Můj výpad do okolí není ani dlouhý, ani dramatický. Mám štěstí na všechny způsoby (84%); v jedné kapse pár čekankových puků, ve druhém vejce hned dvou velikostí, protože takový nelida, abych vybral jedno hnízdo do mrtě, nejsem ani já - a i to maso se najde. Když ho na noc zahrabu pod popel zabalený do listí, ráno vytaháme hotové zásoby na cestu.
"Tohle by bylo dobré místo pro život," řeknu, když dorazím zpátky k ohni, plný elánu a doslova nabitý energií. "Duchové žádní, zvěře spousta, výhledy jako pro básníky," zakřením se a rovnou nakrájím ulovenou zeleninu do guláše. Je skoro hotový, bude to akorát. "A kdybych uměl lovit ryby, tak určitě i ryby. Tady nejspíš klid?"
Garkinen vypadá dobře naložený, takže otázka je to spíše řečnická.
Začíná se pomalu stmívat - za chvíli, na samé hranici světla a tmy, udělám ještě kolečko kolem tábořiště, abych se ujistil, že oheň opravdu není vidět nikam dál nějakou ošemetnou skulinou v kamení.

Dante chvíli popocházel kolem a soustředěně hleděl do země. Z vlků strach nemám. I když na tohle přespávání v přírodě, kde hrozí v podstatě cokoli, jsem si ještě nezvykl. Duch, medvěd, jiná divoká šelma, kupa zvířat jdoucí po našich zásobách, padající strom, v nejlepším padající šiška. Nebo déšť. Pardon, ten je vlastně nejhorší. Protože se v něm můžou schovávat duchové.

Rozbili jsme tábor a naše svršky pokojně dosychají na rozehřátých kamenech či povlávají na nízkých větvích. Bylo nezvykle příjemné se tu pohybovat polonahý a opatrně našlapovat v okolním terénu bosými chodidly. Zanedlouho se z kotlíku kouří a můj průvodce se vzdálil s úmyslem obohatit náš jídelníček. Držím mu palce.

Čas od času promíchám probublávající hmotu v zatím nepříliš očouzeném kotlíku. Dávám si za úkol jej, až bude vychladlý, trochu vycídit pískem na břehu jezera. Vojenský dril mi připomíná, že udržovat si věci v dobrém stavu je jeden ze základních předpokladů přežití v divočině.

Když mluvíme o dobrém stavu... Zamyšleně se poškrábu na několikadenním strništi. Bude praktičtější s tím nic nedělat. Zato meč lze olejovat jakkoli často. S tou myšlenkou jej vytasím z pochvy a prohlédnu ostří. Perfektní. I tak je přejedu hadříkem a pak pustím několik prasátek od slunce, které pomalu klesá nad vodní hladinu. Tak co, šelmo, necháš se vylákat?

Oheň už dávno plápolá, na šikovném místě mezi balvany, kde by měl být i v noci nenápadný. Suchého dříví jsme našli taky dost, takže skoro nekouří. Samé klady - i když večer od vody pěkně potáhne.
"Nějaké stopy jsem našel," ohlásím Garkinenovi. "Snad opravdu vlčí. Ale nejsou to zvířata, co útočí, když mají jinou možnost."
Zatím tu běhám polonahý, dokud vyprané věci neoschnou, ale chci vyrazit na lov a tak z batohu vytáhnu náhradní košili, protože s holou kůží si připadám nepříjemně zranitelný.
"A těch tady," máchnu s pousmáním rukou a popadnu kuši, "mají spousty. Stejně jako já, doufám."
Zamíchám v kotlíku a s potěšením začichám příjemnou vůni dušeného masa.

"Bude to potřebovat pravidelně míchat," upozorním pro jistotu. "I když věřím, že budu zpátky brzy. Navíc u vody se dobře hledají vejce - vidím to na obstojnou snídani."
S dobrým jídlem se dá vydržet jakýkoli pochod, o tom jsem pevně přesvědčený. Všechno čerstvé jsme dávno snědli, na nouzové zásoby se sáhnout nesmí, dokud bude nejhůř... ale na podobných místech se maso, něco zeleného k němu a právě i vejce shánějí dost dobře.
Když už máme do večera čas, možná bych mohl i na placky nasbírat, jestli najdu ty správné stromy, dva tři dny vydrží, změna bude příjemná... Uvidíme.

Dante a Maecach

Vlk se již neukáže. Těžko říct, zda to vůbec vlk byl, kněz si koneckonců musí přiznat, že to zvíře zná jen z obrázků. A Dante, ketrý už zahlédl jen jakýsi mizející chlupatý stín? Ten také zůstává u termínu "zvíře".
Při přípravě tábořiště a jídla, která automaticky zahrnuje prohlídku blízkého okolí, se ale objeví výrazná připomínka téhle možnosti: Povícero vlčích ťápot v blátě na břehu jezera možná půl kilometru od vašeho stanoviště. Dva, tři kousky minimálně se sem šly včera nebo v noci napít.
Jinak se les zdá klidný a bohatý na zvěř i další suroviny.

Azriel

Když Azriel hledá pohledem nějaký člun nebo loďku, skutečně na druhém břehu najde u břehu přivázané plavidlo. Jde jen o primitivní vor, ale poměrně velký, jistě by unesl dobře osm lidí.
Cesta vzhůru do stráně má výhodu, že nabízí snadné krytí, které je ovšem i nevýhodou, protože prodírat se zdejším houštím je náročné i pro bytost tak silně spjatou s přírodou jako je Korza.
Nahoře, sotva se příblížíte s munalem k pěšině, všimnete si, že tu po vašem odchodu již někdo byl. Jinak rozhrnutý keř, kousek ještě mokrého bahna odpadlého z boty, pach..
Evidentně někdo (zdá se, že jen jeden člověk) vystoupil nahoru, aby se rozhlédl a znovu se vrátil po stezce dolů. Tolik prozradí stopy.

"Pohni s tím!" Ozve se nervózně ze směru, kde měli pravděpodobný záložní tábor a který nyní s jistotou není opuštěný. A hluboký hrdelní hlas, který musí snad patřit obrovi !? zamručí:
"Klid. ..... .. kam spěchat!"
Dál je ticho.

Hostina

Sleduji, jak se duchové maškají kolem vozu a hledají, kde najdou skulinku, aby si mohli pochutnat na bezbranných lidech uvnitř. ”Těm asi nijak nepomůžeme…” pomyslím si.
”Těch duchů je tam moc. A já jsem tady sám. A v okolí není ani živáček. Necháme je tedy při tom a půjdeme se podívat na tu skrýš...”
Rozhlédnu se, jestli si u řeky nevšimnu nějakého plavidla, kterým by se bandité dostali na druhou stranu. Ještě se podívám na most. Tudy by se taky mohli dostat zpět suchou nohou... Apak se vydám zpět.


Nenápadně se vzdálím dál od řeky, cítím, jak ve mně pumpuje adrenalin, tyhle pocity ve mně nejspíš vzbudili duchové a lítost nad osobami uvnitř ve voze.
”Těm bohužel nepomůžeme, Garro. Musíme doufat, že se duchové nedostanou dovnitř. Při troše štěstí - pokud jsou to lapkové - zdrží je duchové dost dlouho na to, abychom se mohli beze strachu podívat na jejich skrýš…”

Rozhodnu se jít zpět k jejich tábořišti a k mostu stejnou cestou, kterou jsme odcházeli s Dantem a lordem. Nechci ale jít až na vyhlídku, kde jsem se od nich oddělil, pokusím se si cestu co nejvíce zkrátit tak, aby byla schůdná i pro kocoura.
Postupuju opatrně a doufám, že mě při cestě k mostu nikdo nečeká. A nepozoruje.
V blízkosti plošiny u mostu už se plížím a snažím se odhalit známky přítomnosti lapků. Hlasy, stopy. Cokoliv by mi pomohlo. Také se podívám, jestli je sedák na mostě ve stejném stavu, jako když jsme ho opouštěli.
Pokud si ničeho nevšimnu, dojdu až na plošinu a opět použiju kouzlo, které jsem použil už dříve. ”Snad to tady bude vypadat stejně, jako když jsme to tu opouštěli. Stejně si říkám, Garro, kdyby vyhráli lapkové, asi by nechtěli nechávat mrtvoly vojáků jen tak na hromadě, to by další kolemjdoucí odradilo a varovalo, že se tady děje něco nekalého. Pravděpodobně by je hodili do řeky, aby je odnesl proud, co myslíš?…” Podívám se na kocoura a ten se zase jen mlčky olízne. No jo, má oblíbená němá tvář.

Dobrá, dobrá. Garkinen má vodu rád a budiž mu to přáno. Je živoucím důkazem, že i plavání v jezeře může někdo podnikat dobrovolně a co víc, mít z něj radost. Vždyť on si to, u všech známých i neznámých bohů, užívá.
Některé aspekty pochopit mohu: ponořit se až po krk, byť je voda tak svěží, až je málem ledová, cítit, jak se prach posledních dní doslova odlupuje z kůže, vydrbat si vlasy, které zesvětlají nejmíň o tři odstíny... vymýt drobné odřeniny, které místo hnědých šlinců zrůžoví. Blaho, naprosté blaho.
Jen vážně nechápu, proč je kvůli tomu třeba chodit od břehu dál než na tři kroky.

Chvíli dokonce i vydržím docela nehybně a dívám se po rybách, ale na to je vážně příliš chladno a svaly bez pohybu tuhnou tak rychle, že nic chytit nestačím, ani kdyby byly kdo ví jak zvědavé.
Garkinen už s chválihodnou samostatností pere svršky, když teprve stoupám z vody, ale chvatné 'podívej' je asi tak to poslední, co chci slyšet, když jsem nahý a beze zbraně. Protivná chvilka bezmoci!
Ale ukazuje daleko, až k ostrůvku...

Hmmm. Něco tmavého a ne úplně malého.
"Plavat umí prakticky všechna zvířata, když musí," poznamenám. "Budeme muset dávat pozor, aby se nevydal směrem k nám, ať je to co je to."
Kotlík jsem naplnil už před tím, teď jen rozdělat oheň a dát šanci pár kouskům masa a podusit je s kořením, které tu najdu okolo; čas na to dneska máme a bude to příjemná změna v jídelníčku.
Ale stejně ještě hezkou chvíli stojím a cloním si oči, abych dokázal na ostrůvku rozeznat nějaké podrobnosti.

Vděčným přikývnutím odsouhlasím "přístav". Shodím batoh, tak jak jsem si to už kus cesty představoval. Ještě se naposledy rozhlédnu, než odepnu opasek s mečem a sundám zbroj. Vše odložím pěkně vedle sebe. Později mám v plánu je otřít a nechat na slunci oschnout.

Pak dojdu až k vodě a na jeden z větších kamenů odložím zbytek oblečení, abych ho, až si dostatečně zaplavu, mohl rovnou přeprat. Do vody lezu opatrně. Ne kvůli jejímu chladu. Ani dravých živočichů se nebojím. Ale nechci špatně šlápnout a uklouznout po kameni, který může být lehce obrostlý vodními řasami. To se pak noha smekne raz dva. A může dojít k nepěkné odřenině či pohmožděnině. Při troše smůly i něčemu horšímu.

Voda je krásně průzračná a scenérie úchvatná. Když jsem po kolena ve vodě a vidím dobře na svažující se dno, vrhnu se tam přímo po hlavě. Sevře se nade mnou chladná hladina. Po několika dlouhých tempech naslepo otevřu oči a hledím nahoru proti prosvětlené vodní mase. Pak prudce vyplavu, že se vyhoupnu skoro až do pasu ven z vody, načež sebou opět plácnu naznak a pěkně to šplouchne. Jako velká ryba, pomyslím si blaženě.

Když si mé tělo přivykne chladné vodě a nehrozí křeče, dám si několik desítek temp od břehu. Pak se otočím a užívám si pohledu na hřebeny, ze kterých jsme právě sešli. Dantovi už také kouká z vody jen hlava. Položím se ještě na chvíli s rozpaženýma rukama na hladinu a nechám drobné vlnky pohupovat mým tělem. Krása.

Na břehu pak namočím jeden po druhém kusy svého oblečení, důkladně je promnu a promáchnu. Vzal jsem ty mýdlové hobliny nebo nevzal? Ale samotná čistá voda je dostačující. Především pro mne.

Když rozvěsím několik svršků, jsa jen v bederní roušce, popojdu si ještě jednou namočit znavená chodidla. A tu, zrovna za démovými zády, zahlédnu osrstěné tělo.

"Tam! Vedle té borovice. Podívej!"
Lehce přikrčený a mžouraje proti odleskům klesajícího slunce na vodní hladině, ukazuji nataženou rukou směr, kde jsem pohyb spatřil.

Jezero je obklopené ze tří stran lesy. Zblízka je ještě krásnější než zdálky a koupání bylo skvělé, i když voda je ještě chladnější, než jste čekali.
Najít pozvolný přístup dost daleko od dravé zvěře nebyl problém.

Této cestě je nutné přiznat, že nabízí mnohem více úchvatných scenérií než Eghan:



Ve chvíli, kdy se Maecach suší na zasluněném břehu a Dante zrovna vychází z vody, spatří Garkinen za kurýrovými zády na ostrůvku s borovicí na velmi malou chvíli pohyb. Ne, žádná kachna nebo chřástal, ani volavka. To byl savec, a pěkně veliký! Vlk? Ale co by hledal na takovém ostrůvku vlk!?

"Ledacos z toho se opravdu dělo," připustím. "V ty lepší dny."
Ve výčtu chybí oči věčně podrážděné jemným prachem z broušeného dřeva, otravným a nekonečným úklidem otcovy dílny, jeho výčitkami, úzkostí o tak obyčejné věci jako je střecha nad hlavou a teplá večeře, když onemocněl, věčnými a většinou zbytečnými prosbami o knihy, o víc volnosti...
"Já si zase maluju tichá odpoledne podbarvená šuměním řeky, pohodlné křeslo a na výběr z tolika knih naráz, že se daly číst třeba celý rok v kuse," a dá mi jistou námahu si představit, že by jich mohla být třeba celá knihovna. "K tomu výcvik, kdy se na vás střídají ti nejlepší, místo známých, co mají zrovna čas a chuť!" A kterým se platí pivem.
"Nakonec jsme oba skončili tady," zazubím se pobaveně.

Voda zjevně dokáže Garkinenovi dodat elánu už od pohledu; ne že bych na tom byl jinak, jak ho snadno ujistí, když sám začnu bezděčně zrychlovat.
Snad tu nebude hloubka už od kraje, nemám rád to protivné plácání s nohama bez opory.
"Co tamhle za těmi kameny?" ukážu jen pár desítek metrů stranou. Určitě to nebude místo, kudy ptáci, laně chodí pít, a zároveň budeme alespoň z některých stran krytí pohledům z okolí.

Obyčejný život.
Čím déle převaluji ta dvě slova v ústech, tím víc získává sladká chuť navrch nad hořkou.

„Asi bych ti měl závidět. Protože tvůj dosavadní život zavání svobodou mnohem víc než ten můj. Dětství plné her v ulicích řemeslníků, nespočet chutí a vůní na tržišti, divoké honičky poblíž rybích sádek, při nichž občas někdo spadl do vody a vy jste ho se smíchem tahali ven. Dospívání a první ‚černé´práce. Sázky a pouliční bitky s chlápky z mezicestí. Kradení se po střechách za polibky a zapíjení v některé z mnoha hospůdek...
Nejspíš jsem daleko od skutečnosti. Ale tak jsem si to představoval. Sám v zajetí Parku a posléze Mnichova.“

Scházíme k samotnému úpatí kopce a voda je už cítit ve vzduchu. Ač unaven, přidám do kroku, takže jdu svému průvodci po boku. Nejraději bych ho předběhl, posledních pár desítek metrů ze sebe shodil batoh, zbraně, zbroj i boty a vběhl do té lákavě chladivé náruče. Počítám však, že jistá obezřetnost bude stále na místě a tak se ovládnu. Dantovi neujde, jak se nedočkavě ošívám a já nevydržím se nepousmát.