Skrze temnotu
Skrz tmu ke přicházejí slova která však nepoznávám. Měl bych je znát? Vím že rozhodně mají nějaký význam ...
Lord ... Drak.
I když mi zatím uniká smysl tyto slova se formují do myšlenek které získávají přesnější obrysy. Potom ucítím něčí ruku, něco mně vytrhne ze strnulosti a moje mysl se opět začíná zapojovat. Kdo jsem? Jsem Dante. Kde to jsem? Na místě kde jsem nečekal že budu ovšem protože jsem kurýr tak se snažím abychom přežili. Ne že by to bylo snadné, protože tohle je strašné, je to horší než jsem čekal nebo jsem mohl čekat, nechce se mi nic jiného než tu stát a čekat na co vlastně ...
Na konec?
Světlo? Moc světla tu není, ale nějaké tu je. Uchopím pochodeň a soustředím se na ní abych odvedl svou mysl od všeho toho co mně obklopuje.
Dírky?
Flétna. Pustím Maecachovu ruku protože si potřebuji něco ověřit. Sáhnu si na hruď a najdu ji tam. Dryádina flétna takže to nebyl jenom sen. Dobře tohle je sice strašné, ale myslím si že to půjde. Nahmatám svůj tesák a začnu tmu před sebou rozhrnovat, zatím co se proti mně zvedne vlna strachu a marnosti.
Vše je marnost lepší je ... ano lepší je ...
Ne nejsem sice jako Maecach, netrénoval jsem v boji jako on, ani nemám jeho víru ovšem to neznamená že to tady hodlám zabalit. Přežili jsme cestu sem a přežijeme i tohle. Nahmatám znovu Maecachovo rameno a společně se prodíráme kupředu.
Ano tohle sice nebyl náš předchozí cíl ovšem pokud se nám podaří odsud odejít budeme mít aspoň co vyprávět. Tedy pokud to o tom vůbec budeme chtít vyprávět.

Je to... strašné. Prostě ano. Jednodušší je odevzdat se, zapomenout na dobré v sobě. Padnout a vzývat smrt vysvoboditelku. Jenže čísi ruka Danteho vytrhla z nemyšlenek. Nutí ho myslet. Kdo jsem? Kde jsem? Světlo? Ano, zanedbatelné, ale je tu. Osvětluje sotva samotnou hořící část. Světlo. Dante náhle cítí na násadě pochodně jemnou strukturu dřeva. Připomene mu dírky. Flétnu. Násilím vysmekne ruku z knězovy a sáhne si na prsa. Je tam. Dryádina flétna.

Zatím Garkinen sbírá sílu a víru v sobě. Kdesi nad sebou v nekonečné mase skály náhle cítí sílu, která je mu nakloněna, ale nedokáže mu více pomoci než tou pouhou přízní. A zároveň s tím se proti vám mocně vzedmula vlna temnoty. Brodíte se černým mazlavým tukem, hrůzou a strachem, marností a zmatkem. Vším, proti čemu je smrt vítanou společnicí.


Další kolo hodů. Dante +1, Maecach +2.

Bylo to horší než spadnout do hlubokého bahna. Dolů to jde pomalu a snadno, ale jakýkoli jiný směr je téměř nemožný. Ne bez cizí pomoci.
A tak i zde jsem se zanořil do oné temnoty, stejně jako do bažiny. Nejprve je cítit fyzický odpor. Doslova. Jen učinit krok je obtížnější a není to jen opatrností. Něco nás tu nechce. A pak druhý aspekt fyzického odporu - nevolnost. Do úst se derou sliny a nutí dýchat zhluboka nosem, aby člověk nezačal dávit.
Nakonec ta čirá manifestace hnusu! Je toho hodně, co člověk najde jen sám v sobě. Tady se k tomu ještě přidávají hříchy lidstva. Zvěrstva by se dala vymalovat v mnoha obrazech. Nutí mě to zavřít oči, ale vidím to stejně. Hrůzy světa! Zavřené oči opravdu nic neřeší. Ale jejich třeštění do tmy tak husté, že by se dala krájet, také k ničemu nevede.
Jen tam... tam, kde mi výlet na křídlech draka doprovozený líbeznou melodií flétny zmizel... byl tam muž a černý svícen. To z toho svícnu se dere ona tma. Ne? Je neproniknutelná. Plamen pochodně je vidět ve vzduchu, ale neozařuje naprosto nic než sám sebe. Ani topor louče není vidět. A přece, tam přede mnou je ono něco.
Tu si přes ukrutnou bolest ve spáncích (která se snaží vyvrtat díru mnohem hloub, až ke kloubům, které drží napjaté svaly - a i ty jdou leckde do křeče), že nevím, kde je Dante. Přesto jsem za sebou zaslechl šoupavý přísun jedné nohy ke druhé. Musíme být spolu! Nebo se tu "utopíme" každý zvlášť. A sám.
S mečem napřaženým stále směrem k té největší temnotě, couvám. Pomalu. Kdoví čím se ohání dém. Tady. Konečně jen po několika málo krocích nahmatám měkké tělo. Je v předklonu, opřený o kolena, funí do země.
"Jsem tady. Dante. Pojď. Zde je moje pochodeň. Vezmi si ji. Světlo. Tak. Plamen. Ano. Tak, už je to lepší. Pojď. Chyť druhou rukou mé ramena. Musíme... Už jen kousek!"
Dám se opět do pohybu kupředu. Zuby u sebe, že to víc nejde a sklovina hrozí popraskáním. Ujišťuji se, že mám Dantovu dlaň na sobě, případně ji lehce stisknu nyní již volnou rukou.
Je tam! Ta TMA! Je tam pulzuje. Ó ano. Vidím, cítím, jak pulzuje. Ty zlobo! Jdu se s tebou utkat.
Napřahuji meč a odhodlávám se k širokému seku. Ne. To nejde. Něco mi rozmlouvá ten čin. Je to marnost. Pryč. Jdi pryč. Nech mi tu toho blonďáčka a sám se zachraň.
Cože? Ty zrůdo!
Pln odporu a nenávisti si sáhnu na hruď do vlysu s Drakem.
V ústech se mi kroutí jazyk, ale formule k vyvolání božského úderu je tam! Na svět se derou první slabiky.

V temnotě
Ta temnota se ukáže být hmatatelná ještě než tam vstoupíme chtěl bych mít Maecachovu víru protože mám pocit že jenom tohle pomůže proti čistému zlu které se zde nejspíš nachází. Sice nevím co nebo kdo tam je, ale zřejmě si přeje abychom ho nerušili.
Čí to byl skvělý nápad? Já vím církev platí církev poroučí ovšem já jsem kurýr zázraky dělat neumím.
Mám pocit že v naší dohodě nebylo nic proti tomu že budeme vzdorovat čistému zlu, ano Maecacha ochrání jeho víra, ale bude to stačit? Doufám že ano, jistě sice možná právě my máme zachránit Erghan, ale kdo zachrání nás? Vstoupíme dovnitř a ta tma je hned všude kolem jako by to nebyla jen tma, ale nějaká živá hmota. Vyvolává to strach a smutek ochromuje mně to cítím slabost jakou jsem cítil před několika dny a slyším jak ke mně ta tma promlouvá. Našeptává mi že se mám otočit a vrátit se odkud jsem přišel neboť tam kam jdu není nic jiného než jen pláč, zoufalství a skřípění zubů.
Potřebuji něco do čeho jde sekat a bodat, ale jak si mám poradit s tímto?
Maecach jde první a mečem rozhrnuje temnotu která brzdí náš pohyb, je hmotná jako obrovská pokrývka. Jako něco co vyplňuje jeskyni podobně jako vzduch, nečekal jsem že něco podobného je možné i když kdo ví kdo se tu nachází, proč si vybral právě tohle místo a jak vlastně přišel k této síle. Strach pominul teď přišly na řadu jiné pocity které pryští z každého kousku temnoty která se nachází kolem nás,
Teď už duchové nevypadají tak hrozně ne před touto novou silou před kterou se mi chce kleknout na kolena a prosit o odpuštění.
Maecach mi zmizí z očí a já musím sbírat všechnu odvahu k dalšímu kroku. Ovšem nejde to ta temnota je všude kolem mně obaluje mně a zadržuje takže se nemůžu pohnout. A nejen to jsem prosycený všemi těmi pocity které tato temnota vyvolává jako nasolené maso, už nepřemýšlím nad tím kdo měl ten skvělý nápad sem jít nebo co jsme zde vlastně hledali. Už nepřemýšlím nad ničím. Je jen tma, bolest a utrpení.

Horší než vše, na co jsme zatím narazili

Ano, je to strašné. Jen víra a odhodlání vás dokáže dostat dovnitř. Nic jiného. Jen víra a odhodlání zde může pomoci. Ještě než vstoupíte dovnitř, začn být temnota hmatatelná. Její dotek vyvolává slabost, paniku a strach. Pláč, děs a ochromení. Meacach, přeci jen odhodlán o poznání více, udělal prvních pár kroků a rukama i mečem rozhrnuje temnotu. Ta doslova fyzicky brzdí váš pohyb, přestože ten materiál, ze kterého je utkaná, nelze přirovnat k ničemu dosud poznanému. Je to vrcholně odporné, chce se vám zvracet, padnout na kolena, a bít hlavou o zem. Prosit o milost.

Dantemu zmizí knězova záda během okamžiku z očí, sám cítí jen málo odvahy jít dál.

Maecach jde spíše po paměti, sleduje dryádinu melodii a brzy zahlédne, že v jednom místě je temnota ještě temnější, tam kde by měl být ten muž, ten svícen, ty černé plameny! Ale vše ho zrazuje, aby ho jakkoliv vyrušil.

Hoďte si 1k6 a výsledku přizpůsobte následující příspěvek:
1 - ztrácíte nad sebou kontrolu a jdete hlouběji do jeskyně, až za místo s mužem
2, 3 - ztrácíte nad sebou kontrolu a bezmyšlenkovitě trpíte na místě, kde jste
4 - chvilku trpíte na místě, kde jste, ale náhle si to uvědomíte, můžete se pokusit tomu vzdorovat, ale jde to ztuha
4, 5 - je to strašné, ale máte své jednání pod kontrolou, nedokážete však cokoliv učinit směrem k tomu muži a jeho stolu se svícnem
6, 7 - je to strašné, ale máte své jednání plně pod kontrolou

Maecach si přičte 1.

Takže jsme na místě?
Jak jsem očekával tak nenajdeme žádné staré stopy není tu ani moc zvěře a i duchové jsou poněkud líní. Co se týká toho že nejdeme tam kam máme jít dřív bych se snažil nějak zařídit abychom to oba přežili a v duchu Maecacha častoval různými nepěknými výrazy. Možná bych byl i poněkud sarkastický když by se naskytla ta možnost ovšem teď vím že ho vede jeho víra doufám že to bude stačit.
Jeho víra nebo spíš jenom jeho víra ho před nebezpečím neuchrání to ví i on.
Doufám že víme kam jdeme možná bych měl také vzývat všechny entity co existují aby aspoň trochu stáli při nás. I když je pravda že štěstí přeje připraveným a i když štěstí budeme potřebovat hodně na co se máme připravit? A nakonec narazíme na to co hledáme vysoké stěny které se tyčí až tam kam dohlédnu a potom je tu ta puklina přímo před námi, a když do ní dohlédnu tak se ukáže že se moje obavy potvrdily.
Teď by se mi hodila ta zbytečná jeskyně kde můžeme maximálně narazit na naštvaného medvěda.
Otázka je co dál tak počkám až co bude chtít Maecach přece jen on chtěl abychom šli sem a tak je také na něm aby řekl co budeme dělat dál. Maecach se posadí na batoh a já taky, Maecach se začne modlit a já zůstanu. Dřív bych možná odešel ovšem teď protože jsme toho tolik prožili a z ústy k němu zůstávám. Když je konec tak Maecach vstane a já taky.
„Dobrá jdeme.“
Nevím na co tam narazíme obávám se však že to bude horší než to na co jsme prozatím narazili.

Najednou je to tady. Stěny jsou vysoké a temně černé, jasně varující svou nezdolností. A přece. Zeje zde puklina, která zdi nesluší. Je jako kaz v jinak bílém zubu. A podobně i z ní táhne něco zkaženého. Je mi už téměř jasné, že ať je uvnitř cokoli, není to dobré.

Zachvěji se. Snad to bylo jen uvnitř. Teď musím působit pevně. Přesto couvnu o několik kroků, s pohledem stále upřeným na onu průrvu. Není to z obavy nebo nedejbože útěk. Poodejdu jistými kroky ještě dobrých pár desítek sáhů od stěny. Zde se zahledím na Danta a pokynu mu, aby se posadil. Na batoh, na nějaký větší kámen, na zem, jak je libo. Sám shodím ze zad svůj batoh a dám si ho pod zadek.

Pak rozevřu dlaně. Jednu natočím směrem k nebi, druhou směrem k zemi. Začnu sloužit jednoduchou mši. Ve jménu Draka, ale žehnám démovi. A žehnám sobě. Je možné, že ho to nikterak neosloví. Třeba se po chvíli bude nudit a půjde se poohlédnout po nějakých bylinách. Nemělo by mu to být vyloženě nepříjemné. I když... kdo ví. On třeba vyznává nějakou formu animismu, ale to mi přišlo spíš u Azriela. Dante se nikdy nemodlil, ani nic neuctíval. Alespoň co jsem si všiml.

Tvořím svou monotónní mantrou, otevřeným srdcem a koncentrovanou pozorností pole energie, které ve svém malém dosahu zahrnuje mne i mého průvodce. Nespěchám. Necítím bezprostřední ohrožení. Čeho se obávám je v té skále. Jak já to chápu, jsme u cíle. Téměř. Když už cítím, že pole bylo naplněno po okraj nebo už mi opadává koncentrace, pomalu mši završím tichou melodií. Snad se do ní vkradlo i několik nových tónů. Buď mi působily zvláštně cize, jako bych je znovuobjevoval, anebo jsem je vážně zpíval poprvé. Mohla to být snad inspirace onou písní, kterou hrála nymfa na flétnu? Je to možné, protože jsem tu melodii stále občas zaslechl ve snu.

Pak se zhluboka nadechnu a vstanu. Neotvírám ještě oči. Nahmatám svůj vak a vytáhnu z něj pochodeň. Pak si jej hodím na záda a volnou rukou tasím.
Pak se teprve podívám Dantovi zpříma a sebejistě do očí.
"Jdeme."

Plížením vpřed. Rychlými přískoky se ukrývat za mocné kmeny zdejších stromů. Ne, na duchy tohle neplatí. Cítí vás. Váš rozum, vaše vzpomínky. Chtějí je. Proč vlastně? Ztratili své vlastní? Kdo jsou? Naši zemřelí známí? Rodiče, prarodiče.. Nebo se už rodí jako duchové? Hovoří spolu, milují se i nenávidí, rozmnožují a jen se k tomu všemu zkrátka a dobře živí rozumem? Proč ne, když komáři a mnohá jiná havět se může živit krví?

Jdete tedy naopak co nejotevřenější krajinou. Když po vás půjdou, aspoň to budete vědět. Daří se vám. Stopy sice neprozradily vůbec nic, snad jen, že i na zvěř je tato oblast velice chudá. Ale duchové jsou tady tak nějak líní. Krom té jediné skupinky, která si vynutila stříbrné varování, vás nechávají na pokoji.

Maecach snadno rozptýlí Danteho pochybnosti, co se týče případné zacházky, ta jeskyně je po cestě. Pokud jde ovšem o možná zbytečné nebezpečí, které by mohlo zhatit vaše hlavní poslání... to je na zamyšlení. Ovšem přese všechno, co jste spolu prožili, je to pořád církev, kdo platí. Za doprovod ke špici a zpátky, jasně, jenže když si lord usmyslí, že cestou prosmýčí pár medvědích brlohů, co kurýrovi zbývá, než se snažit, aby to oba přežili?

Jste téměř tam, dokonce už vidíte daleko vpředu setkávat se dvě mocné černé zdi. Už jen pár hodin chůze. Ale jednak už máte chůze zase pro dnešek víc než dost a za druhé jste na jiném místě. Jste u díry do stěny. Tam letělo to světlo ve snu. S Garkinenem to škublo, když jste ten vchod téměř minuli a teď do něj hledí. Patnáct kroků. I Dantemu bezděky naskočí husí kůže. Z toho drobného šrámu na majestátní stěně vychází něco velmi zneklidňujícího, co nejde postřehnout běžnými smysly.

Jdeme ... kam vlastně?
Moje šipka zasáhne ducha a ten zmizí, což mně však překvapí je že zmizí i ti ostatní. Ne že bych nebyl rád protože jsem se netěšil na další boj s duchy. Ale i tak bychom si měli dávat pozor aby se tu neobjevili další duchové. Okolí se jinak změnilo a teď tu jsou baobaby kterým nevadí horko které tu je.
Maecach je na tom o něco hůř vzhledem k jeho zbroji.
Ještě že už jsme blízko našeho cíle a pak už zbývá jenom cesta zpět i když Maecach pořád mluví o svém snu. No nevím nemám jeho víru, uvěřím až to uvidím a hledat se mi nějakou jeskyni se mi nechce.
Ale jsem ochotný se tomu věnovat vzhledem k tomu co jsme zažili ...
Když se potom zastavíme u kořenů jednoho stromu tak Maecach začne opět o tom snu který měl když jsme byli na té mýtině u zkamenělého stromu. Tušil jsem že k tomu jednou dojde i když nevím jestli se máme odklánět jenom kvůli snu který měl.
Ale nechci se s ním dohadovat.
Dobrá když tam trefí sám tak mně nepotřebuje, ale dobrá něco na tom bude. Nevím jak to bylo dřív než přišli duchové v době kdy se nakreslila ta mapa. I když má pocit že zdroj černého zlata hledáme jinde, ale pokud se Maecach chce hnát za přeludem budeme se hnát za přeludem. Potom zmíní něco jiného, ano je to hrozné ovšem co máme dělat? To je zastavíme my dva? Nebo zde najdeme něco co je zastaví? Víra hory přenáší a zde bude rozhodně potřeba.
„Ano já si pamatuji o čem jsi mi vyprávěl, ale co chceš dělat?“
Dobře tak teď si vyměníme role a povede nás Maecach, mám trochu obavy ovšem nedávám je najevo. Moje otázka zní vážně a možná trochu starostlivě. Maecach chce hledat nějakou jeskyni a nejspíš mu to nerozmluvím ovšem co náš původní cíl.
Neměli jsme hledat zdroj černého zlata a ne pátrat po původu draků nebo co tam vlastně chce najít?„
“[/b]Dobře podívám se po stopách ovšem uvědom si že hledáme opravdu staré stopy. Pokud máš pravdu tak z doby kdy se lidé ještě odvážili vyjít ven za hradby města."
Potom se skloním ke kořenům baobabu a od něj se rozhodnu pokusit se najít stopy někoho kdo tudy prošel dřív, nějaké starší stopy kromě nás nebo zvěře.

Dantova šipka prolétla duchem a zavrtala se do kmene širokého baobabu. Nejenže zmizel zasažený duch, ale i jeho dva kolegové se ztratili jak pára nad hrncem. Ono, je tu na to i příhodné vedro. Přesto mě to překvapí. Necítím se docela klidně a bezpečně, když se z tetelícího vzduchu může každou chvíli zhmotnit nějaký další smrtelný přízrak. Ale zdá se, že díky tomu horku jsou i duchové celkově línější. Stačí být ostražitý a neměl by nám žádný nečekaně vpadnout do zad.

Když jsme takhle usedli do stínu jakéhosi mangrovu či podobného stromu s obnaženými kořeny dobrý sáh nad zemí, shodím batoh, povolím zbroj a jen s měchem se celkem pohodlně opřu mezi dvěma tlustými výrůstky. Lačně si hltnu a pak si otřu ústa. Takhle mě vidět rodina nebo někdo z vyšších kněží...

"Poslyš, Dante, vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o tom svém snu? Tam, u toho zvláštního kmene s modrýma očima. Víš? Tak já ti to tady poznávám. Mám zkrátka pocit, že vím, kudy dál. Jistě... ke špici je to jen kousek, tam by trefil i slepý. Ale já myslím na tu jeskyni ze svého snu. Ta už je někde tady blízko.
Mám neodbytný pocit, že to nějak souvisí nejen s těmi draky tady, i když to asi nejsou tak úplně ti draci, o kterých praví písmo. Mohlo by to být řečiště černého zlata. Důvod, proč jsme tady, je ho nalézt! Sice nemám ponětí, jak ho odsud dopravit přes ty hory, ale jistě by se nějaká stezka našla. Kdysi tu něco bylo, nějaké osídlení nebo ne?
Vím, Doniovanion říkal něco o tom, že duchové se díky tomu drží blízko a možná se i množí, kdo ví? Jenomže... ten druhý sen, jak jsme leželi v jeskyni a dostávali se z... však víš, ten byl zkrátka naprosto děsivý. Jestli duchové útočí na město, jsou jistě všichni v ohrožení. Pomysli na své blízké. Na sousedy. Na všechny ty bezbranné lidi. Děti!
Musíme se pokusit s tím něco udělat!"

Rozhlédnu se po okolí, jestli k nám nemíří nějaký nebezpečný obláček, ale jediná pára stoupá z blízkého ohnivého potůčku a páchne malinko něčím syřičitým.

"Já bych se chtěl pokusit tu jeskyni nalézt. Pokud tu opravdu je a ty sny nebyl jen výplod mé fantazie. Jenže, tomu já nevěřím! Něco tu je. A je to důležité. Nikdo v těchto místech nebyl možná mnoho let. Co my víme? Prostě bych tomu chtěl přijít na kloub."

Hodil by se nám i ten druhý dém... Azriel. Ano. Už mi to jméno Dante připomněl. Nebo jeho otec! Ten jistě také bude mít zvláštní schopnosti, když dokáže tady v té divočině přežívat.

"Nepodíval by ses tady také po stopách? Třeba jestli tudy někdo kromě nás dvou neprošel?"