Azriel

U brodu

Nenápadně a pokud možno rychle. Pro Azriela je to přirozenost. Chybí mu snad jen pět set metrů, když se ozve první výkřik, okamžitě následovaný dalším: "Duchové!"

Jeden z bizonů clonící právě výhled, se zrovna uvolí poodejít a mladý Korza může spatřit poslední postavu naskakující do vozu a zavírající se dveře. Právě včas. Mihotající se vzduch dopadá na vůz těsně po něm. Zablesknutí. Co to? Chabé, slaboučké zablesknutí, které duchovi nemohlo ublížit.
A k vozu se (zatím) líně přes řeku šine půltucet dalších. Dva zcela nečekaně vypluli nepříjemně blízko déma odkudsi ze stáda - naštěstí se hned připojili ke skupince mířící na druhý břeh řeky.

Na chvíli zastavím na vrcholku kopce a zadívám se k jezeru. Pořád ještě vím, kde jsme, to je dobré, a kéž by i cesta dál zůstala tak dobře průchozí - jen možná obecně placatější, a třeba s menším množstvím balvanů, které musíme obcházet nebo pracně přelézat.
"Dejme si chvíli," řeknu a rovnou shodím batoh ze zad. Maecach se drží výtečně, ale nemá smysl se hnát na doraz, a i moje plíce se teď vzdouvají možný tichými, ale hlubokými nádechy počínající únavy.
"Máte ještě vodu?" přeptám se a natáhnu k němu vlastní vak. Můžeme dopít všechno, brzy bude z čeho doplnit.
Na duchy to taky nevypadá... zato se tu najdou placaté kameny úplně přesně v té správné výšce na pohodlné posezení.
"Nedokážu přestat myslet na Azriela," prohodím. "Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Možná jsem ho měl zadržet rázněji. Byl... je to ještě napůl kluk. Snad jenom potřeboval..." Nespokojeně zatřepu hlavou. Nevím přesně co! Možná nebylo to pravé chovat se k němu jako rovný s rovným, třeba by na něj platilo víc autority, aby si připadal klidnější. A nebo naopak... nevěděl jsem prve a nevím ani teď.
Jen mám takové neblahé tušení, snad ne přímo předtuchu, že tenhle jeho výlet nemůže skončit dobře.

Návrat

Své pohnutky jsem již dvojici dostatečně vysvětlil, a tak na ně jen znovu kývnu a s poděkováním a přáním šťastné cesty i jim se vydávám zpět k brodu.

Snažím se v přírodě pohybovat opatrně, abych za sebou nezanechával mnoho stop.
Zároveň jsem po cestě zpět ostražitý. ”Garro, už jsme zase sami, dávej pozor!” požádám kocoura. Doufám, že se brzy dostanu k brodu. Pokud možno, půjdu po přímce.

Dante a Maecach

Přes všechny pochyby, které v něm Garkinen dokázal probudit, je Azriel rozhodnut vydat se zpět.
O to spěšněji jste vyrazili dál.
Cesta je taková, jakou jste čekali. Pohodlná, rychlá, přehledná. Vy sami máte přehled o krajině kolem, tu a tam máte možnost spatřit linii cesty dole v údolí. Zároveň se sami snadno můžete chránit před pohledy zdola. Už po několika hodinách prořídne travní porost a ubyde velkých býložravců. Pořád je zde ale hojnost těch menších. Zejména králíků a různých hrabošů. A spolu s nimi dravců, elegantně kroužících na obloze a divokých psů, jejichž nepočetné smečky se vám ovšem vždy v uctivé vzdálenosti vyhýbají.

Vlevo se do nekonečné dálky modrají stále vyšší kopce, až přecházejí v horské štíty. Na jejich vrcholcích byste marně hledali sněhovou pokrývku, v těch horách je velmi teplo, jelikož přímo hraničí s ohnivou stranou. Něco po poledni Vás čekal první velký sestup a výstup na další táhlý hřeben. Když jste dofuněli nahoru, spatřili jste mezi těmito kopci po vaší levici třpytit se vodní hladinu. Nějaké jezero, zdá se. Cesta k němu by tak hodinu, spíš dvě zabrala, ale možná by kopec šel obejít dál vaším směrem po jeho úbočí na ohňové straně.

Proč si cestu komplikovat? No pochopitelně kvůli vodě.

Mnoho řečí, mnoho důvodů, jako by byl dítě, které se pokouší obhájit řadu nešťastných příhod z divokého odpoledne. Nebo Garkinenův hlas zapůsobil i přes všechnu tvrdohlavost, s jakou se Azriel rozhodl dosáhnout svého... a cítí potřebu sdílet komplexnost svých představ.
"Doufám, že se ti plány zdaří," řeknu nakonec. "Zejména ty pasáže, kde padlo 'umím se skrývat' a 'zahladím stopy' a 'doženu vás'."
Na to, že jsme se střídali ve večerních povinnostech se snadno zvykalo, a Gaarova nekomplikovaná přítomnost mi bude - ne snad chybět, tak daleko bych nešel, ale i ta už se začínala stávat samozřejmou součástí téhle cesty.

"Hodně štěstí."
Není moc co dodat. Stále platí, že chci odsud zmizet co nejdřív pryč, kvůi banditům i kvůli duchům, a mé povinnosti se točí výlučně kolem Garkinena.
Přesto nemohu nepřemýšlet, co Azriela pohnulo k takovému rozhodnutí. Snad jsme mu příliš příkře zamítli návrhy kolem ležení banditů. Jeho mysl nestárne tak rychle jako tělo, možná si připadal nedoceněný... ale necítím potřebu vycházet vstříc jeho dětinskosti. Je svobodným mužem a následky jeho činů - mohou vlastně přinést i ledacos dobrého.
Podrbu Gaaru za ušima a kývnu na Azriela.
Snad se nevidíme naposledy, příteli.
Vykročíme dál, využít všechny zbývající hodiny denního světla.

Ten mladík zkrátka potřebuje zkrotit svou zvědavost. Můj výraz je velmi neutrální. Neodsuzuje, ale rozhodně z něj nelze vyčíst jakoukoli známku schválení. Jen na něj hledím, přičemž se nehnu ani o píď.

Podal všechny možné důvody, kterými sám sebe přesvědčuje, že je jeho konání oprávněné. Ještě před nějakou směnou ho nejvíc zajímaly poklady, teď by pomáhal raněným. Je-li rozhodnut, nemá cenu mu v tom bránit. Můžu se pak jedině pomodlit za jeho duši.

Svádí-li uvnitř sebe boj, musí si ho vyhodnotit on sám. Ať to dopadne jakkoli, ať vykročí na tu či onu stranu, já o nádech později vykročím také. Naším původním směrem.

Rozhovor

Mám se již k odchodu, když na mě promluví Maecach. A hloubka jeho slov mne až překvapivě zasáhne. Působila až jakýmsi otcovským dojmem, jako by lord Azrielovi kázal nebo o něj měl starost, snad jako by mu Azriel skoro chyběl.

Pravda, že při zmínce o mučení Azriel na chvíli zaváhal a do mysli se mu vloudil malý náznak nejistoty. ”Nechtěl bych být mučenej…” každopádně Azriel vskutku zkrotl, jako beránek.

A kdyby byla Maecachova církev Azrielovi bližší, mělo by jeho kázání ještě o dost větší význam. K tomu ještě musíme započítat Azrielovu sebedůvěru, v přírodě je jako doma a plně si věří, že podle své strategie, které se hodlal držet, by to měl zvládnout levou zadní.

Přátelsky se k lordovi otočím a spatřím Dantův kyselý obličej. ”Garro, nebylo by od věci toho chlapíka rafnout do zadele…”
”Připouštím, že mě opravdu zajímá, co v tom úkrytu schovávají.” uznám a pokračuji ve vysvětlování, kterému bych se normálně vyhnul. Síla Maecachových slov mne zjevně nenechá jen tak odejít. A zaslouží si vysvětlení.
”Nemám v plánu s nimi nějak bojovat.” ”Pokud nezískám zásadní výhodu…””Ale minimálně by mě zajímalo, kdo boj vyhrál a kdo boj prohrál. Pokud bandité prohráli, neměl by být takový problém se k úkrytu přiblížit. Nebudou tak ostražití, budou si lízat rány, tedy, pokud nějací zbyli. Mám v plánu něco zjistit o situaci. z bezpečnější vzdálenosti. V přírodě se umím skrývat dokonale, nebojím se, že by mě spatřili, kdyby nepoužili nějaká kouzla. A na to, předpokládám, museli mít nějaké podezření. A nebo dobrý kouzlo. No…” na chvíli se odmlčím. Jen na chvíli. Pak zas pokračuju.
”Kdyby se snad něco zvrtlo, což nepředpokládám, tak utíkat umím taky dobře… A pak bych se zase někde schoval, je to prosté. Zahladím po sobě stopy.
Vy stejně jdete po silnici, nebo poblíž, jak jsem zpozoroval, tak myslím, že by neměl být problém vás dohnat, když vím, že vás hledám…” ”Sice to možná zní zvláštně, ale ze zkušenosti vím, že když člověk opravdu hledá stopy, všimne si mnohem víc věcí, než člověk, který má jiný stanovený cíl… Krom toho, Maecach není úplně člověk, který by v přírodě trávil den co den, takže jeho stopy se dle mého úsudku hledají snáz, než stopy tady toho kyselého obličeje.”
”Otec chvíli počká. Tak velké zpoždění díky této záležitosti snad nenaberu. Myslím, že v dopise ani nebyla zmínka o termínu, který by mě tlačil…” pokrčím rameny a zadívám se upřeně Maecachovi do očí.
”Krom toho, pokud vyhráli lapkové, mohlo se některému zraněnému vojákovi podařit uniknout. Cítím povinnost mu v takovém případě pomoci, sám jsem byl nedávno ve stejné pozici a vyvázl jsem jen díky tobě, lorde. Proto s těmi vojáky tak nějak soucitím. O důvod víc se tam podívat…” tím můj projev skončil. Ale ještě neodcházím, lord ve mně tentokrát probudil prazvláštní pocity a já si tak nějak říkám, že by to nebylo slušné a nějak se mi ho teď přeci jen chce opouštět o něco míň.

Azrieli, tak tomu říkám sebevědomí! Nečeká nás povrch, na kterém by se daly snadno číst stopy, ani zkušeným okem. Snad spoléhá na svou magii, ale jestli předpokládá, že mu budu schválně dělat značky, nebo dokonce zpomalíme, zrovna teď v tak příhodném terénu, aby bylo jeho zvědavosti či chtivosti učiněno zadost - pak nepochopil význam a důležitost naší výpravy.
"Jsi nezodpovědný hlupák," rozhodnu se mu sdělit bez servítek a možná ostřeji, než je na místě.
Jenže promluví Garkinen a promluví moudře a navíc ten hlas... nejsou to slova určená mně a tak na něj jen pohlédnu, ne bez údivu, prakticky si jistý, že Azriel před jejich pravdivostí nemůže nesklonit hlavu.
A mlčím... není co dodat.
Hluboký nesouhlas s Azrielovým plánem dává dostatečně najevo můj odmítavý postoj a zachmuřený výraz.

Azriel dost rychle obrátil. Po předešlém vděku ani památky. Proč jen ho to tam tak láká?

Podívám se na něj velmi klidně a bez známky povýšenosti, ovšem rozvážně pravím k jeho vzdalujícím se zádům. Ten hlas je ovšem jiný, než jakým jsem kdykoli k démům promlouval. Jako by otvíral hlavu a projasňoval duši. Je jako modlitba na konci kázání.

"Mluví z tebe hamižnost, Azrieli. Cožpak jsem se v tobě zmýlil? Mají ti muži něco tvého? Protože okrást zloděje je pořád krádež. Nic víc. A riskovat přitom život je zbytečné. Nemluvě o tom, že jestli tě chytí, budou tě dost možná mučit. Jak myslíš, že získali informace o průjezdu císařského vozu? Bude jen otázkou času, než prozradíš i nás. A tvůj otec? Bude na tebe čekat na ohňovodní špici marně, protože ty tu budeš viset hlavou dolů a poslední, co uvidíš, budou tvoje vyhřezlá střeva."

Od brodu k brodu

Mírně se šourám za dvojicí mých průvodců. ”Ach jo, nelíbí se mi, jak vždy zamítnou jakýkoliv můj návrh. Rázně… a pak mi to ještě vysvětlují, jako kdyby mluvili s blbcem.” Sice neznám jejich manýry, to “lorde” a “můj pane” mi nikdy moc nešlo, ale snažil jsem se tomu nějak přiblížit....

Ovšem nyní to ve mně vzbudilo dojem, že mě noblesně přehlíží a neposlouchají a neberou v potaz stejným způsobem, jako by mluvili k dítěti.

”Proč s nimi vlastně jdu?” zrodí se mi v hlavě zžíravá myšlenka a začne mě ještě víc a víc nahlodávat. ”Poradili bych si bez nich, ne? Doteď jsme byli jen sami dva...”
”Že?” prohodím zachmuřeně ke Garrovi, kterej dokáže mé pocity překvapivě dobře vycítit.

”No jo, máme tu průvodce, tak by to s nimi mělo být nejspíš lehčí…”

Příroda kolem je však nádherná. Bizoni, pastviny, keříky. I sluníčko. A tak se mý myšlenky na chvíli ztratí rozplynou.

Ovšem vrátí se brzy, při pohledu z vyhlídky na bojiště u brodu. ”Hmm, pořád tam jsou. Zdá se, že času jsme měli dost. A ne, opravdu není pravda, že by všechny poklady, co jsme tam mohly najít, vážily třeba deset kilo...”

Ti hemžící se mužíčkové u brodu mne opravdu velice zajímají. Kolik jich je? Napočítám jich… ”Pět? Šest?”
Jestli byli v okolí opravdu nějací duchové, mám pocit, že takto velký shluk lidí je určitě přilákal. Takže bych řekl, že už budou fuč. Paf. Rozpuštění v prázdnu. Ale ať už napínám zrak jak chci, nerozeznám, jestli to vyhrála jedna a nebo druhá skupinka. Každopádně, obě skupinky - ta šťastnější i ta nešťastnější - se ještě pořád vyskytují nedaleko brodu. A myšlenky už mě dostatečně nahlodaly.

”Doženu vás. Stopy číst umím a ty vaše snad nepřehlédnu. Prozatím díky za vaši společnost. Snad se brzy potkáme.” usměji se a už odcházím, když mne ještě napadne jedna myšlenka.
”Vy máte s takovými vozy jistě větší zkušenosti, kolik se do nich vejde lidí? Jak velká bývá jejich posádka a zbytek osazenstva?” zeptám se, abych mohl při porovnávání počtu padlých a přeživších lépe odhadnout, kdo boj vyhrál.

Počkám a ať už odpověď dostanu, nebo ne, tak se vydáme s Garrem na cestu.
Ideálně bych chtěl jít přímo k brodu a k vozu, abych na něj pokud možno po cestě i viděl. Pokud nepůjde jít přímo za nosem - po přímce k brodu - půjdu zpět nedaleko cesty, po které jsme teď šli od mostu. I z vršku kopce, na který jsme po překonání mostu vylezli, by k brodu mělo být vidět. A snad tak budu i moudřejší. Ať tak či tak, prvních několik desítek metrů chci jít obzvlášť opatrně, abych za sebou při oddělení od dvojice nenechával stopy.. Jen pro jistotu.
Navíc očekávám, že pokud boj vyhráli lapkové, nejspíš mne jen tak nepřekvapí, protože budou ve své spokojenosti hlučnější. Pokud je u mostu nepřekřičí dunění řeky. Pokud někde pojede vůz, také ho snad uslyším.
Jsem ostražitý a tichý, jak už je to u mne v přírodě zvykem.