Třímám tasený meč v obou rukou a stojím mírně rozkročen po boku déma. Hledíme oba stejným směrem - k napajedlu. Dante má již nabito.

Tiše naslouchám. Spoléhám na to, že máme šanci odhalit, odkud se případně vyřítí, podle zvuků drápů na kameny poseté zemi.

Jsem připraven udělat první poslední. Ale svou kůži lacino nedám. Mám Ještě v rukávu nějaké to překvapení. Vždyť jsem se ke svému cíli sotva přiblížil. Musím pokračovat. Musím se tam dostat. Musím uspět! Musím...

V duchu si šeptám mantru pro udržení klidné, jasné a bystré mysli.

Deky si dlouho neužiju, a vzburcován k bdělosti jsem dřív, než jsem si dovolil klid. Vyskočím na nohy, deku nohou šoupnu trochu stranou, aby na ni nepadl náhodný uhlík, nebo dokonce snad nechytila plamenem, a sáhnu po kuši.
Založím šíp a natáhnu ji.

Letmo se rozhlédnu okolo, jestli vlci nevyužijí naší nepozornosti, ale zdá se, že je tu jen ten jediný... který je buď dost chytrý, aby předstíral nezájem, nebo se opravdu nezajímá.
Pozoruji ho celou dobu, co plave přes vodu, i po té, co vyskočí na břeh. Přistihnu se při myšlence, že kdo ví, jestli za ním zůstanou nějaké stopy v písku... Garkinen mě zřejmě stačil nakazit představou božských záměrů. Snad budou tyto záměry dost hmotné, aby je šíp alespoň zpomalil.

Hlídka se sotva stihla někam posunout, ani na uložení zbytku družiny nedošlo. Silueta velkého vlčího těla se totiž velice záhy znovu objevila. Měsíc je opět za mraky, a tak jde jen o velký temný stín. Tentokrát lehce, bez většího šplouchání sklouzl rovnou do vody. Plave ke břehu směrem šikmo od vás, zhruba k napajedlu, kde prve Dante viděl vlčí stopy (ne nebyly tak velké), a kde Maecach viděl prvně vlky (i oni byli menší, než tento).

Mírně se pousměju."Ne, teď se opravdu nikam nechystám. Ale ráno to možná zkusím. Ještě si to nechám v hlavě rozležet.

Zmizel vážně hrozně podivně. Že by tam byla nějaká jeskyně? Ale to by byla přeci nejspíš zaplavená... No, to je teď jedno. Ráno moudřejší večera. Dej spánku druhou šanci, já si tu posedím a budu dál obhlížet situaci. Kdyby něco, vzbudím tě."

Přehodím přes sebe deku a poupravím dřevo na ohni tak, jak jsem to viděl dříve dělat Danta. Pár klacíků se sotva dotýká nad hromádkou řeřavých uhlíků. Tohle vlky neodláká, ani moc nezahřeje, ale je to oheň.

Pokud mi bude přeci jen během hlídky zima, projdu se okolo našeho tábořiště, klidně se přiblížím až k vodě. Kdyby se mi únavou zavíraly oči, udělám sérii cviků, jaké jsem byl zvyklý dělat před bojovým tréninkem. Takové zahřátí a protažení všemožných svalových skupin. Rozhodně to rozhýbe energii.

Když už mě opravdu přemáhá spánek, požádám o vystřídání.

"On tam má snad nějaké doupě...?"
Divné, po všech stránkách divné. Raději si dojdu pro svůj batoh, abych se ujistil o škodách na popruzích a celkovém stavu.
Garkinen mě ovšem svým... přístupem znovu dokáže překvapit.
"Přesahoval vlčí podstatu asi tak o hlavu," řeknu suše. "Leda by to byl nějaký zvláštní klam stínů." Nad masem jen pokrčím rameny. "Loví se tu docela dobře, nouzí proto trpět nebudeme."
Připadá mi bláhové ve zvířeti, které odhánělo konkurenci, vidět znamení, a ještě bláhovější mu lézt pod zuby. Ale kdo ví! Na obraz Draka tehdy v deštivém dni nezapomínám.

Garkinen nevypadá, že by se chystal, nebo vůbec byl schopen jít spát. Hodím si deku přes záda, připravený se první uložit u ohně, ale...
"Ale nechystáte se tam vydat ještě teď v noci?" ujistím se. "Jsem sice docela obstojný střelec, ale jistit vás na takovou dálku ve tmě..." Zajedu si prsty do vlasů v nerozhodném gestu. "Bůh je zdá se bdělý, ale aby to nebral jako že ho příliš zkoušíte, můj pane!"

Vlk poté, co jste slezli z kamene, a chvíli jej pozorovali, zmizel. Tedy ne, že by se rozplynul, ale někde za borovicí začal po poslední obrátce rychle klesat, docela jako kdyby tam bylo nějaké schodiště vedoucí dolů..
Noc je náhle opět podivně prázdná a tichá. Zahouká sova. Ozve se zavytí. Ale z veliké, veliké dálky. Tyhle šelmy jsou vytrvalé a rychlé.

Já pro změnu sklouznu po zadku. Ihned poté jdu přiložit aspoň jedno polínko. Chci hlavně vidět.

Posbírám věci, o něž se vlci tahali. Prohlédnu, zda je něco z toho nějak závažně poškozené. Připnu si nejnutnější části zbroje. Ty mi umožňují celkem bezproblémový pohyb a koneckonců, aspoň nezpohodlním a neusnu.

I já se dívám na ostrůvek. Stejně jako Dante myslím na Azriela a jeho nabídku. Kde je mu asi konec? Třeba je jen kousek od nás. Mohl by nás podle světla najít. Ale hlavně by se třeba dokázal s tamtím domluvit.

A nebo si s ním promluvíme my. Ale až ráno. V hlavě se mi rodí bláznivá myšlenka: jít si zaplavat k ostrůvku.

"Co tam dělá? Třeba nemůže pryč? Nebo se tam schovává. Čím se živí? Kdyby nás chtěl sežrat, už by byl tady, nemyslíš?
Co mu tam takhle dopravit trochu toho masa? Ještě bude polosyrové. Jako takové poděkování. Je na něm něco... nevím, jak to říct. Vyššího. Něco, co přesahuje obyčejnou vlčí podstatu."

"Teď by se hodilo pár Azrielových lekcí ohledně mluvení se zvířaty," řeknu pobaveně, i když úplně od srdce mi ta radost ze života nejde. Vyšší balvany než tenhle po ruce nejsou, nebo alespoň ne takové, na které bychom se dostali my, ale ne on.
"Ale jestli mohu provést kvalifikovaný odhad, tak to bylo něco jako - táhněte, potvory, to je moje snídaně!"

Zírám na ostrůvek, dokud tmou unavené oči nevnímají spíš jen barevná kola, než reálný obraz. Nechápu, proč ten vlk nic nedělá. Tedy kromě té bezděčné ochrany nás dvou. Určitě tam nežije, leda by se živil rybami, co mu samy naskáčou do tlamy. A tenhle druh zvířat většinou umí plavat, nemá smysl si nic namlouvat.
Jenže pokračovat v noci... celkově dost k ničemu, přerazíme se na kamení, ztratíme směr, a kdyby nic z toho, budeme příšerně pomalí a zítra k ničemu.

Kleknu si, kouknu dolů z balvanu, napřed hodím dolů kuši a pak místo důstojného skoku sklouznu po břiše. Popojdu pár kroků k břehu jezera a dívám se na toho vlka.
"Navrhuju se sbalit a pak držet hlídky," zavolám tlumeně přes rameno.
"A jak skočí do vody, mizíme. Ovšem jestli bude plavat vážně rychle..." Pokrčím rameny, ono není moc co dodat. Meč a šípy si budou muset noční klid zařídit po svém.

Vlci mizí do tmy. Ale za jakou cenu? Za cenu ještě silnějších obav z věcí budoucích.

Zírám na siluetu velikého vlka na ostrůvku, jež je mírně ozářená měsíčním světlem.

Uvědomuji si patovou situaci a tak trochu rezignovaně prohlásím koutkem úst:

"Copak jim asi řekl?"

"Aúúú!"

Energetická ťafka zabrala. Vlk, jako by chtěl popřít předchozí slova o chytrosti, krátce zavyl, legračně nadskočil, párkrát na batoh štěkl a poodběhl do tmy.

Na tak početné pobíhání a šmejdění vlastně překvapivé ticho protne jako prásknutí bičem hlasitý štěkavovrčivý zvuk. Odněkud.. odkud vlastně? Jezero je poměrně uzavřené mezi kopci a zvuk se nese ozvěnou. Určitě to ale nebyl nikdo ze smečky u vás. Ti jako jeden vlk ztuhli, našpicovali uši, zavětřili s vysoko zdviženými čenichy.
Zvuk se ozval znovu, nyní jen krátké bafnutí. Z ostrůvku s borovicí, teď už je to zřejmé. Jako tygr v kleci tam z jednoho konce ostrůvku na druhý přechází vlk. Vzdálenost možná klame, ale zdá se dobře dvakrát větší než ti, kteří vás oblažují svou blízkostí. Či spíše oblažovali, protože po onom druhém bafnutí stáhnou ocasy, skloní hlavy a míří zpět k napajedlu a dál. Do tmy lesa.