Není to divné? Ne. Není.

"Divné... Proč by to mělo být divné? Objevili se duchové. S nimi pochopitelně snahy se s nimi vypořádat. Vynález blesků poháněných energií z přeměny černého zlata. Na tom přece není nic až tak divného. Děláš z toho teorii pouhým překlopením faktů. Co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Energie nebo duchové?"

Otočím se nyní zase na Danta, protože mi jeho nedůvěřivé zavrtění hlavou neušlo. A ačkoli on sám nemusí být z mé mise nadšen, je její součástí a i on si uvědomuje, jak důležité je bránit před duchy lidská sídliště.

"Jsou věci, kterým nemusíme rozumět, přesto se dějí. Jako rostou tyto stromy okolo. Na zem dopadají jejich semena, aby za mnoho let vyrostly zase stromy nové. Co na tom, že mezitím přijde požár nebo to tu smete vichřice? Tomu říkám vyšší záměr. Duchové tu z nějakého důvodu jsou. Nerovnováha? Neúcta? Magie? Pro nás by mělo být důležité, aby naše děti mohly žít. Pokud možno v lepších podmínkách než máme teď my. A aby jich mohlo být neomezeně. Nehledě na původ."

Mluvím klidně. Bez naléhavosti. Téma je sice vážné, velmi vážné, ale tohle není žádná hádka. Přinutím se podívat vlkovi do očí. Žhnou mu v odlescích plamenů. Ale je také klidný. Čtu v nich, že útočit hodlá jen svou inteligencí. Zatím.

"Žádná instituce není bezchybná. Já sám vím o rezervách současného vnitřního řádu církve svaté. Faktem zůstává, jak ostatně řekl Dante, že díky bleskovým věžím se přes Eghan nepřevalí vlna duchů a nazamete s posledním lidským pokolením. Všichni lovci i s vojáky dohromady a veškerým stříbrem světa by to město měli jen těžko šanci uhájit.

A ty to nazýváš kšeftováním. Dovol mi zamyšlení. Anebo raději ne. Nechci si snad ani představovat, co by se stalo, kdyby byl recept na zpracování černého zlata vydán veřejnosti. Co by potom nastalo za kšeftování? Už teď je v "hlavním městě" tolik gangů, že je Hustmi drží sotva na uzdě. A kdyby dostali do rukou technologii..." Tentokrát jsem to já, kdo zavrtí hlavou.

"Tak tedy, můj tah. A nenech se mýlit, radu si od tebe rád vyslechnu. Možná mi poradit ani nebudeš chtít, když ti povím, že celá situace visí na vlásku. Protože pod Eghanem už evidentně zdroje vysychají. Na ohňovodní špici by se měla nacházet nová bohatá naleziště. Je to daleko, ano. Ale jde o tisíce a tisíce životů!" Nemohu se ubránit té představě, kterak vjíždím do zuboženého města, kde víra téměř upadla s vozem vrchovatě naloženým sudy plnými černého zlata. Maecach Garkinen. Zachránce Eghanu. Ve jménu Jediného, milostivého...

"Takže pověz, příteli, protože jsi to prve tak docela nedořekl. Co si myslí o církvi lidé tady venku? Nebo všichni opravdu sdílí stejný názor jako ty?" Pak bych tím, že jsem šel s kůží na trh, mohl mít krom duchů a lupičů ještě fůru dalších nepřátel...

Z Doniovanionovy snahy vylákat nás na ostrůvek nejsem moc nadšený. Těžko tam mohu pustit Garkinena samotného, ale jak bych se tam sám dostával, netuším. Ani trochu mě neláká představa, že mě bude někdo postrkovat přes jezero - a že tomu muži budeme vydáni na milost.
I kdyby mu šlo jenom o to, aby nás bez boje okradl, byla by to pro nás velká rána a problém dosti zásadní.

Jenže tady se teď vedou docela jiné debaty. Obvykle je mám rád, ale z nějakého záhadného důvodu po půlnoci náklonnost k nim klesá úměrně s teplotou vzduchu.
"Vyšší záměr..." ucedím jenom a potřesu hlavou. Těžko uvěřit v Boha - pokušitele! Jako by i tak nebyl úděl svobodných duší těžký sám o sobě, opravdu je musí takto zkoušet? Ovšem jestli má pravdu tento vlčí muž a duchové jsou výdobytkem lidí...
"Toho by si přeci někdo všiml," poznamenám nedůvěřivě. "Taková přímá souvislost by se tak snadno z paměti lidí nevytratila." Jistě, Dante - protože lidi je tak hrozně těžké o něčem přesvědčit, že. Zvláště z pozice církve.

"I kdybyste měl pravdu, jsme právě v dokonalém prokletém kruhu. Nelze přestat vyrábět energii, protože by nás duchové smetli. Ani nemůžete celá města rozptýlit do divočiny a vybíjet je postupně."
Ale Garkinen se nám pěkně rozpovídal, Doniovanion udeřil na tu pravou strunu. Spolu s ním na lorda pohlédnu. Takže pán je na tahu? A já stále radostně předstírám, že nevím, kam jdeme, a možná to vážně nevím. Jestli ona nepřišla ta pravá chvíle, kdy bych měl zapomenout na ochotu přijímat cizí tajemství jako součást svojí práce - a víc se ptát...

"Budu také upřímný a povím ti, co si myslí o církvi lidi venku. Je jich pár, co dokáží venku přežít, ale... řekl bych.. setkal jsem se s desítkami takových. Ta svoloč, co přepadává u brodu, například, tak ty nemyslím, to jsou ti, co venku dlouho nepřežijí. Ale.. znám dost lidí, co venku žijou. Pár si jich libuje v tom klidu a nedotčené přírodě, hlavně tady démové, že... i když cena za ten klídek je, že se čas od času musí přestěhovat, když na ně přijdou duchové. Protože jak se usadíte, najdou vás. Dřív nebo později.
Nezlobte se, jestli se rozpovídám příliš, dlouho jsem neměl příležitost...." sjede pohledem k měchu s vínem.
"Většina lidí venku ovšem bere vážně ten obrovský úpadek civilizace, který nastal. Od příchodu duchů. A víte, s jakým obdobím se kryje příchod duchů? Je to tak pět, šest generací zpátky. Nevíte? S objevem energie, která chrání města před duchy. Není to divné?"
Podívá se po vás obou, déma si dlouho prohlížel v úvodu řeči, ke konci se soutředí více na kněze, kterého při poslední větě skoro hypnotizuje.
"Protože já věřím v Draka, ale jsem si jistý, že kdyby se přestala vyrábět energie, přestali by se vyrábět duchové. Církev by měla s tímhle kšeftem přestat a zamyslet se, jak se zbavit duchů. Doopravdy a trvale.

Jaký je ten tvůj tah, jestli se smím ptát? Prochodil jsem kus světa a možná bych mohl dobře poradit."

"Pěšák na šachovnici... Kdo není?
Každý máme svou roli. Čekáme na hrací desce osudu. A je jen otázkou času, kdy přijde náš tah. Já věřím, že ten můj nastal teď."

Doniovaniovy otázky jsou ostřejší než jeho meč. Skrupule si nedělá. Ale sám je také rovný. A nějakým způsobem tuším, že nemá smysl se před ním vykrucovat. Že lež pozná. Vycítí léčku. No, bude to zajímavé. A ač mi to není moc příjemné, Dante se možná tuto noc dozví ještě víc než jen mé celé jméno. Nějak si nemohu pomoci a konečně ze mne jdou dříve zadržované či upozaděné myšlenky.

"Církev je... zvláštní mechanismus. Asi jako v celé společnosti, funguje i zde mnoho různých osobností na různých úrovních. Od soucitných a oddaných, přes neohrožené a zásadové, dále však pomlouvačné a závistivé, až po panovačné a intrikářské.

Takže ano, díky některým lidem ve vedoucích funkcích má církev ohromný vliv. Ten je však velmi podpořen technologií blesků, přímo závislé na černém zlatě. Jeden z důvodů neotřesitelnosti pozice církve je fakt, že chrání obyvatele měst před stále větším náporem duchů. Čímž dává mimo jiné také společnosti možnost, aby přetrvala. Ba měla šanci vzkvétat a povznést se nad své hříšné konání.

Drak nám pomáhej. Odkud se duchové berou, nevím. Smysl mi dává, že ze zemřelých. Ale proč je jich tolik? A proč se snaží zbavit lidstvo rozumu? Věřím, že je v tom nějaký vyšší záměr."

"Průchod." zamumlá měnič napůl pro sebe a posměšně si odfrkne a dál ten dotaz neřeší.
Zadívá se na Danteho, jakoby v hlavě přežvykoval jeho slova. "Jo, určitě tam něco takového bývalo. Ale o tohle místo někdo naposledy pečoval už před tak dávnou dobou, že by to stejně nefungovalo. Navíc... není to hluboké, spíš to dokázali perfektně utěsnit. Tenkrát."

Tón hlasu, když teď Doniovanion promlouvá ke kurýrovi, je zcela zřetelně přátelštější a uvolněnější než před chvílí a Dantemu dochází, že ta poznámka o omezeném počtu dětí před chvílí nebyla bezděčné plácnutí, ale promyšlené rýpnutí. Co tím ovšem vlk sleduje, to je ve hvězdách.

"Ostatně, pokud tam dokážete doplavat, můžeme se tam ráno podívat, možná budete úspěšnější než já. Čekal jsem strohou místnost s nápisy na zdi. Strohá místnost i nějaké ty stěny by tam byly... pod tou vodou je ale vidět vážně špatně."

Pokrčí rameny, načež se nečekaně rychle otočí ke Garkinenovi. Dokonce se k němu nakloní a jednu ruku volně položí na knězovo předloktí.
"Chci abys věděl, že k tobě nechovám žádné nepřátelství. Věřím také, že upřímně věříš v Jediného a jeho moudrost..." opět se odtáhne a pokračuje. "Prozraď, pokud nejsi jen pěšák na šachovnici... co ty sám si myslíš, že je příčinou příchodu duchů? A.. co tvrdí církev? A potom... Usiluje církev více o udržení vlastní moci nebo o to, aby svět byl zase místem k životu lidí?"

Dokáží poskytnout ubytovací kapacitu... chm. Bezelstná duše, tenhle lord. Císařovo požehnání, to je jediná věc, o kterou se jedná. Jsi bohatý a věrný císaři? Měj si děti... Jsem skutečně z duše rád, že to zatím nemusím řešit. Vyrůstat se sestřenkou byl pro mě takový dar, že bych těžce nesl, kdybych musel své dítě nechat samotné.
Ale to není důležité, rozhodně ne teď a tady.
Dojde mi zábavný fakt, že jsem vlastně poprvé slyšel Garkinenovo křestní jméno. Promnu si strniště na bradě, abych skryl rychlé pousmání. Představit se naprostému cizinci? Bez váhání! Ale vlastnímu průvodci - proč se namáhat.

Zdá se, že si tihle příznivci Draka docela dobře rozumí, a Garkinen míří přesně tím směrem, který mě samého zaujal nejvíc. Vidina dávných pokladů je lákavá, jenže voda. Tu vážně nemám rád.
"Bylo by s podivem, kdyby v podzemní prostoře uprostřed jezera nebylo nějaké zařízení na pumpování vody," zapřemýšlím nahlas. "Vždyť ta se jim tam musela dostávat průběžně od začátku. Možná by se dalo opravit, kdybys věděl, kde je... ne že bychom měli moc času se tu zdržovat," pohlédnu na lorda. Ano, zvědaví jsme oba. Jenže svět je plný podivuhodných věcí! Nelze nad každou postávat v úžasu.

"Šlechtické rodiny... řekněme, že zkrátka dokáží poskytnout dostatečnou ubytovací kapacitu a ufinancovat více potomků. Mají ostatně císařovo požehnání. Neřekl jsem, že jsou všichni mí bratři stále naživu." Má sestra rozhodně ano. Naštěstí.

Vzpomínka na sestru mne rozněžní. Obočí se mi zvlní do starostlivé vrásky. O těch "ostatních" dětech jsem nikdy takhle nepřemýšlel. Jak to dělají chudáci, aby se další děti nedostaly na svět? A kurtizány?

Zadívám se také do ohně, jako kdybych hledal stejný plamen, který sleduje i Doniovanion. Dante mlčí. Drží se asi zpátky. Byl bych raději, kdyby o brodu pověděl spíš on. Bez něj bychom skončili uprostřed léčky mezi padlým stromem a koly císařského vozu. Nepříjemná představa.

"Měli jsme štěstí. Ti... zmetci, jak říkáš, byli zaneprázdnění přepadením hodnotnějšího nákladu. A nám se díky tomu podařilo proklouznout po mostě."

Zdá se, že ví moc dobře, co se tady kolem děje. Musí tu být už nějakou dobu. Takže zpět k ostrůvku. To je totiž překvapivě zajímavé.

"Průchod? Kam? Můžeme s něčím nějak pomoci?"

"Divné. Myslel jsem, že je teďka zakázané mít víc dětí než jedno. Teda ve městech. Ale dost možná právě proto jsi nucen běhat po světě jako já... Ale mě to baví. Já... jsem tady kvůli.. tomu... ostrůvku," máchne neurčitě do tmy k jezeru. "A je to proto, že hledám průchod... a na tom ostrůvku je starodávná podzemní prostora, kde jsem doufal něco zjistit. Jenže je zatopená. Asi už hodně dlouho." Zase se dívá do plamenů.
"Na co ses to ještě ptal? Vlci? Ne, ti nechodí se mnou, nerad je vytrhuji z jejich... lovišť. Tihle jsou místní. A co tu hledáte vy a jak se vám podařilo dostat se přes ty zmetky u brodu?"

Dobrá, takže žádný vlkodlak. Měnič. Zajímavé. O tom slyším poprvé v životě. Mnohem zajímavější a z mého pohledu i zásadní informace je, že vzývá Draka. Je jen otázka, jakým způsobem.

Přijmu měch zpět z jeho rukou a nechám jej mluvit. Mezitím si sám dám několik doušků, abych zklidnil vzrušení z nastalé situace. Dante se představuje a Doniovanion vyvrací domněnku o jakémsi druhovi. Myslel si dém, že se mysl toho muže vtěluje do obřího vlka? Kde by bylo mezitím jeho tělo? Tady v lese? Bez "dozoru"? A proč by se v onom vlčím těle plavil na ostrůvek? Ne. On se umí proměnit ve vlka. Jen to má, na rozdíl od lykantropů, zjevně pod větší kontrolou.

"Mé jméno je Maecach Garkinen. Jsem čtvrtý syn barona Henealira Garkinena a jeho choti, lady Samuiry. I mě velmi těší. A mé srdce blaží poznání, že i zde v divočině není jméno Draka zapomenuto.
Pověz, jaký je tvůj cíl? Z jakého důvodu jsi na tomto místě? Ta vlčí smečka tedy táhne s tebou?
Vím, spousta otázek. Přesto by mne velmi zajímalo, co jsi myslel tím, že ,Pro jiné nezbylo ve městech místo.´?"

"Dante. Také tě rád poznávám." Trochu ho zarazí poznámka o společníkovi. "Jestli myslíš.. vlky.. ti teď běhají po okolí a slídí. Shánějí pro mě informace. A pro sebe žrádlo. Nevrátí se dřív než za hodinu.. A.. nevrátí se sem do vašeho tábořiště... pokud je nezavolám."
Se skoro omluvným výrazem pokrčí rameny, jako by chtěl dodat. "To není výhružka, to je fakt."