Ale ne už zase?
Jdeme dokud se nesetmí protože teď jsme plní sil, potom když se usadíme tak krájíme maso tedy spíš já ho krájím a opékám. Máme hodně o čem přemýšlet nebo mluvit, ale já se to rozhodnu nechat na Maecachovi a rozhovor zatím začínat nebudu. Maecach se rozhodne protáhnout cvičením ovšem já vím že svou cestou se protáhnu víc než dost.
Když se budu chtít protáhnout nepotřebuji cvičení.
Další dny jsou klidnější a také my se cítíme silnější, ovšem jak to vypadá tak jsme přece jenom na něco zapomněli a ten keř zřejmě nebylo to jediné na co jsem zapomněl. Jenomže to není jenom nějaká rostlina, keř nebo druh ptactva. Mezera ve jménech zase tak moc důležité nejsou, vím jak to je špatné ovšem já se obávám aby to nebylo horší.
A jak to tak vypadá tak horší to bude.
Nevím jak seslat blesk ani jak čerpat sílu z mrtvého zvířete budu se to muset znovu naučit, to je opravdu skvělé. Já vím měl bych být rád že jsem to všechno přežil přesto mně to štve. Nebo to je možná tím že jako Maecach nemám víru ve vyšší dobro nebo existenci? Musím si vystačit s dneškem, znovu se učit co jsem zapomněl a být rád ... vděčný?
Ne tím to není cítím to co bych měl ovšem taky cítím vztek, frustraci možná ...
Ovšem musím se s tím vyrovnat protože mi nic jiného nezbývá a je teď pozdě brečet nad rozlitím mlékem. Možná na to najdu čas ovšem kdoví co se během cesty stane i když možná že bych se tomu mohl věnovat pokud bude čas či příležitost.
Mohl bych začít tím že se pokusím vyvolat blesk.
Ovšem jak se blížíme k cíli naší cesty je krajina o něco méně zalesněná a já si všimnu i baobabů které tu rostou. Vzduch je horký a vlhký, ale země moc vlhká není. Už jenom jediný den mám však pocit že to tak snadné nebude. A ten pocit se mi potvrdí když potkáme duchy kteří se vydají přímo k nám.
Skvělé už je to tu zas.
Sáhnu po kuši a vystřelím po nejbližší duchovi stříbrnou šipku (73%).

Vzduch voní kouřem, když se dáme do zpracování naporcované zvěřiny. Dante zkušeně odřezává tenké plátky a ty se udí napíchané na větvi. Žvýkám kousek opečeného masa a intenzivně se snažím rozpomenout na několik faktů. Nejde to. Alespoň že matčina tvář mi z paměti nevymizela. Bylo by smutnější znát jméno a nedokázat ho přiřadit k obličeji.

Občas zastavíme na pěkném místě a já se dám do cvičení. Nohy už tolik nebolí, záda ano. Bude to chtít nějakou kompenzaci. Takže břicho... a paže! Nabývám sil a s tím i sebevědomí. I původní ambice se opět hlásí. Mám tu cíl a je na dosah.

Pod téměř do nebe se tyčícím stromem se mi zas jako v snách zjeví podivně tvarovaná větev. Nebo se mi to nezdá? Vypadá skutečně jako... Drak!
Než se však stihnu rozkoukat nebo dokonce přivolat svého druha, se zašustěním zmizí v listoví. Jen několik větších větví se stále ještě kýve.
Kleknu si do mechu a připravuji si jednu speciální modlitbu. Spíše požehnání. Jenže... nevzpomínám si. Je pryč! Musel bych... ach ano. Ano! Vždyť mám svou svatou knihu. Kde je? Kde jen ji mám? Tady! Uf.

A opravdu. Slovo od slova se oživuje to, co v hlavě ještě nedávno bezpečně bylo. Půjde to. Zase ji budu umět. Jen jestli...

Zachmuřeně sleduji mlhavý obláček, který proplouvá po vzdáleném okraji paseky. Srnka, co se tu pase, zvedne hlavu a poodběhne, přestože jí nic nehrozí. To už si dém zaslouží vědět. Strčím do něj a kývnu hlavou směrem k duchovi. Musíme se mít na pozoru. Na tohohle nebylo třeba plýtvat silami. Zmizel stejně, jako se objevil.

Jenže o pár dní později, jen co jsme překročili ten podivuhodný proud téměř u "soutoku" obrovských hladkých skalních stěn, jsou tu náhle rovnou tři a míří k nám. Pomalu tasím a naznačím Dantovi, že mě má krýt střelami z kuše. Nebojím se. Vím, že bojovat jsem nezapomněl.

Procitání

Rozhodli jste se, posilnění odpočinkem na tom posvátném místě, využít nabytých sil a až do tmy jste ještě pokračovali v cestě.
Rozdělali oheň a pak se věnovali již nenáročné činnosti, a trpělivě krájeli maso a kus po kusu jej opékali. Štěstí, že Danteho batoh včetně balíčku soli zůstal ve vaší moci!
Je hodně o čem mluvit, je ale i nálada?

Další dny probíhají poklidně, pozvolna přibývají hodiny, které můžete věnovat pochodu, s každým dnem se cítíte silnější.

Co je mnohem, ale mnohem nepříjemnější - s každým dnem narážíte na nějaké prázdné místo ve vašich myslích. Často jsou to jen názvy nějakých věcí. Toho kterého ptačího druhu, té které rostliny, jenže záhy narazíte na mezeru ve jménech, která byste si určitě měli pamatovat:

"Dante, jak se jmenoval ten mladý dém, co s námi šel přes most?"
"Azriel, myslíš?"
"Ach ano, Azriel.."

Ale jak se jmenuje moje matka!? To už mi Dante neřekne.

Dante zjistil, že již nedokáže seslat blesk. Respektive možná, v krizi, podobný tomu, kterým sám sobě sebral až příliš sil.. takový možná ano. Ale neví, jak čerpal zpět sílu. Jen matně si vzpomíná, že například při zabití zvířete. A pak dokázal čerpat energii z baterií. To by možná ještě pořád dokázal.

Není toho moc, ale... I ta malá zjištění bolí. Bude potřeba se hodně učit. Znovu poznat sami sebe.

Po přibližně deseti dnech jste dorazili k ohnivému potůčku, plížícímu se pod stěnu. Fyzicky už se cítíte skvěle. Psychicky? To je na vás, každopádně těch deset dní je dost na to, abyste se vyrovnali se svou situací, ať je jakákoliv.

Cestou jste potkali toto:


Následující dva dny pochodu se děje něco velmi nepříjemného a zneklidňujícího. Potkáváte duchy. Krajina je tu mnohem méně zalesněná. Vzduch je horký a vlhký, ale půda je suchá, převažují zde obrovské baobaby, které rostou daleko od sebe a mělčeji kořenící vegetaci se tu příliš nedaří.

Už jen jediný den a budete u špice. Maecach poznává místo ze svého snu a dokázal by nejspíš dojít až k oné jeskyni. Jakou strategii dalšího postupu ale zvolit?

Právě se stmívá a zase si vás všimla skupina tří duchů. Zatím byli línější, ti, které jste doteď potkali, ale tihle se k vám vydali mnohem svižněji.

Na zvláštním místě
Když dorazím na místo tak cítím únavu zřejmě jsem v pořádku ovšem měl bych se pořád ještě šetřit. Ale bylo to potřeba a já jsem na sebe pyšný jen si teď potřebuji odpočinout. Potom si všimnu že Maecach spí.
Dobrý nápad.
Položím šátek s plody a naporcované kusy srnky a přemýšlím kam se uložím, napadne mně že je to nebezpečné, ale jsem vážně unavený. I když se nám vrátila síla tak se teď nemůžu ještě vydat ze sil tak jak jsem zvyklý předtím. Potom padne můj pohled na keř který je obsypaný plody podobnými ostružinami, vypadají jedle ovšem jsou skutečně jedlé? Nevím přesto mám pocit že bych ten keř měl znát protože jsem ho už jednou viděl.
Ale já nevím, zapomněl jsem. Může za to to že mně zasáhl duch?
Ztěžka se posadím na pařez sleduji spícího lorda a pokouším si utřídit myšlenky, co všechno jsem ještě zapomněl? Zřejmě se to nedozvím pokud nedojde k podobné situaci, necítím se dobře a tak aniž bych si to uvědomoval sáhnu po jedné větvičce. Hned cítím nečekanou úlevu stačím si tu větvičku prohlédnout podrobněji tehdy si všimnu že je to flétna. S flétnou přitisknutou k hrudi se svalím vedle Maecacha a usnu protože jsem vážně unavený.
Ono se to nezdá ovšem podařilo sehnat docela zásob.
Když se potom proberu tak zjistím že flétna je pryč, než si stačím probrat co jsem tu vlastně zažil Maecach je vzhůru a zaplaví mně spoustou slov.
„Ta srna už naporcovaná je.“oznámím když ukážu na naporcované části.
„Co se týká opečení tak to můžeme udělat příště až se někde utáboříme.“
Potom začne Maecach o něčem mluvit a i já jsem včera našel flétnu i když to další? Cesta je jasná dojít ke špici a zpátky do města o nějakém probouzení něčeho tu nepadlo ani slovo. Já vím, ale já nejsem kněz jsem kurýr uvěřím až to uvidím.
Nebo snad ne. Nevím tohle jde jaksi mi mé zaměření.
„Tak to byl zajímavý sen.“dodám a současnou chvíli neuznám jako vhodnou ptát se ho zda po zásahu duchem nezapomněl na něco. Maecach by mi stejně nedokázal odpovědět pokud by nezažil to samé co já s tím keřem. A co se týká toho co viděl ves svém snu, uvidíme co nám cesta přivede, jestli Maecach potom bude chtít hledat nějakou tu jeskyni tak se domluvíme až potom.

Znaven klesám do mechem obrostlého dračího lože. Nejde to přemoci. A vlastně ani nechci. Vím, že spánek občerství. Na vlčí smečku už ani nepomyslím. Naopak. Myslím na Draka.

Z toho nádherného snu bych snad ani nechtěl probudit. Jednak pro jeho pohádkovou atmosféru, kdy cítím, že jsem zde blízko zvláštních sil. Snad je to tím, že se zde sbíhají dva protikladné živly. Oheň a voda. Navíc mi sen potvrzuje domněnku o zkamenělé dračí bytosti. Je to drak! Je. Ano. Oni... existovali. TOHLE je důkaz. Jaké by mohlo být lepší posílení víry? Jaká lepší odměna za věrné srdce, nežli právě toto?

Co měla ale znamenat ta temná sluj? Zlaté svícny a postava, která si nepřeje být rušena?

Probírám se. Dante klimbá jen kousek ode mne. U nohou mu leží vyvrhnutá srna a šátek plný lesních plodů. Musím se usmát. Máme štěstí, že tudy nešel nějaký další obří ježek. Ten minulý už má asi jiné starosti. Nebo spíš už po starostech. Ledaže by vlkům nejely obří ostny.

Protáhnu se a pohladím ještě jednou dračí kmen. Ano, někde uvnitř nepatrně bije krystalické srdce. A snad zas jednou...
Když dém rozloupne první oko, ihned ho s nadšením oblažím záplavou slov.

"Vidím, že se ti dařilo. Skvělá práce. Řekni, nenaporcujeme ji raději? Snad by dokonce maso zasloužilo zavěsit nad oheň. Nevím přesně postup, ale ty máš jistě zkušenosti. Mělo by pak vydržet déle. Vláčet se s touhle mrtvolou by nám mohlo způsobit jen těžkosti. Nicméně jsem za ten úlovek vskutku vděčný. A ta vlčí smečka si jistě vyčmuchá zbytky.

Já... měl sen. O tomto draku. Jeho srdci a písni, která je chrání před zkameněním. Možná dokonce vím, jak jej probudit. Nebo alespoň tuším. Náznak. Někde na špici bychom mohli nalézt jeskyni nebo nějaký temný prostor. Viděl jsem muže, zlatý svícen, černé svíce. Možná to je všechno nějak zakleté. Třeba to byl jen obraz. Ale obyčejný sen to nebyl. Zde je bezpečné místo. Velká zvířata sem ráda chodí. Snad kvůli její přítomnosti... Tady nás chrání ta nymfa s flétnou."

Lorda Garkinena, čekajícího u draka, provází zvláštní pocit, jako by jeho meditace neskončila, ale pokračovala dál při plném vědomí. To, co zde leží, je drak! Dračí mládě! A... je to možné nebo to jen obrazotvornost..

Žije.

Napůl zavřené do slupky věčnosti, kterou zde dlí, spoutané nějakým mocným kouzlem, ale Maecachovi je to jasné - to zde není jen věc, je to tvor. Čekání na déma je dlouhé, kněz, opřen zády o tělo draka, hluboce zamyšlen, usnul. Vidí dívku, či snad vílu s jelením parožím na hlavě, jak sedí u draka a líbezně hraje na panovu flétnu.



A hudba se splétá v obraz a stuha z tónů míří ke Garkinenovi a kamsi za něj, přímo k dračímu srdci. A ono je živé, vyživované krystalickou láskou a dobrem této hudby. Proto nemůže zkamenět. A stužka tónů letí dál a Maecach má ve snu tu schopnost letět za ní a sledovat ji a čerpat z ní sílu. Míří k ohňovodní špici. Nedokázal sledovat kudy, ale náhle stužka zmizí ve štěrbině stěny. Maecach za ní. Její síla rychle slábne. Jeskyně. Divně temná. Záda černé postavy nejasných kontur ohnuté nad stolem se zlatým svícnem, černé svíce hořící černým plamenem. Postava vztekle mávne rukou za sebe směrem ke stužce a ta... mizí. Obraz končí, Maecach spí.

Dante se úspěšně vrací z lovu - ale vzal si větší sousto, než měl. Je vyčerpaný, opravdu vyčerpaný. Dovleče maso a nějaké ty lesní plody.
"...myslím si že jsem nám sehnal dost jídla." Oznámí vcelku radostně, ale hned si všimne, že kněz spí.

Pak padne jeho pohled na keř poblíž. Je obsypaný lákavými růžovými plody. Připomínají ostružiny. Jenže Dante je nezná. Co by to mohlo být? Je to jedlé? A hlavně - ten neodbytný pocit, tohle bych měl znát!! To už jsem někdy viděl!!

Kurýr si bolestně uvědomuje, že zapomněl, že na místě v mysli, kde by měl být tento keř, je prázdnota. V kombinaci s fyzickým vyčerpáním se necítí vůbec dobře. Ztěžka dojde k spícímu lordovi a sedne na pařez. Pak se bezděky sehne k zvláštně rovné větvičce. Sotva se jí dotkne, hned ho prostoupí nečekaná úleva. Je to flétna, zdá se. Kurýr se složí na zem vedle Garkinena a také on, s flétnou přitisknutou na prsou, usíná.

Když se probudíte, slunci již nezbývá do západu více než hodina. Les je klidný, všudypřítomné tmavězelené šero připomíná atmosféru v katedrále před mší, než se do ní nahrnou věřící. Flétna je pryč.

Jste svěží, hlavně v myslích. Fyzicky to znovu nepřežeňte.

Hledání zásob
Rozhodnu se využít toho že jsme v lese a vyhradit si nějaký čas na to najít zásoby které budeme na naší další cestu potřebovat.
„Dobře měl bych se nejdřív postarat o zásoby na další cestu. Bude lepší když se o to postarám sám, počkej na mně u tohoto zvláštního stromu.“navrhnu Maecachovi protože při tom co teď budu dělat by mi moc nepomohl. Potom se otočím a vydám se směrem kde počítám že najdu nějaké plody ať už ostružiny nebo borůvky. Brzy se mi podaří najít keř s ostružinami a pustím se do sbírání.
Měli bychom si dávat pozor na velké ježky i když jaká je pravděpodobnost že se podobná situace zopakuje.
Zavrtím hlavou a pokračuji ve sbírání než se vydám hledat další keř, tento les na plody bohatý a tak se mi podaří najít kromě ostružin a borůvek také maliny. Sbírám dokud nemám dostatečné množství které nám aspoň nějakou dobu vystačí. Zabere mi to sice nějakou dobu ovšem nejvíc času počítám že zabere to obstarat nám maso. Vydám se tedy věnovat se stopám a vyhlédnout si vhodnou oběť kterou si pak opečeme nad ohněm. Jsem trpělivý hledám mezi stopami místní zvěře a nakonec je má trpělivost odměněna stopami srny. Vydám se tedy po těchto stopách a nakonec zahlédnu. Nachází se na okraji palouku a občas zvedne hlav ovšem zatím si mně nevšimla. Přikrčeně jí sleduji, sáhnu po kuši, natáhnu ji a vystřelím. Srna začne něco tušit, její nohy se napnou ovšem šipka už je na cestě a zasáhne jí do boku. Srna padne na zem a já se vydám přímo k ní.
„Z tebe bude docela dost jídla.“dodám a poplácám ji po boku. Potom se rozhodnu se jí zpracovat rovnou zde na místě.
Bude to lepší než se s ní táhnout a nakonec bych to stejně musel udělat. A nevím jestli by Maecach tuhle podívanou ocenil.
Dřepnu si k srně a vytáhnu šipku boku, potom vytáhnu nůž a srnu vyvrhnu. Když jsem hotový tak vnitřnosti schovám do blízkého křoví aby nepřilákaly tak snadno predátory, potom srnu začnu stahovat z kůže a nakonec jí naporcuji ji tak aby se snáze nesla. Je to dlouhá a krvava práce, ale nakonec je hotovo. Zbývá po sobě ještě uklidit a to co nevyužiju se rozhodnu přidat k vnitřnostem které jsem schoval už předtím. Přitom si dávám pozor jestli má činnost nepřilákala pozornost nějakého zvířete a pokud ano zda jde o hrozbu nebo ne. Potom i se svým úlovkem a nabíranými lesními plody se vydám k tomu zkamenělému stromu kde na mně čeká Maecach.
„Čeká nás dlouhá cesta, ale myslím si že jsem nám sehnal dost jídla.“dodám když složím úlovek.

A opět na cestě
Vlci váhají protože nečekali že zde narazí na nějaký odpor ovšem podle vlka který se jako jediný ukáže mají opravdu velký hlad, ovšem i my víme že ani tak nebudou chtít zbytečně riskovat jenom proto aby se pak nažral zbytek smečky. Jsem nakonec rád protože jsem měl jisté obavy, ano jsme už více méně v pořádku ovšem pořád to nevypadá na boj se smečkou vlků. I Maecach je nakonec rád že jsme se boji vyhnuli když nás nakonec vlci obcházejí aby si našli vhodnější kořist.
Možná to bude ten ježek velký je na to dost ...
Ovšem právě vlci mi připomněli aktuální starosti a to kde seženeme zásoby, ježek nám snědl ostružiny které by nás stejně moc nezasytili. Potřebujeme najít nějaké zvíře které si budeme pak moci opéct nad ohněm případně si ho nechat do zásob na další cestu.
Protože cesta bude ještě dlouhá.
Maecach se rozhodne prozkoumat ten zvláštní kmen a já se proto rozhodnu taky. Dřevo vypadá tak že nepřipomíná dřevo a kůru, navíc některá místa jsou až tak moc vytvarovaná že to je buď velmi dobrý samorost nebo zkamenělý tvor zarostlý do země.
Jak je asi starý? Nejspíš bude velmi, velmi starý.
Potom si všimnu že do mezery mezi víčky vrostl nějaký nějaký modrý kámen tvořící oko ovšem když se podívám znovu žádná mezera (ani modrý kámen) tam není. Že by s námi opět zahrála naše představivost? Tento kmen je rozhodně zajímavý vypadá to na kmen který tu leží tak dlouho že zkameněl nebo je v tom něco víc? Maecach využije tuhle chvíli k modlitbě a já ho chápu ovšem jakkoliv je tento kmen zajímavý musíme jít dál proto přemístím svou pozornost od kmenu k němu a přikývnu. Vydáme se tedy opět na cestu a já se vrátím k obyčejnějším starostem jako kde seženeme zásoby.
Raději bych to vyřešil teď než to začne být naléhavé.

Šipky nakonec opravdu nebylo třeba. Já i Dante jsme si oddechli, protože únava na nás znát opravdu je. Pustit se do křížku s vlky, byť vyhladovělými, by nemusela skončit jednostranným vítězstvím. Ježek mi nijak zvlášť sympatický nebyl, ale teď je mi ho skoro líto. Škoda i těch ostružin. Nu což.

Ale jedno mi nedá. Nemůžu si pomoct a neprozkoumat onen "padlý kmen" důkladněji. Tedy, pochopitelně mám vnitřně zato, že si se mnou hrála má představivost zkombinovaná se silnou vírou. Ovšem na druhou stranu, je to v rámci téhle výpravy již druhé znamení. Snad mi ukazuje cestu. Nebo varuje? Draku, stůj při mně.

Když zblízka hledím na strukturu, přepadne mě touha se toho objektu dotknout. Musím. Poblíž míst, kde zmizelo tyrkysové oko, leží nyní má dlaň. Ať už vnímám dotekem cokoli, zavřu oči a pronesu modlitbu za ztracené, navrátivší se z dálky. Za ty, jež i jejich vlastní krev oplakala, neboť byli pohřešováni příliš dlouho. On tu jistě leží dlouho. Předlouho. Ať už je to obyčejný kmen nebo snad zkamenělý tvor zarostlý napůl v zemi.

Pak si užiju pohled na oblohu a nechám paprsky chvíli laskat mou tvář, než se zadívám na déma.

"Tak, brachu, je čas jít. Tedy vzhůru k špici."

Je nesporný fakt, že vlci zaváhali. Asi si šli pro lehčí kořist. Ale jak moc mají hlad, to těžko posoudit. Podle vyhublého břicha prvního, který se ukázal víc než jako nejasný šedý stín a vystoupil z křovin, je to velký hlad. Přesto i on zase čumák i s břichem stáhl okamžitě zpět do keřů. Mají respekt. A vy, po jisté zkušenosti, čtete jejich chování snáz než otevřenou knihu.
Nakonec stačí přidat nějaké to dupnutí, cinknutí plochy meče o kámen a správně intonované zavrčení z vaší strany a vlci vás s oháňkami staženými mezi nohama vzorně velkým obloukem obcházejí. Možná si dojdou pro ježka, který už dávno zhruba tím směrem zmizel.

Nebezpečí se zdá zažehnané.

Pokud vám to nedá, a půjdete se podívat k "drakovi", jistě budete zaskočeni. Snad ne šupiny, ale ani dřevo. Snad ne úplný tvar draka, ale některá místa, na kterých ještě není čerstvá zemina ze zetlelého listí, jsou tak vytvarovaná, že to snad ani nemůže být samorost.
Materiál nejvíce připomíná staré, "zkamenělé" dřevo. A ve škvíře mezi oblouky očních víček. Nějaký temně modrý kámen vrostlý do kmene. Ale než se podíváte znovu, žádná mezírka mezi víčky není.

Obloha se znovu rozsvětlila, ale žádný paprsek říkají "Tady!" už se neobjevil. Jen obyčejná, ale nádherná hra slunečního svitu v hustě olistěných korunách stromů.