Tak jako vlčí muž před pár vteřinami zíral k ostrůvku, zírám teď já na něj. Kterak tempo za tempem ukrajuje vodu. Těžký meč na zádech mu evidentně příliš nevadí. To musí být setsakramentsky důležité, že tam takhle spěchá. Přemýšlím. Rozhoduji se. Rychle. Co teď?

Nakonec (asi o dvě sekundy později) se otočím hlavou k Dantovi, zbytek těla už je v pohybu k vodě. Krčím rameny na znamení, že si nemůžu pomoct. Na břehu odkládám košili, zouvám boty.

"Nevím jak ty, ale myslím, že se děje něco zvláštního. Možná nás tam bude potřebovat." Jen doufám, že to nebude brát jako lezení do zelí.

Odepnu pás s mečem, nechávám si jen kalhoty, na jejichž pásku je v pouzdře dýka. Na krku talisman, na prstě rodový prsten. Ty neodložím ani za nic. Pak se ještě zarazím. Vezmu přeci jen pouzdro s mečem do pravé ruky a poplavu "ouško". Nebudu sice tak rychlý, ale meč může být předěl mezi životem a smrtí. Už kdyby se do mne třeba chtěl vlčák pustit.

Cestou se občas podívám před sebe, co se děje na ostrůvku. Stále svítí světlo? Drží ho někdo? Hlavně si hlídám, abych nepropásl okamžik, kdy Doniovanion dorazí na břeh, protože mě velice zajímá, jak se tam bude chovat.

Doniovanion se pousměje při pozvánce k noclehu u vašeho ohně. Z jeho pohledu je zřejmé, že stejně jako vy jemu, ani on vám plně nedůvěřuje. A pak se díváte kamsi za něj, Garkinen zavtipkuje, Dante sahá po kuši. Měnič popojde tak, abyste se vzájemně viděli a až poté se krátce a rychle podívá k ostrůvku. Dřív, než otočí pohled zpět ke kurýrovi, zapomene na opatrnost a zírá na jezero.

"To není moje žena."

Rychle se ujistí, že ho Dante nehodlá skutečně střelit, natáhne se pro svůj meč. Během sprintu k jezeru jej uloží do pouzdra na zádech, následuje elegantní šipka a už krauluje k ostrůvku. Světlo zatím svítí na stejném místě a se stejnou intenzitou.

Magie živlů, hmm... i tak se to dá pojmenovat, a vůbec, co já vím o živlech. Třeba jich je víc, než se obvykle píše v lidských knihách, ve kterých jsou - jak se podle hovoru s vlkoušem zdá - povážlivé mezery.
Připadá mi, že ví víc, než říká. Jako by to jeho "zbavit se duchů" byla jen hádanka, kterou musíme vyluštit. Určitě se tím zabývá spousta lidí, a jestli oni na nic nepřišli... nebo ne? Setrvačnost myšlení je velká síla, možná přešlapujeme na místě jenom z neschopnosti podívat se na věci novýma očima.

"Nemusíte odcházet," začnu, raději ho budu mít na očích, než aby zmizel někde v tmách. "U ohně se dobře spí..."
Světlo na ostrůvku mě přiměje ztichnout, bezděčně natáhnu ruku k samostřílu, který ležel zapomenutý po mé pravici. Podezření vůči Doniovanionovi je v jediném okamžiku zpět. Není přeci možné, aby si tam ničeho nevšiml! Natož aby přehlédl člověka.

Myslel jsem si to. Že mu nemůžou duchové ublížit. Proto tu také tak dlouho přežívá. Má ve vlčí podobě vždy únikovou cestu z úzkých. Žere ho, že jim ale nemůže nic udělat. Takže se s nimi touží vypořádat stejně jako každý. Není divu. Jak by tu bylo krásně. Kdekoli na světě. Bez obav z neustálého plíživého nebezpečí. Města by opět mohli lidé toužící po jiném způsobu života opustit a napětí uvnitř Eghanu by se jistě uvolnilo.

Rád bych se ho ještě vyptal, jak by si s duchy poradil, kdyby měl k dispozici, co považuje za potřebné. Ale na to bude čas ráno. Už jsem opravdu unavený a oči se zužují. Když se na ostrůvku "rozsvítí". Určitě mu neujde náš pohled, který tím směrem okamžitě míří. Tázavě se na něj zadívám.

"Příteli, buď tě volá žena z krčmy domů nebo se na tom tvém místě děje něco neobvyklého."

"Ne, náš způsob proměny je zcela přirozený, podobně jako ve vás démech dřímá spřízněnost s magií živlů, i když momentálně u většiny spí. Když jsem vlk, tak po mě nejdou. Duchů se tedy bát nemusím. Na druhou stranu ve vlčí podobě jsem i já jim naprosto neschopný ublížit, a to mě občas žere." Měnič se zatváří opravdu poněkud rozčileně. Garkinen opět zívne a Doniovanion si toho konečně všimne.
"Vlastně jsem vás vyrušil, omlouvám se, jen jsem vás chtěl zbavit těch vlků a... asi byste se stejně moc nevyspali, kdybychom se takto nesetkali. Já.. přijdu sem za vámi zase ráno, ano?"
Chlap se zvedá a má se k odchodu. Právě v tu chvíli za ním, je zády k jezeru, oba najednou spatříte světlo. Je to na ostrůvku, ve tmě je jasně vidět. Matné bílé světlo podobné měsíčnímu. Svítí asi tolik, jako by svítila lucerna, stojící tam někde ve vysoké trávě.

"K naučení asi taková vlčí podoba není, co?" uchechtnu se a v očích mi zvědavě zasvítí. Vybavuju si maně jistou pověst, že si stačí obléct tu správnou kůži. Zadarmo by ji sice asi nedal... "Jdou po vás duchové, když jste ve vlčí podobě?" zeptám se, protože nemůžu odolat. Cítí v něm duši, nebo je dobře krytá vlčí srstí? Nebo mňavec duši ani nemá - jenom rozum podobný lidskému?
Skutečnost, že se mění i se svými zbraněmi a oblečením je další fascinující prvek mozaiky. Musí být ty věci nějak speciálně ošetřené, nebo stačí, aby je měl u sebe?

Ale už je opravdu pozdě a Garkinenovy otázky - a hlavně a především naše cesta - mají přednost. Nad tou mapou ráno posedět musíme, i kdyby nebyl čas na nic jiného.

"Takže se shodneme, že nám jde o lidi. V tom jsme zajedno. Dobře. A... ano, podle posledních, není nutné podotýkat že znepokojivých zpráv, jedou už teď věže na rezervy. Takže nám jakákoli informace o cestě a situaci před námi pomůže.

Nejen o terénu, možném osídlení a počtech duchů. Jak totiž ze situace vyplývá, není vyloučené, že autority v Eghanu budou brzy nuceny řešit naléhavou situci. Ať je pravda na straně tvé nebo jinde. Pověz, co by podle tebe mohlo pomoci v boji s duchy, nebudeme-li mít k dispozici blesky. Protože stříbra je, obávám se, také nedostatek. A duchů... nadbytek."

Po celé té dlouhé řeči se neubráním občasnému zívnutí, které ne vždy násilně potlačím. Ani vlčí muž nevypadá, že tu chce sedět celou noc. Ráno moudřejší večera. Pokud má ovšem ještě co říct, udržím oči otevřené a mysl soustředěnou.

"Ale jo, jsem zaujatý, vždyť já to vím a nezastírám," zabručí Doniovanion. "Na mapu bych koukl ráno, emm, Dante, že ano? Jen si neslibuj příliš. Přesouvám se většinou ve vlčí podobě, je to rychlejší, ale umět zpětně svou trasu umístit na plán.. bude asi oříšek.... určitě vám ale budu moci říct o místech, kde jsem zastavoval. A taky přímo o vašem cíli. Hlavně to, že na to, jak málo tam žije lidí.. tak.. se tam objevuje dost duchů.."

Uf. Čím jsem si vysloužil takovou přednášku...?

"Srovnávat slepici a vejce a konkrétní lidský vynález a následnou zkázu není zrovna totéž," poznamenám. "Pokud je to pravda. Sám říkáte, že nemáte Církev rád," kmitnu očima na vlkouše. "Budete mnohem ochotnější věřit všemu, co ji očerňuje - a vidět pro to konkrétní důkazy."

"Dobřes to otočil a musím přiznat, že tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel," pokývá vlk hlavou, když kněz řekne svůj výklad souvislosti energie - duch, zatímco chvilku předtím u Danteho poznámky k témuž kýval jinak, vševědoucně a jistě. Popotáhne a otře si hřbetem dlaně nos. Chvíli je ticho. Pak se natáhne k ohni pro větev a přiloží.
"Já si myslím, že lidé jsou důležití. A lidé jsou dobří i špatní, silní, slabí, chytří, hloupí. Tady venku i uvnitř ve městech, stejně jako v církvi... Takže.. už proto.. je jasné, že si tady venku nemyslí všichni to samé co já. Většina ale určitě ano. A já si zkrátka myslím, že církev je špatná. Už z principu." Doniovanion pro jistotu zaletí pohledem ke Garkinenovi. "Právě proto, že dává moc lidem. A lidé jsou dobří i špatní, silní, slabí a tak dál... Moc.. má zůstat v rukách božích." Narovná se, zakrouží rameny, ve kterých velmi hlasitě křupne. Několikrát se rychle nadechne a přitom mhouří oči do plamenů. Ještě jedno křupnutí. Nemáte pocit, že by se to obešlo bez bolesti.
"Ale," naváže s úšklebkem blížícím se úsměvu, "asi jsme se nepotkali kvůli tomu, abychom se přeli o církvi a jejím poslání... Já snad jen zopakuji, co jsem řekl před chvílí, čímž dávám velmi chabou odpověď vám oběma... na otázku, co dál.. pokud je má úvaha správná. Tedy, lehce tu větu upravím: Ne církev.. ale ! všichni ! co jsou v něm namočení, by měli s tímhle kšeftem přestat a zamyslet se, jak se zbavit duchů. Doopravdy a trvale. Byl by to dobrý začátek."

Když Maecach zmínil vysychající zdroje pod Eghanem, vyvalil Doniovanion oči a ústa se mu pootevřela. Tak vypadá nefalšovaný úžas ve tváři měniče. Tato informace asi málokoho může nechat chladným. Nechal ale Maecacha domluvit a reagoval nejprve na jeho závěrečnou otázku.

Podle smířlivého závěru a náhle změny intonace je ale zjevné, co ho zaujalo více. Těká pohledem z jednoho na druhého. "Z oblasti špice právě přicházím. Opravdu - černé - zlato - dochází!?"