Stříbro! Takže duchové? Jenže kolik? Zvládne to Dante sám nebo bude potřebovat pomoc?

Nervózně se ohlížím k výlezu z místnůstky. Zatnu zuby. Klid! Mysli.

Šipka letěla velkým obloukem. To znamená, že ten, na koho dém střílel, byl poměrně daleko. Jenže ten... výkřik... byl neklamným znamením, že ještě není všem útočníkům konec.

Dobře. Dál. Že by volal on? Něco jako: pocéééém? Duchové přeci nemluví, že?

Klid. Proč útočil? Buď si je jistý, že je zvládne, anebo byl zahnaný do úzkých a jedná v zoufalém pokusu o vyrovnání sil či aspoň snížení přesily. Ostatně, duchové to nutně být nemusí. Mohl mít jen založený stříbrnou šipku, pro všechny případy. A pak už neměl čas přebít.

Představa, že skočím do vody a poplavu mu ke břehu na pomoc je nepříjemná. Tedy, mokrý už jsem, což o to. Jenže rozhodně nepoplavu neslyšně. Ne rychle. Takže na sebe upozorním. A jsou-li to duchové, jak s nimi budu bojovat, když budu po krk ve vodě? Hódně špatně.

Tak co je? Už polez!

Nakonec si přijdu nejjistější tady na ostrůvku. To světlo, ať už měsíční nebo z místnůstky, nám dává tak jako tak výhodu, že kdokoli by šel na nás, bude včas spatřen. Dante tu měl být od začátku s námi, ksakru.

Takže se najednou napřímím, dám ruku k ústům a křičím: "HÉÉÉÉÉJ! Co jéééé? Tadýýýýý. Sééééém!"

Druhou ruku mám na srdci. Tam, co nosím Jeho znak. I talisman pod košilí mi dodává jistotu, že tohle nebyl nutně tak špatný nápad.

Následující okamžiky Danteho pravděpodobně rychle vyvedou z pocitu, že by se s nimi dalo mluvit. I když třeba s některými ano?
Nejnažhavenější duch, aniž by skrytého kurýra mohl spatřit nebo zaslechnout, totiž s mrazivě znějícím "Mozek!" prudce změnil směr a namísto letu k jezeru slídivě vyrazil přímo k Dantovu úkrytu mezi balvany.
CVAK! Pojistka kuše se ve stejnou chvíli uvolní a bez šance změnit původně zamýšlený cíl za jiný, šipka zamíří na ten snadný, v době střely nic netušící. Duch s nijak naříkavým či bolestivým jako spíš překvapeným a stroze oznamovacím "Au!" zmizí tam, kam duchové patří. Snad. Zlaté stříbro, říkává se. Ostatně velmi brzy po příchodu duchů na svět cena stříbra předčila svého kdysi mnohem cennějšího parťáka.
"Mozek!" ozve se druhý a hbitě následuje prvního hladovce.
"Donte!" Nebo to snad matka vykřikla Dante? "Pryč, je to past!"
"Ale mami, mami, to... Mozeeek!"
Kurýr odhaduje, že stihne jednou nabít a vystřelit, než bude první dvojička u něj. Sledovat zbylé dva nyní není možné, pokud si má být jist pozicí prvních útočníků.

Doniovanion je stále pod vodou. Ostatně, uběhlo jen pár chvil. S každou vteřinou skokově narůstá Maecachova nervozita. Jak správně odhadl, na situaci na břehu rozhodně nic není v pořádku. S maximálním úsilím sleduje okolí tábořiště. Teď! Zářivě stříbrný hrot šipky se zaleskl proti vrcholkům stromů a zase zmizel ve tmě. V šumu listí kolébaného nyní mírným větrem není slyšet nic jiného, ale teď to znělo skoro jako výkřik, jen jakoby z mnohem, mnohem větší dálky než břeh a tábořiště. Něco jako "osééé"...

Měl jsem s ním zkusit promluvit...
Úplně mě ta myšlenka ohromí. A div nezaskřípu zuby, když si třikrát dokola přepočítám, že na podobné kratochvíle je pozdě. Kdyby jim nebylo do řeči, nezapláli okamžitou sympatií vůči mé maličkosti a případně jim dokonce došlo - a ono by nemohlo nedojít - kam zmizel jejich... otec... (moje mysl se intenzivně vzpírá pojmenovávat je takovými slovy), neubránil bych se.

S upřímnou nechutí, protože mládě je mládě, i smrtelně nebezpečné, pečlivě zamířím samostřílem směrem ke skupince. Mělo mi to sakra dojít dřív, vždyť by stačilo pár rychlých slov! Jedna ze základních strategických pouček říká, že nejspolehlivější způsob, jak rozklížit takovou společnost, že začít od toho vzadu. Mohli jsme od nich možná i ledacos zjistit.

Jednoho si nechám, rozhodnu se okamžitě. Pravděpodobnost, že bude mít chuť se vybavovat je sice tak mizivá, že je až směšné ji vůbec zahrnovat do plánů, ale nezkusit to?
Šíp s tichým zasvištěním pročísne temnotu, hladový po krvi ektoplazmě.

Mírný vánek čechrá hladinu jezera a drobné vlnky rozkrajují jednolitý odraz měsíce. Všude klid. Až podezřelý klid. Přece nemůže být všechno v pohodě, když... oheň zhašen, Dante se neozývá, tedy je snad schovaný. Pokud už není svázaný s roubíkem někde na kraji lesa. Nebo hůř! To snad... jede mi hlavou.

Ne. Určitě nebyla náhoda, že střelil šipku k našim nohám a vše utichlo. Je někde zalezlý. Nemohl nás jinak varovat, aniž by se prozradil. Chytré.

Jsem nervózní. Protože pomoci Doniovaniovi je záležitost, jak já to cítím, hodně vzácná a důležitá. Jenže cosi mě nutí tohle všechno opustit a vrhnout se svému průvodci na pomoc. Nebo se alespoň ujistit, že je v pořádku.

Ne. Nemůže být v pořádku. Nic není v pořádku! Tohle celé smrdí. Na hony daleko. A já v tom děsivém světle jak za dne nevidím naprosto... nic?

Jen tím jsem si jistý, že vlčí muž v tom prsty nemá. Čekám, až se vynoří, překreslí další znak a pak mu o svých obavách řeknu.

"Někdo tam je. Nějací lidé!"

Zdá se, že tentokrát bude mít kurýr větší štěstí.

"Nevidím tátu, snad to tam jen nenápadně kontroluje. Myslím, že bychom se tam nemuseli hrnout. Mám nějaké špatné tušení."
Duch matky (ano, Dante jej dokáže identifikovat, spolu se slovy je to tak nějak jednoduché) je velmi neklidný a točí se pořád tu na jednu, tu na druhou stranu.
"Ale mami, já mám děsnej hlad!"
"To není hlad, kolikrát už js..."
"Tak mám fakt děsnou chuť!"

A jeden z duchů se odpojil od skupinky a vyrazil vpřed. A v závěsu za ním další dva.

Stříbro je skvělá věc a prvního z nich sestřelím hladce a snadno a jestli odhaduji správně místo dostřelu, dokonce ani nepřijdu o šíp.
Sejmul jsem je dost včas, abych na sebe neupozornil, teď jsem ale na vážkách. Nevím, jestli se mi oba ostrovany podařilo varovat. Podle všeho se zdá, že pokračují přesně v tom, co začali, ať už je to cokoli. Pomoci se od nich nedočkám, zároveň ale nemohu dovolit, aby se k nim duchové dostali.

Skupinka u lesa už je ovšem krapet na pováženou.
Dva: dostanu dva, než si všimnou, odkud střílím. S trochou štěstí tři, když se mi podaří prostřelit dva jedinou ranou - no tak, jste příbuzní, přitulte se trochu...
I tentokrát ale dám přednost čekání, zvědavý jako ta pověstná kočka. Třeba se něco dozvím, a kdyby se náhodou vydali rovnou k jezeru, posloužím jim stejně jako jejich předvoji. Dřepím si ve stínu v bodě, kolem kterého musí na každý pád projít.

Srdce mi poskočí jako nepřipoutaný náklad na voze, který najel do výmolu. Tenhle znak znám! Nevím sice, co znamená, ale je tu alespoň nějaká šance, že tohle počínání bude mít nějaký smysl. Kdoví, co to značí v kombinaci s těmi ostatními runami. Je to tedy nejspíš nějaká runa užívaná trpaslíky. Ti jsou v dolech pečení vaření.

Vynořím se z chladné vody a snažím se se nerozkašlat, když lapám po novém nádechu. Zprvu raději dýchám mělce, abych se rychle okysličil. Teprve pak si dovolím nabrat do plic víc vzduchu. Doniovanion mne ihned střídá. Z jeho výrazu se nezdá, že by se událo něco během té chvilky, kdy jsem byl pod vodou. Já jemu jen ukážu dva prsty, jakože mám další dvě a on věděl, kde má pokračovat.

Rychle obhlédnu tmu na druhé straně vodní plochy a ujistím se, že se opravdu "po dobu mé nepřítomnosti nic zvláštního nestalo", jak se ohlašují hlídky vyšší šarži. Ale nic. Snad jen na ohni se zmátořila nějaká větvička a na malou chvilku vzplál malý plamínek. Vidět ale není téměř nic.

Když se tedy pohnou mraky a zasvítí měsíc, zaraduji si, protože vítám příhodné podmínky k zaznamenání svých dvou okoukaných run. Pečlivě je připisuji do řady těch již obkreslených. No, ještě jich zbývá hodně. Snad nás nic nevyruší.

Co ale znamenala ta Dantova šipka? Doufám, že je v pořádku. Stejně mi to nedodá klidu. Jakmile mám přepsáno, zaberu úkryt vlčího muže za trsem trávy a vyhlížím přes hladinu, od které se odráží jen stříbrný měsíc.

Bylo to rychlé a elegantní. A jiné. Duch se rozplynul docela, šipka, jako by na to byly stavěné, dopadla opět přesně na hranici vody a souše. Tentokrát ne u ostrůvku, ale na břehu jezera.
Přes měsíc na obloze přelétne mrak tmavší než ostatní a i odlesky na vlnách na několik úderů srdce zmizí ve tmě. Ten mrak připomíná tvarem draka? Ne, to už chce hodně fantazie, tohle není znamení nebo co se to stalo před pár dny tam někde v lesích mnohem blíže Eghanu. V každém případě ten mráček s sebou vzal i řidší oblaka a za jeho koncem naopak měsíc opět jezero rozsvítil v plné parádě.

Krom šumění listí není slyšet nic. V rozhrábnutém ohništi vzplála neposlušná větev a plamen na chvíli živě zaplápolal do výšky, než klesl zpět k větvi, kterou nyní spíš líně olizuje.

Maecach se vynoří s jasným obrazem před očima. Nemyslí na nic jiného, věří, že před případným nebezpečím jej ochrání vlčí muž. A ten, stále přikrčen za porostem, jej jen stroze zkontroluje pohledem, který záhy obrací zpět ke břehu. Kněz hlídá v paměti spíše první znak. Tu druhou runu totiž od vidění zná. Ano, viděl ji mnohokrát v dolech pod Eghanem, aniž by se zajímal, co znamená. Byl jí označen jeden zvláštní černý kámen hned u výtahu.

Po zhruba minutě, právě když Garkinen dokreslí a Doniovanion zmizel pod hladinou, se z lesa vynoří skupinka duchů. Tahle rodinka netrpěla politikou jednoho dítěte. Je jich pět. Tedy pět jich vidí Dante. I Garkinen by snad mohl skupinku spatřit, když je takto pohromadě, pokud by ke břehu napínal zrak. Měsíc teď září jasně.

Mluví... on má skutečně hlas a mluví. Nic jsem si nenamlouval, není to tak, že bychom kromě duchů měli na krku i lidské nepřátele; v pohádkách je těch pár zrnek pravdy, se kterými je třeba počítat - ale ani tohle nové odhalení mi nebrání zdvihnout kuši a jediným plynulým pohybem, tisíckrát opakovaným, vystřelit šíp se stříbrným hrotem za jeho smrtícím úkolem.
Kdo ví, jestli je ten duch někým, kdo býval živý, nebo právě zabíjím docela jiný druh života.
Oni a nebo my, ten boj trvá už dávno.
Přesto vím, že po dnešku tahle vítězství už nikdy nebudou stejná.

Poslepu sáhnu do svazečku šípů a aniž spustím oči z místa, kde se duch a stříbro potkali na své - snad - poslední cestě, znovu nabiju. Další rána doufám nebude potřeba, ale připravený být chci.

Zatímco kněz opět plave v podzemním bazénku a snaží se plně soustředit na svůj aktuální cíl - pamatovat si přesně obrazec či dokonce dva, což se mu celkem daří, Dante čeká na zbytek rodiny. Ne svojí.
Jenže duch mu možná udělá čáru přes rozpočet až příliš brzy. Po deseti, možná dvaceti vteřinách setrvání na místě si tiše zabrblá: "Zdá se, že už jsou tam."
A poté se pomalu rozpohybuje blíž k zemi, potažmo vodní hladině, a směrem k ostrůvku. Po dalších duších nebo jiném projevu života či neživota není nyní v okolí ani památky.