"Já jsem Dante," odpovím prostě. "Je mi ctí, Doniovanione."
Ne, není. Garkinenův lehkovážný přístup k cizinci mi sice napůl přijde vhod, protože mi umožňuje být tím opatrnějším, držet se zpátky a víc pozorovat, než se účastnit hovoru, ale zároveň mi připadá lehkovážný příliš.
Jenže stalo se - a tenhle měnič, ať to znamená cokoli, opravdu nevypadá jako nepřítel.

"Pokud tu nejste sám, pozvěte k ohni i svého druha," dodám, protože lepší je mít na očích, než někde ve tmě neurčitě za zády.
Kuši jsem položil vedle sebe a nemíří na něj. Přes jeho až obskurně působící výšku jsme přeci jen dva na jednoho... a dva stoupenci Draka se spolu snad domluví jak náleží, pokud tedy nepadnou na nějaké nenapravitelně odlišné výklady věrouky.

Muž se s vámi přesunul zpět k ohni. Nikdo se moc nemá k nastavení zad tomu druhému, takže jste k tábořišti dorazili v řadě vedle sebe.

"Pěkná zbraň," vyjádří se nejprve k tématu, které je mu zřejmě blízké. Jeho vlastní meč vypadá poněkud těžkopádně a zastarale. Dnešní práce s kovy je přeci jen jinde než dřív. Když Garkinen mluví, nepůsobí muž, že by se zájmem poslouchal, ale jeho reakce prozrazuje opak. Zhluboka si přihne vína. Pak se sám rozpovídá. Jeho hluboký hlas je těžko čitelný a je třeba dávat dobrý pozor, abyste mu rozuměli. Často dělá pauzy, když zvažuje svá slova.

"Spoustu tvých slov neznám, knězi. Ale.. také ti něco povím. Předně - umíte pořád docela dobré víno.
Nejsem lykantrop, jak si asi myslíš. A i kdybych byl, ani oni nemají svá.. loviště, jak jsi to nazval. Většinou. Mají jen doma a nebo se toulají světem a doma jsou všude a nikde zároveň.
Jsem měnič.. Člověk. Rasou i duší. A věřím v Draka. To on mi dává moc nad vlky. Měniči vždy stáli po boku lidí. A lykantropové koneckonců ve většině těžkých chvil také. Jenže jste.. jenže se objevili duchové a pro jiné nezbylo ve městech místo.. No, vaše chyba.. ... ..
Jmenuji se Doniovanion. A vy?"

Vzhlédne k vám a jeho tvář je ze strany ozářené ohněm zářivě oranžová a jeho druhá tvář se zrtrácí ve tmě. Působí nervózně a žmoulá si jednu mohutnou dlaň v druhé.

Vida. Huňáč ani nijak nezastírá svůj původ a k druhům se otevřeně hlásí. On ví, že já vím. Bylo by pošetilé dělat hloupého a hrát, že já nevím, že on ví, že já vím. A Dante nejspíš také minimálně tuší.
Dobrá tedy. Uvidíme, co z této otevřené hry vzejde. Nakonec, neučí nás Drak, že upřímnost a přímočarost jsou tou správnou cestou?

Jakmile chlapisko uklidí svůj meč, učiním totéž a Dantovi pokynu, aby sklonil svou kuši. Ve výsledku se možná víc vystavuje nebezpečí, že po něm vlkodlak skočí jen proto, aby se zbavil hrozby.

Přejdu, ač nerad, jeho naprosté ignorování mé výzvy. I když, vzato kolem a kolem, v podstatě mi odpověděl. I když nepřímo. Namísto toho jej vyzvu, aby se posadil u ohně a lovím z batohu měch s vínem.

"Vyznávám Drakovo učení."Zdálo se mi to, anebo to pro něj není cizí a opravdu pronesl JEHO jméno s velkým písmenem?
"Jsem učedník i kazatel. Především však služebník. Prostředník jeho vůle. Konám vše pro jeho slávu, dobrotu a spravedlnost. Tam u nás mi říkají kněz."
Nebo taky kněžour. Vyber si.
"Jeho vyobrazení je oficiálním odznakem mého řádu. Je to insignie, jakož i ozdoba, tak také ikona, znak a do jisté míry i odznak hodnosti či postavení. Nosím jeho obraz s hrdostí. K němu se modlím, jeho prosím o ochranu, jeho žádám o radu či rozhřešení."

Nenuceně dojdu až k němu. Na délku natažené paže. Dívám se mu zpříma do očí, v nichž je jen a jen pravda. S mírným úsměvem mu podávám měch a čekám, zda si jej z mých rukou vezme.

"Je to tedy tak, že my tobě vstoupili do teritoria a loviště. Odpusť. Jen procházíme. Jenže tohle místo přímo svádělo k zastávce a osvěžení. Neber tedy naše chování jako nezdvořilé a vůbec ne jako urážku. Nehodláme se tu zdržet a ráno budeme pokračovat v cestě k ohňovodní špici."

Jeho koutek cukne v úšklebku či snad náznaku úsměvu při zmínce o jídle, podobně tak u kapitoly s vlky. Udělá už jen několik kroků vpřed. Tak nějak ta distance odpovídá nepsanému pravidlu bezpečné vzdálenosti, pokud by chtěl protivník náhle zaútočit. Trochu se zamračí na Danteho, stále držícího kuši. Už jen zavrčet.

"Nemám hlad, děkuji za pozvání. Ani není mým zvykem odhánět své druhy od kořisti, byť kdo ví, zdáte se připravení. Možná by se role obrátily. Pro mě škoda tak jako tak."

Podrbe se na obočí a sklopí pohled ke špičce meče, opřené nyní o zem. Jako by vyčerpal svou zásobu zdvořilých frází.

"Všiml jsem si, že ty se zaštiťuješ symboly Draka. Co to má znamenat?" Obrátí se náhle poněkud nečekaně na Maecacha. Pak zastrčí meč do pochvy na zádech a podívá se na Danteho. Na Maecacha. Na Danteho. Pokrčí nakonec rameny.

"Možná přeci jen na chvíli k tomu ohni zajdu."

Jsem docela rád, že jsem do kuše založil zrovna stříbrnou šipku, i když ve spěchu a omylem a ještě na balvanu jsem litoval možné ztráty. Sice na tohoto bratrance od skalního obra bych potřeboval kuši nejlépe dvojmužnou, ale lepší než nic... jestli pohádky mluví pravdu.
Ale ony se většinou moc nemýlí. Poslouchej rodiče, nesahej na duchy, nikde necourej sám a věř stříbru!

Garkinen zase jednou spustí stavidla své výmluvnosti - ale nezapomněl náhodou, že o zbytky večeře se postarali vlci...? Nevadí, jestli už nebude větší starost než tahle, vždycky se něco přichystá.
Pokusím se vyladit tvář do přátelštějšího výrazu, ale stejně se mi to celé moc nepozdává. Popůlnoční návštěvy jsou vždycky podezřelé a prve jako bych slyšel dva různé hlasy - a o nečekaná překvapení ze zálohy nestojím.

Tak je to pravda! Bleskne mi hlavou, když se z lesa vynoří mohutná postava. Trochu mne znepokojují zbraň i zbroj, ale vlčí kožešiny mé skryté obavy potvrzují.

Poprvé jsem na ten úkaz narazil v jednom románu. Bral jsem to jako zajímavou fantazii. Podruhé v jistém spisu o takzvaných magických či démony posedlých bytostech. Pak jsem vyzvěděl, že jistý mastičkář se pokoušel lykantropii léčit za pomocí bylinných odvarů. Jako poslední mi neušlo školení bojového mnicha - mistra šermíře, kdy hovořil o vlastnostech všemožných zvláštních protivníků, se kterými bychom se (teoreticky) mohli někdy utkat.

,Vlkodlak je nevýslovně silný a houževnatý protivník,´ pravil tenkrát Vrsar. ,S obyčejnou zbraní a bez použití zaklínadel nemáte šanci.´

Na něco ale zapomněl. Když je to v podstatě člověk, je tu pořád možnost se s ním normálně domluvit.

Pokynu rukou na pozdrav a také skloním svůj meč, který je svou velikostí téměř roven tomu jeho. Nehodlám ho uklidit, už proto, aby byly patrny stříbrné vlysy na jeho čepeli. Jsem si jist, že v měsíčním světle si jich jeho bystré oči nemohou nepovšimnout.

„Štěstí, že jsi přítel. Pevně doufám, že přátelskost se týká i tvé zbraně. Prosím, přijmi místo u našeho ohně a dovol nám se s tebou podělit o skrovný pokrm. Snad jím nepohrdneš.

Nejprve ale buď tak laskav, sděl nám své jméno a odkud se tu vlastně bereš? Zdejší lesy nejsou právě bezpečny, jak jsme se před malou chvílí měli možnost přesvědčit. Nic proti vlkům... ehm.

Věz, že pak také my se ti rádi představíme, jakož i sdělíme cíl naší cesty.“

Pár obezřetných kroků podél jezera tím směrem. Dalších několik. Pořád jsou to desítky metrů k místu, kde vám zmizel z očí, ale už je tam slyšet drobný šum. Někdo prochází nízkým porostem a suchým listím. Do toho se ozve hluboký bas: "Nestřílejte, jsem přítel." A z lesa vystoupí muž. Velký a na první pohled silný. Velikostního nepoměru, jaký měl vlk oproti ostatním, zdaleka nedosahuje. Je tak o hlavu a půl větší než vy, přesto působí impozantně.
Věrohodnost jeho slov o přátelství mírně snižuje velký jedenapůlruční meč, který svírá v jedné ruce, přestože jej nemá v plné pohotovosti. Blíží se pomalu, krok po kroku, nenásilně a drží se hranice lesa.
Když na pár vteřin měsíc získá navrch díky trhlině v mraku, vidíte celkem příjemnou bezvousou tvář s černými vlnitými vlasy, výrazné černé oči a huňaté obočí, potkávající se ned kořenem nosu. Čiší z ní ostražitost a zkušenosti. Pečlivě sleduje každý váš pohyb, stejně jako vy jeho.
Na sobě má černou zbroj z tvrzené kůže, ramena, lokty, kolena a opasek jsou zdobeny světle šedou kožešinou. Nepochybně vlčí.

"Na tomhle bylo podivné všechno," shrnu svůj dojem. "A to jsem si myslel, že nemám sklony být pověrčivý."
Rozhlédnu se po ležení, popadnu naše batohy a ze světla ohně je uklidím do škvíry pod jedním z blízkých balvanů. Nejsou tam vyloženě ukryté, ale ani neleží na ráně a na očích náhodným kolemjdoucím a kolemčmuchajícím.

"Můžeme," řeknu, když znovu popadnu kuši. "Nepřišlo mi to jako Azrielův hlas," mohlo nás to nenapadnout oba? "Ale v úzkosti... těžko říct."
Rovnou vykročím do tmy, za těmi ne-lidskými zvuky... sám zvědavý, koho nebo co najdeme.

V první chvíli, když zaslechnu mužské zasténání, mě napadne, zda-li vlci nedostali Azriela, který nás přeci jen potmě dohnal a šel za světlem ohně. To bychom ale jistojistě zaslechli i prskání munala, který by se s vlky nejspíš pustil do křížku se svým pánem. Nebo by utekl? Těžko říct.

Kachny jsou dobré znamení. Ráno požádám Danta, aby jednu dvě ulovil. Ale co teď? Velmi nerozhodně se k svému průvodci otočím. Avšak pouze hlavou, mé tělo zůstává v bojové pozici a jsem ostražitý.

"Co to bylo? Zdálo se mi to jako lidské zaúpění. Předtím tam bylo něco zvířecího. Možná si ty zvuky moje představivost dobarvuje. Nevyznám se v tom. Ale jestli je tam nějaký člověk, měli bychom se mu pokusit pomoci."

Znovu se zahledím k lesu. Jestli mi to Dante nevymluví, jsem odhodlán jít se tam podívat. Zvlášť, pokud bude pokračovat to lidské sténání.

Vlčí stín poodešel kamsi dál od vás, k hranici lesa, kde splynul s jejím stínem. Chce se k vám připlížit lesem? Mizí za ostatními?
Pár sekund nic, a pak se z míst, kde jste ho ztratili z očí ozve vlčí zakňučení. Takové trochu divné. Jakoby potlačované. Může vlk záměrně potlačovat kňučení? Kňučení se ozvalo znovu. Zní trochu hlouběji, ne, zní výrazně hlouběji, připomíná chlapecký nářek.. ticho.. tucet úderů srdce se neozývá vůbec nic.

Najednou pár metrů od břehu jezera, hned u vás se ozve nejprve strašidelné tiché ti-ti-ti-ti-ti, periferně spatříte nějaký pohyb, a brzy následuje mocné šplouchnutí. A druhé těsně po něm.

Kachny. Nějaké dvě kachny, co se zapomněly včas vrátit domů se spěšně batolí po hladině jezera k blízkému rákosí, kamsi za vás, k opačné straně vodní plochy, než kde je ono napajedlo.

A znovu od lesa - krátký výkřik "Aaargh!" hrubým mužským hlasem, za kterým už následuje jen a pouze dlouhá chvíle ticha, již narušuje jen houkání hned několika sov v blízkém i vzdálenějším okolí doprovázené šuměním listí na stromech.