"To možná říkáme prakticky totéž, jenom různými slovy," pobaví mě Garkinenův náhled. "Buď jak buď... svoboda není zadarmo a vyžaduje jistou porci sebekázně."
Postup po úbočí zpočátku není úplně příjemný. Kamení klouže pod nohama, je nepevné, o cestě se nedá mluvit. Víc než jednou musíme obcházet strmou kolmici hladkého balvanu. Ale jezero láká - bude příjemné smýt prach cesty z kůže.
Potom se znovu dostaneme na travnatý porost a nohy div nezasténají úlevou.
Osobní otázky mě ale nijak nepotěší.
"Obávám se, že vás zklamu," řeknu, ne snad vyloženě odmítavě, ale bez nadšení. Je asi tak poslední na světě, komu bych mohl vyprávět, co mě přivedlo k téhle práci. Naštěstí důvodů je víc a většina z nich i dává smysl. "Narodil jsem se v Tržní čtvrti docela obyčejným rodičům a žil, a stále žiju, docela obyčejný život," pousměju se, protože právě teď podnikáme výpravu, která je všechno, jenom ne obyčejná.
"Pak už stačila jen touha poznávat nová místa, věčný neklid a přítel, který mi řekl 'tak v tom případě bude pro tebe tohle jako pravé' a bylo rozhodnuto. Neměnil bych - jsem rád svým vlastním pánem a těší mě chvíle, kdy úspěšně dokončím náročnou cestu. Moje práce, to je věčné a pro duši uspokojivé střídání výzev, bojů, cest a završení."
Skoro lituji, že se nemohu zeptat stejně jako on. Ale možná by byl stejně pravdomluvný a stejně vyhýbavý, jako já teď - ve skutečnosti se známe jen velice krátkou chvíli.
"Takže jsem asi v zásadě velice svobodný," vrátím se obloukem k původní debatě se smíchem. "Když pominu, že jsem otrokem své vlastní potřeby dojít dál a poznat víc." A vy jste? láká to ještě víc než před chvílí. Jistě, je bohatý, vzdělaný... ale měl na výběr?
Především o něm nic nevím, dochází mi. O jeho postavení, cílech ani ambicích, ani prostředcích k jejich dosažení - když pominu, že je ochotný pro ně pořádně riskovat.

"Relativní v tom smyslu, že si svou svobodu a možnosti s ní spjaté vůbec uvědomujeme. Svým způsobem jakýkoli stav bytí vždy nabízí do jisté míry určitou formu svobody. Ale vědět o těch možnostech, vážit si jich a koneckonců je nakonec i využít, to je druhá věc."

Tak vida. Ještě do nedávna by mě nenapadlo, že si může člověk tak dobře popovídat s někým z jiné společenské vrstvy.

Zastavím. Jen na okamžik. Abych si nadhodil batoh na zádech. Vzápětí znovu vykročím.
"Odkud vlastně pocházíš, Dante? Jak ses octnul v divočině a co tě přivedlo k téhle práci?"

"Mělo by to být bezpečné," řeknu a rovnou se vyhrabu na nohy. Jezero už opravdu není daleko, a jenom potřeba nehnat se do krajnosti sil mě přiměla k této zastávce. Musíme být neustále připravení k boji i útěku... v kterýkoli den, hodinu, minutu.
"Podíváme se po stopách a najdeme vhodné místo."
Urovnám si pečlivě batoh na zádech. Večer už není zase tak daleko, delší odpočinek neuškodí a o to rychlejší budeme zítra. A jestli nás náhodou Azriel skutečně doběhne - no, tím lépe. Uvidíme, o kolik zkušeností či zlata bohatší se objeví.
"... nevím, jestli bych svobodu nazval přímo relativní," navážu plynule na naši debatu, sotva vykročíme dál. Doufám jen, že si dobře pamatuju význam slova relativní. "Spíš osobní. Nebo víte co?" nadchnu se nad novou myšlenkou. "Možná je to lidská vlastnost, stejně jako hudební sluch nebo laskavost. Schopnost po svobodě toužit, vnímat ji, přijmout ji ve vší nevyhnutelnosti - lze se to do určité míry naučit, nebo ten talent naopak zahodit a utopit život ve zbytečných půtkách se sebou samým..."
Odmlčím se na okamžik. Ani za řeči se nepřestávám průběžně rozhlížet a teď jako by... ne, byla to jen hra slunce a stínů.
"A klidně se vsadím, že stejně jako schopnost vnímat hudbu a nebo být laskavý bude velkou roli hrát lůno, ze které se člověk zrodil, a okolí, ve kterém vyrostl."

Azriel

Po bližším zkoumání je pravděpodobné, že zvítězili lapkové. Nebo vojáci? Ne, není poznat nic.
Mrtví jsou čtyři, možná pět. Oblečení nevypadá jako uniformy. Ale nosí posádka vozu uniformy? Tím si Azriel není jistý ani u posádky císařova vozu.

Čas neúprosně ubíhá. Napětí by se dalo krájet, protože vůz ještě párkrát neškodně zajiskřil a pak už vůbec nic. Duchové se natěšeně mačkají kolem a hledají skuliny, kterými by se dostali k troše toho rozumu..

Dante a Maecach

Kolem vás je krásně a klid, nohy jsou spokojené a únava se v nich plíživě rozlévá do blažené úlevy a touhy nic nedělat. Právě proto Garkinen raději znovu sáhl po batohu.

Pokud Dante ví, v okolí jezera by mělo být nebezpečno jen zcela obyčejným způsobem, je tedy třeba zejména vyhnout se při táboření trasám, po kterých se chodívá napájet zvěř.

Brod

Brzy jsem se dostal na dohled brodu, ale stejně mi výhled zastiňují bizoni. ”Garro, vidíš něco?” Kocour na mě jen mlsně pohlédne a olízne se. Díky němu si od nás bizoni udržují patřičný odstup.

Samota mi nevadí. Země pod nohama, kocour po boku a brod a voda nedaleko, jsem skoro ve svém živlu. Do plic lačně nasaju vůni přírody. Cítím i ty bizony, docela chápu, proč se Garro tak olizuje. Znovu se rozhlédnu po okolí a pak svůj zrak zaměřím směrem k brodu.
Uslyším výkřik, ze kterého mě mrazí a já se zastavím a rychle hledám vhodnou skrýš, místo, kde bych se ukryl.

To jeden bizon poodstoupí a mně se naskytne výhled na posledního muže, naskakujícího do vozu. Instinktivně si přidřepnu, abych zmenšil velikost své siluety. Bohužel jsem neviděl, jakou barvu mělo oblečení nebo uniforma té osoby. Škoda, předpokládám, že uniformy vojáků by měly stejnou barvu, jako onen vůz..

”Zdá se, že tam zase mají nějakou společnost…” šeptám Garrovi, když ho hladím mezi ušima. Tomu se ale zježí chlupy, začne tiše vrčet a otočí svou hlavu jiným směrem.

Překvapeně povytáhnu obočí a zatajím dech, když v naší blízkosti spatřím další dva duchy. Naštěstí také míří k brodu. ”Jakto, že nám tohle ušlo, kocoure?” Instinktivně sahám po svém luku, ať jsem připravený, zatímco se rozhlížím po okolí, jestli tady na nás nečeká nějaké další nepříjemné překvapení.

”Hele Garro, zdá se, že ten vůz je pro duchy pořádný lákadlo. Zároveň ale byli přímo u řeky. Pokud tam někdo zůstal, je sám, nebude to větší skupinka, toho by si všimli, řekl bych…“ zamýšlím se. Ani nevím, proč to konzultuju s kocourem, je to asi prostě můj parťák. ”Pokud vyhráli lapkové, je možné, že část odešla do tábořiště, ale to už bude nějaká doba, když po nich duchové nejdou. Také je možné, že se všichni schovávají v tom voze… jehož obrana - zdá se - moc dobře nefunguje.”

A tak jsem se rozhodl, že dokud všechny duchy tak moc zajímá vůz, můžu se pokusit přiblížit ještě víc. Rád bych sledoval, jak si ten vůz počíná. Taky mě zajímá, co se stalo s hromadou mrtvol. Jak je asi velká a kolik tam leží mužů.

Využiji tedy terénních překážek, stromů, keřů a kamenů abych se kryl. Pomalu a obezřetně pokračuji vpřed, přičemž se často rozhlížím, jestli někde kolem nás nečeká další nepříjemné překvapení. Spoléhám i na Garra, který by mě dokázal před duchy varovat.

"Pokud bouři přijímáme v otevřené krajině, kde si můžeme teoreticky jít, kam se nám zlíbí... Pak to není otázka svobody či nesvobody.

Souhlasím, že svoboda, stejně jako zmíněné umění, je velmi relativní. To, co je pro jednoho pěkné, se nemusí líbit druhému. Právě tak je někdo spokojen se svým životním prostorem a možnostech, přestože žije v chudinském getu bez evidentní šance ho opustit. Zatímco pro jiného je to nepředstavitelné a takové omezování by byl vnitřně nucen radikálně řešit. I tento příklad však vyplývá z historie, společenského úzu a především záleží na konkrétní situaci."

Zahledím se do dálky. Je to docela dlouhá doba, kdy jsem měl naposled možnost vést s někým filosofický diskurz. Buďto člověk narazil na patolízala bez vlastního názoru nebo se mu účastník takzvané debaty snažil pochlebovat a všechno odkýval. Vyslechnutí názoru výše představeného je zcela mimo kategorii.

Alespoň v tomhle to bylo ve šlechtických kruzích mnohem volnější a zábavnější. Každý rod vlastní více či méně rozsáhlou knihovnu a rodiní příslušníci mají tudíž alespoň možnost se vzdělávat. Při oficiálních příležitostech se tedy dalo pustit do zajímavé partie slovního šermu.
Která většinou skončila tím, že si druhá strana trvala na svém, ačkoli jste její argumenty rozcupovali jako starožitný pergamen.

Sáhnu po batohu. Pokusím se odhadnout, jak dlouho nám může ještě trvat dojít k jezeru.

"Mám návrh. Co kdybychom se u toho jezera trochu pozdrželi? Bude-li to tedy bezpečné. Třeba nás Azriel do tmy dožene..."

"Pravda! Nenapadlo mě necítit se za něj zodpovědný." Jsem ten kdo ukazuje směr, ale neměl bych si proto připadat jako ovčácký pes. Jestli kdo půjde tam, kam ukazuju... už je opravdu na každém. Trochu mě ta představa rozveselí.
Jeho poslední slova přijmu s mírnou úklonou - vážím si jich, i když se obávám, že možná jednoho dne narazíme na rozdílné představy o tom, co jsou ještě ochranitelské sklony a co tvrdohlavost. Ale zatím se zdá, že se ani jeden nemáme sklony ke zbytečným konfliktům.

"Překážky a nezbytnost dávají samotnému pojmu svoboda nádech něčeho, co možná ani není," neodolám příležitosti. "Protože je-li svoboda přijatá nutnost, jde pouze o stav mysli, kdy se ani dva lidé neshodnou na její podobě a míře. O kráse se říká, že je subjektivní, ale lze o ní svým způsobem hlasovat prostřednictvím umění, pohlednosti ženských tváří a třeba působivosti přírody," máchnu široce rukou, "jsou to věci viditelné a hmatatelné. Ale svoboda..." V očích mi spokojeně blýská. Čtu rád, ale nemívám s kým střípky, které mě zaujmou, potom i probrat.
"Jako by byla jen momentální náladou. Jeden den přijmu bouři jako rozmar přírody a druhý budu trpět pod každou kapkou a toužit po ohni. Přitom se nezměnilo nic kromě toho, že jsem vstal ráno levou nohou."

Zatímco Dante se dal do upravování tkanic svých bot, já se jal kontrolovat přezky zbroje. Všiml jsem si několika míst, kde by si do budoucna upínání zasloužilo řemeslný zásah. Batoh u na ně doráží a dochází nejen ke tření, ale hrozí i nebezpečí, že se přezka povolí.

Dém mluví otevřeně a já ho nechám, protože jeho řeč má hlavu a patu, přičemž se drží v mezích uctivého vyzvídání. Rozumím mu. A naprosto ho chápu.

"Jakkoli Azrielovo počínání neschvaluji, necítím, že bych se za něj měl cítit odpovědný. Setkali jsme se koneckonců za okolností, ze kterých by on sám měl vyvodit, jakou má výhodu, že je s námi.

Máš pravdu v jednom - mohl jsi být důraznější. Přesto si nemyslím, že by to cokoli změnilo a on by si postavil hlavu při jiné příležitosti. Už proto, že taková je jeho povaha.

Osobní svoboda je důležitá. Nemyslíš? Poslušnost, ovšem. Oddanost? Jistě. Ale člověk musí věřit. Totiž víra dává tu sílu. Překonat překážky. Anebo se sklonit, když je třeba.
Jenže to nelze někomu jen tak vnutit.

Zdá se tedy, že jsem jediný, kdo si cení toho, že jeho průvodce má ochranitelské sklony.“

Garkinen se při pohledu na jezero málem rozzáří - a vůbec se mu nedivím. Hodně se těším na chvíli, kdy naberu vodu do dlaní a chrstnu si ji do tváře a ty zatracené ledové kapky mi stečou za krkem po zádech.
Natáhnu si pohodlně nohy a trochu urovnám šněrování jedné z bot. Klesání mezi kameny jim dává pořádně zabrat, nerad bych přišel o podrážky na samém počátku cesty.

"Pozoruhodné," poznamenám s pousmáním. "Zdá se, že jste větší přítel osobní svobody než já, což mi při... všech okolnostech..." a našich zaměstnáních a životnímu zaměření, "přijde jako úsměvná ironie osudu."
Napiju se a pro jistotu nechám ve vaku vody alespoň na dně.
"U vás lze těžko předpokládat, že by šlo o neochotu k rozhodování," rozhovořím se, protože bez souvislostí to asi vyznělo zvláštně, a právě teď není špatná chvíle na nezávazné povídání, "jak to často bývá u lidí, kteří se brání odpovědnosti, ale říkají tomu svobodomyslnost. Možná vidíte Azriela jako soudnějšího než já a skoro určitě budete mít pravdu, protože o sobě vím, že mám sklony být ochranitelský.

Na druhou stranu pokud soudím, že mám lepší informace a důvody než ten druhý - při zvážení všech okolností - je mou povinností prosazovat je. Nemělo by samozřejmě jít o otázku vkusu či pouhé dojmy. Azriel nepochybně získá zkušenost, ale je velice nepravděpodobné, že cokoli víc. Možné ztráty vysoce převažují nad ziskem.
A proto," pokrčím rameny, "ten dojem, že jsem měl být důraznější."

Po hřebenech je to přímo povznášející cesta. Žádné táhlé stoupání ani prudké klesání. I tak musí člověk dát pozor na viklavé kameny. Vymknutý kotník by byl značná nepříjemnost.
Jak počasí přeje, je mi horko a pod zbrojí mi po zádech stékají čůrky potu. Naštěstí mám bavlněnou halenu a spodky, které dobře sají. Hedvábný nákrčník chrání před otlaky. Jen ta žízeň...
A tak když mi Dante nabídne svůj měch, přijmu ho s povděkem. Můj je již nějakou chvíli prázdný. S úlevným vydechnutím odložím ze zad batoh a svalím se na kámen.

Nejdřív pomyslím na řeku, ale když uvidíme jezero, pochopím, proč je můj průvodce ohledně vody tak bezstarostně štědrý. Obličej se mi rozjasní. Představa, že smočím ulepené tělo do chladivé vody, je neuvěřitelně lákavá a povzbuzující. Také přeprat nějaké prádlo by nebylo od věci. Je to už přeci jen pár dní, co putujeme celkem ostře a bez „technické“ přestávky.

Poté, co si notně zavdám, vrátím měch Dantovi a on se svěří se svými myšlenkami na Azriela. Můj natěšený výraz malinko pobledne.

„Potřeboval přesně to, co udělal. Ať už ho tam čeká cokoli, je to to, pro co si sem přišel. Zkušenost. Snad hodnotnou a poučnou, za niž nezaplatí cenu nejvyšší. Jestli ho zpět žene zvědavost, hamižnost nebo jen představa dobrodružství či hrdinského skutku... Nevím. Možná všechno dohromady.

Ano, je mladý. Ale kdybych na něj měl zapůsobit, hm, rázněji, obávám se, že by se to nedalo nazvat svobodným rozhodnutím a toliko by nemělo kýžený efekt. Stejně by měl pocit, že jsme ho do něčeho přinutili. A měl by vlastně pravdu.

Ani mně není jeho osud lhostejný. Tím spíše, že on nebo jeho otec by se nám tam na špici velmi hodili. Přejme mu štěstí. Budu se modlit, abychom se s ním brzy shledali.“