Stojím v hlubokém stínu, temném i proti černi okolní noci, pevně zapřený o chladný balvan za sebou. Drsný kámen je jako pevné pojivo se skutečností, spolehlivý a neměnný, pravý opak éteričnosti duchů.
Střílet, nestřílet... nikdy jsem necítil potřebu ušetřit ducha - ale teď bych se velice rád dozvěděl víc. Zjevně o mně neví, vznáší se na místě a snad se rozhlíží, čenichá, kdo ví, jaké slovo je pro jejich vnímání nejlepší. Mám ho na mušce, je blízko, nemohl bych minout, ani kdybych zavřel oči... ale to neudělám; ten sotva znatelně opalizující obrys nechci ztratit z dohledu ani na okamžik, mohl by být problém ho znovu najít, zvlášť proti vodě.

Rozhodnu se rychle a nejspíš bláhově, ale - nevystřelím.
Jestli se ukážou i ostatní, alespoň mě vyléčí z té pošetilosti, že snad měli hlasy. Jsem plný sil, i šípů mám dost, a nepřekvapí mě. Poradím si. Musím! Nebo naplním úsloví zvědavost zabila kočku a celé oba údery srdce do konce života se budu proklínat za takovou nerozvážnost.
Jsou minimálně čtyři.
Snad bych si to měl víc rozmyslet a chvíli před sebou předstírám, že přesně to dělám, ale vlastně jsem rozhodnutý. I strategii mám naplánovanou, až dojde na nejhorší, budu muset být rychlý a na přemýšlení nebude čas.
No, tak, pojďte blíž... popovídejte si, rodinko... Tohle mi nikdo neuvěří.

Boj s větrnými mlýny. Takhle jsem to někde četl, přičemž ten výrok krásně vystihuje naši současnou situaci při snaze zachování runového nápisu.
Druhá věc je tyhle klikyháky dešifrovat. Možná celá akce bude stejně k ničemu. Ale jedno je jisté - vlčí muž mi nyní v rámci možností důvěřuje. Já jemu... Víc než bych si byl ochoten připustit ve chvíli prvního setkání.

Nakonec asi čáranice ve spodní vrstvě písku drží. Už na ně jen ve zmatku nešlápnout.

Svist. Plesk.

I já se ihned skrčím a snažím se hledět do temnoty na břehu. Oheň téměř zmizel. Je jasné, že se Dante schoval. A ne, nemyslím si, že chtěl zasáhnout. Tak hloupý, aby si myslel, že jedním šípem něco vyřeší, opravdu není. A tak svůj hlas, stejně jako Doniovanion, ztiším na minimum.
"Rozhodně nestřílel po nás. Bylo to tiché varování. Nemůže si dovolit na nás volat. Vidíš? Schoval se. Myslím, že na břehu se něco děje. Možná ti lupiči! Protože zvěř by se naopak snažil ohněm a křikem zahnat."

Co teď? Nejistě se ohlédnu, zda z místnůstky stále vychází ona magická záře. Ty runy. Je třeba pokračovat. Ty runy...
"Třeba to má něco společného s tím úkazem tady. Možná nejsi jediný, kdo o téhle prostoře ví. Možná někdo ví... víc než my."

Ještě chvilku váhám.
"Budu pokračovat v přepisování. Dávej pozor, jestli se něco děje. Kdyby byl Dante v potížích, pomoz mu, prosím."

Po těch slovech se v hlubokém předklonu doplížím ke schůdkům a než se tiše ponořím do chladné vody, dopřeji si dlóuhý nádech.

Garkinen se snaží zachránit obkreslené runy, jenže... nejde to. Písek je jemnější, než se zdál, a voda je ničí stejně zručně jako vítr. Nakonec zabralo odhrnout vrchní vrstvu písku již namočeného a pak zkusit překreslit, co zbylo. Ty tři runy, které jste měli vybroušené, byly vyryté víc do hloubky a vydržely tak o chvíli déle. Těch dalších pár načrtnutých je ale někde v prachu, neseném větrem nad hladinu jezera.

Na měničův křik Dante nereaguje. Zdá se, že spíše naopak. "Co to tam dělá?" zašeptá nevěřícně Doniovanion, který brzy zjistil, že ve dvou by si s Garkinenem u run spíše překáželi a občas koukl nervózně ke břehu.
"Hele, on po nás střelil!" ukáže zbytečně na šipku, která se kousek od kněze s tichým blátivým šplouchnutím zapíchla na hranici ostrůvku a jezera. Kolem jejích letek se rychle rozšiřují kola.
"Střílí běžně tak špatně nebo nás nechce zabít?" pokračuje šeptem Doniovanion a preventivně se přikrčí za vysoký trs vodních trav.
Oheň rychle zmenšil svou intenzitu téměř k nule, a Danteho silueta mizí ve stínech mezi balvany.

Z lesa se vynořil nejasný tvar lidského těla. Je tak těžké ho ve tmě spatřit. Jako trocha teplého vzduchu ve výšce korun stromů. Ale tohle váš oheň nezpůsobil, ani žádné jiné teplo. Kdyby Dante nevěděl, co hledá, neměl by šanci. Zahlédnout ducha z ostrůvku je pak naprosto nemožné.
Není moc chytrý či opatrný, zamířil si to pomalu k tábořišti a zde se zastavil, snad se rozhlíží. Pro zkušeného střelce snadný cíl.

Nechám sklouznout přikrývku z ramenou, noční chlad se ochotně přimkne k vyhřáté kůži, až se bezděčně oklepu od hlavy k patě jako mokrý pes. Ale není skutečná zima a na ten záchvěv rychle zapomenu. Mám jiné starosti - takové, po kterých bych mohl snadno vychladnout do teploty hlíny šest stop pod zemi. A to ještě bych potřeboval štěstí, aby mě měl kdo pohřbít.
Krátce zauvažuju nad vzdáleností k ohni. Rozkopnout ho v rychlosti, skrýt... už nemá smysl, ví o nás. A jsou příliš blízko, než aby mě hlasitý varovný výkřik neuvedl do smrtelného nebezpečí.
Rozum říká, že to musí být lidé; intuice křičí duchové.
Jenže představa, že se mezi sebou domlouvají tak obyčejnými slovy, že mají své rodiny, syny - je příliš zvláštní a podivná a budu se nad ní muset zamyslet víc, přehodnotit pohádky a zkusit si vybavit podrobnosti. Později.

Hmátnu mezi svazek šípů a stříbrný vyměním za obyčejný, pro tu první ránu. Mířím velmi pečlivě, s obrovskou opatrností, na pruh písku, kde ti dva na ostrůvku svorně cosi kutí. Nechci trefit ani jednoho z nich, ale potřebuju, aby si šípu okamžitě všimli. Jenže nemám šanci si ověřit, jestli dolétne kam má, v noční tmě tak tenkou střelu nerozeznám.
Plynule stisknu spoušť, věnuji letmou myšlenku Drakovi, co snad bude na naší straně, a přeci jen se rozběhnu k ohni. Garkinen je z těch důvtipnějších a věřím, že mu ze souvislostí dojde, že varuji před nepřáteli, kteří jsou blízko. Šíp, zhašený oheň, já tak tichý, jak dokážu... skrčený mezi balvany, s trochou štěstí ty zatracené duchy postřílím jako krysy, až se budou motat kolem vody.
Hrot dalšího šípu, který do kuše založím, je rozhodně stříbrný.

"Musíme ho namočit." Padnu u břehu na kolena a našplouchám trochu vody na písečný pruh. Chvatně obkresluji těch několik run, které se nám podařilo společnými silami již zaznamenat. Včetně té poslední, kterou jsem si pečlivě pod vodou vícekrát obtáhnul. Přičemž si nadávám, že nás tohle nenapadlo dřív. Možná stačilo jen odhrnout ten lehký suchý a sypký písek z povrchu.

"Možná nezbyde nic jiného než vyškrábat do zbytků zdiva nebo na jeden z kamenů. Dante by ale měl mít minimálně tu svou mapu. Snad tedy má i něco na psaní." Psát se dá v nejhorším třeba i krví.

Nutím se ke spěchu a jakmile se vlčák zase vynoří, střídám ho v potápění. Kdo ví jak dlouho ještě budou runy zářit.

"Ano, dnes je konec roku." Takový hluboký, ale nosový hlas.
"Ale slyšels, je to až za tři měsíce!" Vyšší, celkem pronikavý, zjevně ženský hlas.
Zdvihl se znenadání vítr, hlasitě šumí listí na stromech. Šumí Dantemu v hlavě, nebo slyšel odněkud z lesa hlasy? Ten vítr je velmi nenadálý a kurýrovi velí zkušenosti, že by to mohlo souviset s duchy. Ale duchové a hlasy? Zde je zkušenost přesně opačná, duchové jsou přeci vždy strašidelně neslyšní.
"Jednou ročně, vždy na konci roku, i duchové mohou mluvit. Málokdo jim ale dokáže rozumět." Dante si ta slova dobře pamatuje a právě teď se mu vybaví. Občas to ve svých příbězích vyprávěla Chloeina babička.
"Tak věříš lidem nebo mně!?" Výhružné a čitelné.

-----

Garkinen se už podruhé ponořil do chladné vody v místnůstce, když začal ten prudký vítr. Ne, to písmo mu nic neříká, jaktěživ podobné znaky neviděl. Přesto už tři zakreslili s Doniovanionem velmi věrně do písku, a pár dalších načrtli aspoň hrubě, zbývá jich však stále dobře dvacet. Táhnou se kolem dokola po všech třech stěnách (krom strany se schodištěm), zhruba v polovině jejich výšky a svítí bledým světlem.

"Do háje!" to vykřikl měnič. "Ten vítr!"
Garkinen se vynoří a usilovně se snaží zachovat si před očima tvar další runy.
"Jsou v háji! Rozfoukané! Hej, Dante! Knězi!" Neřekl kněžoure! "Nemáte někdo psací potřeby!?"

-----

"Někdo tam je! Musím jít chránit naše tajemství! Rychle doleť pro syny!" To ten mužský hlas z lesa, ani zdaleka nekřičí jako měnič, dokonce teď promluvil dost tiše, ale Dante ho znovu zřetelně zaslechl! Nemůže být dál než třicet metrů, tedy již blízko kraji lesa.

Jednou přijde den a budu se muset naučit plavat, to je jisté. Ale nebude to dnes, to je také jisté.
Co tam ti dva provádí netuším, přes vodu doléhá jen slabá ozvěna rozrušených hlasů. Nicméně vypadají v dobré shodě a beztak jen velká nouze by mě přiměla střílet při tak mizerném osvětlení.
Vrátím se k ohni, upravím ho tak, aby neuhasl moc rychle, a znovu si hodím deku přes ramena - u vody táhne. Původní předsevzetí, že zůstanu u ohně, ale brzy vzdám. Usnout nechci, ani bych to teď nedokázal.
Půjdu si vyšlapat cestičku na břeh - procházka pár kroků tam i zpátky s výhledem na ostrůvek.

Vlk se vynořil a já už chápu, proč tolik spěchal. Tenhle nevšední úkaz se naskytl poprvé a dává nám možnost přečíst, co je v komnatě zapsáno.

To všechno se odehrává tak rychle, že jde rozum částečně stranou. Ostražitost je pryč. Nová důvěra pramení z pochopení, že se taková příležitost nemusí opakovat. Nemluvě o pocitu, který bývá spojen s něčím naprosto přesahujícím běžné chápání. Jako když se mi Drak zjevil poprvé...

Pokládám svůj meč na zem poblíž toho jeho. Rychlé rozhlédnutí. Hodně kamenů, ale sem tam mezi nimi trocha vegetace, tedy půda. Borovice. Malá písčitá plážička, pár metrů dlouhá, ale široká sotva dva lokte.

"Nech mne se podívat. Zatím zkus tady do písku nakreslit, co si vybavíš. Borová kůra vhodná není a vyřezávání by trvalo dlouho. Ještě tak vyškrábat do kamene. Budeme se střídat." Vytáhnu dýku a podávám mu ji rukojetí napřed. Pak už se pomalu nořím do vody, abych co nejméně rozvířil případný kal. V poslední chvíli se dostatečně nadechnu. To mi dává alespoň dvě minuty klidné obhlídky. Třeba už jsem to písmo někde viděl, zadoufám.

Zatímco Dante hledá ze břehu neviditelné nebezpečí nebo snad chvílemi váhá střelit po tom viditelném, tedy Doniovanionovi, Garkinen brzy stojí na ostrůvku a nahlíží do jednoduchého zděného vchodu se schody dolů, již ten třetí je po vodní hladinou. Světlo vychází zevnitř. Není oslnivé, i když v kontrastu s noční tmou je pár vteřin na rozkoukání potřeba. Vlčí muž díky svému náskoku již plave uvnitř, jeho tělo v té malé prostoře dost ruší snahu kněze udělat si jasnější představu, co vlastně vidí.
Pokud je pravidelná, zdá se, že jde jen o malou místnůstku, asi dva a půl metru délky a šířky. Hloubka stěží metr a půl. Světlo jako by vycházelo ze stěn, kde se formuje do tvarů, připomínajících znaky.
Měničův meč tentokrát zůstal na souši a leží pohozený u vchodu.
S hlasitým vydechnutím a vyplivnutím vody se Doniovanion vynoří ve vchodu. Trochu zaskočeně sjede od Maecachových nohou k jeho tváři.
Zadýchaně promluví, zatímco leze ven: "Runy. Jsou to staré runy obrů nebo trpaslíků nebo... tak něco. Neumím to... číst, do háje! Potřebuju je zaznamenat, nakreslit!"

"Boty si... nechte," dodám pozdě, protože Garkinen už po břehu poskakuje polonahý a odhodlaný. Trochu se obávám, že bos nebude mít v boji dostatečnou stabilitu, ale víc doufám, že jsem zbytečně opatrný a ten muž opravdu není náš nepřítel.
Jestli se an ostrůvku děje nebo neděje něco zvláštního, o tom se přít nehodlám. Ohledně důvěry či nedůvěry vůči vlkoušovi také nemá příliš smysl se dohadovat, zvlášť když sám měním názor málem s každým nádechem.

Takže můžu jediné: přešlapovag na hranici souše, držet se své kuše a doufat, že budu moct případným potížím přiškrtit elán alespoň na dálku.
V pruhu světla z ostrůvku je Donovanionovanova hlava na hladině vody dobře patrná... neměl by plavat spíš čubičkou?