”Dobře, díky, dobře.” odkývám nervózně svým přátelům úplně všechno, čím mě náležitě poučují a co plánuji. ”Jen ať už jsem na druhé straně… A zdá se mi to, nebo jsou z mého “postrkování nad propast” docela nadšení?”
”Tak, jdem na to!” pokusím se ze sebe vysoukat pár dalších slov pevným hlasem...

”Uff, to bylo něco, Garro.” konstatuju udýchaně se srdcem až v krku a se spěchajícím tepem. Vážně jsem se bál, tam uprostřed, ta rychlost… A jeden nikdy neví, co Garro může udělat! Stejně ale viditelně pookřeju, protože to nejhorší je již za mnou! Teda, alespoň zatím.
”No, ještě že jsem si před tímto kouskem odskočil… Jinak bych si asi cvrnknul do kalhot!”

Rozechvěle si rukou sáhnu na rány od kocourových drápů. Nemohu mu to mít za zlé, však měl jistě ještě mnohem větší strach, než já! A jeho instinkty prostě zapracovaly…
”Budu si to muset ošetřit. Batoh, ten se mi ponese pěkně špatně. Ale ještě ne tady, tady jsme moc na očích a určitě by se to nemuselo ideálně podařit… Naštěstí to neodnesly šípy a luk..”

Ale klidu mi nedodá ani ohniště, které zpozoruji díky Garrovi. Okolnosti mému srdci prostě nedají odpočinout! Rychle posílám sedák zpět, nebo jak to zařízení vlastně funguje.

Beru do ruky svou zbraň, přikládám šíp na tětivu.
”Někdo tady byl!” houknu na mé přátele, ale nejsem si jistý, jestli mě na tu vzdálenost i přes bouření řeky pod námi slyší. Spoléhám ale na to, že jim dojde, že zbraň nevytahuju pro ni za nic. ”Jen ať si pospíší za mnou! Nechci problémům čelit sám… Zřejmě odešli ve spěchu, možná kvůli nám, kdo ví. Třeba se schovávají někde opodál. I když kdyby mě viděli přejíždět s Garrou na tuto stranu, zjevně by je prozradil hlasitý smích. No jo, ale přes hučení vody by asi také nešel slyšet...”

Přikrčím se a snažim si najít místo, kde bych se mohl nějakým způsobem krýt, pokud nic takového nenajdu, alespoň se přitisknu ke skalní stěně a prohlížím si tábořiště i jeho okolí.
”Garro! Fuj, nežer to, kdo ví kdo to měl v hubě! Garro! Pojď sem! Vidíš někoho?"
Nakonec, pokud okolí ohniště vypadá poklidně, k němu také přijdu a snažím se hledat stopy po jeho nedávných obyvatelích.

Zátěžový test

Když si nejsi jistý, zda tohle přežiješ,
nech to vyzkoušet někoho před tebou.
Klidně mu dovol si k tomu vzít i kocoura.

Šéf

Azriel v popruzích s Munalem v náručí (opravdu je Garro z vás všech nejklidnější?), všichni odhodláni k akci.
Garkinen je krátce přidrží a postupně nechá celou váhu v postroji přenést na lano. Drží a váha táhne dopředu. Ještě jeden rychlý pohled, jestli někde není něco špatně, krátký nápřah a prudké postrčení.

Jede to kráásně (Ještě se u toho vyčurat a bylo by to dokonalé) !! Munal sebou trochu cukl a zaťal do zad svého pána drápy. Je jisté, že teď nehodlá spadnout, i kdyby ho nikdo nedržel.

Lanovka za polovinou cesty rychle začala brzdit, ale přesto setrvačností dojela poměrně daleko, na skalní římsu scházejí chabé tři metry a nebude těžké se tam přitáhnout. Je zde vidět pro pohled z mostu dobře ukryté, nedávno vyhaslé ohniště. Garro hned začne očichávat pohozené, nedokonale ohryzané kosti.

"Nedívej se dolů!" připomenu Azrielovi, když mu jdou při pohledu do propasti málem oči šejdrem. "Pozoruj cíl... a ano, jsi blázen. Ale je to samozřejmě na tobě," ujistím ho, když si bere munala do náručí. "Znáš ho nejlíp."
Nemám úplně jasnou představu, jak chce držet Gaaru a ještě se přitahovat, ale snad to půjde - no, nemusí to jít snadno, stačí, když to zvládne.
Ujistím se ještě, že všechno, co se dalo zkontrolovat, drží pevně, a přikývnu Garkinenovi, že se může zhostit svého plánu. Vůbec nepochybuji, že na hrubou sílu je na tom z nás zdaleka nejlíp. Nebýt těžkého zvířete v náručí, Azriel by si mohl svou jízdu svým způsobem i užít.
"Dám pozor," přislíbím a rovnou hmátnu po svoji kuši. Má samozřejmě pravdu, čím delší dobu jsme na jednom místě, tím vyšší pravděpodobnost, že si nás všimnou.
Rovnou nahlédnu přes okraje mostu, jestli k nám nestoupá nějaké neblahé překvapení... kéž bych věděl, co se děje kolem brodu. Vědomí, že se tam dost možná bojuje, zatímco my jsme na dohled, ale zasáhnout nemůžeme, je neodbytné jako kámen v botě.

Když Dante upevňuje Azrielovi řemení, snažím se odhadnout, jestli je lano v rovině nebo se mírně svažuje. Doufám v to první. Jinak by to byla na jednu či druhou stranu děsná dřina. Pomocné lanko musí být tedy na druhé straně také k něčemu uvázané. Má to svůj jasný a praktický důvod.

Až se povede "nalodit" i munala, v což pevně doufám, protože bych nerad, aby zbyl na mě, přistoupím k zavěšenému démovi.

"Poslyš, nelekni se, pokusím se tě co nejvíc postrčit. Když nedojedeš až na druhou stranu, budeš se muset přitáhnout za to volné lanko, tak si ho omotávej kolem paže nebo zápěstí. Jestli to tedy půjde. Snad ano. Dante, připrav si pro jistotu zbraň. Zatím to tu vypadá klidně, ale to se může změnit."

Pochopitelně počkám, až bude vše připraveno a dostanu svolení. Stejně jsem ale mírně nervózní, že by se mohlo konat nějaké překvapení.

Podle zákona mechaniky a setrvačnosti by to mohlo vyjít. Azriel není žádný cvalík a mazivo zmírňuje tření, takže nakonec bude opravdu záležet jen na tom, jak moc sebou bude Garra mrskat.

Nakonec ještě hlídám jedním okem žebřík. Ale než by se po něm k nám někdo dostal, stihneme vymyslet, co s tím.

Takže ještě modlitba:
"Ponech nad námi svá ochranná křídla. Buď prosím bdělý k našemu počínání a požehnej i těmto úmyslům. Neb jsou v tvém jméně, ó Draku. Nechť šíří se tvá sláva lehce jak let tvůj a nepřátelé padají, co popel z hříšných duší."

”Díky.” poděkuju Dantemu a nalezu si do postroje. Lano, kterým se budu pokoušet jistit je teď po směru mé jízdy až za postrojem - aby se do toho jezdícího kola nezaseklo. ”Jo, jen doufám, že se uprostřed nějak nešprajcnu.” Znovu se podívám na prázdno pode mnou, které budu muset překonat a tiše polknu.

”Mám takový pocit, že ránu do hlavy a “uspání” by mi můj kocour jen tak neodpustil… Pokud to tedy není uspání nějakého magického původu. A i to by ho možná rozladilo, nevím. A nakrmit ho bylinkama by asi taky nepomohlo… Jen doufám, že nemá strach z výšek. Snad to zvládneme bez úhony.” pozvednu obočí a svůj pohled zabodnu do Danta. ”Jak to myslíš, zklidnit?”

Zaměřím se teď v myšlenkách na Garru. ”Garro,” vysílám k němu klidné myšlenky, nechci ho znervóznit, ”, pojď sem. Skoč mi do náruče. Musíme se dostat na druhou stranu. Hodnej. Skoč mi do náruče, pojď!” stojím pevně, abych se nepovalil, až na mě Garro vyskočí.
”Myslím, že je to poprvé, co si munal osedlal déma…” zahlásím, když gara pevně držím. Mám takovej pocit, že celá tato situace vypadá značně komicky. ”Garro, že ty jsi ale přibral… No nic, doufám, že do mě instinktivně nezaryješ drápky!” ”A bojím se, že to by dost možná mohl, až se zhoupneme kupředu…”
”Tak jdem teda na to, snad se potkáme na druhé straně..”

"Jsi nejlehčí, nebude špatné, když půjdeš první," souhlasím okamžitě s Azrielem. Na Garkinenovi technický stav lan zkoušet rozhodně nechci a sám bych z bezpečnostních důvodů rád šel poslední.
Převracím v ruce postroj, prohlížím jednotlivé spoje a úvazy a dumám nad nosností. Azriel je možná nejlehčí, ale s Gaarou dohromady už to je slušná váha a jestli sebou začne házet...
"Možná bych ho mohl zklidnit a nebo rovnou uspat," řeknu váhavě. "Potom by bylo snadné ho do toho uvázat... Gaaru myslím," dodám rychle, když mi dojde, že jsem se trochu předběhl v myšlenkách. "Sice pak budeme muset na druhé straně počkat, než se vzpamatuje, ale nemělo by to trvat dlouho. A dost pochybuju, že by si nechal v klidu svázat tlapy..." Neklidně si zajedu rukou do vlasů. "Zkrátka připadá mi to bezpečnější."
Napřímím se a ukážu Azrielovi, že mu podržím oka úvazu, ať směle naskočí.
"Nedívej se cestou dolů a nedrž lano moc křečovitě," dobře, asi z toho sám nejsem nejklidnější. Jsme tu příšerně na ráně, na očích, všestraně zranitelní. Navíc docela doufám, že mi Azriel rozmluví zklidňování Gaary, nějaké to ujištění, že kocour dá tuhle lanovku v klidu a sám od sebe, bych docela ocenil.

Dobrovolník

Ještě chvíli strávím ve svých myšlenkách, zahleděný na vůz v nesnázích. Pak mě pobídnou slova mých přátel, že sebou musíme hodit a já je rychle dohoním, svižným krokem, nadšený ze svého výkonu.

Nejistě se podívám dolů z mostu, abych věděl, jak dlouho bych asi padal, ale pak se osmělím: ”Noo, tak já bych to asi přeručkoval. Možná by bylo dobré, kdybych se i přivázal k lanu. Svý lano vedl tady nadtím… a druhý konec lana si přivázal rovněž k sobě. Ať mě něco jistí, kdybych spadl. Dost to klouže…” Pořád přitom nemůžu přestat myslet na ty loupežníky. Jestli se nebáli přepadnout takovýhle vůz, s námi by si zřejmě poradili levou zadní. ”Doufám, že po mně se na druhou stranu dostanou i mí přátelé, nerad bych případnému překvapení čelil sám.”
To už si lano vážu kolem pasu a připravuji se na přechod na druhou stranu. Batoh nechám tady, ale luk a dýku si chci vzít s sebou. Toulec s šípy si dám pod kabát, aby mi šípy na cestě na druhou stranu nevypadaly.
”Tak já jsem připravenej. Jak tam budu, pošlete mi Munala a batoh?”

Jde o jakýsi postroj. Bytelný kožený postroj dělaný na člověka. Vleze se do něj pěkně pohodlně jako do trenek. Přezky mají zapínání jako opasek.,takže se snadno přizpůsobí na správnou velikost. Na laně je potom masivní železný kruh, ke kterému je postroj připevněn. Lano je natřené jakousi černou mazlavou hmotou. Celé zařízení i lano vypadají velmi solidně a skoro nově.

Z posledního pilíře už také není vidět k brodu. Tudíž ani od brodu na vás.

Kráčím zpříma po dláždění a oba démové jdou za mnou. Necítím nějakou nadřazenost nebo sebeuspokojení. Považuji to za samozřejmost. Jsem však rád, že nekladou odpor. Někdy je zkrátka třeba jednat. Jako před pár dny, kdy jsme Azrielovi zachránili v lesíku krk.

Někde v půli mostu tempo zmírníme. Je to nutné, protože stav se stává horším, postupně dokonce havarijním. Otočím se, abych upozornil na objevující se díry a zarazím se při spatření Azriela močícího dolů z okraje mostu. Pozvednu rozpačitě obočí a přelétnu pohledem po Dantovi. Kousek od něj lehce našlapuje munal. Ti dva si bez problémů rozumí. Něco na těch démech a jejich vztahu k přírodě být musí. Ale hazardovat při vykonávání potřeby? Přinejmenším nezodpovědné. Aspoň že můj průvodce má rozum.

Už, už se blíží poslední pilíř, když vtom Azriel křikem upozorňuje na dění dole. Dante mě předběhl a sykl na něj. Cože? Císařský vůz. Copak tu asi dělá... Ale to je teď vedlejší.

Na jednu stranu jsem zvědav, jak si lapkové povedou dál. Dostat se do takového vozu není úplně jednoduché. Zvlášť, když je obrněný a vybavený různými zákeřnými mechanismy přesně na tyto situace. Nejspíš budou mít útočníci nějakou strategii. To by mohlo být zajímavé. Jenomže teď nám jde o čas.

"Dante má pravdu. Musíme sebou hodit a nepropásnout tuhle příležitost. Možná naši pomoc potřebovat ani nebudou. Nebo jim třeba budeme schopni pomoci později. Ne každý umí vůz řidit. Věřím proto, že je případně zajmou. Teď pospěšme."
Opravdu doufám, že je "jen" zajmou.

Jsme na okraji chatrného zdiva a Dante už přitahuje koš. Je tu žebřík dolů. Kdyby nás chtěl někdo ohrozit zespodu, snadno se ho zbavíme tak, že provazy uřízneme. Zkoumám, zda nás lano může udržet.
"Řekl bych, že bude nejjistější, když jeden z nás přeručkuje na druhou stranu a zavazadla si pošleme."Tím myslím i munala."Nějaký dobrovolník?"

Snad to půjde v klidu, Azrielův křik ti dole neslyšeli, tudíž o nás zatím nevědí a nikdo nás u téhle už tak dost riskantní eskapády nevyruší.

"Nekřič...!" vyjedu na něj polohlasem, možná až vztekle zavrčím, až se i Gaara trochu dotčeně otočí, kdo mu to leze do zelí.
"Než bychom se tam dostali, bude po všem. Musíme využít čas, který jsme tím získali!"
Kdyby se o kus dál neschylovalo k tragédii, pomyslel bych i na to, že nic lepšího se nám nemohlo stát. Dokonalé stvrzení toho, že cesta před námi je volná! Alespoň pokud jde o lidi. A oni si určitě poradí, už jenom samotné barvy vozu jako by stvrzovaly, že ostraha bude silná a dobře vycvičená. Aspoň doufám.
Tedy... cesta je až moc volná.
Další věc, ve kterou doufám: jestli tu zůstaly nějaké hlídky banditů, tak spí tak tvrdě, že nejsou jen slepé, ale i hluché.
"Tak schválně..." Zkusím zatáhnout za provaz vedle lana. A silněji, když se ukáže, že je ochotný se pohnout. Zdá se, že je jím možné něco přitáhnout - koš, přepravní plošinu...? Jestli tomu bude tak, budu první, kdo Garkinenovi přizná, že to má se svým bohem opravdu dobře zařízené!