Je čas odejít
Nakonec nám jezevec vysvětlí že Maecach měl pravdu i když nejspíš jen částečně. Doniovanion ukryl našel duše ve vlčích tělech, jezevec polituje vlky protože my jsme nejspíš cizinci. Jezevec je z něčeho naštvaný a mám pocit že za to můžeme my.
Tohle nebude laskavý hostitel i přes to všechno co pro nás dělal si připadám jako nezvaní hosté.
A brzy se můj předpoklad potvrdí když jezevec zmíní že dlužil Doniovanionovi nějakou službu a tak nám pomohl v době když se naše duše vrátily zpátky do našich těl a také při následné péči než budeme dost silní abychom mohli odejít.
A ten čas právě nadešel i když co bychom mohli chtít víc.
Stejně bychom odešli protože jsme zde ztratili mnohem víc času. Tedy nevím kolik, ale také už nyní vím že jsme urazili mnohem větší kus cesty než kdybychom normálně měli šanci vůbec urazit.
Takže čas je na naší straně.
„Jsme tak den cesty od Ohnivé strany světa a přibližně týden cesty ke špici.“poznamená a protáhnu se.
„Myslím že můžeme vyrazit teda já můžu.“dodám potom a vrátím se do jeskyně pro mé věci. Náš laskavý hostitel se o nás staral dokud musel a teď je čas odejít.

"Vlk muž zachránil vaše duše." Jezevec se zatváří jakoby se soustředěně mračil. Možná přemýšlí. "Strčil vás do vlků. Chudinky." Koho myslí? Vás nebo vlky? Dle tónu jeho hlasu vlky. Možná i trochu zavrčel? Ten podtón je pro Danteho i Maecacha, kteří oba mají dost zkušeností z jednání s lidmi, varovný. Jezevec na vás půsoví naštvaně. A můžete za to vy. Na druhou stranu, tohle není člověk. Je to jezevec. Možná se takhle chová běžně. Co ten úsměv před chvílí?

"Nebýt vlka muže, nepomohl bych vám. Ale dlužil jsem mu službu. Uchránil jsem vás před šílenstvím průhledných po návratu do mužích těl. Už jste dost silní. Seberte si své věci a večer ať vás tu už nevidím." Sjede vás přísným pohledem a překvapivě rychle odchází kamsi do hloubi lesa. Tak teď už se dá snadno pochopit i jeho prvotní úsměv. Třeba měl jen radost, že už jste v pořádku natolik, abyste vypadli.

Dante svým démským instinktem tuší, že jste ve vlčích tělech urazili obrovský kus cesty - a ideálním směrem! Ani přes čas ztracený odpočinkem u jezevce, i kdyby to byl týden, byste takovou vzdálenost neměli v lidských tělech šanci překonat. Jste nanejvýš den cesty od Ohnivé strany světa a pak přibližně týden cesty ke špici. Cíl cesty. Zásilka doručena. Pak už se jen vrátit do Eghanu a sebrat peníze. Nebo bude všechno jinak?

Setkání
Maecach se pustí do vysvětlování toho co se nám vlastně stalo a jak jsme se zde vlastně ocitli. Jsou to sice jenom jeho úvahy ovšem dává to smysl. Ovšem pokud se máme vrátit do divočiny musíme zesílit zatím nás stálo hodně síly jenom sem dojít. A protože se cítíme pořád unaveni tedy aspoň já vrátíme se opět na svá lůžka a ponoříme se do spánku. Když se probudím jdu se vymočit nebo si vezmu něco ovoce a jdu si opět lehnout, jednou si všimnu jezevčího muže podruhé ucítím vývar který potom vypiju. Spát musíme protože musíme nabrat síly ovšem jak dlouho tu už jsme, hodiny nebo dny?
Ne že by to v současném stavu bylo důležité.
A jednou přijde doba když se mi už nechce spát, cítím se dobře a i můj krok je jistější tak se obléknu a vyrazím z jeskyně. Moje oči si odvykly světlu tak je pro mě jasné i tohle světlo když právě svítá. Náš jezevčí hostitel je právě venku a Maecach se ujme slova.
„Já jsem Dante, děkuji vám že jste se o nás postaral.“
Také se posadím a taky si vezmu nějaké ostružiny než řeknu.
„Víme že nás zasáhl vlk a potom si pamatujeme jak jsme byli vlci. Vážně jsme byli vlky abychom pro duchy nebyli zajímaví? Jak jste to dokázal?“
Protože Maecach se už na většinu zeptal tak se já zeptám aspoň na tohle.

Takže nic z toho nebyly bludy ani sen. Opravdu se o nás staral jezevec. Velký mluvící jezevec. Tak dobrá.
Rozhodnu se mu uctivě poklonit a představit se svým celým jménem.

"Dlužíme vám více než poděkování... pane. Mé jméno je Maecach Garkinen. Tohle je Dante."
Jen krátce se odmlčím, abych sledoval jeho reakce, budou-li postřehnutelné. Číst v obličeji zvířete je pro mne obtížné.
Nečekám, že se hned představí, pokud vůbec. S povděkem od něj přijmu balíček ostružin a pokračuji.

"Vy jste o nás pečoval. Ale snažně vás prosím, vysvětlete nám, co se vlastně s námi stalo? Máme jisté teorie, také vzpomíny, ale velmi zmatečné. Jak jsme se tu ocitli a co se nám stalo? Zasáhl nás zřejmě duch, že? Víc si přesně nevybavuji. Jen matné záblesky vlčíma očima. To Doniovanion nás sem k vám přinesl?"

Pokud nás přímo nevyzve, abychom s ním někam šli, usednu do trávy. Nepotřebuji už odpočívat. Ale mám velkou touhu tomu všemu porozumnět.

Záhy i mluvení unavuje tak, že jen natáhnete svá těla zpět na lůžka a ta se ponoří do spánku. Zatímco Dante spí jako špalek, Maecachem to všelijak šije a kroutí. Ten sen ho trápí. Ne že by se opakoval, ale ať se mu zdá, co chce, vždy je na konci záplava duchů a nebo strážných, kteří udělají tlustou čáru tu za obyčejnou procházkou po lese, tu za obchodováním na trhu, tu za opravou střechy činžáku.

Spánek již není tak hluboký, takže tu a tam procitnete, abyste se došli vymočit a zobli si další trochu ovoce. Konečně i Garkinen usne klidně a bez rušivých vizí. Těžko říci, kolik uplynulo hodin či snad dní. Někdy, když se proberete, spatříte siluetu jezevčího muže, ucítíte vůni hořícího dřeva a vývaru, uvědomujete si, že sedíte a pijete z misky teplou polévku, jindy je jen hluboké ticho a tma, rušené pouze tichým klokotáním podzemní říčky.
Když se pokusíte jezevce oslovit, nikdy neodpoví nic jiného než: "Spi, spi."

Až se konečně proberete ve stavu, kdy modřiny už téměř nebolí a hlavně sami sebe pohodlně unesete. A cítíte to tak, že byste měli vyrazit do světa - ven z téhle jeskyně a třeba hned a celé dny chodit nebo bojovat nebo něco vyrábět - zkrátka něco dělat - cokoliv!

A sotva vyjdete ven a zvyknete si na oslňující jas slunce, které ve skutečnosti je zatím velmi slabé a teprve vychází, spatříte svého hostitele, kterak právě zahání sovu. "Koukej letět spát!" Umí říct něco jiného? Ale jistě, přece zaháněl vlky.

Sova odletí a jezevec zvedne ze země u svých nohou zašlý šátek svázaný do uzlíku, špinavý temně fialovou štávou. Trochu se zarazí, když vás spatří. Potom se ale, jak to jen převážně jezevčí tvář umožňuje, usměje, přijde blíž a podává vám uzlík.

"Ostružiny, dejte si!" pronese mlaskavým basem.

Konečně jsme se do té truhly dostali. Cítil jsem se jako králík v kotci, ze kterého by mohl jednoduše pláchnout. Stačí vytáhnout ten drátek z oka. Jenže králík toho není schopen.

Hledíme na své věci. A zas cítím zvláštnost celé téhle situace. Kdo tohle připravil?

"Vlčí muž nás sem přitáhl. Na improvizovaných nosítkách. Vláčel nás drsným terénem a nebral si servítky. Zřejmě kvůli času. To proto jsme tak dobití." Přikyvuji Dantovým závěrům. Vždyť tam někde v hloubi oba víme...

Obléct si halenu je úkol na celou směnu, takřka dvě. Kalhoty už prostě nezvládnu. Ne teď. Zůstanu v podolcích. Přejedu rukou jílec svého meče a s námahou si jej položím do klína. Hladím čepel na svých stehnech a pozoruji odlesky světla svíce.

"Bude patrně třeba si počkat, až se vrátí náš´hostitel´. Kdo jiný by nám měl vysvětlil, co se s námi doopravdy stalo? A co můžeme od svého současného stavu očekávat. Já tedy doufám v brzké zlepšení, jinak se do té divočiny tam venku vrátit nemůžeme. To by byla sebevražda."

Opřu se o meč a vstanu. Zahledím se k východu z jeskyně, zda neuvidím jinou siluetu nežli medvědí.

V jeskyni
Maecach má pravdu duchové hledají inteligentní oběti, tak poslouchám jeho další vývody. Dává to smysl museli jsme se stát vlky abychom byli pro duchy nezajímaví zatímco náš zachránce přenese naše těla.
Ale kde jsme se tak zřídili?
„Možné to je, ale kdo nás to vlastně zachránil? Doniovanion? Myslíš si že to co se nám stalo opravdu dokáže?“
Nejsem si jistý, možná to byl někdo jiný. Vzpomínám si že jako vlk jsem viděl někoho jiného než ta dotyčná osoba vlky odehnala.
„Myslím že jsme byli ve vlčích tělech, naše vlastní mysl byla ukrytá a pouze až nakonec když jsme byli poblíž tohoto místa se začala drát na povrch.“
Museli jsme být pro duchy nezajímaví protože dotyčný asi neměl dost sil duchy odehnat. Ale co nás tak zřídilo? Pak přestanu přemítat protože až se někdo objeví tak budeme mít dost příležitosti se ho na něco zeptat, ale zatím vstanu do kleku a pomalu se přesunu k truhle. Uvažuji zda mám použít magii proti zámku ovšem vím jak to dopadlo naposledy a tak pomůžu Maecachovi otevřít zámek běžným způsobem. tak jak mi to mé třesoucí se ruce a nedostatek světla umožňuje. Nakonec se nám společnými silami podaří truhlu otevřít a já jsem překvapený tím co hned navrchu uvidím.
„Podívejme,myslím že bychom se měli vybavit.“

Nedostatek světla, sil, koncentrace a, jak Garkinen správně pojmenoval, divné otevírání.
Smrtící kombinace.
Po chvíli se ale truhlu otevřít přeci jen povedlo. Kromě různých hadrů a zejména obří zásoby svic tam jsou - pěkně hned navrchu - i vaše věci!

V jeskyni
Pomalu přežvykuji ovoce a poslouchám to co mi Maecach říká.
„Chápu to i já se cítil lépe, ovšem neznám nikoho kdo přežil útok duchů aby o tom později mohl vyprávět.“
Vybaví se mi jak přemýšlím o své ruce, to gesto bylo zbytečné pokud jsem neměl ruku nabitou magii nebo na ní neměl stříbrné drápy.
„Ano byli jsme vlky, ale proč? A kdo nás vlastně odnesl? A co se stalo pak?“
Vím že mi Maecach na ty otázky neodpoví ovšem musím je položit. Otázkou také je kdo nás tak zřídil, duchové těžko ti z vás vysávají život ovšem není to fyzické, proto nejdou po zvířatech protože je přitahují pouze inteligentní bytosti.
Ne že by vlci nic neznali ovšem vlci se řídí pouhými pudy.
Budeme muset počkat až se náš hostitel vrátí s potom se teprve můžeme začít ptát. Maecach se potom vydá k truhle a i já bych se tam vydal ovšem pořád v sobě necítím dost síly.
Také jsem zvědavý kde se ocitla naše výbava.