"Jak se cítím?" Pomalu a zamyšleně sjedu pohledem po svém modřinami pokrytém nahém těle.

"Už mi bylo i líp." S námahou se přizvednu, abych si také nabídl malé sousto. Pomalu přežvykuji. Vráska na čele ne a ne zmizet.

"Není to ani tak fyzická bolest, jako podivný pocit prázdna tam někde uvnitř. Chápeš? Asi to bylo tím... duchem. Zasáhl mě. Už jsem s tím pak nemohl vůbec nic dělat. Moc si toho nepamatuji. Jen útržky. Ano, vlk. Byl jsem vlk. Tys byl ten druhý, to dává smysl. Tedy... co tady dává, u Draka, smysl?" Cítím se hloupě. Horší by to bylo, kdybychom na tom nebyli oba přibližně stejně. Také jsme prožili to samé.

Nejhorší ze všeho byl ale ten sen. Nemohu na něj přestat myslet. Mračna duchů, celá stěna, sžírá pomalu ale jistě město i s jeho obyvateli. Takovému náporu se nelze ubránit.

Trochu se mi podlomí nohy. Ale je to "jen" chvilková slabost. Rychle se seberu a s bolestivými úšklebky a občasným sykotem se přemístím k truhle.
Jsem zvědav, co nám tu jezevec nechal.

V jeskyni
Naštěstí ten medvěd o nás nejevil zájem protože v současném stavu bych na něj byl schopný akorát vypláznout jazyk. Ano sice jsem řekl že musíme jít, ale v současném stavu toho nejsem schopný i kdybych věděl kam máme jít. Všimnu také dřevěné truhly pak mně však zaujme spíš miska s ovocem a a džbán.
Co se stalo? Kdo nás našel a přivedl sem a co ty sny o tom že jsme byli vlci?
Teď tu není nikdo koho bych se na to mohl zeptat a já v sobě nemám dost sil na to abych se ho vydal hledat. Vydám se tady k džbánu ve kterém je voda a nějaké lístky ovšem já jsem moc unavený na to abych zjišťoval co to jsou za lístky.
Ale chutná to dobře ...
Džbán nahnu protože si nevěřím dost na to že bych ho udržel a potom se přesunu k misce s ovocem. Maecach něco říká a já zatím jen sedím a sbírám síly.
„Ano přežili jsme se setkání s duchy ovšem kdo nás sem přinesl?“
Položím nakonec tuhle otázku i když nečekám že mi na něj Maecach odpoví, přesto my dva jsme přežili zásah duchem abychom o tom mohli vyprávět.
Kdo může něco takového říct?
Přesto mám pocit že jsem skutečně na něco zapomněl ovšem co to je? Na tohle nepřijdu nebo aspoň zatím ne a tak položím otázku na kterou mi může Maecach odpovědět.
„Jak se cítíš?“

Dante jen v chabém náznaku zkusí znovu zvednout hlavu, než se z polohy v kleče převalí na bok. Nakonec se ale znovu zvedne a přinutí se dolézt k míse s ovocem.

S každým soustem vnímáte, jak do vašich těl proudí nová síla. Jistě, chvíli to potrvá, ale jste zpět. Člověk a dém. Živí. Myslící. Kdo se něčím takovým může po zásahu duchem pochlubit? Přesto zůstává někde vzadu v hlavě pochybnost. Pocit, že jste na něco zapomněli. Jenže na co?

Stočím pohled od východu z jeskyně k palcům svých nohou. Tak medvěd... Proč mi srdce ani nezačalo bušit rychleji? Jsem fatalisticky smířený se vším, co se děje. Nemám sílu utíkat, tak na co panikařit. Je lepší odevzdat se osudu. Co se stalo předtím, jako by mělo jiný rozměr. Jenže to se řekne, udělat za svým životem znenadání tlustou čáru a kdesi v jeskyni začít znovu. Kdepak, to není jen tak.

Světlo svíčky napomáhá v orientaci. Jako první ovšem shledávám, že mé údy jsou krom podlitin především značně vyhublé. Svaly se zmenšily. Tuk se ztratil docela. Zabalen do deky se pokusím také hrdinně postavit na nohy. Jde to, ačkoli to není bezbolestné. Slabé nohy se během chvilky rozklepou. Rozeznám celkem jasnou siluetu sedícího déma.

"Myslím, že ten chlupáč dal před našimi tuhými kostmi přednost naší svačině. Nebo alespoň té masité části. Je tu ještě ovoce, zdá se. Kdepak jít. Měli bychom něco sníst."
Za pomocí opěrek v podobě kolem ležících balvanů a stalakmitů se dobelhám k plochému kameni s občerstvením. Začichám, ale čmoud ze svíčky veškeré pachy přebíjí. Je tu něco bobulí, asi borůvky a maliny, pár pláňat a zvláštní pokroucené kořínky.

V džbánu je... voda. Jsou v ní však nějaké lístky. Dante bude vědět. Mě je to jedno. Přiblížil jsem svá ústa k džbánu. Jen ho nakloním. Bojím se jej zvednout, abych ho v zápětí neupustil a nerozbil. Zajímavé. S prvním lokem se mi poněkud rozjasní mysl a pocítím i nečekaný příliv energie.

"Páni. Tohle jsem potřeboval. Lepší než náš poslední čaj v Eghanu." Jakmile jméno města vyjde z mých úst, vrátí se obrazy ze sna.
Zamračím se.
"Měl jsem... sen. O lidech. O městě. Jeho zdech. A byli tam duchové. Hrozně... moc... duchů. Duchové..." Nemůžu dál mluvit, protože mi někde v nitru železná ruka sevře srdce a stiskne, takže mám pocit, že pár tepů vynechalo.

Vteřiny ubíhají. Jedna, dvě, deset. Draku dík, že ta obluda o vás nejevila zájem. Po medvědově odchodu vyniká tichounké šplouchání říčky či potůčku. Svíčka krátce zaplápolá jasněji a osvětlí vaše improvizované lůžko a blízké okolí. Hned u něj je plochý kámen, na kterém stojí džbánek a miska s něčím.. ovoce? Snad. Svíčka stojí u stěny, která je hned za oním plochým kamenem. Také je tam menší jednoduchá dřevěná truhla.

Těla bolí hodně, ale postupně je stále jasnější, že nejde o nic vážného. Jen spousta a spousta modřin. Ošklivé podlitiny v podpaží, přes pánev a kolem kotníků. Otlačené pruhy jako od pevně utažených provazů. Možná byste marně hledali kousek kůže, který by neměl nádech žluto šedých až tmavěfialových podlitin. Ale není tu dost světla, abyste to ověřili.
Dante má navíc natažené vazy v kotníku. Je to při došlapu znát a bude to chtít pár dní špatně nešlápnout, aby se zranění nezhoršilo.

Člověk a dém. Veliká tmavá jeskyně. Voda, bolest a mnoho nevyřčených otázek.

Vrátit se zpátky pod deku je štreka větší, než ke které jsem právě teď ochotný. Navíc vzdalovat se od vody... takový risk. Když zrovna dosednu na přijatelně pohodlný šutr, prostě zůstanu sedět. Necítím se ve své kůži správně - ta moje určitě tak nebolela - a nemůžu se zbavit dojmu, že mi něco schází, nebo naopak přebývá, nejspíš obojí...
"Měli bychom jít," vypravím ze sebe čistě ze zvyku. Jsou to slova bez významu a právě teď i úplně nesmyslná. 'Jít', tím jsou si všechna moje těla jistá, abych mohl leda až se budu ochotný pohnout. A to nejsem.

Mlaskání mi připomene jídlo, ale žaludek se dosud pere s vodou a není ochotný se pouštět do dalších akcí. Ale bude muset, to vím. Další povinnost v řadě. Jídlo a cesta. Pečlivě jsem si do nejhlubších hlubin své duše vštípil, co musím, i když nechci nebo nemůžu - příliš často cestuji sám, než abych se mohl spoléhat na cokoli jiného. Mráz, zranění nebo vyčerpání mohou snadno způsobit touhu prostě zůstat na místě a podvolit se klidu.
Možná ale jsem opravdu na konci něčeho...
Nebo já jsem to jídlo.
Víc mě vzburcuje pohled na medvědí siluetu, než ta pouhá myšlenka, musíme se bránit! Úplně bezděčně se v sobě pokusím vykřesat nějakou magii - au. Au au au! Zavřu oči a několika opatrnými nádechy se pokouším vydýchat. Nějak tam uvnitř nesedím dohromady, jako když si křivě zapnu košili.

Opřu se dlaněmi o zem a skloním hlavu.
Ještě chvíli...

Vaše zvuky zřejmě vyrušily mlaskavé zvuky, které na chvíli utichly. Je opravdu veliká tma a je malý zázrak, že jste bez nehody dorazili oba k vodě a případně zpět k loži. V jeho blízkosti, na první pohled skrytý kamenem, hoří malý plamínek tlusté svíčky, jediný slabý zdroj světla.

Z místa mlaskání se ozvalo zafunění, těžké, ale měkké kroky, které se vám obloukem vyhnou a míří k východu, který je také slaboulince vidět. Zdá se, že venku je buď krátce po setmění nebo naopak brzy před rozedněním. I neviditelné zvíře se cestou - kousek vedle vás - napije, než se líným krokem za neustálého funění odvalí ven. Jeho silueta u samého východu zřetelně odhalí medvěda.

Těžce oddychuji, hlavu zvrácenou nazad a oči hledí poloslepě vzhůru. Že by se mi to světlo prve zdálo? Možná ještě nějaký pozůstatek vlčích smyslů. Protože teď se marně rozkoukávám.

Sotva patrná silueta déma se, pro mě naprosto k neuvěření, zvedá na nohy a potácivě míří k vodě. Stejně, jako před okamžikem já sám. Jenže já se na rozdíl od něj plazil. Než se mu podaří se napít, jen divně chrčí a chroptí.

Když se konečně napije, vyjde z něj nějaké zasípání. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, byla to narážka na vlčí podobu. Byl to tedy on. Nemám sílu a ani náladu se ohrazovat, kvůli opomenutému oslovení, jaké by si vyžadovala etiketa. Koneckonců, po tomhle zážitku to postrádá veškerý smysl.

Hlavou mi víří myšlenky na to, co se vlastně stalo a proč jsme kde jsme. Jak to, že jsme tak strašně potlučení? Vždy když se vír přiblíží středobodu, roztříští se o neurčitou bariéru. Zbyde jen tupá bolest hlavy. Nejspíš nějaký samoobraný mechanismus mysli. Nebo prozatím něčí vůle chrání naši příčetnost a poznat pravý smysl nedávných událostí nám brání.

Jenže mi moc nejde to vzdát. Hlavně ten poslední sen byl prostě moc. Moc živý. Moc reálný. Moc neuvěřitelně uvěřitelný. Proč? Proč je zabíjeli jako mouchy? Jako červy? Jako obtížný hmyz. Copak by byli nebezpečnější než ona zeď duchů? Jak dlouho se mohou za hradbami udržet proti takovému nepříteli?

Uklidňuje mne jen to, že tam nejsem a nemohu běh věcí nikterak ovlivnit. A třeba... Třeba to byl "jen" sen. Nebo se to ještě nestačilo skutečně stát! Možná... Eh, zase ta bolest!

Opatrně si sáhnu na zátylek a nahmatám podlitinu jak polovice slepičího vejce. Au! Prudce zavřu oči. I to málo světla, které vnímám, je teď neskutečně řezavé.

Nezmůžu se na nic jiného než se soustředit na Draka. Cítím směs vděčnosti a odhodlání splatit mu tuhle záchranu. Když jsem si totiž konečně vzpomněl na toho ducha nad hladinou jezera, málem se pomočím.

Kdybych byl mrtvý, tak...
Je to jako hra. Totiž: jsem si skoro jistý, že dýchám. Obecná představa o smrti se s dechem jaksi vylučuje, ale nikdy před tím jsem (myslím) mrtvý nebyl, navíc si nemůžu vzpomenout na nikoho známého, kdo by se se svými zážitky z neživota podělil (dosti sobecký přístup), takže dech jako důkaz čehokoli vyloučím.
Potom se mě zmocní skoro hrůza. Co když náhodou... mrtvý nejsem? Nechci skončit ochrnutý na břehu jezera! Bezbranný a vlkům napospas... vlci, hmm. Ta spousta divných snů, kdo ví, co znamenala.
Další přijde na řadu pocit dosti vítězoslavný. Kdybych byl mrtvý, tak by to tak kurevsky nebolelo!
Nešťastně zakňučím, jenže ten zvuk je úplně špatně. Chtělo by to tlamu a čumák, a huňatou hlavu položit mezi tlapy. To by se to okázale trpělo, panečku.

Objev roku přijde vzápětí: určitě ledacos zjistím, když otevřu oči.
Víčka jsou těžká jako víka od rakve a kdo ví proč je pod nimi zadřený písek. Několikrát zamrkám a ten ohavný pocit se rozplyne... jeskyně. A někde blízko je voda. Jsem přikrytý dekou a někde blízko je voda a opravdu jsem byl mrtvý a někde blízko -
"Garkinene," zkusím říct. Nevadí, třeba to za chvíli půjde líp. Zatím si snad vzpomenu, o koho šlo. Měl bych tu být sám... nevím proč, vždyť je to hloupost. Ve smečce je všechno lepší. Ve smečce by mi teď někdo donesl vodu a vysvětlil mi, že za chvíli bude všechno lepší.

Posadím se a chvíli ten heroický výkon rozdýchávám. Pěkné. A dál? Něco si blízko podivně pomlaskává, ale dokud si nepochutnává na mně, je mi to jedno. Vidím vodu a tak se vydám na pouť za vodou. Asi víc lezu než jdu, co na tom, když je to správným směrem... i srdce mi tluče v tom správném rytmu, vlastně špatném, proč se chytlo místo vo-da - vo-da toho praštěného da-vo - da-vo?
Bohové, vy to vidíte.
Piju a voda padá do polomrtvého (ha, přišel jsem na to! ani živý, ani mrtvý!) žaludku těžká jako kámen. I tak přestanu, až když začne hrozit, že se po dalším doušku pozvracím. Voda je... skvělý. Nejlepší věc na světě.
Najednou zjistím, že tu nejsem sám.
"Hle, Špičaté ucho," řeknu. Hlas mi zní chraplavě i skřehotavě zároveň, málem ho nepoznávám. "Jako by ti vypadaly všechny chlupy." Uz z těch pár slov jsem udýchaný. Ale umím mluvit! Připadám si hrdě.

Nejspíš bych za normálních okolností v mžiku vytřeštil oči a prudce se posadil na místě, jako kdybych procitl z noční můry. Jenže toho nejsem schopen. Můj mozek tohle sice nařizuje, jenže tělo absolutně vypovídá službu. Trochu sebou škubne a jinak nic. Jen pošle ze všech možných míst zpět nespočet zpráv signalizující ohromnou bolest.

Víčka se navzdory celkovému vysílení lehce pootvírají. Přítmí je vítané. Dobře, takže vidím. Tmu prostupuje šedavá mlha - světlo. Někudy sem proudí. Společně se vzduchem. Pokusím se hlouběji nadechnout, což mi přivodí bolest v oblasti žeber a následně mě to rozkašle, takže to bolí ještě o poznání víc.

Mlaskavé zvuky však na moment ustanou. Můj kašel evidentně to něco zaregistrovalo. Proto ke mně proniká zvuk nový - tichounký šum proudící vody a žbluňknutí kapky dopadnuvší na vodní hladinu. S náležitou ozvěnou typickou pro jeskynní prostory. Takže jsme uvnitř. U toho... jezevce.

Rád bych něco řekl, ale mám tak vyprahlá ústa, že sotva odlepím jazyk od patra. Pít! Potřebuju pít. Hrozně moc.

Přetočím se s obrovskou námahou na bok a pak na břicho, což se neobejde bez bolesti, a to tak ukrutné, že se má tvář svraští do křečovité grimasy.

Orientace jen podle zvuků je těžká, ale oči již pomalu šeru přivykají a tak se mi potvrdí, kterým směrem se voda nachází. S vypětím všech sil, hnán pudem sebezáchovy, plazím se píď po pídi k tomu skalnímu pramínku či říčce. Stačí mi, když se dostanu ústy na dosah jakékoli vodní plochy.

I kdyby to byla jen kaluž, začnu hltavě pít. Zvláštní, jak se nyní málo liším od vlka...

Vlk! Byl jsem... vlk! To nebyl sen. Ne. To... Sen byl to druhé. Nebo nebyl? Tohle teď mysl vytěsní jako nejméně relevantní a bezprostředně životně nedůležité.

Následuje nový záchvat kašle. Málem jsem se v té trošce vody utopil! Pomalu, Maecachu, pomalu. Nemůžeš hned prolévat hrdlem litry, byť ti jich chybí mnoho. Tak znovu. Jen svlažit rty. Trochu ten rozpraskaný povrch olíznout jazykem. Zase ho zastrčit zpět do úst, aby se probraly slinné žlázy. Pak pomaličku polykat. A znovu. Bože, to je lahoda! A přitom taková bolest!

Dante. Bleskne mi hlavou. Byl to on? Ten "druhý"? Musel být! Pomalu se vrací vzpomínky, co bylo předtím.

Pokusím se opřít o balvan vedle tak, abych seděl. Spíš pololežím, ale to je v pořádku. Přikryji se dekou, protože se do mě dá jeskynní chlad a moje termoregulace se ještě zdaleka nevzpamatovala. Kus dál se válí podobná deka a zpod ní vykukuje plavovlasá hlava. Na moment mě zamrazí. Snad není... Zdálo se mi to nebo se teď pohnula? Úlevně vydechnu. Bude jistě chtít také napít. Rozhlédnu se bláhově, zda poblíž neleží něco, do čeho by se dala nabrat aspoň trocha vody.

V tu chvíli si uvědomím, že mlaskavé zvuky jsou stále přítomny.