Na rušném místě
Ježek na Maecachovu řeč reaguje tak že potom co nám snědl ostružiny se vydá na útěk a když v křoví něco zašustí a zavrčí tak ježek svou rychlost kterou utíká zvýší. A mně se to přestává líbit protože to vrčení může znamenat vlka a kde je jeden vlk tam je jich více protože vlci loví ve smečkách.
A my už nejsme vlci ...
Les je hustý všechno je zde na sebe nalepené a mně dělá problém najít vhodné místo kde bychom si mohli odpočinout. Jsme v lese kde koruny stromů zakrývají slunce, v lese který snad nemá konec sice tu nenarazíme na duchy ovšem jsou i běžnější protivníci kterých bychom se měli obávat.
Jako třeba vlci ...
Byl jsem vlkem a tak vím jak vlci uvažují zvláště hladoví vlci, ovšem potom světlo ozáří prostor před námi a světlo padne na jeden kmen pokrytý mechem a dalšími rostlinami. Kmen který vypadá jako drak a dokonce to vypadá jako by se i pohnul? Maecach by v tom nejspíš viděl nějaké znamení ovšem já v tom vidím jenom zvláštní kmen.
Drak, to je jenom tím osvětlením a tvarem kmene. Nebo ne ...
Ne teď se musíme věnovat aktuálnějšímu problému který se směrem k nám blíží, vlci kteří spoléhají na svou převahu a na vidinu velké hostiny. Maecach se je rozhodne zastrašit tím že jím ukáže to co umí a i když vlci mu neporozumí snad porozumí gestům které tu dělá. A možná také ne přece jenom jsme jen dva.
„Pošlu, ale až je uvidím nechci plýtvat šipkami tím že budu střílet zbytečně do listí.“ odpovím Maecachovi a sáhnu po své kuši. Ovšem zatím nestřílím čekám až se objeví nějaký vlk, teprve potom vystřelím doufám že tohle a Maecachův postoj vlky odradí a půjdou si hledat lepší kořist.

Vlci! To je nemilé. Protože tady a teď jsou rozhodně ve výhodě. Je jich víc, znají terén, klidně si nás "načnou" a pak půjdou po čichu dokud nepadneme vysílením. Prokousnuté hrdlo bude už jen rána z milosti.

Ne, kamarádíčkové. Taky jsem byl vlkem a vidím vám až na dno žaludků. Zadarmo svou kůži nedáme. Tasím meč a máchnu jím dvakrát vzduchem. Je to dobré. Paže i zápěstí si ty pohyby pamatují. Hodiny a hodiny tréninku. Pomalé kroužení ocelí ve vzduchu a opatrnému přenášení váhy z nohy na nohu až k rychlému svištění ostří a takřka tanečním krokům. To se jen tak nevytratí. A tihle aspoň nejsou obří jako ten zbabělý ježek.

"Hej! Huš! Kšá! Vzdejte to, braši. Nebo budou vaše vlčata bez rodičů." Zakřičím na ně poslední varování.

"Dante, pošli jim do kožichu šipku z kuše. To by jim mohlo ukázat, jakou úctu by nám měli projevovat."

Ksakru, kde je Doniovanion, když jde o vlčí záležitosti?

A pak, stejně jako před chvílí, se zaleskne cosi mezi větvemi polozetlelého stromu. Kůra jako by se snad pohnula? Zdá se mi to nebo...

Draku. Velký a moudrý. Ty, Jediný, jsi tady a vidíš cestu, po které Tvůj věrný služebník kráčí. Možná poslední krok. Možná poslední služebník. Možná poslední naděje. Než všichni zapomenou, kdo dokázal už nejednou spasit svět.

V nitru cítím, že tohle by mohl být konec. Jindy jsem věděl, že budu žít. I když mě trefil duch. Ale teď, nevím, je tu nějaké zvláštní chvění, které ruší pohled na věci příští. Je jen teď a tady.

Tak bude tady klid?

Nevypadá to tak. Ježek zděšeně a až příliš tupě na to, aby snad byl, stejně jako jezevec, moudrým, s člověkem komunikovat schopným zvířetem, ukázal záda, jakmile jste se přiblížili. Zatímco kolébavě utíká, kdesi podél skály dál vaším směrem něco zašustí. A zavrčí.
Intenzita ježkova úprku se tím nečekaně zvýší. Není tak pomalý, jak se zprvu zdálo.

Les je tu dost hustý, stromy jsou nalepené až na skály a vidět je sotva několik metrů. Jen kolem potoka se najdou místa, kde porost není keř na keři, větev na větvi. Na jednom takovém jste měli v plánu si odpočinout.

Jen se to jaksi zatím příliš nedaří. Koruny stromů, které zcela zakrývají oblohu, se náhle rozsvítily jasnější zelení - to nějaký mrak jistě uhnul slunci z tváře. Ale oba spatříte jasný paprsek, který projde tenkou skulinou v listoví, který jako zářící tenká zlatá linka jasně označí směr, kterým pokračuje pohyb vašich hlav a očí. A ty se zastaví zde:



Jenže slunce zase spadne do mraků, ten mámivý okamžik končí. A do toho všeho sílí vrčení, a hned několik šedočerných vlčích těl se plíživě blíží..

Další setkání se zvířaty
Ať už je to na tom stromě kdokoliv tak tak přitom dělá velký rámus, taky zvuk který uslyším jsou křídla? Pak se ozve že ten kdo nás celou dobu sledoval nebyl nějaký zvěd nebo lapka, nakonec se ukázalo že to je sova. Mně a nejspíš i Maecachovi se ulevilo protože se mi nechce bojovat s někým kdo si na nás číhal i když by byl sám.
Ovšem vzhledem k tomu že my jsme dva by tam rozhodně nebyl sám.
Mohl (mohli) to být někdo kdo se rozhodl že si přilepší stranou od míst kde se vyskytují duchové i když je otázka kdo by cestoval tak daleko pokud by nemusel.
Ne že bych se tím teď musel zabývat, zdálo se mi to nebo ne, ale nebyl v tom sovím vyjadřování něco jako posměch?
A potom se ozve mlaskání a u našich ostružin se objeví obří tak půl metrů velký ježek který si na nich začne pochutnávat.
Ano na naších ostružinách ... Vážně velký ježek.
A z jeho vyjadřování to zní že mu ostružiny skutečně chutnají. A Maecach se s tím obřím ježkem vydá hned vybavovat na což reaguji tím že protočím oči.
„On ti neodpoví, také bych ti chtěl připomenout že budeme potřebovat najít nějaké zvíře pokud máme mít nějaké jídlo.“
Obejdu Maecacha zatím co s ježkem mluví ovšem zatím po kuši nesahám. Uvidím co má Maecach s ježkem v úmyslu, tento ježek možná nebude obyčejný už vzhledem ke své velikosti a svému vyjadřování.
I když pečeně by to nemusela být špatná dal bych pokud by to bylo možné přednost něčemu méně pichlavému.

Když se ze šmíráka vyklube (ne)obyčejná sova, vlastně se mi dost uleví. Znaven několikahodinovým přesunem v nelehkém terénu a ještě po dlouhé rekonvalescenci, nechtěl bych se teď konfrontovat s nějakým lapkou z divočiny. Natož kdyby tu měl kolem kumpány.

Takhle jsem částečně zklamaně, napůl fascinovaně hleděl za vzdalujícím se opeřencem. Když se od našich odložených věcí zvou mlaskavé zvuky. No, no to snad, já bych se měl nejspíš štípnout, jestli se mi to nezdá. Ovšem po jezevci už se asi není tak docela čemu divit. Hodím okem po Dantovi, jestli vidí to co já. I on dost konsternovaně zírá směrem k naší bývalé zásobě ostružin. Zdá se mi to nebo sahá po kuši?

Nápad to není špatný. Přeci jen, těch ostružin bylo sice dost na výbornou svačinu, ale oběd to nenahradí. A takovýhle řízek bude mít aspoň trochu toho masa, ať už ježčí chutná jakkoli.

Jenomže tu mi přijde, že jak sova, tak ježek měli ne tak docela zvířecí hlasové projevy. Co když, stejně jako jezevec, jsou inteligentní víc než "obyčejná zvířata"? My sami jsme strávili několik dní jako vlci! Nebylo by fér tohoto tvora bez vážného důvodu odpravit. Proto zvednu ruku a zastoupím démovi střelecké pole.

"Hola, příteli. Jsme rádi, že ti naše ostružiny chutnají. Nasbíral je pro nás sám jezevec. Nechává se pozdravovat a ptá se, jak se ti daří."

Zvíře, kam se podíváš

Poměrně strašidelné zvuky se ozvou z hustého větvoví. Váš pronásledovatel, špeh, nebo co je to, v každém případě ztěžka zapleskal křídly, aby se následně vzhledem k nadělanému hluku překvapivě lehce vznesl do vzduchu, až kamsi nad korunu stromu.
"Ejchuchů, duchuchů! Huhů!"

Zakrouží jednou, druhý oblouk už je velmi vysoko na obloze. Takže sova. Nemá ovšem tímto podivným výstupem být všemu konec. Ve vašich na chviličku opuštěných ostružinách si bez ostychu smáčí čenich obrovský ježek! Je tak velký, že vám sahá skoro ke kolenům a přes půl metru dlouhý!

Jeho mlaskání chvílemi prodchne cosi jako "Mňam" a "Mlask" a "Hmmm, hmmm"....

Terén je víc hornatý než lesnatý. Stromky jsou čím dál zakrslejší. Tím spíš si člověk pěkného vzrostlého stromu prostě všimne.

Dante milostivě zastavil a já zjistil, jak mě pálí na plicích. Takhle se zadýchat po pár mílích? Nicméně ztracená kila jsou znát. Jen kdybychom nebyli tak zesláblí!

Dém se chopil příležitosti a vytasil se s přímou otázkou, která mu zřejmě už nějakou tu dobu vězela v hlavě.
Tak černé zlato tě zajímá? No, má proč.

"Vzpomínáš na ten sen, o kterém jsem ti vyprávěl ještě tam v jeskyni? Najít pramen je naprosto nevyhnutelné, jestli chceme zachránit Eghan. A jak sám víš, je to poslední lidská výspa. Jestli padne... bude pustina úplně všude."Ačkoli možná to by podobným přírodním typům jako démové byl vítaný vývoj událostí. Kdo ví.

Ostružin už mnoho nezbývá, když si náhle oba vyměníme pohledy. Ten habr! Bez dalšího otálení se vrhnu nejkratší cestou pod strom. Musím ale kvůli tomu oběhnout menší skalisko. Dante to vzal hbitě z druhé strany. Jen co jsem pár sáhů od kmene, opřu si jednu ruku o jílec meče a pohlédnu do listoví.
"Víme, že jsi tam! Koukej pěkně slézt dolů a řádně se představit. Neublížíme ti, pokud tedy nejsi duch. A to nejsi, že ne?"

Vzhůru na cestu
Vyložili žili jsme si jezevcovu pozornost a péči jinak stejně jako jeho úsměv neznamenal radost že nás vidí, ale spíš to že se o nás nemusí starat, ovšem i tak toho pro nás udělal víc než dost.
Zažily jsme něco co málokdo zažije a to nemyslím jen to že jsem přežily útok duchů, rozhodně budeme mít o čem přemýšlet.
Vydám se tedy pro svoji výbavu podobně jako Maecach i já si doplním svůj měch s vodou a Maecach se potom rozhodne že právě tohle je vhodná příležitost se rozezpívat. Budiž každý reagujeme jinak na to že jsme naživu a bez vážnějšího postižení jinak a i jezevec se zastaví a počká než Maecach dozpívá a teprve potom odejde.
Sbohem, nemyslím si že se ještě setkáme on má svůj život a my máme před sebou svou cestu.
Jeskyně kde se o nás jezevec staral je součástí několika kilometrového výběžku který vede až k samotné stěně a právě podle této stěny nás vedu. Jdeme a aspoň já jsem nadšený, tedy víc nadšený teď zase já mám chuť si aspoň zapískat nějakou veselou písničku.
Přežili jsme setkání s duchy abychom o tom mohli vyprávět to se podaří jen málokomu.
A taky jsme zažily něco co nám nebude nikdo věřit ani my bychom tomu nevěřily kdyby nám to někdo vyprávěl. Přesto se však rozhodnu Maecacha zeptat na něco jiného co jsem slyšel před odchodem z Erghanu.
Teď se na to můžu zeptat protože jsme tu jenom sami dva. Navíc na začátku nebyl čas, na začátku jsem si taky myslel že to je nafoukaný panák.
Ne že by to Maecach poznal přece jenom to co si myslím je jenom a pouze moje věc.Navíc spolu půjdeme nějakou dobu a tak nepomůže když bychom se pohádali hned na jejím začátku.
„Slyšel že máme najít nový zdroj černého zlata protože ten pod městem se vyčerpal.“
Každý vám řekne že to není možné, ovšem proč by potom snižovali napětí u věží.
Nevím jestli mi to Maecach odpoví nebo o tom bude něco vědět ovšem Erghan je daleko a já musím myslet na jiné věci jako třeba kde opatřit další zásoby. Ostružiny nám dlouho nevystačí a tak na mně bude ulovit nějaké zvíře ať máme maso. Nakonec se však o své přihlásí únava i když už máme dost sil na to abychom mohli odejít z jeskyně tak nemůžu nasadit takové tempo jako předtím, na to si budeme muset ještě nějakou dobu počkat než budeme moci jít tak rychle jako v prvních dnech pochodu.
„Dobře tady si na nějakou dobu odpočineme.“rozhodnu se u jednoho potůčku, je to vhodné místo kde se můžeme napít a přitom ušetřit vodu ze svých vaků. Sotva se však usadíme tak si všimnu blízkého habru na kterém někdo sedí a pozoruje nás.
„Asi bychom se tam měli jít podívat, ale měli bychom si na něj dá tpozor.“
To zda Maecach tasí meč nechám na něm, já nechám batoh na místě abych byl obratnější a s dýkou se blížím ke stromu opačným směrem než Maecach, jeden musí být obezřetný protože nevíme jaké má úmysly.
A duchové nejsou jediní kdo dokážou být nebezpeční.

Jezevec na chvilku zastavil, když zaslechl Garkinenův zpěv. Neotočil se, ale posledních pár veršů postál, než definitivně zmizel vašim očím z dohledu.

Jeskyně, kde jste nocovali, je součástí mnohakilometrového výběžku hor, který padá a padá, až u samotné stěny je jen pár stovek metrů vysoký. Podél této linie tedy, drže se skal po levici, vás s jistotou Dante vede. Jdete s nadšením, je opravdu příjemné jít po svých, být živí a myslící.
Přeci jen vás ale rychle dožene únava. Ne, kilometry ještě chvíli nepůjde polykat po desítkách jako v prvních dnech pochodu. Ale jednu desílku už zhruba máte za sebou.

A tak Dante zavelel u chladného bublajícího potůčku odpočinek. Hodinu, dvě? Podle pocitu?

Než stihnete posvačit první ostružiny, domluvit se, co dál, ať už jde o další cestu nebo jídlo, přistihnete jeden druhého, že sledujete nedaleký habr. Někdo na něm je. Někdo vás sleduje.

Na to, jak starostlivě o nás jezevec pečoval celou tu dobu, teď pěkně otočil a dal nám jasně najevo, že zas tak kamarádský není. Spíš takový... jezevec.

To neumenšuje můj vděk a neskonalý údiv nad tím, že taková bytost vůbec existuje. A tak když posbíráme své věci z truhly, doplníme vodu z jeskynního pramene a chystáme se k odchodu, ještě se otočím, polknu slinu a s pohledem upřeným na jeho siluetu v šeru se rozezpívám:

"Byl to náš druh, to byl, jen s ním si každý rád připil.
Své břímě nesl sám, to nes, a pod tou tíhou div nekles.
Překonal hory sám, jen sám, pohléd ke všem výšinám.
Získal v dáli vzácnost - svatou růži.
A Drak mu za ni vrátil o trny probodanou kůži.
Tu kůži
Teď nosí
Medonosý
Ó, Medonosý." [/b]

Co naplat, je to píseň o medvědovi. O jezevcovi zkrátka žádnou neznám. I tak jsem si říkal, že by mu mohla být svou tématikou i náladou blízká. Především jsem tím chtěl vyjádřit poděkování a požehnání skrze Draka. Víc udělat nemohu. Dlaní přejedu vlys na své hrudi a mírně se hlavou pokloním. Nato se otočím a vyjdu z jeskyně.

Zde už čeká Dante, který se zdá svěží a natěšený nasadit opět to svoje zběsilé tempo.

"Týden cesty, říkáš? Tak prosím, jen veď."