Nový začátek

Spánek je neklidný a plný snů. Jeden z nich se vrací.

-----

Cesta a z obou stran podivně hranaté a pravidelné bloky skal s průrvami a otvory. Teď jednou z těch cest mezi skalami kráčí dav. Lidé. Dav nekráčí, utíká. Je cítit jeho strach. Lidí je tolik, že se na tu jedinou možnou cestu nevejdou, padají a zakopávají jeden o druhého, ti dole jsou doslova udupaní, už nemohou většinou vstát, ti vpředu se řítí dál. Náhle narazí na další bytosti podobné lidem. Jsou ale mohutnéjší a v jakési lesklé kamenné schránce a na konci předních tlap mají mohutné ostré tesáky či drápy. Mají velké desky, kterými vytvářejí zeď. Z té nechávají vykukovat jen ty drápy. Dav na ně naráží a nemůže dál. První vlna lidí je rozsekaná a probodaná, další se hrnou dál. Tolik mrtvých! Přeci není možné to všechno sníst!

Dobře známá Stará ulice, vedoucí do vnitřního Eghanu. Za strážnými, kteří se zoufale snaží zabránit lidem v dalším postupu, se pomalu zavírá těžká a majestátní brána hradeb vnitřního města. Je to poprvé po mnoha letech, co se zavírá, ale zjevně ji udržovali v dobrém stavu. Mezi štíty strážných spojenými v jeden začínají vzikat první mezery, pak už to jde ráz na ráz a obránci jsou mnohonásobným počtem útočníků zdecimováni. Jedni berou strážným meče a pobíjejí je, druzí chtějí využít volnou cestu a přes mrtvá těla běží dál. Je pozdě, ti nejrychlejší doběhnou k bráně přesně ve chvíli, kdy se zavře.

Lidé na stěnu, která zavřela otvor v té větší, kamenné stěně, buší, marně a bezúčelně sekají do mohutných kmenů, ze kterých je stvořená. Pak se většina otočí zpět k cestě mezi skalami, kudy přiběhli. Na konci té soutěsky je jednolitá masa duchů. Těžko říci, proč se jich lidé tolik bojí, když jsou sami dost velcí a nebezpeční. Je dobře, že vlky duchové nežerou. Z davu se ozývá mnoho zvuků. Vztek, zoufalství a některé další, specifické pro dvounožce. Teď přibyly zvuky bolesti. Z nebe totiž létají vraždící klacíky a zapichují se do lidí.

Na hradbách se objevili lukostřelci a začali nešťastníky, kteří se včas nedostali dovnitř, nemilostrdně střílet. Část prchla do blízkých domů, část padla, překvapivě početná skupina se vydává vstříc duchům. Hlučně zpívají píseň k poctě jakémusi bohu Markethovi.

-----

Stmívání je vysvobozením. Lovecké pudy získají navrch nad tím prapodivným lidstvím, které vás plíživě prostupuje. Radostně vyběhnete za zvuky lesa. Každý zvlášť, máte už dost těch "moudrých" pohledů toho druhého. Pár drobných hlodavců vám padne za oběť, víc netřeba, břicha jsou stále plná z včerejší žranice.
Se svítáním jako by vám na šíje někdo zavěsil závaží, které průběžně zvyšuje svou hmotnost. S nechutí se vracíte k jeskyni. Pokyn alfa samce byl ale jasný. Bylo by nerozumné jej neupolechnout. Přikrčení se setkáte v křoví, ze kterého jste sledovali naposledy "jezevce". Kouř je pryč. Člověk - jezevec někde uvnitř v jeskyni. Navíc se k jeskyni cosi s hlukem blíží. Srst se vám ježí hrůzou, očekáváte něco strašlivého a brzy se to potvrdí. Vidíte vaše bratry vlky, čtyři nejsilnější ze smečky, zamotané do nějakého divného čehosi.

Vypadá to skoro jak ten postroj na mostě u brodu.

Působí to tísnivě, vidět je takto spoutané. Za sebou pak vlečou to, co způsobuje všechen ten hluk a co ve vás vzbudí hrůzu ještě větší. Deska z větví, ke které jsou přivázaná dvě výkaly a močí páchnoucí lidská těla.
Teď již nezkrotnou touhu utéct nemůže zastavit ani největší vlk na světě. Pryč!

Ale to je moje tělo, nesmím utéct, chci ho!

Pryč!

Ne!

Z jeskyně vychází jezevčí muž. Přistupuje k vlkům a čímsi lesklým a špičatým trhá jejich pouta. Pak je jednoduchým gestem propouští a vlci vyrazí tryskem pryč.

Jenže vy namísto úprku společně s nimi zmateně očicháváte ta těla. Každý pěkně to svoje. Cosi se ve vás zlomilo a vy je nemůžete opustit. Jezevec (nakonec vypadá víc jako jezevec chodící po dvou než člověk podobný jezevci) táhne desku s těly dovnitř do jeskyně. Odevzdaně kráčíte za ním, nečekáte, že by vám je chtěl vzít a i kdyby, jistě by to nedokázal. Na jednom místě uvnitř jeskyně hoří několik tlustých tyček z vosku. Tentokrát je jejich vůně příjemná a konejšivá. Více vzadu v překvapivě rozlehlém jeskynním prostoru, jehož konec je v nedohlednu, je cítit směs vůní zejména sušených bylin.
Těla jsou vyklopena z desky na jakési trávou vystlané pelechy. Když zkusmo olíznete tváře těch těl, každý svého, stulíte se k němu do klubíčka. Je příjemně teplé, sálá z něj klid a pocit domova.

"Zmizte!" vykřikne nečekaně jezevec, který zatím zapaloval další svíci. Takovou tekutější, ve veliké míse.

Odpovíte nejvýše mrzutým ňafnutím. O co mu jde?

"No tak, vy blbečkové chlupatý, koukejte zmizet!" tentokrát tišeji, ale velmi výhružně zavrčí. Když se stále ani náznakem nemáte k odchodu od svých těl, odsune plochý kámen, vedle kterého stojí. Ihned ucítíte divný bažinatý zápach. Jezevec sáhne po svíci.
Blaf, plamen jako dům!! To už vás donutí vyskočit na nohy! S vrčením uděláte krok k němu. Jestli vám nedá pokoj, prokousnete mu třeba hrdlo! Chvíli čeká, začínáte se uklidňovat, když v tom znovu pohne svící nad otvor, ze kterého jde ten smrad.
"Uáááááááá!!!" hrozivě zařve a zadupe a zmizí za stěnou ohně. Plamen je tentokrát mohutnější a všude kolem vás. Pryč od toho mocného čaroděje! Pach vlastních spečených chlupů vás konečně probouzí. Co tu vůbec pohledáváte? Popálené čenichy vás konečně vysvobodí ze spárů té ohavné jeskyně, těch hnusných polomrtvých lidí, rozkazů Velkého vlka. Jste vlci, jak mají být, svobodní, silní, chytří a společenští. Rychle za smečkou! Domů!

Konečně vidíte lidskýma očima. Vlci peláší pryč a mizí ve světle u východu.




Cítíte strašlivý puch, váš vlastní, slabost, suché rty a velkou bolest. Au! Já chci být raději vlkem!
"Ššššššššššššššššš!" Konejšivý hlas za vašimi hlavami vám zavírá zvědavé oči. "Ššššššššššššššššš." A ještě několikrát. A skaždým dalším ššš jste klidnější a méně vnímáte svou bolest. Náhle se cítíte zcela v bezpečí a záhy upadáte do spánku, hlubokého a klidného.

Když se probudíte tentokrát, je úplná tma. Ležíte na trávou vystlaných lůžkách. Už nepáchnete jako předtím. Jste nazí a přes sebe máte tlusté přikrývky. Těla vás bolí stále, jsou samá modřina, extrémně zesláblá, ale jinak, snad, úplně v pořádku. Žaludky vám hrají hlady, až se to rozléhá ozvěnou. Pár metrů od vás jsou slyšet podezřelé, šmejdivé zvuky a hlasité funění a mlaskání. Ty vás pravděpodobně probudily ve stejný čas.

Můj druh vrčí. S vyceněnými zuby, hlavou nízko nad zemí. Rozumím mu. Je stejně naježený jako já. Máme vztek. Bezmoc, které jsme vystaveni je zvláštně paralyzující. Perou se v nás smíšené pocity. Poslechnout příkaz nebo instinkt?

"Zůstaneš dnes dlouho vzhůru, bratře Garkinene. Tyto dvě knihy si žádají revizi. Nemůžeme tu něco tak zastaralého nechat pro novice. Vybereš kapitoly, jejichž přepis nebude nutný, ano? U snídaně mi budeš referovat, co se zadá písařům a co nikoli."
Bolemilova nabubřelost ho přešla, když jsem mu druhého dne předložil filozofický rozbor obou děl a shrnul jejich duchovní přesah. Ještě před ním dostal mou rozvahu i tehdejší představený naší koleje. Dal jasně najevo, jak je zklamán, že někde v řadách církve vůbec vzrostlo pomyšlení na krácení takovýchto literárních skvostů. Několik dalších nocí jsem tehdy spal velice klidně.

Co je správné a co ne? Vlk se rozhoduje briskně. Jenže mu pomáhá sama příroda. Volání rodu, pudu nebo měsíce. Tady je to jiné. Něco nás drží. Něco, co nejde zakousnout a roztrhat. Něco, čemu nelze utéct. Couvám. On se otočí. Schová tesáky a sklopí slechy. Naježená srst se rovná. Pochopil.

Obcházíme skálu v kruhu a v závětří, kam pach kouře neproniká, nacházíme nízký převis. Choulíme se u sebe a jen po očku sledujeme pohupující se větve stromů, jejichž šumící listí nás konejšivě uspává.

Tlumeně, jenom pro uši mého mého druha, zavrčím. Je to nespokojený, nejistý zvuk. Nelíbí se mi tady. Nelíbí se mi, že jsme jenom dva. Nelíbí se mi ten tvor, u kterého nedokážu odhadnout, jak je nebezpečný. A pach kouře je špatně nejvíc ze všeho, štípe z něj v čenichu a zakrývá stopy jiných tvorů. Tak blízko něj si připadám jako napůl slepý.
Ten kouř znamená lepší jídlo.
Zároveň tuším, že ten tvor znamená největší nebezpečí ze všech.

Natáhnu se na břicho a čumák zabořím do trávy. Střelím očima po vlkovi po svém boku. Špičky uší se mu napjatě chvějí.
Možná ten tvor není tak silný. Stačilo by zabořit zuby do měkkého krku a všechna jeho síla se rozplyne. Potom bych se mohl dozvědět, co je ta věc v jeskyni a proč vydává všechen ten kouř. Vystavovat se nebezpečí zbytečně je špatné, ale zvědavost je tak silná, až mi zadní nohy zahrabou v hlíně, jako by mě chtěly posunout kupředu.
Na skutečné nebezpečí ale nejsou dobré zuby! Je třeba mít stříbro a magii.
Místo dalšího zavrčení zakňučím. Na něj, nebo pryč! Jako by se ve mně prali dva vlci o další cestu, a ještě jim do toho mluvil cizí hlas. Zatoužím být zpátky ve smečce... tam je hlasů dost a směr kam utíkat vždycky jasný.

Konec?
část třetí

Když Garkinenovi podklouzne při pití tlapa po blátě do vody, přehnaně uskočí od potoka. Hlavou bleskne obraz tmavé vody všude kolem, divný pocit, že všechno končí. Obraz silné chlupaté ruky, jak proboří hladinu a táhne ho bezmocného ven. Dante se na něj s mokrým vyplazeným jazykem vědoucně podívá. On neměl vodu nikdy moc v lásce. Voda patří rybám. No, občas se u ní dá v nouzi sežrat nějakou tu žábu, ptačí vejce nebo ulovit nějakého vodního ptáka. A dobře chutná. Hlavně po jídle a v horku.
Je čas vyrazit dál.

Přes noc mírně, ale vytrvale pršelo. Nyní je stále zataženo, ale jen občas nebe upustí nějakou tu kapku. Dá se čekat, že do večera se oblačnost rozthá úplně. Po rozednění se stále častěji jednomu nebo druhému stane, že vprostřed běhu přestane vnímat les, půdu pod nohama, a hlavně pachy. Okolí se mění v neforemné tvary plné barev, zem je divně tvrdá a plná překážek, zvuky jsou příliš hlučné a ploché, ty blízké přehlušují vzdálenější. Když ale někdy ten stav trvá déle než pár vteřin, začíná se vám to vnímání líbit. Máte pocit, že byste se měli zvednout na zadní a pohladit listy na stromech. Vystavit se laskání slunečních paprsků. Naštěstí ty hloupé stavy ve chvíli zase odeznívají.

Jste na místě. Pach velkého vlka je zde pronikavý, jeho značka čerstvá. To on vedl vaše běhy až sem.
Tuto jeskyni, trochu podobnou vaší, neznáte. Vychází z ní odporně páchnoucí kouř, který vás nutí držet se dál.

V hlavách vám zazní pokyn, abyste zatím nepokračovali dál za smečkou, ale abyste se drželi poblíž tohoto místa do příštího světla. Cítíte, že velký vlk míří spěšně pryč. Směrem, odkud jste přiběhli. Stáhnete se zpět do ochrany lesa.

Nastražíte slechy. To se ozval lidský hlas, někde nablízku, zdá se. Jde z jeskyně.

"Budeme je muset pustit, než procitnou, přijde to brzy."
"Ale nejsou tu ještě těla! Vlci to ještě chvíli zvládnou."
"Ano, chvíli ještě ano, ale nesmíme je ohrozit."

Zvláštní, rozumíte těm zvukům, víte co jednotlivá slova znamenají, ale jejich hlubší smysl, koho se týkají, kdy a kde? Nepodstatné. Měli byste se asi vydat najít vhodné místo, kde přečkat další den.
Jenže z jeskyně právě vychází nějaký tvor. Ze všeho nejvíc vypadá jako přerostlý jezevec, chodící po zadních, opírající se o hůl, páchnoucí tím hrozným kouřem a navíc ještě člověčinou. Břicha máte stále plná, ale přesto vás ta bytost něčím zaujala.

Počítejte s tím, že s každou hodinou, možná i po pár minutách vám probleskne na chvíli nějaká lidská vzpomínka. Typicky to zaviní nějaký vjem, který jste znali jako lidé. Je ovšem zatím nedosažitelné někam je logicky zařadit, přesněji pojmenovat..

Oči se zúží. Žlutá duhovka je jako veliká skleněnka s černou kaňkou uprostřed. Slechy se mírně zachvějí, jak se stádo dalo do pohybu. Přikrčit, vyrazit, zprvu neslyšně, pak prostě napřímo. To už nezvládne kličkovat a nemá ani kam utéct. Slyším bušení jejich zděšených srdcí. Nebo je to moje? Nebo... čí?

Když se tesáky noří do napjaté pokožky, krev zprvu ani neprýští. Až když je kolouch na zemi a já trhnu hlavou. Čenich plný pachu krve. Rozhlédnu se, jestli si na náš úlovek nechce dělat nárok ještě někdo jiný. Nevidím ani neslyším už nic. Ten... ten druhý se už pustil do jídla. Trhá bok, kůži přidržuje přední tlapou. Dostává se ke svalovině. Tahá cáry masa z otevřené rány a lačně polyká.

Chvíli ho pozoruji. Pak pomalu přistoupím k ráně na krku a lížu vytékající krev. Netrvá dlouho a již také vykusuji řádná sousta z mladé šíje. Pozornost klesá, ale není důvod být teď opatrný. I kdyby byl někdo přilákán, jsme tu dva. Jedině větší smečka by nás mohla odehnat, ale žádná v bezprostřední blízkosti není. Anebo medvěd. Ale ten je cítit na hony daleko.

Žereme. Občas se o sebe opřeme, jak se snažíme dostat k hůře přístupnému kusu masa. O nějaká ta játra se chvíli přetahujeme, než se roztrhnou a každému nám v mordě zůstane nestejný kus. Ale kdo by to řešil.

S klidným srdcem, lehkou hlavou a těžkým břichem opouštíme ohlodanou mršinu napospas dalším lesním strávníkům. V mlází je měkká tráva a nefouká tam. Stulím se do klubíčka a z lehkého spaní se sem tam olíznu a ňafnutím vyčistím nozdry.

Vzbudí mě tiché zakňučení. Ten druhý je už na nohou. Proč mi to přijde povědomé? Vždycky je to on, kdo se dává první do pohybu. Jeho tlama je stále růžová od krve. Je mi jasné, že vypadám stejně. Bez rozmýšlení ho následuji. Jen si předtím ještě protáhnu hřbet a přední tlapy. Mocně zívnu a odhalím tak všechny zuby a dlouhý červený jazyk.

Stopu máme. I kdyby ne. Směr je tak nějak jasný. Velká skála. U ní jeskyně. Běžíme tak, abychom šetřili síly. Přesto se pohybujeme tiše a svižně. Když poběžíme celou noc, druhý den tam můžeme být. Sil je dost. Jenže když se setmí a ze stromů se stanou šedivé sloupy, mezi nimiž prosvítá bílé světlo téměř kulatého měsíce, něco nás zpomalí.

Doběhneme na mýtinku. Skalní výběžky se jako vyceněné tesáky zvedají tu a tam mezi křovisky a borůvčím. Stačilo by je následovat. Ale bůhvíproč se stále častěji zastavujeme a otáčíme hlavy vlevo. Tam, kde je cítit mnoho vody. Nakonec, když nám cestu zkříží bublající potůček, zastavíme docela, abychom se hltavě napili. Jenže pak už nepokračujeme ke skále, nýbrž to stočíme a následujeme rychle tekoucí bystřinu.

Konec?
část druhá

Čenichy těsně u země, nekonečné šmejdění v měkoučkém podloží tlusté vrstvy tlejícího listí. Rychlý běh vpřed, ztráta stopy, v oblouku se vrátit - tady je to - nový směr. A tak pořád dokola. S jedinečnou vytrvalostí psovitých šelem. A znovu. Rychle vpřed. Pach srnčí. Zastavit. Ověřit stáří. Čerstvý. V mordě se okamžitě hromadí sliny a kolem vyplazeného jazyka i kolem něj vytékají na zem. Krátce pohlédnete jeden na druhého. Břicha jsou prázdná, cíl cesty, trvající už tolik dní, v nedohlednu. Plynule přejdete na novou stopu. Pach rychle sílí, stejně jako touha po mase a krvi. Garkinenovi uklouzne tlumené zavrčení. Bez potřeby dalších zvuků se rozdělíte a neslyšně se plížíte ke stádu každý z jedné strany.
Jakmile foukne vítr, stádo vyděšeně vyrazí pryč. Garkinen za ním, zatímco Aliger, kolem kterého se nic netušící zvěř řítí, si pohodlně vybírá vhodný kus. Tenhle kolouch bude akorát. Prudký skok, plnou vahou srazit kořist na zem a okamžitě sevřít do čelistí její krk. Brání se zuřivě, škube sebou a kope, ale to už zpředu trhá hrdlo nebohého kolouška Garkinen. Zbytek stáda mizí v dálce, lomoz způsobený jeho úprkem ustává, jen pach hrůzy, kterou jste v něm vyvolali, se převaluje v poledním horku. Rychle jej ale přebije pach čerstvé krve. Nedočkavě se do kořisti pustíte hned na místě.

S nacpanými břichy roste touha po samicích, párkrát po sobě s vrčením rafnete, ale únava je silnější. Zasloužíte si odpočinek. Beztak bude praktičtější pokračovat až za tmy. Smečka už nemůže být daleko.

Když se za soumraku proberete z neklidného polospánku, vzduch je příjemný a svěží. Lze očekávat mírný déšť. Tyhle lesy jsou nádherné. Ještě lepší jsou potom přímo u té velké temné skály, která hřeje. Je dobré, že smečka míří právě tam. V sobě ale cítíte takový zvláštní vnitřní neklid. Puzení, touhu, ale ne vlčí. Je to velmi nepříjemné svou nedosažitelností a nesmyslností. Ani oklepáním se toho nedá zbavit. Sahá to dál, než žrádlo, páření a hierarchie smečky, váš celý dosavadní život. Pohlédnete jeden na druhého a jste si jistí, že ten druhý to cítí také. Dante si uvědomuje, že ten druhý vlk se jmenuje Lord. "Vrrrr." Bezděčně se pokusí ten zvuk v hlavě vyslovit. "Vrrr," osloví na oplátku Maecach druhého vlka. Dante - to je ten druhý vlk, co na něj tak civí. Nejde to vyslovit, proč se o tak legrační zvuk pokusil? Mají mnoho společného, to je jisté. Patří ke stejné smečce. Možná jsou z jednoho vrhu? Ne, to není ono.

Nakonec se trochu zmatení vydáte dál za smečkou. Ostatně nemá smysl dělat cokoliv jiného. Nebo snad ano?

Malá kulatá bublinka plynu se prodrala z bahnitopísčitého dna. Obeplula zde ležící široký kámen a prokličkovala mezi několika stébly vodní trávy. Pak se vydala na svou cestu k hladině.

Už už si myslela, že jí nic nestojí v cestě, když byla zachycena rozpuštěnými vlasy, volně vlajícími kolem nehybné hlavy s vytřeštěným pohledem ve směru, odkud zrovna bublinka vyplula. Anebo snad ještě někam mnohem dál.

Někam dál. Do středu země. Do nitra čtyřboké planety, jejíž smysl již staletí uniká všem jejím obyvatelům. Dost možná včetně jejího stvořitele. Ten ji uplácal z vesmírné hmoty, hodil přes rameno do plazmatické bouře mezihvězdného prostoru a nejspíš v ten samý okamžik na ni zapomněl. Přinejmenším zemní čtvrtka je okupována duchy a lidstvo má kdovíproč namále. Ale to teď nechme být.

Z pootevřených úst se také vydrala bublinka. Na rozdíl od té jezerní obsahuje mnohem méně kyslíku, ale také dusíku a vzácných plynů. Putuje po pokožce obličeje a záhy se připojuje ke své kolegyni. Obě zachyceny vlasovým porostem. Povrchové napětí je drží a nepouští dál.

To je tak vše, co se na první pohled děje. Tělo bezvládně leží ponořené těsně pod hladinou a mírné vlnky s ním jen nepatrně pohupují. V plicích voda, v hlavě... prázdno? Nic? Opravdu?

V hlavě možná. Jen nedávno bylo zjištěno týmem vědců z úplně jiné planety a v jiném prostoru a čase, že srdeční orgán disponuje vlastními nervovými buňkami, schopnými myslet, tudíž činit rozhodnutí. A toto srdce, navzdory všem známkám neživota, velmi, ale opravdu velmi pomalu, přesto jistě... tepe.

Poslouchejte! Ten rytmus zní asi takhle: Drak-Drak, ... Drak-Drak, ... Drak-Drak, ...

Vpravdě soudím, že smrt je správný okamžik vyzkoušet si věci dříve nevídané - už proto, že další příležitost jaksi nebude.

Čekal jsem to horší, sdělil bych rád někomu, protože někdo tu se mnou je, není daleko, na jméno si sice nevzpomínám, jenom že má něco společného s Drakem, ale mám dojem, že by to ocenil. Je to totiž strašně důležitá věc... že... to mohlo být horší.
A nebo nemohlo? Protože před tímhle pohodlným upadáním si maně vybavuji usilovnou snahu nenechat se sežrat. A už vůbec ne duchem! Teď ještě kterou z možností si vybrat. Z lidské přirozenosti a jaksi obecných okolností se nabízí podvolit se pohodlí.
Nemám zbraň, nemám tělo, nemám nic. Nikdo by mi nemohl vyčíst ani to nejmenší. Patrick by mě přetrhnul vejpůl! Jenže Patrick je daleko a k tomu, aby si sem zaběhl nazlobeně zatančit na mém hrobě, bych napřed potřeboval někoho, kdo mě zahrabe.

Mám jenom magii, ze které se nikdy, za žádných okolností, nesmím vydat až do dna. Nevzpomínám si sice přesně proč, což mě lehce znechutí, protože by to byl příjemný argument pro tu část, která už se nechce namáhat, ale najednou se podle a zrádně spojí vzpomínka na Patricka, odpor k duchům, touha žít a věčné pokušitelství. Když něco nevím, tak to zjistím!
A taky možná přeci jen chci zůstat naživu.
Můj rozum, moje duše, jsou jenom mé!
Mám úkol a dlouhou cestu před sebou.
Modrá vlna magie vyrazí prudce a necíleně, proniká vším a smete všechno, co jí vstoupí do cesty a je to náhodou duch. Už si i maně vybavuju, proč prý je tak špatný nápad si jen tak vybuchnout. To náhlé prázdno uvnitř je všechno, jenom ne pohodlné umírání.
... ale zase to netrvá dlouho.
Takže - ano. Mohlo to být horší.

Konec?
část první

Dante cítí, jak jeho mysl zrácí spojení s rukou. Malíček, prsteníček, další, prsty, dlaň, předloktí, loket. Už nejsou jeho. Jakým divným pahýlem připomínajícím lidskou ruku se to snaží krýt před duchem? Má to snad stříbrné drápy? Vlasy nikdy necítil, pokud ho za ně netahala Chloe. Ale ani tehdy to nebyly vlasy, nýbrž pokožka hlavy, kterou pohlcuje podivné karamelovité brnící cosi.. A kdo je vlastně Chloe?

Říká se, že těsně před smrtí proběhne člověku hlavou v rychlosti celý jeho život. Příběh kurýra Danteho Aligera však má podezřele mnoho zásadních mezer. Kdo je ten chlapík, co pořád maká na stavbách a zručně se ohání sekyrkou?
"Edwarde, není úžasný? Bude výjimečný!" rozplývá se menší, světlovlasá žena při pohledu na mladíčka se sekyrkou, kterak obratně napodobuje Edwarda. Ten pyšně pokývá hlavou: "Bude, Janike, nepochybuj o tom!"
Neměl by ten obraz něco připomínat? Kdo jsou ti lidé? Následují další a další nicneříkající pohyblivé obrazy.

Ruka z těsta, hlava nekontrolovaně padá na prsa a celé tělo se měkce jako pytel hroutí na zem. Už nebrní, nesvědí, nebolí. Leží. Začíná to být celkem příjemné.

Obrazy, spousta lidí, pití, rvačky, ženy. Jeden obličej se tam motá podezřele často, ať se děje, co chce. Pat... Pat... No jistě! Tak nějak se jmenuje! Patrick! Sláva! A já jsem Dante!! Před chvílí jsem to přece někomu říkal. Myšlenku utne další obraz, hradby města, za nimi duchové. Armáda duchů. DUCHOVÉ!! DANTE!!! PRÁVĚ MĚ ŽERE DUCH!!!!
Náhle si Dante uvědomí, že právě bojuje o život. Možná o víc, o rozum. Ještě jednou sáhne k magickému zřídlu v sobě - jde to! - a kolem něj exploduje ohňostroj modrého světla. Hned poté jej obestře úplné nevědomí.

-----

Kněz Maecach Garkinen. Jako mocný vyslanec církve a Draka samého působivě ťal po duchovi, který navzdory všem očekáváním metr od břehu zabrzdil (narozdíl od hmotných bytostí duchové příliš netrpí na setrvačnost a tenhle trik během souboje je proto mimořádně zrádný), než znovu prudce vyrazil vpřed. Maecach cítí, jak na jeho těle visí a mravenčí pravé rameno a značná část zad v jeho okolí. Zbytek ruky, třímající meč, cítí a moc by mu chtěl poručit, aby se vrátil do bojové pozice, ale ruka neslyší. Potřeboval by ji vzít levačkou a spojit s tělem. Ale jak se dá spojit ruka s tělem? Co mu tam kdo mezi tělo a ruku sakra strčil? Tělo je mrzácky pokroucené, jak není schopné se po máchnutí mečem narovnat. Dech se zužuje, pohled se rozmazává.

"Neeeeee!" Někdo ukrutně zařve a drsně srazí kněze do jezera. Stříbřitý záblesk ve vzduchu. Stříbřitý záblesk tříštící se vodní hladiny. Stříbřitý záblesk kotouče na obloze.
Garkinen neviděl žádné obrázky. Dokonce mu dochází, že se topí. Víc ale neví, nechápe. Trvá to dlouho, dech je mělký a plíce nabírají vodu jen pomalu. Oči vytřeštěně hledí kamsi nahoru. Nebo dolů? Nedá se to poznat. A krom toho: co je nahoru a co dolů? Nad hladinou to na okamžik modře zazářilo. A Maecach neví, kdo je, proč ho ten kdosi utopil, proč a kde se právě nachází. Nebo snad..? ANO! Těsně před pádem do temnoty si na něco přeci jen vzpomněl:
Jsem služebníkem Draka, pána a tvůrce všehomíra.

Účel světí prostředky - a tak když dušici zarazí moje jméno, snažím se honem posbírat jak se dá. Přeci jen ne Dante, ale stačilo to, je zaujatá a přiměřeně zmatená... a já musím využít každý ždibec času, jaký jsem tím dokázal získat.
Nohu vleču pěkně nešikovně za sebou, neskladná, polomrtvá věc, ze které mi trne v žaludku hrůzou. Jsem posel, probůh. Bez nohy nejsem nic. Bez nohy takhle daleko od města... mrtvý muž.

Ale podaří se mi obrátit se na záda, jakž takž se porovnat a opřít se o kámen. Ve vlasech nepříjemně svědí tenká stružka krve, ale dokud mi nestéká do očí, mohu jí směle odložit na později. Magie... zatím je to dobré. Pořád ještě bych měl toho ducha zvládnout, ale doufám, že někde za bukem nečíhá pár bratranců.
Hlas zní možná zvláštně, ale stříbřitá aura - snad už nemám mžitky před očima - mi stačí. Zahledím se na něj a šlahoun magie rychlé jako blesk vyrazí kupředu.
No... to vypadá na něco horší než mžitky. (11%)

Vzpamatuj se. Nádech. Výdech. Vztaženou dlaní zachránit si MOZÉÉÉK!