Pokývnu na Garkinena - jeho pohotové přispění přišlo vhod - protřepnu mírně vytahané paže a hodím batoh na záda. Nechci se tu zdržovat ani o tu nejmenší chvíli dýl, než je nezbytně nutné.
Ale něco... zmateně se zamračím a ruce, upravující popruhy batohu, strnou. Zvlášť když si uvědomím, že jsme se stejným směrem k brodu ohlédli všichni tři naráz.
"Aha," přeberu si Garkinenovo vysvětlení tím nejpravděpodobnějším způsobem. "To je ale nějak dlouhý boj - na to, jak dobře takové vozy bývají chráněné. Asi se dala dohromady větší skupina." Představa, která se mi vůbec nelíbí, a dobrý důvod ke hbitému přesunu.
"Můžeme sejít na cestu," ukážu na správnou stezku, ale ano, je to ona, jsem si hodně jistý, "ale víc bych navrhoval pokračovat po hřebeni, zvlášť když nám počasí takhle přeje. Jestli se tu poslední dobou pohybuje víc lidí, na cestě bude o to víc duchů. Zjistil jsi něco, Azrieli?"
Munal mi připadá klidný, ale pochybuji, že je na podobné věci cvičený. Kdo ví, jestli by ho vůbec napadlo varovat nás před lidmi. Nás přijal snadno a možná bude stejně vstřícný i k dalším cizincům.

Garkinenova otázka je ovšem velmi pochopitelná. Ptám se sám sebe pokaždé, když mám tohle místo za zády.
"Nevím, jak to dělají ti, co tudy musí procházet pravidelně," odpovím a se zájmem se zadívám na místo, kde je lano upevněné do skály. Moc pěkná práce. "Snad mají dohodu a domluvené úplatky, podle hesla 'lepší pravidelný příjem, než jednorázový lup'. Já měl to "štěstí" jen párkrát." Ne, tohle opravdu nepatřilo mezi oblíbená místa trasy.
"Dřív tu byl jen jakýsi mostík, no, spíš žebřík - o málo lepší možnost než pouhé lano. Buď bylo potřeba si vyčíhat vhodnou chvíli, podobnou téhle, i když to někdy obnášelo hodiny čekání... nebo se pokusit vyjednávat. Naštěstí se jen zřídka víc starali o jednotlivce. Nebo jsem vypadal dostatečně nezajímavě," zazubím se.
Pravda byla, že minulou návštěvu jsem prostě... ukecal... ale takové štěstí bych nechtěl pokoušet opakovaně, už vůbec ne s někým od pohledu dobře postaveným po boku. Zvlášť když to tu momentálně má pod palcem někdo nový a důkladný.

Zatímco odepínám várku batohů, dém s munalem čmuchají kolem tábořiště. Jistě něco vyčtou ze stop a pachů. Rozhodně víc nežli já.

Když posílám na druhou stranu prázdný úvaz, Azriel se ke mně opět vrátí. Více než jeho nabídka mne potěší příslušné oslovení a fakt, že mu opět dodal na vážnosti vykáním. Proto se k němu otočím pravím blahosklonným tónem:
"Za záchranu mi projevený vděk stačí. Věřím, že bys udělal to samé pro nás. Nicméně si tvé nabídky opravdu vážím. Díky. Cesta bude ještě dlouhá a nepochybuji, že bude příležitost se vzájemně obohatit. "
Pro začátek bych tě mohl naučit základům hygieny a pak třeba nějakou pěknou modlitbu, divochu.
V duchu se pousměju nad svým sarkasmem.

S ničím zásadně ohrožujícím nepřišel, tudíž se soustředím na lanovku a jakmile je Dante na cestě, jemně mu pomohu s přitahováním. Jen co stojí na pevné zemi, povzbudivě na něj kývnu.
A vtom to ucítím. Blesky. Třesky plesky.

"Poslyšte, na brod vidět není, ale něco se tam děje. Myslím, že ještě není dobojováno. Azrieli, co jsi zjistil? Dá se odtud bezpečně dostat pryč, aniž bychom byli spatřeni? Moc by mě zajímalo, co se dole děje. Ale naše bezpečí je na prvním místě. Pojďme hlavně odsud."

A když je Dante odepnutý, nahodím si na záda své zavazadlo s otázkou na rtech:
"Jak jsi překonával tuhle propast dříve? Neříkej, že ti pomohli lapkové. Musíš být po čertech dobrý v plížení. I tak..."

Jste na druhé straně.
Snad ještě lord Garkinen stihl něco zvídavému Korzovi odpovědět, než se i Dante dosoukal k vám.
Když na ni váš průvodce zblízka pohlédne, naskočí mu hned v paměti ta nejnápadnější stezka, která se vine podél skály mírně vzhůru. Je to jen pár minut cesty úplně nahoru na skálu. Bývala holá a z ní nádherný rozhled do údolí řeky. Pohled z druhého břehu ale působil dojmem, že je vršek již zarostlý mladými stromky a keři.
Odtamtud se dá snadno sejít zpět k cestě, nebo téměř celý den pokračovat po hřebenech kopců po pravé straně řeky. Jsou to jen dva tři menší výšlapy navíc, nefouká a nejspíš bude slunečný den, takže to není špatná varianta. Krajina tam dál je mnohem méně bohatá na lesy a také je sušší.

Azriel zjistil celkem dost věcí o pohybu zdejších pravděpodobně banditů, kteří k vašemu štěstí mají právě práci u brodu.
Zajímavá by mohla být cestička k druhému ležení. Je záměrně maskovaná. Ale je na stopaři, kolik toho bude chtít sdělit ostatním.

Ve stejnou chvíli jste se směrem k brodu podívali (ale vidět na něj odtud není). Dante ani neví proč, Azriel i kněz ucítili slabý pramínek magického chvění. Maecach to dokázal i rozpoznat. Vůz pravděpodobně aktivoval bleskovou bariéru.
Možná duchové, v nouzi se ale blesky občas použijí i na živé protivníky.

Přitáhnu zpátky prázdný postroj, rychle a bez větších potíží do něj připevním oba zbývající batohy, u sebe si nechám jen kuši - a zamávám na Garkinena, aby si nevybral zrovna tuhle chvíli na obhlídku okolí. Proti lidskému tělu je to malá váha a tak když je plnou silou pošlu na druhou stranu, nad propastí se nebezpečně rozhoupají a překlopí, až mi trne, jestli jsem je upevnil opravdu důkladně. Ale ano, snad ano...
Netrvá dlouho, než mám postroj znovu u sebe. Kontrola okolí... a další rychlá prohlídka přezek a řemínků, cizí ruce na postrčení mi budou chybět, ale zkusím udělat alespoň ty dva tři drobné kroky, které mi úvaz dovolí, a pořádně se odrazit.
Lepší než voda. Opakuj si, že je to lepší než voda!
Minimálně rychlejší a sušší, ano.
A nebýt těch ošidně nechráněných zad, snad si to i užiju.
Nedoletím zvlášť daleko, pohodlné sklouznutí se změní v otravné plahočení, kdy se přitahuju jedním trhavým pohybem po druhým, řemeny se zařezávají do nohou a kuše už není dobrý nápad pro případ náhlého zjevení duchů / nepřátel / divé zvěře, ale jen kus překážejícího klacku.
A ti dva si tam v pohodě rozmlouvají nad kdo ví čím. Kousek po kousku si dovolím užít jisté uspokojení: byl to hodně nebezpečný kousek cesty, ale, tedy jen co dosáhnu alespoň jednou nohou na zem - takže teď - zvládnutý nad očekávání.
Alespoň zatím.

Domorodci

Široko daleko nevidím nikoho, než moje přátele. Navíc, lord Garkinen si to už sviští za mnou, takže mi trošku otrne a já se neohroženě vydávám zkoumat tábořiště zblízka.

”Hmm, zdá se, že tu museli být teprve včera. Taky jsou nejspíš dost zruční…”
”Co, kluku, cítíš nablízku i něco jinýho, než jen ty kosti a maso?” tážu se Garra, ale když si všimnu jeho upřeného pohledu směrem k jednomu z pamlsků, vím, že se ptám zbytečně. Takto nedbalý by určitě nebyl, kdyby cítil i jiné pachy.


To už je ale Maecach oběma nohama pevně na mé straně lanovky. A počíná si vcelku kvapně. Vydá mi pár “rozkazů”, což nenesu úplně dobře. Ale mají hlavu i patu a rozhodně by se takové malé porozhlédnutí mohlo hodit.
”Dobře, lorde Garkinene,” přikývnu a na chvíli se odmlčím, zatímco pozoruji, jak spěchá. ”, a užil jste si tu jízdu, pane? Totiž, jak jsem se koukal, určitě sem nikdo jen tak nepřijde. Nechcete si to dát ještě jednou?”

”Vlastně jsem se ještě pořádně nekoukal, ale představa lorda Garkinena, co jezdí nad propastí sem a tam, mě nesmírně baví.”

Po chvíli se ale otočím a přejdu doprostřed plošiny. Přičupnu si na zem a ruku přitisknu ke skále. Nadechnu se a pomalu vydechnu. Totéž několikrát zopakuji, cílem je se co nejlépe zklidnit, aby kouzlo fungovalo co možná nejvíce. Cítím půdu pode mnou. Slyším hukot řeky kdesi u úpatí mostu. Lehký vítr, co si tady vysoko pohrává s našimi vlasy. Cítím snad i svůj pot. ”Sakra, měli jsme jít přes ten brod!”
“Sau ail!” zašeptám. A pak ještě jednou, pokorně a prosebně. ”Sau ail.”

Zpět se narovnám a rozhlížím se kolem sebe. A opravdu, funguje to! Obrazy se přede mnou vyjevují úplně zázračně. Nebo spíš kouzelně, abych byl přesný.

”Ah, tady někdo pravidelně nocoval.” hledím k ohništi a počítám stopy lidí. ”Jedna, dva… No, tři až čtyři. Zřejmě na stráži.”
Pochoduji po pěšině a zkoumám dál. ”A tahleta pěšinka… Ach, tady chodili vykonávat svou potřebu.” Usměji se, když mi potřebné indicie dává i sám Garro, který se zjevně rozhodl projevit jako správný alfa samec a přeznačkovat jim teritorium. ”Promiň Garro, ale tady nezůstaneme.” prohodím směrem ke kocourovi.

”Tady ta pěšinka… Ta je sice hlavní, ale už pár dní po ní nikdo neprošel. Ovšem tady to je jiná. Tady tahle cesta,” zahledím se dál po stezce, dle směru vede k řece a k brodu, ”tady chodí tam a zpět mnoho osob. Ale zajímavé je, že to jsou jedny a ty samé. Zjevně zdejší. Lapkové! Jsou mezi nimi i malé stopy, asi dítě. Ne, počkat, trpaslík! A tady to, tyhle musel zanechat barbar!”
A ještě je tady jedna cestička. Vidím tam další ležení. Takovýhle tábory ale nebývají průchoďáky, ale spíš zašitý skrýše. Jeden vchod dovnitř a jen jeden vchod ven. A tak se mi tam moc nechce.

Blížím se zpět k Maecachovi, který je zjevně stále otočen směrem ke srázu. Na kratičkou chvíli mě napadne, co by se asi stalo, kdybych na něj bafnul. ”Padající rytíř v lesklé zbrojí… - fajn, v kožené zbroji s kovovými doplňky -... zazářil by ve slunci jako padající hvězda!”
”On se bojí?” zeptám se Maecacha, když zjišťuji, že tady Dante ještě není.
”Víte, lorde Garkinene, rád bych se vám odvděčil…” využívám situaci. ”Napadlo mě, když jste takový znalý a učený, třeba bych vás také mohl něco naučit. Umím mluvit se zvířaty…No, nikdy nevíte, kdy se to může hodit. Navíc si myslím, že předat vědění je to nejcennější, co vám můžu dát!”

Dante mě s až překvapivou silou vyslal vstříc prázdnému prostoru. Mám v tu chvíli smíšené pocity. Letím! Skoro jako drak. S batohem na zádech.

Nepodařilo se mi do toho uvolnit tak, abych si tu jízdu užil. Ta hlava... Přistihnul jsem se, že místo navíjení lanko pouze křečovitě svírám v rukou a modlím se, aby žádný z řemínků nepovolil. Když se můj „let“ zpomalí, proberu se. Namotávám horečně provaz kolem lokte a zápěstí. Posledních pár metrů se mi už podaří přitáhnout, zatímco se Azriel obezřetně rozhlíží a munal šilhá po kostech u vyhaslého ohniště.

Snad právě pohled na stopy nedávné přítomnosti hlídky mi dodá impulz k rychlému jednání. Shodím ze zad batoh již na pevnou zem a odepínám se z postroje. Činím tak rychle, ale účelně a ne unáhleně. Nechci někde něco utrhnout nebo rozepnout zbytečnou přezku, čímž bychom čas jen ztráceli. Jakmile jsem osvobozen zamávám na Danta, že může přitahovat.

Jak tak hledím na tu hubenou postavu na hony vzdálenou a v tuto chvíli těžko přístupnou, neubráním se fantazii, ve které se ušklíbne, shodí mnou vytažený provazový žebřík opět dolů, kde již po spodní příčce sahají lupiči. On sám beze spěchu zakládá šipku do kuše a míří na mne. Když se otočím k útěku, Azriel právě skládá svůj luk na zem a vzdává se přesile, která se zrovna vynořuje z několika stran.

Ne. Ale přesto to beru jako jistou předtuchu. Otočím se na déma poblíž.

„Azrieli, obhlédni to tu trochu důkladněji. Vydej se případně malý kousek po každé z těchto cest, ať víme, kam vedou a že nás na nich nemůže někdo překvapit. Podívej se po stopách, jistě jsi toho schopen. Já budu zde přitahovat Dantovy zásilky. Jakmile tu bude i on, chci odtud co nejrychleji zmizet.“

Na druhém břehu

toho moc k vidění není. Odrazová plošina má asi dva na tři metry. Před pohledy skoro odevšad krom mostu je dobře skrytá okolními křovisky a tvarem skály. Kromě ohniště, kostí a pár větviček nic. Masivní oko, které drží nosné lano a prochází jím i pomocné, je podle čerstvě odštíplého kousku kamene nad ním čerstvě přidělané. Celá tahle věc nebude starší než pár týdnů.

A jak i Dante bude muset brzy uznat, řešení je to mnohem komfortnější, bezpečnější a rychlejší než to původní, kdy byl z jednoho konce na druhý pouze natažený provazový žebřík.

Z plošiny vede hned několik cestiček vinoucích se podél skály. Dvě vypadají používanější, jedna výrazně - to by logicky měla být cesta nahoru a pak dál. Bez opuštění plošiny se zatím nedá zjistit o mnoho více.
Ohniště je již vychladlé. Zejména dle nedohryzaného masa na kostech lze ale hádat, že ještě včera večer tu byli lidé.
Garro rychle zhltne zbytek právě žvýkané kosti a několikrát se ohlédne po té hned vedle, než se rozhodne poslechnout pána a jít k němu blíž.

Pokud je žebřík alespoň zčásti nahoře a zajištěný, začnu se soukat do konstrukce z řemínků. Odhaduji jejich nosnost.

"Mohl bych si vzít batoh přímo na sebe. Vypadá to, že je to celkem důmyslně předimenzované a mělo by to bez problémů unést i větší zátěž. Navíc tím ušetříme čas. Pomoz mi s ním na záda, prosím."

Když jsem dobře upnutý, přijmu na svá záda ještě své zavazadlo. Požádám Danta, aby zkontroloval, že je i na batohu vše dobře utaženo. Pak kývnu na znamení, že si může dovolit strčit do lorda.

Batoh mě možná trochu nakloní, ale na výslednou dynamiku by to nemělo mít velký vliv. Počítám každopádně s tím, že se také budu muset alespoň pár metrů přitáhnout, takže si tak jako Azriel připravím lanko do ruky a po dobu jízdy ho navíjím kolem lokte. Snad bude dém i s jeho kočičím druhem na druhé straně v pořádku.

"Běžte vy," zavrtím jen hlavou, a zatímco vytahuje žebřík, zkontroluju úvaz, zda se někde neuvolnilo něco, co nemá, nebo neprasklo namáhané, prodřené lanko; samostříl položený na dosah ruky a natažený. Nelíbí se mi tohle místo, ani trochu se mi nelíbí.
A rovnou mu ho podržím, aby do něj mohl dobře vklouznout.
"Postrčím vás stejně jste to udělal s Azrielem," navrhnu. Je bez kocoura lehčí, mohl bych ho dostat relativně daleko. Azriel vůbec měl štěstí - já bych se se šelmou v náručí nad propast určitě nevydal. Ani s ochočenou.
Nevidím ho v téhle chvíli, snad nás pořád ještě jistí... a nenarazil na potíže.
"A jen co kývnete, pošlu všechny batohy," ujistím se, že máme stejnou představu o průběhu přepravy, nebo spíš jen potvrdím, že je mám já.

Azriel je i s munalem zdárně na druhém břehu. To šlo jako po másle. Či po kolomazi nebo co to je. Jakmile se osvobodí z řemení, přitahuji postroj zpátky k nám. Celé to ani netrvá tak dlouho. Pohledem do všech stran, tedy i dolů, se znovu ujistím, že na téhle straně bezprostřední nebezpečí nehrozí. Nerad bych tu nechal Danta bez jakékoli podpory. Pořád by tu byl druhý dém s lukem, ale kdyby i on měl zrovna problém sám se sebou...? A vtom dostanu nápad.

"Chceš-li, můžeš teď jít ty. Anebo malou chvilku vydrž, zajistím, aby nás odsud nikdo překvapit nemohl."

S těmi slovy již chytnu provazový žebřík a začnu jej vytahovat nahoru k nám. Je to fuška, tou délkou se tíha nasčítá. Jenže mé paže jsou odpočaté, na rozdíl od nohou. Stačí jen pět až deset sáhů. Jen tolik, aby na něj zespodu nedosáhli. Nahromaděné příčky jistě půjdou omotat kolem nějakého kusu zábradlí nebo za něco zaháknout, takže jen tak sám od sebe žebřík nespadne.