"Dnes nás čeká dobrý terén," odpovím nesoustředěně, oči upřené na nejasný výjev. "Měli bychom to využít jak jen to půjde." Mám dobrý zrak, ale teď mi není nic platný.
Možná se dozvíme, jak tohle celé dopadlo... za pár... týdnů.
"Nezdá se, že by měli uniformy," poznamenám. "Ne že by to nutně něco znamenalo. Škoda," zhodnotím nejistotu ohledně výsledku celého boje. Buď jak buď, jak výhrou, tak prohrou nám koupili nezbytný čas.
Vykročím dál po hřebeni. Uvažuju, jestli by stálo za to slovit nějaké přiměřeně velké zubří mládě a obětovat pár hodin času na přípravu zásob, co by vydržely dalších několik dní, ale skoro hned to zase zavrhnu. Ještě jsme blízko banditům - a není všem zubrům konec. Jestli někde budou duchové, tak tady. Nemá smysl zvyšovat riziko.
Jen letmo se ohlédnu po svých společnících. Munal zatřepe hlavou a poskočí si, neúnavný a věčně naladěný - no, jestli snad ne dobře, alespoň je ochotný se kdykoli pobavit na náš účet. Mít čtyři nohy, taky klušu líp.

"Ať je to jak chce, je po všem. Myslím, že máme prostor se v klidu vzdálit. Kam by to chtělo dnes dojít?"Aneb, jaká štreka nás do večera ještě čeká?

Vycouvám z vyhlídky a počkám, až zase Dante vykročí. Držím se v jeho stopách. Vypozoroval jsem, že hrozí menší pravděpodobnost zvrtnutí kotníku, když se snažím klást nohy na stejná místa. A jsem pocitově i méně unavený.

Přemýšlím o tom, že by bylo sice skvělé zmocnit se bleskového vozu, protože před duchy bychom byli ochráněni a dost možná bychom ujeli velkou vzdálenost jako nic a bez únavy. Na druhou stranu, hemžení u brodu bylo početné. Riziko neúspěšné akce - veliké.

Takhle budeme méně nápadní. Navíc, Drak je s námi. A přeje nám.

Co se stalo u brodu

Ostrým tempem jste došli k vyvýšenině, kde již nebrání ve výhledu žádný porost. Není úplně možné být lhostejní k tomu, co se tam stalo. Vlastně jen díky vaší opatrnosti a troše štěstí úděl vozové posádky nepotkal vás. A že oni mají lepší možnosti se bránit, je jisté.

Vůz je stále na stejném místě, kde jste jej viděli naposled. Kolem se jako mravenci hemží postavy. Je jich pět. Ne, teď se vynořila šestá. Některé táhnou bezvládná těla na hromadu, další se věnují kmeni na cestě a snaží se ho odvalit či řezat. Paradox této situace sledované takto z dálky je ten, že není možné rozpoznat, kdo je vítězem a kdo poraženým.

"Je to tu hodně sešlapané, stezky... musíme doufat, že nebudou mít elán a důvod se po stopách nějak zvlášť rozhlížet."
Kouzlo na jejich zakrývání neznám a investovat čas mi připadá spíš jako zvýšení rizika, než jeho snížení. Na nic extra jsme nesahali, postroj zůstal jak byl. Než zjistí, že je povytažený žebřík, budeme daleko.
Vyrazím dost ostře. Je k tomu ideální počasí i důvody, navíc bych rád nahnal čas, který jsme strávili prodíráním se větvemi hustého lesa. Munal poklusává docela spokojeně a mlsně loupe očima po zubrech, zato si nejde nevšimnout, že Garkinen má jisté sklony ohlížet se zpátky.
"Jestli vás zajímá ten brod, pořád ještě tam dohlédneme," prohodím. "Ani to není velká zacházka." Ano, jeho oživlý výraz vcelku stačí. Zkouším odhadnout, kde bychom mohli získat nejlepší výhled, a první vykročím směrem k okraji.
Sice dost pochybuji, že ještě něco uvidíme, ale... vlastně by mi pohled na odjíždějící vůz udělal svým způsobem dobře.

Jen přikývnu, když I Dante osvětluje, proč není radno se štrachat v cizím pytli.

"Ze všeho nejlepší by bylo za sebou ještě nějak zamést stopy. Že tudy někdo šel, to jim díky vytaženému žebříku nejspíš dojde. Ale nemuseli by vědět, kam jdeme. Myslíte, že byste s tím něco svedli?"

Když se navíc vynoříme do otevřených zubřích pastvin, zpomalím a hledím stále častěji tam, kde tuším onen zlověstný brod.

Stezka se vine podél skály mírně vzhůru. Je to jen pár minut cesty úplně nahoru na skálu. Býval z ní jistě ještě nedávno nádherný rozhled do údolí řeky. Nyní je vršek již zarostlý mladými stromky a keři. K nějakému výhledu by bylo nutné zdržet se a možná zbytečně riskovat spatření.

Vydali jste proto spíše přímo dál rovně - po hřebeni do daleka se táhnoucího kopce. Už pár set metrů od řeky porost řídne a navrch mají traviny. Odtud už se dá lépe pohlédnout do kraje před i za vámi.

Směrem vlevo od vaší trasy houstne porost stromů a trochu dál se ještě výš zvedá další kopec, přes který daleko nedohlédnete. (Půjdete-li po hřebeni dále, asi po hodině cesty, když les ustoupí, uvidíte tím směrem hory.) Po pravé ruce máte dlouhý prudký svah plný trávy a keřů a pasoucích se zubrů. Dole v údolí je vidět jasná linka vozové cesty. Až k brodu odtud vidět není, pokud byste obětovali pár minut, dá se již bez rizika spatření najít vhodnou vyhlídku.

Je moc příjemně, vzduch je svěží, vlhký a voňavý. Nefouká a nejspíš bude slunečný den. Krajina před vámi je mnohem méně bohatá na lesy než dosud, převládají holé kamenité a travnaté úseky.

Trošku se zamračím, pokrčím rameny a nakonec přikývnu.
Počkám, až ti dva vyrazí, s munalem půjdeme poslední.

"Čeká nás velice dlouhá cesta, Azrieli," dodám, abych mu trochu zmírnil případnou lítost nad promarněnou šancí. "Nemá smysl se zatěžovat věcmi, i kdyby snad byly cenné."
Ukážu rukou na vyvýšeninu nad námi. "Možná zahlédneme, jak se boj vyvíjí, ale... opravdu bude o hodně lepší, když vůbec nezjistí, že jsme tudy procházeli."

Míra detailů, které Azriel dokázal vyčíst, je pro mě příjemným překvapením - pokud samozřejmě nebásní a nespoléhá, že si je nemáme jak ověřit. Chvílemi působí jako hlupák, ale zřejmě dokáže být svým způsobem užitečný a schopný. Nejen pro milovníky munalů.
"Tudy," ukážu a rovnou vykročím. Garkinen mi doslova mluvil z duše; rozhodnutí je dle mého dané.

Vhodná chvíle kápnout božskou

”Tak, teď přišla chvíle, kdy se musím rozhodnout, co jsem vlastně ze stop vyčetl.”
Ale počkat, co to? Příjemně to v podbříšku mravenčí. ”Magie!”

”Ano, teď jsem něco cítil, snad to šlo od brodu...” Jestli se tam ovšem ještě bojuje, mohli bychom mít dost času vyplenit loupežníkům ležení. Nic by mě nepotěšilo víc, než okrást loupežníky! Hlavně poté, co jsem přišel o svůj váček mincí…

Takže v rychlosti: ”Asi osm osob scházelo pravidelně nahoru a dolu touto cestičkou. Jeden z nich trpaslík a jeden barbar.” mávnu rukou na cestičku, která vede k brodu. ”Tudy, hlavní cestou, už nikdo pár dní nešel. Tudíž by tam na nás nikdo neměl čekat. Ovšem…” zapřemýšlím a pokračuji, ”jestli se tam ještě bojuje, mohli bychom mít dost času na to, abychom se podívali do jejich ležení. Nepochybuji o tom, že se tam najde spousta zajímavých věcí. A vzhledem k tomu, jak znám bezostyšné loupežníky, jistě tam bude i něco, co patří církvi.. Krom toho mám pocit, že o průjezdu toho vozu dole předem věděli, třeba zjistíme proč! Každopádně, jestli se tam dole ještě bojuje, myslím, že máme dost času, než se boj rozhodne a jestli lapkové vyhrají, musí ten lup ještě dotáhnout sem, nahoru. Což jim jistě taky bude ještě chvíli trvat. Jedinej problém vidím v tom, že u těchto loupežnických skrýší vede jedna cesta dovnitř a jen jedna stejná cesta ven. Jsem si jistý, že to je tudy. Jen nevím, jak je to daleko. Snad by jeden z nás mohl počkat tady a zbylí dva by se tam šli podívat. Zpátky půjdou jistě stejnou cestou, jako dolů, pokud se objeví nepříjemné překvapení, jeden střelec by je dokázal s lukem a šípy na tak malé cestičce snad i zastavit, hlavně když tam jsou občas i úseky, kde jsou terénní překážky a je potřeba například něco přelézat... Tak by se dali držet v šachu.”

Pak ukážu na skrytou cestičku, která vede k hlavnímu ležení loupežníků a tázavě se zadívám na své přátele...