"Garro! Pojď sem, chlupáči!" Kleknu k pajdajícímu munalovi a jemně ho vezmu do náruče, abych mu poskytl oporu. Chci ho položit na zem, ale nechce se nechat. Bojí se, že lehnout si pro něj bude znamenat smrt. Mé omámení ze škorpioního bodnutí je to tam. Má mysl je chladná a soustředěná. Plně se věnuje mému čtyřnohému příteli.

Přišoupnu se k němu a nechám ho opřít se o mé tělo, zatímco hledám po kapsách, zda ještě nemám nějaký zbytek těch léčivých bylin od Rogadola.

Nemám. "Do háje!" Sundám si košili a snažím se s její pomocí zavázat Garrovi největší rány. Nechce si na ně nechat sáhnout. "Vydrž to, jinak vykrvácíš." Nějak látku omotám okolo jeho těla. Není to nic moc. Ale snad lepší než nic.

"Počkej tady, kamaráde. Nehýbej se. Odpočívej." Zanechám Garra na místě a rozběhnu se k trpaslíkovi. O kus dál přede mnou stojí Dante. Vzduch mezi ním a drakem na pokraji procitnutí, jako by byl napjatý až k prasknutí. To mě ale momentálně nezajímá. Ať si to vyřídí jak chtějí. Musím zachránit Garra.

Vtom se ve tmě přede mnou rozsvítí dva rudé plamínky. Pouštní vlk! Ucuknu pohledem. Nesmím se do těch bezedných očí dívat. Do háje! Na tohle teď nemám čas! Běžím dál dopředu a pohledem kroužím kolem svého cíle, abych se nesetkal s těma propastnýma očima. "Táhni zpátky odkud jsi přišel, příšero pekelná!!" Už jsem jen pár kroků od trpaslíka. Napřáhnu ruce. Vytryskne z nich proud vody. Silný. Samotného mě málem odstrčí zpátky. Jen těžko ho kontroluji. Ale vlka zasáhne plnou palbou.

Rogadol. Nevypadá vůbec dobře. Musel pod svou tuhou kůži dostat o hodně větší dávku než já. "Drž se. Máš ještě ty léčivé byliny? Pomůžu ti." Opatrně mu položím ruku na ránu a vypláchnu ji čerstvou vodou.

"Drž se. Teď to přece nevzdáme. No ne?" Prohledám jeho batoh, a pokud bude potřeba, tak i kapsy, abych našel ty jeho hojivé rostliny, mohl je rozžvýkat a ošetřit s nimi ránu trpaslíkovi. A pokud možno, najít něco, co by pomohlo Garrovi.

Azriel bojuje se svými stíny. Ano, jeho mysl je hodně zastřená, a jak se mísí jed s protijedem a vlastními slinami, už není jasné skoro nic. Co zastírá mysl víc?
Jde bezmyšlenkovitě tmou směrem ke stěně, k dračímu torzu a podivné myšlenky mu víří hlavou. Krok po kroku se ale jeho stav lepší. V některém momentu bude jasné, že tuhnutí šíje a ruky směrem od zraněného ramene, tuhnutí, které krátce po boji bylo hodně citelné a skoro znemožňovalo zvednout ruku, polevuje. Křeč ve svalech, která se pomalu přesouvala ke krku a ztěžovala polykání a záhy by nejspíš znemožnila i dýchání, se pomalu rozpouští.

Maecach neochvějně otáčí situaci v prospěch tohoto dítěte Jediného, burcuje jej ze spánku a nabízí mu nečekaně nabytou hmotu. Ta cesta je delší, než by chtěl. Chápe náhle, že on sám, stejně jako drak před ním není ničím víc, než služebníkem Prastarého a oslovit dračí torzo nelze napřímo. Cesta se klikatí, ale je tu a je třeba po ní neochvějně jít. A cíl se blíží. Opičák blížící se k srdci je nyní mimo knězovy možnosti, pomoci tak musí víra.

Dante - pokolikáté už? - bezděky položí dlaň na prsa, kde ucítí flétnu od dryády. Po krátkém zaváhání ji vytáhne a přiloží ke rtům. Začne hned sama hrát podle nálady muzikanta, který ji drží v dlaních. Nesměle a váhavě. Dlouhé tóny jsou tiché, ale nesou se daleko, proříznou tmu a donutí pozvednout hlavu i poměrně daleko kráčejícího Azriela. Již na dohled se blížícího Rogadola. Dračí torzo. I ono pozvedne hlavu a větev, kterou
opičák právě užíval ke své cestě k dračímu srdci, se v jediném prudkém trhnutí stává vězením. Ovinula se kolem jeho paží jako smyčka. Jako pečlivě přichystaná past těsně před cílem. Opičák řve, škube nohama a vůbec celým tělem, snaží se zadními povolit sevření, ve kterém se ocitl. Marně.

Garro obezřetně se zjevnou bolestí slézá z draka a kulhá tmou vstříc Korzovi. Nikdo si jej teď nevšímá.

"Vrátil ses, Jezdče? Stále mi nevěříš? Nám drakům? Nedokážu ti nic zaručit. Mohu jen slíbit."

Ten hlas, promlouvající k Dantemu, kurýr ve své mysli slyší naprosto zřetelně. Jen matně, za stěnou mlhy a šumu, hlas vnímá i Maecach. Nezajímá jej. Zřetelně teď cítí spojení s vyšší mocí kdesi vysoko nad horní hranou stěny. A ještě výš. Za planetou Obra a ještě dál. Snad by teď dokázal získat odpovědi i na otázky týkající se samotné podstaty existence, jenom chtít.

"Hmota. Tvůj přítel mi ji nabízí. Prastarý mě vybízí, abych přijal. Mohu ji pozřít? Souhlasíš, Jezdče? Možná je tato šance poslední. Pro draky. Pro lidi."


A zase ten Rogadol. Do všeho toho zmatku a mystéria, takřka stojícího času, se ozve jeho výkřik. Volal Azriela? Volal někoho nebo jen řval bolestí? Následuje řev munala. Než Azriel dorazí, je hotovo. Byli to škorpioni. Dva. Garro na pokraji vyčerpání kulhá démovi vstříc. Trpaslík sedí na zemi s rozhrabanou tornou a zakrvácenou sekyrou vedle sebe, se staženými kalhotami, zuřivě žvýká a drží se za stehno. Nepravidelně se kývá ze strany na stranu. A za ním se, nepozorován, stíny plíží písečný vlk. Rudé tečky plamínků v očích se upřou na přicházejícího Korzu. Nech mi tu kořist, kamaráde...

Je to jen hledání

Nevím co se tu děje ovšem Maecach nakonec vypadá že to má pevně v rukou, pokud se to tak dá říct. Proč nebylo naším úkolem oživit draky, ale najít pramen černého zlata? Museli to přece mnohem lépe vědět.
Protože měli strach, oni měli strach něco jiného je být opatrovníkem minulosti a něco jiného je být sluhy živých bohů.
No dobrá, ale co mám teď dělat mám žádat záruky? Dobrá zkusím něco jiného Maecach o tom už mluvil, pomohla mi předtím tak snad mi pomůže i tentokrát. Vytáhnu dryadinu flétnu a opět na ní začnu hrát zpočátku poněkud nesměle.
Co mám dělat? Prosím pomoz mi,je oživení draků dobré? A pokud ano kde jsou záruky že to bude skutečně dobré pro všechny?

Nestačím si ani vydechnout, že je po vlcích. Natož řešit, jestli jsou v pořádku všichni u baobabu. Ne, nevím, jestli se hobit propadl do země, utekl nebo ho něco sebralo a odtáhlo do tmy. Munal syčí na stvoření, které je už příliš blízko svého cíle.

Co to? Panika nepřichází. Měl bych přece zakřičet: NE! Pak tasit meč a snažit se vydrápat k té opici. Jenže mé vědomí je vysoko nade mnou a nevzrušeně celou scénu pozoruje. Moje brnění je moje druhá kůže. Znamení Draka na rameni je mé třetí oko.

Jednám bez rozptýlení mysli, stejně rychle, jen značně efektivněji. Vidím, jak Maecach přiskočil k nejbližšímu šlahounu Drakova torza a pevně jej uchopil oběma rukama. Jeho tělo se v ten moment vzepne jako by chytil rozžhavený kov. Hlava je zakloněná a oči vytřeštěně zírají vzhůru k nebi.
Je zvláštní hledět sám sobě do očí, byť nepřítomných. Má duše to však nikterak nehodnotí.

Zde je má síla. Zde je impuls, který dá život Tobě, ó Jediný. Probuď se, neb nadešla chvíle, pro kterou jsi dostal krev. Tu je, hleď! Přímo zde máš tělo, masu, kterou sis přál. Jen ber! Ber si co žádá tvá velikost. Vcucni ji. Vysaj z ní to, co potřebuješ. Přišel k Tobě, aby tě pokořil, avšak stane se tím, co Ty si žádáš. Pozři svého nepřítele, toho ubohého červa, který se opovážil na Tebe, ó Veliký, sáhnout. Přijmi oběti. Přijmi všechna těla, co tu kolem leží. Vybuduj si z masy, kterou jsme, ó Prastarý, vyrvali z kořenů. Pro Tebe! Pro Tebe...

Jed. Nejhorší nepřítel. Není na první pohled vidět. Často ani cítit. Myslíte si, že nejsilnějším oponentem vody je oheň? Cha cha! Ani náhodou! Ne. Jed je to nejhorší, co vás může potkat. Kazí samotnou životodárnou podstatu vody. Napijete se ho, a všechno je v pořádku. Až postupem času vás začne postupně umrtvovat. Jak zvrácené!

Zrádce Rogadol, který tohle všechno naplánovat, míří drze přímo ke mně. Nepřestávám mu vyhrožovat svojí dýkou, ale on se jejímu hrotu jako blesk vyhne, a klidným krokem dojde až přímo ke mně. Něco mi podává. Něco mi říká. Jen blázen by ještě něco nečekal. Přesně! To jsi celý ty, můj proradný příteli. Čekat cokoli, dopustit se čehokoli. Ale čeho? Svět mi uteče trochu doleva. Počkat! Kde je Garro?

Můj kamarád trpaslík utíká někam pryč. Myslí to se mnou dobře. Já držím v ruce nějaké byliny. Léčivé. Ano. Ty mi pomůžou proti škorpionovu jedu. Co to říkal? Namazat ránu? Žvýkat? Polykat? Ano, takhle nějak to bylo. Utrhnu kousek lístku a potírám s ním vpich od žihadla v rameni. Špatně tam dosáhnu, je to až skoro na zádech. Dalších pár lístků si vložím do pusy a rozžvýkám. Pak si kašičku vezmu do ruky. Fuj, Azrieli, jídlo se nevyndává ven z pusy! Snažím se to vmasírovat do rány. Trochu to bolí, a trochu je to příjemné.

V ruce mi ještě zbývá chuchvalec zmaškaných listů a stonků. Opravdu říkal, že to mám sníst? Ale vždyť mě chtěl zabít! Nás všechny! Ne, to si jenom vymýšlím. Byliny si strčím do pusy, důkladně rozžvýkám a spolknu. Svět v tu chvíli začne utíkat trochu nahoru, ale pak se zase vrátí.

"Pojď, kamaráde, je čas vyrazit," podrbu za uchem vzduch vedle mého pravého stehna, kde by se měl nacházet Garro. Pak vyrazím směrem, kudy utíkal trpaslík Rogadol. Nejspíš mě chce nalákat jako oběť Velkému Drakovi.

Rogadol se jen ušklíbne. Kdo ví, kde se v něm bere najednou tolik klidu a sebekontroly. Snad že se konečně cítí nějak ukotvený? Jistý svými cíli? Nebo ví něco, co ostatní nevědí a jen doteď dobře hrál? A najednou hraje špatně? Kdo se v tom má vyznat!
Rogadol se každopádně jen ušklíbne: "Jen blázen by ještě něco nečekal." V tom má nejspíš pravdu. Zcela ignoruje dýku, jíž na něj Azriel ukazuje, dojde spěšně ke svému vaku a vytáhne z něj v plátýnku zabalený svazek bylin. Vybere z něj pár listů. "Na, vezmi si to. Žvýkej to, a vzniklou kašičkou si potírej tu ránu. Pak to znovu žvýkej a znovu potři, dvakrát, třikrát dokola. Pak to sněz." Zvedaje spíš jen oči, než hlavu, podívá se krátce démovi do tváře. "A pospěš si, drak tě možná ještě bude potřebovat živého."

Na to se rozeběhne k dračímu torzu. Ještě by tu někde měl být ten člověk.. Ale kde je, co se s ním během boje stalo, to Korzovi docela uniklo. V každém případě je nyní dém u baobabu až podivně opuštěný. V matném svitu měsíce se válí mrtvé nestvůry, z červů teče sliz a z těl se line odporný smrad.

I u draka se nakupilo něco mrtvých a atmosféra není o nic méně tísnivá. Ještě než Maecach vyřídil vlky, zapojil se do boje i hobit a vrhacím nožem vyřídil ještě jednoho, který se teprve nenápadně přibližoval. Jenže hobit tu teď není. Kam se asi poděl?

A pak si všimnete opičáka. Je již téměř u dračího srdce, desetkrát většího než je on sám, jen pár zhoupnutí mu schází.. Garro se usadil opodál a vrčí na něj. Na tuto kořist si zjevně netroufá, ale snaží se na ni alespoň upozornit.

Utřu pot z čela. Pro dnešek by to stačilo. Už je zase noc. Dante s Rogadolem zrovna něco probírají. Chystám se k nim přidat, když tu zčista jasna sebou trhnu, jak mě vyleká nečekaný pronikavý křik. Garro! Kde je mu konec? Hlas se ozývá ze směru od draka. Mou myslí prolétne nějaký nejasný temný stín, ale teď není čas se tím zabývat. Bez rozmýšlení se na patě otočím a chystám se rozběhnout za zdrojem rozruchu, kde předpokládám, že má můj čtyřnohý přítel vážné problémy.

Jenže vůli tmě a spěchu zakopnu o jednu z neopracovaných větví baobabu a upadnu na zem. Než se zvednu, Garkinen, Dante a řidič už se řítí tím směrem, v patách jim chvátá hobit. Už už se je chystám dohonit, ale něco mě donutí se otočit. Rogadol stojí s tasenou sekerou a nespokojeně něco hučí směrem k pařezu... kde se něco hýbe! FUJ! Co to je?

Netrvá dlouho, a mezi kořeny se vynoří tělo nechutně tlustého červa. Skočím ke svému luku, a vystřelím po tom stvoření jeden ze šípů, kterých jsem si dnes udělal zásobu. Červ sebou trochu trhne, vystříkne z něj jakási kapalina, ale jinak se nezdá, že by mu to kdoví jak vadilo. Rogadol nelení a rozsekne obřího červa napůl. Vystříkne spousta tělních tekutin a trpaslík vyjekne bolestí. Kyselina! Obě půlky červa se dál hýbou a zpod pařezu už se valí další. A na druhé straně se začínají vyhrabávat dlouhatánské nohy, zřejmě nějakého hmyzu. Tak tohle bude tuhý boj.

Spěchám na pomoc našemu důlním inženýrovi. Když jsem už jen pár kroků od něj, přední půlka červa na mě nečekaně vychrlí obrovský flusanec. To mě tak překvapí, že nestihnu včas uskočit, a část se mi přilepí na stehno. Tekutina mi hned začne rozežírat kalhoty a pořádně pálí. Přejedu si ránu rukou a vyčaruju proud vody. Leptavé sliny si opláchnu. Funguje to! Doběhnu k Rogadolovi a "myju" i jeho. Jo, to půjde.

Odkopnu zadní půlku červa, která se okolo nás snaží omotat. Noha mi v něm div nezůstane, jak je odporně měkký. "Vypadá to, že je musíme rozsekat na menší kousky! Zkus si dát pozor na obličej! Budu nás umývat od té kyseliny, a ty ho naporcuj!"

Takhle to chvilku jde celkem dobře. Když je jeden červ už na kousky, otočím se, kam se mezitím odplazil druhý. "AU!!" Vtom ucítím ostrou bolet v rameni. Na pařezu stojí ohromný škorpion se svým jedovatým žihadlem zabodnutým přímo v mé nebohé ruce. Než se stihnu vzpamatovat, vynoří se za ním "náš" člověk a ocas příšeře usekne. Trochu nesouvisle si uvědomím, že vlastně ani nevím, jak se jmenuje ten muž, co mi právě zachránil život. Snažím se vodou vypláchnout ránu, ale vpich je hluboko, a špatně tam dosáhnu.

Na samé hranici vědomí celou dobu straší ten neodbytný stín. Co to jenom je? Překvapivě to není Garro. Není to ani Nelwana...

Ucuknu rukou před útočícím žihadlem. Další škorpion! Uskočím šikmo doleva, a dlouhým sekem mu ufiknu všechny tři nohy, co na téhle straně má. Hned další úskok před rozzuřeným žihadlem. A pak už jen spokojeně sleduju, jak Rogadol obludné tělo rozpůlí svou sekerou.

Usměje se pod vousy a spokojeně se opře o topůrko, těsně mimo dosah ocasu, kmitajícího ve smrtelných křečích. A vtom mi to dojde. Ten stín. Rogadol! Už od chvíle, kdy jsme uslyšeli Nelwanin jekot, a začalo tohle peklo. Nevypadal vůbec překvapený!

Před očima se mi dělají mžitky, zdaleka se mi nepovedlo vyplavit všechen jed. Ale zdá se, že všichni červi i škorpioni v dohledu jsou rozsekaní.

"Ty!" Ukážu dýkou na Rogadola. Snažím se při tom stát rovně a nevrávorat. "Věděl jsi, co se stane. Čekal jsi to!" Neútočím. Ani se k němu nepřibližuju. Čekám na jeho odpověď.

Ale ne už zase?
Maecach se rozhodne přiložit ruku k dílu a má pravdu i když minulost byla zapomenuta není teď důležité kdo za to mohl. Možná církev myslela na sebe nebo byla přesvědčena že tím pomáhá ostatním, možná za to mohla právě slepá víra ostatních lidí. Munal se snaží a nosí různá drobná zvířátka, jistě možná bych mohl ulovit něco většího ovšem už pokácet baobab dá pořádnou práci.
„Protože nejsem jako ostatní, mám pocit že jedině Maecach nepochybuje a možná Azriel ...“odpovím stejně tiše když si ke mně Rogadol přisedne. I když jsem zvědavý kdo nebo co se s Azrielem spojilo, byl to duch přírody? Něco co mu zde dalo sílu? Voda, vodní stěna ... ale Rogadol pokračuje a potvrdí mé obavy.
„Možná by tu cesta byla, opět začít těžit černé zlato, vše by se vrátilo zase zpátky tak jak bylo. Ano kněží by opět měli moc, ale byla by mnohem menší, opět by byli opatrovníci minulosti na kterou si už nikdo kromě nich nepamatuje. Navíc to nebylo milosrdenství drak jenom neměl dost síly ...“mluvím stejně tiše jako Riogadol a pak se zarazím.
Myslím,nebo to vím Jak to vím?
A pak mně vyruší křik, Rogadol nevypadá překvapeně že by věděl něco co my ne? Možná si to rozhodl jenom nechat pro sebe, no to je teď jedno těžko bych mu to mohl vyčítat.
„Ale můžeme si o tom promluvit později.“vstanu a rychle se vydám k drakovi, ostatně volal mně a pak tu jde o toho munala. Když tam dorazím všimnu si že tam už je Maecach a také že už je po boji když přejedu pohledem po všech těch tělech.
„Jste a kruci ...snad najdeš to čeho se ti za života nedostalo.“poznamenám když z kněze a Garra sklouznu pohledem na elfku.
Zní to lépe než to že to byla víra která ji zabila ...
Ovšem potom Garro začne šplhat po drakovi, podívám se tím směrem ovšem nic nevidím.
„Vidíš něco? Já ne.“oslovím pak Maecacha.

Je to měsíc, na který hledím a snad se v jeho matně lesknoucí se tváři snažím najít nějaké znamení. To ale přichází z jiného směru a mnohem blíž. Nelwana! Je u Draka!
Její křik ještě zní, když už běžím plnou rychlostí. Jednou málem zakopnu o nějaký kořen či pohozenou větev baobabu, ale díky setrvačnosti to vyrovnám. Když jsem skoro na místě, vím, že pro elfku je už nejspíš pozdě. Ani lačné písečné podloží nestačí vsakovat prýštící krev a u její hlavy se utváří temná kaluž.

Vydrž Garro, kamaráde, už jsem u tebe!
Položím si levou ruku na hruď, kde jsem byl zvyklý, že byla podobizna Jediného, a následně jí švihnu. Rázovou vlnou odmrštím jednoho z písečných vlků dobrých deset sáhů daleko, kam se odkutálí. Jeho mrštné tělo se sice ihned sbírá na nohy, ale to už mám tasený meč a běžím přímo na druhého vlka, abych Garrovi ulevil nebo mu umožnil zaútočit zboku. Nepřítel se sice pokoušel o svůj trik, jenže já mu hleděl na přední tlapy a čekal, zda se odrazí ke skoku. Ne. Prováhal to. Takže jsem ho nemilosrdně proklál mečem. Doslova jsem ho přišpendlil k zemi, jak jsem se do toho bodnutí opřel, když vtom mi na zádech přistál plnou vahou druhý vlk. Musel to být ten odmrštěný, protože jen z pouhého pohledu na třetího, zraněného, bylo jasné, že ten už do boje nezasáhne. I kdyby se dokázal zvednout, odlezl by si někam lízat rány.

Váha a razance vlčího těla mě složila tváří k zemi, navíc jsem pustil meč, abych se o něj nakonec ještě nezranil. Snažil jsem se pod sebe co nejrychleji dostat ruce, abych se mohl zvednout. Současně jsem krčil ramena snad až k uším, aby mi ta šelma nemohla prokousnout hrdlo. A že se právě o to snažil, jsem cítil až příliš bolestně. Jeho zuby mi hryzaly naštěstí z největší části do ramen a paží, které se snažil mi odervat od těla. A pak se přese mne přehnala chlupatá koule svalů, drápů a zubů a zbavila mne té tíže. Munal smetl vlka stranou. Jsa zraněný, neztratil bojové zapálení ani v nejmenším. Snad i ztráta elfky, které se během dne tu a tam otíral o nohy, ho spravedlivě rozčílila. Na nic jsem nečekal a opět hmátl po meči.

Obě zvířata se ale váleli v jednom klubku končetin a vzájemně se snažila se zakousnout. Vlk už pomalu začínal mít navrch, když jsem dostal šanci na dobrou ránu, aniž bych riskoval zásah Garra. Vlk přišel o jeden celý zadní běh, značnou část ocasu a z otevřeného břicha mu vylezl pletenec střev. Vlčí bolestné zakňučení přešlo téměř záhy v chrapot, jelikož munal se mu pohotově zakousl do hrdla.

Rozhlédnu se a pak si dovolím krátce pohlédnout na nebohou elfku. Nežli jsem stačil s povzdechem odříkat krátkou modlitbu za její duši, Garro zasyčí a rozběhne se přímo k jedné dračí končetině a sápe se po větvích vzhůru k samotnému tělu.

Ano, je to zvláštní pocit, už jen uvažovat, že byste pokácené dřevo teď jednoduše dali na oheň. Ano, je zvláštní pocit uvědomovat si, CO vlastně děláte nebo o co se alespoň pokoušíte. Co se to děje? Vrací se staré časy? Přichází nová doba? Možná oboje.

"Proč o tom pochybuješ? Proč nejsi jako oni?" Rogadol opatrně večer přisedne k Dantemu a tiše se s ním zkouší dát do řeči. "Máš strach? Kdo by neměl. Já ho tedy mám. Obrovský. Stejně jako ty. Teda jestli fakt máš strach, možná jsem vedle jak ten baobab. Taky stejně jako ty nemám rád církev, kněžoury. Manipulujou lidmi bez jakéhokoliv opravdového požehnání." Opatrně pohlédne na déma, jestli nepřestřelil a správně ho odhadl. Ještě trochu ztiší hlas a povzdechne si. "Jako většina obyčejných lidí. Takže vlastně chápu tvoje obavy. Ale... máme na vybranou? Máme jinou cestu? Není lepší riskovat příchod dalšího ďábla, když není jiná možnost jak se zbavit toho prvního? Může být hůř? Když neuděláme nic, padne Eghan i ostatní města, těch pár lidí v divočině tak brzy dožije, protože aby přežili, budou muset být roztroušení po krajině tak, že nebude možné mít rodinu. Přestanou se rodit děti.. Chápeš?
Navíc tenhle, ne, nechci mu říkat ďábel, tenhle - drak - prokázal milosrdenství ještě než se narodil. Přitom nemusel. Ne, zatraceně, nemusel."

Trpaslík by jistě v řeči pokračoval, ale noc krátce prořízne vzdálený elfčin hlas. Aniž by si toho kdokoliv všiml, opustila váš "tábor", tedy místo u baobabu. Křik se ozývá směrem od dračího torza. Pokud je až u něj, musí být neuvěřitelně hlasitý.

"GARRA DANTA! GARRA DANTAÁ! GAR..."

Tento v půli uťatý výkřik následuje munalovo mňouknutí ze stejného místa. Ostré, výhružné, jako když zastrašuje protivníka v boji o samičku.

Rogadol pohlédne na Aligera. Nezdá se překvapený. "Pamatuj co jsem ti řekl."

-----

Kdo se urychleně vydá k torzu (z cizích postav hobit a řidič), uvidí na zemi elfku s prokousnutým hrdlem, nepříjemně zraněného munala v obležení hned dvou vlků chystajících se zaútočit a jednoho dodělávajícího vlka kousek dál.

Drak spí, ale krev v něm jako by kypěla a vířila stále divočeji. Přímo k dračímu srdci právě hbitě šplhá jakási postava ze všeho nejvíce připomínající obrovskou opici.
Kdo hodí na 1k6 alespoň 4, všimne si jí, kněz má +1.
Měsíc svítí spíš slabě, ale celá podivná scéna je osvětlená a relativně přehledná.

-----

Kdo zůstane v táboře u baobabu (z cizích postav Rogadol a člověk), všimne si po malé chvilce podivné aktivity pod pařezem baobabu - ze země začnou vylézat obří škorpioni a červi!!