nikdy dost. Vylezeme do koruny nejbližšího stromu. Pohodlně se usadím na silné větvi, Garro o patro výš, přimo nad mojí hlavou. Chvíli pozorujeme jednoho ducha, jak se nazdařbůh potuluje ne zas tak daleko od nás.

Když tu se mezi stromy objeví dvě osoby. Obličeje zatím nerozeznám, ale druhou postavu si nelze splést. Garkinen. Kde se tu berou tihle? Na druhou stranu je celkem logické, že měli namířeno sem. Setkali jsme se už celkem hluboko v Divočině a mířili ještě dál od města. Zastavují se před jeskyní. Kněz se chvíli modlí a pak ... vstupují dovnitř. Chvíli přemýšlím, že se k nim přidám. Když už se chystám seskočit ze stromu, Garro nade mnou začne prskat. Rozhlédnu se po okolí. Duchové. Najednou začali být daleko aktivnější. Po chvíli už cíleně míří přímo do jeskyně. Rychle je přepočítám. Sedm duchů. Ti dva uvnitř nemají šanci, pokud je tam duchové přepadnou. Musejí to zřídlo, které hledají, najít; probleskne mi hlavou.

Neslyšně seskočím na zem a tasím luk. Založím stříbrný šíp a pálím na ducha nejblíž u vchodu. Pokusím se střílet přesně, ale co nejrychleji. Rád bych jich několik vyřídil dřív, než si mě vůbec všimnou.

V jeskyni
Maecach vtrhne do do jeskyně se vším hněvem toho koho přestavuje nebo mu slouží ovšem jeho meče se zarazí o svíce. Takhle odolné svíce jsem ještě neviděl ale, i když se Maecachovi nepodaří svíce přeseknout podaří se mu aspoň shodit svícen i se svícemi. Obojí narazí do zdi, svíce zhasnou a kouř který produkoval tu tmu ustane. Konečně už nás nebude nic ovlivňovat, ale pořád tu je majitel této jeskyně.
A protože je právě zabraný do stěhování té truhly tak to bude snadný cíl.
Ale jak se nakonec ukáže tak moje šipka ho nedokáže zranit, tušil bych jeden důvod, ale obávám se že půjde o něco závažnějšího.
Pokud by šlo o člověka byl by velmi mocný, možná to ani člověk není ...
Netuším co by to mohlo být protože jsem se setkal zatím jenom s duchy, jsem kurýr boj se zlem přenechávám kněžím. Tedy těm kteří nesedí ukrytí za hradbami města aby tam pročítali svaté svitky, než jsem potkal Maecacha netušil jsem že něco takového je možné i když jsem nad tím ani moc nepřemýšlel.
Ale kdo ví co je možné od doby kdy se lidé stáhli za města a nechali prostor mezi nimi duchům.
Dobře bude to chtít stříbrnou šipku stvoření sice není duch, ale mohlo by vyjít. Rozhodně je zranitelný jinak by se nestaral o truhlu a rovnou na nás zaútočil. Nebo bych mohl zkusit magii, kdybych tak nezapomněl jak vyvolat blesk.
Možná kdybych koncentroval všechnu svou energii povedlo by se to. A tohle by se dalo označit za chvíli nouze.
I když nevím jestli je tohle právě ta vhodná doba na znovu objevování svých schopností, pak si sáhnu na hruď a znovu tam nahmatám flétnu. Skoro jsme opět zapomněl, takže to nebyl sen, někdo chtěla abych jí našel. Už předtím mi pomohla u toho zvláštního kmene a pak když jsme vstoupili sem do jeskyně možná kdyby se mi podařilo uvolnit její moc ... potom se zarazím.
Nejsem zrovna muzikální typ, nikdy jsem to nepotřeboval ...
Dobrá snad stačí víra, věřit v moc flétny a v to že mně ochrání a pomůže mi i přes to jak falešně na ní nejspíš zahraju. Vytáhnu jí a zapískám několik tónů, nenechám se odradit tím jako to asi zní a pokračuju. Snažím se jako by vše záviselo na mé hře, věřím že i přes mé nedostatečné schopnosti síla flétny mně povede a nějak mi pomůže proti tomuto podivnému stvoření.
Víra pomohla Maecachovi a i když já nejsem kněz snad pomůže i mně.

Truhla je hladká, černá, bez kování, zámku, ozdob. Ani spáry mezi deskami nejsou téměř vidět. Dotek není příjemný, znovu připomíná ty ošklivé pocity předchozích chvil. Musí být velice těžká, vzhledem k tomu, jak pomalu ji onen "muž" posouvá. Maecach přesto zabere proti démonovi. Síly se zprvu vyrovnají. Je otázkou, zda Maecach bude ve svém úmyslu pokračovat. Démon totiž k němu obrátí svou temnou tvář a zachroptí jako smrtelně raněný kanec chystající se k výpadu, kterým vezme svého lovce s sebou do říše mrtvých.

Dante vše s opadající hrůzou a rostoucím odhodláním sleduje a zvažuje své možnosti. Má stříbro, má energetickou hůlku - pokud nemůže využít vlastní zdroje - tato by ještě měla trochu energie mít, co ještě má? Znovu nevědomé sáhnutí si na prsa. Má flétnu.

-----

Zcela mimo dosah smyslů kněze a kurýra na jejich výpravě, na výpravě, která se v budoucnu zapíše na mnoho svitků (bude-li kým), se zatím děje cosi velice znepokojivého.
Venku před jeskyní, tedy v prostoru, který už pár chvil ze svého úkrytu pečlivě sleduje mladý dém a jeho kočičí společník. Azriel Korza. Viděl Garkinenovu modlitbu a jak vcházejí vzápětí do jeskyně. A dobře si všiml zvýšené aktivity zdejších, dosud tolik líných duchů, která přišla krátce po jejich vstupu dovnitř. Co asi se tam děje? A o pár desítek vteřin později se chování duchů změní ještě razantněji a v démovi hrkne. Všichni duchové jako jeden míří k jeskyni! Kolik? Šest? Sedm? Ano je jich sedm.. První z nich už je téměř u vchodu. Dostřel Azrielova dlouhého luku na tuhle vzdálenost s jistotou stačí.

-----

Uběhlo několik dní od Azrielova rozloučení s Dantem Aligerem a Maecachem Garkinenem nedaleko brodu. V táboře loupežníků Korza zásadně neuspěl, ale ani nepřišel k úhoně. Během těch dní si dokázal užít znovunabytý pocit svobody, ale nejednou ho přepadla otázka, zda je to všechno, co od světa chce a zda je to všechno, co chce svět od něj. Co když je třeba někdy obětí a ústupků, co když na něj čeká větší úkol? Ten kněz, ať je to jak chce, síla jeho víry, láska a síla, která z něj byla cítit za štítem řádu a přísnosti.. ovlivnilo ho to. Snad by to nechal plavat a vydal se k ohňovodní špici jen kvůli otci, ale osud tomu chtěl ještě trochu jinak.

"Pamatuj si vše, co jsem ti řekl. Královna dryád tě žádá o pomoc. Musíš jim pomoci najít to černé zlato. Já... nepřeju si to, ale královně věřím celou svou duší. Viděla v mlhách, snad chápeš, jak je věštění ošemetné, ale jedno je jisté. Musejí to zřídlo, které hledají, najít. A ty jako dém, syn přírody, bys to měl cítit stejně. Jinak to bude konec všech lidí. Tak pravila královna. Krom toho s tvým otcem, je mi to líto. Teď běž a chraň, co zbývá! Já musím nejprve vyluštit záhadu toho ostrova a získat tak další díl do skládačky, pak se k vám pokusím připojit."

Ta zpráva, že svého otce už nejspíš živého nikdy nespatří, byla bolestná. Zdráhá se tomu věřit a přece je tolik pravděpodobné, že je to tak.
Měniče Doniovaniona a setkání s ním, s tím mýtickým tvorem, má Korza již dlouho za sebou, ale nutno říci, že od té doby se cítí více pravým synem přírody, více zodpovědným, méně lehkovážným.
Na cestě narazil na tuto zvláštní bytost. Vnímal její smutek a naději, touhu opustit toto místo, kde je zřejmě už stovky ba snad tisíce let připoutaná:

U dračích křídel! Je to nějaký nečistý démon! Tohle stvoření je peklo samo.

Dantova šipka pleskne o plášť a já pochopím, že obyčejná zbraň asi nezmůže nic. Někde uvnitř sice chápu, že se vystavuji nebezpečí, na druhou stranu si prostě netroufám na toho tvora zaútočit. Poté co jsem viděl, mi ani nedává smysl, že bych mu mohl něco udělat. Teď je prostě důležité mu nedovolit provést jeho záměr.

Přiskočím k truhle a chytím ji za jeden z kovových chytů na boku nebo zkrátka za hranu. Pak ze všech sil zatáhnu na opačnou stranu než ten kapucín. Snad tím alespoň získám čas. A jestli potřebuje zmizet, ať si do té propasti skočí sám!

Pomyslím na svůj amulet. Je možné, že by v něm ještě byla nějaká energie? Těžko říct. Na onoho ducha tenkrát nestačil zareagovat. Anebo ano? Díky tomu jsem přežil? Měl jsem zato, že nás zachránil měnič.

Pokud by na mne ale chtělo stvoření zaútočit, budu se chránit především svým mečem. Ten je totiž krom stříbrného zdobení požehnaný!

Maecach vtrhne do místnosti jako ztělesnění dračí pomsty. Sekne mečem po svících, nepřesekne ale ani jedinou. Přichází tvrdý náraz, který svíce i se svícnem smete ze stolu a vrhne proti zdi. "Plameny" ihned zhasnou a přestanou chrlit tmu, potud je tedy účel této rány po svém způsobu splněn. I v hlavách se vám náhle o další stupeň více rozjasní. Konečně můžete myslet, dýchat a jednat zcela svobodně.

Než Dante vezme kuši a nabije, je už u zamýšleného terče i kněz, který to k tajemnému muži vzal kolem stolu a blíží se z boku. Západka na kuši cvakne, drnkne tětiva, šíp pleskne neškodně do pláště. Jako by byl z tlusté kůže, pod kterou je měkká rosolovitá hmota.
Garkinen ze svého úhlu vidí, že postava není člověk. Pod kapucí nemá tvář, jen tmu, z rukávů netrčí ruce, jen tma, která posouvá truhlu už velice těsně k hranici propasti.

V jeskyni
Maecach se začíná modlit a já doufám že se to povede protože v této podivné tmě nevidím na krok ovšem doufám že se to podaří ať už je to jeho účinek jakýkoliv. Zbývá akorát doufat že se to podaří a něco se stane.
Protože tuhle tmu neprorazím zbraní nebo magií.
A nakonec se skutečně něco stane, najednou nás obklopuje obyčejná tma a nic mi nebrání v postupu ani mi nenahání strach. Ať už tu bylo cokoliv je to pryč a my teď čelíme obyčejné tmě která se dá rozehnat pochodní. Rozhlížím se a i když to předtím vypadalo jako bychom urazili velkou vzdálenost ve skutečnosti jsme ušli pouze několik kroků, pokud se ohlédnu tak ještě vidím vstup do jeskyně. Před námi je místnost která má tvar kapky a kterou nejspíš Maecach viděl ve svém snu. A uprostřed místnosti stojí zmiňovaný stůl se zlatým svícnem a černými svíčkami ze kterých se line ten kouř který nás předtím zastavil kterým jsme se brodili. Svíce hoří a kouř který z něj stoupá měl předtím takovou moc aby nás dokázal zastavit.
Víc než zastavit pokud jsem si myslel že to nejpodivnější jsem už viděl při našem zážitku po zásahu duchem tak tohle to překonalo. I když nebylo to čisté zlo jen hodně silná černá magie.
Částečně se mi uleví, ale i tak mám pocit že jsem se zapletl do věcí které poněkud přesahují mé schopnosti (i když to jsem tušil už na začátku). No dobře, ne úplně všechno, došlo mi že Patrick měl pravdu a zásoby černého zlata pod městem nejsou nevyčerpatelné a pak tu je Maecach. Ale teď není čas věnovat se vzpomínkám Maecachova modlitba sice zabrala a kouř je nyní odváděný pryč ovšem pořád tu je jeho majitel. A pak ho zahlédnu i když pro něj je nespíš důležité zamknout tu truhlu, všimnu si jak zahazuje klíč do vážně hluboké propasti. Musí tam být něco vážně důležitého když nechce riskovat že by to nemusel s tou truhlou k té propasti stihnout. A tak zatím co Maecach se věnuje těm svícím tak já vystřelím na toho muže. Protože se věnuje té truhle a ne nám a tak vlastní obranu vyvíjet nebude a pokud minu tak je tu ještě Maecach. Tedy pokud se odhodlá k něčemu lepšímu než co ho zatím napadlo.
Dřív bych řekl že jeho činy nemusí dávat smysl, teď nevím ...

Povedlo se nám projít tou hnusotou. Ani jsem nečekal, že bychom si snad měli čas nějak odpočinout, ale že bude situace takhle vypjatá...

Já se každopádně vrhnu vpřed po levé straně prostory, dávám tak prostor, aby mohl Dante bez problémů vystřelit. Jak běžím okolo stolu, zeširoka máchnu mečem, abych tak přesekl všechny svíce naráz. Když ne, tak alespoň většinu! Tenhle čoud musí konečně ustat!

Nijak zvlášť nedumám (ani na to není čas) nad významem toho, co onen muž učinil s naším příchodem. Je však jasné, že nechce, abychom se k obsahu té truhly dostali. Proč by jinak truhlu nejprve zamykal a zahazoval klíč namísto toho, aby ji rovnou celou vlekl k jámě? On ví, tuší, že to nestihne!

Dostat se k němu je okamžik. Nehodlám do něj seknout, ale třeba mu jen šlápnout na ruce. Nejlépe zastoupit onu "únikovou cestu".
V poslední chvíli, kdy už jsem skoro u něj, a přesně ani sám nevím, odkud se to ve mně vzalo, zvolám:

"Zadrž! Tvůj syn tě stále hledá!"

Procitnutí

Prudce a nečekaně se všechno mění. Tma zobyčejní. Prachobyčejná tma, cha, to by vám snad mělo nahnat strach? Světlo pochodně ostře prořezává očím cestu. Zjišťujete, že bez přesnější představy jste dosud urazili jen pár kroků úzkou chodbičkou, při pohledu zpět je za mírnou zákrutou vidět denní světlo. Nyní stojíte u vstupu do jeskynní prostory přibližně tvaru kapky, tak deset kroků k jejímu konci, zhruba osm kroků pak má místnost našíř.

Vprostřed stojí židle a stůl z černého dřeva, na něm zlatý svícen s černými svícemi, které hoří černým divoce se zmítajícím ztěžka se držícím plamenem. Kouř stoupající z plamene je temnější než všechno, to on je ta hrůza, která vás obklopovala. Ten kouř je ale nyní nějakou mocnou silou tažen dál až na konec místnosti a nahoru do nějakého komína, který odtud vede nahoru i dolů.
V této zadní části místnosti právě teď zamkla postava v černém plášti truhlu z černého dřeva zlatým klíčem. Než dokážete cokoliv udělat, natáhne ruku nad propast a klíč pustí. Vzdalující se cinkot, jak naráží do stěn, dává vědět, že padá nesmírně hluboko. Nato se opře do truhly a pomalu ji sune k propasti také. Vám nevěnuje žádnou pozornost.

Jak to bylo zpočátku těžké, teď je to ještě horší. Tma po nás doslova skočila. Temná vlna se přes nás převalila silou mořského příboje. Tak jsem o tom pouze četl, protože sám jsem u moře ještě nikdy nebyl. Hustá černá kaše mi vniká do nosu, uší. Pevně semknutými rty se bráním tomu, abych jí neměl i plná ústa. Oči zase promrkávají. Brání se tlaku, ale nevědí si s tím rady ani slzy, které se nějak reflexivně spustily. Nejspíš za všechno to utrpení, které jsem před chvílí uzřel.

Dante mne znovu uchopil za rameno. Jistě, ten nápor jde i proti němu. Ale to, že reaguje, mi dává naději, že se vzchopil a má vůli to přemoci. Jít dál.
Jen dál! Jenže ani nohám se náhle nechce, protože jsou jak uvízlé v bahnitém dně, co vás vcucne a ne a ne pustit. Snažím se stát pevně a nehýbat se, abych nacítil, kde najít v tom temném tlaku slabinu a přitom ji sám neukázat.

U všech dračích zubů! Je to hrozně těžké. Tohle je strašné! Ta tíha... Ta tíha je jediná příjemná. Tlak shora - ten není. Je to jako komín. Je to jako by masa stěny okraje tam nad námi měla moc a touhu to svinstvo odsát a odnést někam pryč. Tudy vede cesta?

Zamumlám skrz polozaťaté zuby svatou formuli pro seslání rázové vlny. Ta funguje proti nesvatým stvořením, kterými jsou například duchové. V tomto případě budu zkrátka fungovat jako vlnolam. Tu temnotu rozčísnu jako příď lodi říční proud. Zatlačím ji jako odliv zpět, abychom my mohli postoupit kupředu. Byť o pár kroků. Přece těch nejdůležitějších. Jsme opět u místa, kde by se dalo tnout do živé tmy.

Mečem se však neoženu. Místo toho zesílím hlas a pronáším verše prastaré, veliké a vznešené. Takové, které i bezvěrce rozechvějí a přimějí je padnout na kolena v boží bázni. Zatloukám tak pomyslný stanový kolík. Vytyčil jsem hranici, za kterou již neustoupíme.
Dryádo! Stromoví draci! Vy, živí a skrytí, i vy, spící a obrůstající mechem! Tady za vás bojujeme. Za život! Za světlo v tmách!

"Přestaň se schovávat za svůj plášť, mistře tmy! Jsem zde, já, Maecach Garkinen! Věrný služebník a vykonavatel vůle Jediného. Draka Stvořitele! Nemůžeš mě zahnat. Slyšíš? Můžeš se mi postavit. Ale věz, že tvá svíce bude uhašena!"

Chytnu jílec meče oběma rukama v úrovni srdce. Ostří míří přímo vzhůru. Není to žádný pozdrav, žádná póza, žádné bojové postavení. Veškerou temnou sílu proti nám vrženou, se snažím odklonit nahoru "do komína".