Mozek. To je zajímá? Proč lidský? A zvířecí nikoli? Čím aktivnější tím sladší? Posílí je to? Rostou? Těžko. To by se dříve či později našel úkaz obřího ducha, který připravil o rozum desítky bytostí a stačilo by mu lusknout...

Z těchto myšlenek mě ale vyruší blížící se obláček. Je hladový. Není pochyb. Míří přímo na mě. Jen si dát ještě pozor, abych náhodou nešlápl na načrtnuté runy. Tak. Jeden úkrok zpět. Prask. Větvička z borovice vprostřed ostrůvku. Jenže i to prasknutí stačilo, abych se nejistě rozhlédl. Doniovanion běží zase k prostoře. Snad do vody, když vidí, že já to tu mám pod k...

Byl to jen okamžik, otočení hlavy. Bože, to už je tady? Tak rychle? Jak...?

Máchnu mečem tak neohrabaně, že bych se ani nedivil, kdybych ducha minul.

Nejlepší finta

Matka - duch se zarazila. Tenhle jednoduchý trik dal kurýrovi nakonec víc než jen vteřinu. Dal mu jich hned několik.
"Dante!? Mozek!? Donte! DONTE! MOZÉÉÉÉÉK!"

Teď to slyší i kněz. Ne že by to řvalo, ten hlas zní vzdáleněji, než by měl, čehož si všímá (nebo mu možná až s odstupem dojde, přežije-li tuhle lapálii) i Dante. Měnič zvedne hlavu a vyskočí od rozepsaných run, zíraje do tmy přeběhne ke vchodu do podzemní místnosti a bere meč. I on to tedy slyšel.

"Maecachův" duch zatím znovu vyrazil k ostrůvku, rychleji než předtím, a nechybí mu víc, než dva metry. Zdá se, že krytí v podobě trav není k ničemu, duch míří najisto přímo na něj.

V zasažené noze jako by se uhnízdili mravenci, jen tlumeně vyjeknu leknutím a bezmocným vztekem. Pokusím se nějak udržet rovnováhu, po jedné noze poskočit dál a najít oporu v blízkém balvanu, naplánuju si ten pohyb i následnou akci v hlavě dokonale - ale zdravá noha se zvrtne a spadnu tak nešikovně (7%), že jen zázrakem sám sebe nedorazím. Nespadnu: zřítím se. Hlava bolestivě lupne o kámen, chvíli vidím na nebi podezřele moc hvězdiček.
Jestlipak jim bude chutnat i mozek poněkud otřesený?

Kuše naštěstí zůstala ležet kde byla, jinak bych si o ní právě zlomil ruku, nešikovně zapasovanou pod zády. Bleskem se pokusím převalit stranou, 'válet sudy', jak tomu říkají děti, ale jediné, co se mi podaří, je vrazit si ostrý šutr mezi žebra (2%).
A dost, Dante. Tohle je neuvěřitelně pitomý způsob, jak spáchat sebevraždu!
Jsem dezorientovaný, zmatený a zpitomělý, ale vím, že bránit se musím - hned. Rukou mávnu úplně naslepo, stejně mi nic jiného nezbývá! Důvěrně známá modrá proletí tmou...
Ke svému naprostému úžasu a s nehorázným štěstím (100%) toho zatraceného mozkožrouta skutečně trefím. Sotva hekne a je po něm. Připadám si jako něco, co by nejraději udělalo totéž.

"Sakra ženská!" zařvu, už dávno mě přešly všechny chutě se vybavovat, ale potřebuju ji zpomalit a trochu se porovnat, alespoň tu neležet příšerně zkroucený. Dvakrát za sebou takovou kliku mít nebudu - tentokrát musím mířit.
"Já jsem Dante!" dodám honem, protože třeba se mi to nezdálo a opravdu tak jednoho z nich oslovila - určitě nejsem jediný Dante na světě - a každý způsob, jak získat vteřinu času, je mi teď dobrý.

Horní řada zubů drtí spodní a spodní tu horní. Milenci v hrůze, že rozkoš končí. Kde je ten duch? Netrefil nakonec Dante přeci jen cíl? Ne, to není možné! Skok kurýra dost možná zachránil před něčím strašným, jelikož duch se hladově řítil přímou čarou ke svému cíli. I tak ale stihl omést svým tělem kurýrovu nohu (71%). Tak tady je!

Je dost lidí, co dokázalo vyprávět o zásahu končetiny duchem. Většinou ti, co měli to štěstí, že byl duch sám nebo poslední ze skupiny a téměř okamžitě po tom zásahu ducha někdo dostal. Zasažený prý(je to pravda) cítí silné mravenčení v zasaženém místě a nedokáže končetinu ovládat. Co víc, dokud se v klidu neponoří do vzpomínek, nepamatuje si, že by ji kdy měl.

Tak se děje i Aligerovi. Noha je úplně bezvládná až ke koleni. Cosi velkého a těžkého, co tam dole náhle visí a brní. Jen díky stále aktivnímu napojení na magii v sobě se Dantemu zatím nestane to, co těm, kteří štěstí neměli. Nepřemýšlí o své noze. Nerozhodí ho otázky "Co je to, co to tam sakra mám?" Stále ještě dokáže rychle jednat a reagovat.

Duch paradoxně zvolnil, jako by si byl jistý, že teď už má navrch. Přesto nemá Dante víc než dvě vteřiny do dalšího kontaktu s duším nehmotnem, které by ho snadno mohlo vtáhnout do úplné prázdnoty.

A ne, ne a ne. Není to všechno. Ani ne deset metrů za kurýrem se ozve ženský, hystericky pištivý hlas. "Mozek! Moózek! MOZÉÉÉÉK!" Maminka si nadběhla a útočí z drusé strany. Proč jen se blíží tak hrozně rychle!?

Duch nad jezerem se zarazil v půli cesty.

Je skutečně frustrující vidět, jak zbytečná jsou moje slova! Možná si nemůže pomoct; co já vím, jaká nezvladatelná nutkání ho ovládají, třeba mě ani nedokáže vnímat tak jako já jeho a řeč je pro něj jen šum na pozadí, nebo ani to ne.
Co se dá dělat - tak si pohovoříme způsobem, který pochopí.

Další modravý blesk vyletí k cíli. Jenže - špatně, Dante.
Ať už byla příčinou přílišná sebejistota, hrátky stínů nebo prostá nepozornost, vím, že jsem minul (19%); a co hůř, duch se mi ztratil z očí (34%). V duchu zakleju a rychle se vrhnu stranou, potřebuji získat lepší výhled směrem, odkud přilétal.
Cítím, jak se mi svaly na čelisti zatínají, div mi nepraští zuby. Tak hloupá chyba - nechal jsem se doslova unést řečičkami a nadějí na domluvu a jestli mě to nakonec bude stát krk... chm. Dobře mi tak, když se chovám jako hlupák!

Tak přece duchové!

Stín, byť tvořen měsíčním světlem, skýtá jasnou nápovědu. Odhaduji podle rychlosti jeho pohybu, kolik mám ještě času na přípravu, případně varování.
Ale mám zato, že vlčí muž je natolik zkušeným bojovníkem, že mu bude stačit jediný pohled.

Pohled na mne, kterak stojím na břehu otočený směrem k pevnině, zapřený na lehce pokrčených nohách. Svůj meč v pravé ruce, ohnuté v lokti, jílec někde ve výši ramen. Ostří, podepřené předloktím ruky levé, se blyští v měsíčním světle, přičemž jeho hrot směřuje mírně vzhůru k nebi.

Sleduji stín. Periferně zaznamenám v pozadí poblíž skomírajících uhlíků jakési namodralé výboje. Nevěnuji jim však pro tuto chvíli pozornost. Mé plné soustředění je teď na jediný správný výpad, díky němuž bude zaručeně po duchovi, ať je jakkoli rychlý, silný či velký. Jen aby nepřišel mrak...

- Ne, nezastavil a schytal ji. Jestli zahlédl, odkud přilétla nebo ne, je zcela nepodstatné.. Sršet energií skrývá nádherný pocit síly. Ale rozum ví, že síly zároveň mohou až příliš snadno být tytam.

- Kde je matka? Vidět není.

- Nejmladší duch se blíží k ostrůvku, může být někde v půlce cesty.

- Doniovanion se právě vynořuje a bez jakýchkoliv okolků či řečí spěchá zakreslit další znak.

Možná menší, ale o nic méně žravý - ne každý šíp trefí do černého.
Ale nevadí, sil mám dost a odhodlání ještě víc. Boj o vlastní život je pozoruhodná a velmi účinná motivace a dobrý způsob, jak ze sebe vytlouct to nejlepší. Stačí se jen se soustředit tím správným způsobem, protože duch je něco jiného než zvíře, než šutr, než člověk; z dlaně mi vyjede sotva viditelný modravý proud síly a bližšího mozkožrouta smete tak efektivně, jako by nikdy ani nebyl (94%); a ještě stačí maličko olíznout toho za ním.

"Stůj a mluv se mnou, nebo skončíš stejně!" štěknu rázným hlasem.
Cítí bolest? Asi těžko, ten první ani nezpomalil... ale možná si ji pamatují. Nebo mu to "zranění" alespoň připomene, o co by mohl přijít.
Moc nadějí na úspěch si nedávám, kručení v žaludku, jakkoli nehmotném, dokáže i v nejmoudřejším zastřít rozum a tohle jsou... nejsou... už jsem se přeci utvrdil, že to nejsou děti. Málem doslova v dlani se mi chvěje síla toužící vyrazit kupředu. Jestli duch nezastaví, schytá takovou, že ani nezahlédne odkud přilétla.

Šipka energicky vyrazila vstříc svému cíli, nejbližšímu duchovi. Ten bohužel projevil dost obratnosti a efekt zásahu nebyl plný. Do jeho okraje, průhlednějšího než zbytek těla, se stříbro sice zakouslo, ale duch se pouze zmenšil zhruba o třetinu a valí se dál. Těsně za ním druhý. Plány to úplně zásadně nemění.

"HÉÉÉÉÉJ! Co jéééé? Tadýýýýý. Sééééém!" Garkinen a jeho volání. Ptej se Draka, jak to myslel, ale jestli uvažoval podobně jako Dante, tak se mu to celkem povedlo. Druhý duch totiž na vteřinu zaváhal, než pokračuje dál na kurýra, a třetí, mamánek, dokonce ihned vyrazil nad jezero. Snad doufá, že se nebude muset o pozdní večeři dělit. Kde je právě duch - matka, není možné vidět.

Sirka dopadla do magických vod Aligerových a z těch se zlověstným zasyčením vzkypěl gejzír, který sílí a jen čeká na povel a směr, kterým vybuchnout. Než nepůjde udržet a vybere si sám.

Duch který vyrazil na ostrůvek, se snesl nízko nad zem a Maecachovo tušení se zvolna mění ve vědění. Měsíc je mu příznivě nakloněn, jelikož na písku a posléze hladině je vidět (zatím daleko, úplně u břehu) podivně matný a proměnlivý stín. Je zřejmé, co se nachází pár metrů nad ním.

Tlustou čarou škrtnu v pomyslném seznamu nepřátel první položku. Jen tak dál!
Hlad a dychtivost jejich hlasů je něco důvěrně známého a veškeré zárodky lítosti se rychle rozplynou v nic. Nejsou to děti, probůh, vůbec teď nechápu, proč jsem o nich tak uvažoval. Jsou to bestie, kterým jde jen o můj zdravý rozum, o duši, o moje všechno.
Skoro s úlevou hmátnu stokrát opakovaným gestem pro další šíp. Dřevo cvakne o dřevo. Další klapnutí, když kuši natáhnu. Slabé zašustění pevně se zapírajícího chodidla o kámen. Zamířím, vystřelím. Sekvence zvuků jako píseň smrti.

Jsem si dost jistý, že další šíp už nabít nestačím, takže kuši rovnou spustím k zemi a vhodím pomyslnou sirku do malého oceánu své magie. Je čas. Pořád ještě bych to měl zvládnout. Mým jediným štěstím je, že oni společně bojovat neumí. Na mou duši, jsou hloupější než ti vlci...
Garkinenův hlas mě překvapí, i když ne natolik, abych spustil oči z blížícího se nebezpečí. Dost pochybuju, že by tu chladná voda tak zmrazila intelekt, aby se tímhle způsobem pokoušel zjistit, co měl prve znamenat ten šíp. Ne, on se snaží svést nepřátele k sobě. Možná to ještě přijde vhod.

Duchové míří neomylně, čmuchalové mizerní. Hledat jinou skrýš by bylo zbytečné zdržování, beztak je na to pozdě. Tady mám dobrou oporu a krytá záda a jako nárobek by byl ten balvan taky docela ucházející.