"Taky se mi nedaří myslet na nic jiného," přiznám snadno Azrielovi.
"O elementálech už jsem slyšel ledacos, ale tohle bylo..." Velmi demonstrativní. A zrovna drak! Může to vůbec nebýt náhoda?
"Podivuhodné," zvolím nakonec dost opatrné slovo. "Můj pane Garkinene," otočím se k němu, ale vlastně samotná otázka, jestli dokáže rozpoznat boží zásah od přirozeného úkazu, mi připadá jako rouhání.
"Vy už jste byl někdy svědkem něčeho podobného?"
Je unavený, vidím to na něm. Překvapilo mě odhodlání a vůle, s jakou ukrajuje míli za mílí, i jeho ochota pozorovat a učit se. Zřejmě jedna z těch věcí, pro které má vlohy - ostatně mám představu, že pro studium je třeba stejné vytrvalosti jako pro nekonečné cesty Divočinou, jen při něm místo nohou bolí zadek.

"Ty jsi byl včera, Azrieli, tak si polež - snad budu mít štěstí," položím vedle sebe výmluvně svou loveckou výbavu.
Nakonec to není tak špatné, prostřídat se. Ulovit nějaké maso - podusit ho, uvařit nebo opéct, nebo třeba zahrnout hlínou a pak mít na druhý den... vybrat pár hnízd, posbírat, co zrovna kde zraje... nebo trochu zeleného lupení, na které se Garra tváří, jako by ho právě rozbolely zuby. I pro tři to zatím zvládáme s uspokojivým přehledem.
"A zítra... nás čeká přechod přes řeku, což by mohlo proti lesu vypadat jako příjemná změna." Ale máme drobný problém. "Ale máme drobný problém," podívám se z jednoho na druhého. "Protože možnosti jsou dvě. U obou hrozí střet s bandity, tam si můžeme leda hodit mincí." Přihodím kousek dřeva na oheň, jako bych se snad ještě potřeboval rozmýšlet co řeknu. Zatímco nad tím dumám už zhruba od oběda.
"Buď most, který není v nejlepším stavu - jestli někdo máte problém s výškami, teď je ta správná chvíle to říct - ale zvládli bychom ho. Jenže potom se musí kus po lanovém žebříku. Který," kývnu hlavou ke Garrovi, "tady kocour těžko vyleze. A nebo brod. Tam se obávám banditů možná ještě víc, sice nemáme vozy, ale o vybavení," poklepu na batoh, "je taky zájem. Jenže tam se musí plavat - a já plavat neumím."
Někdo nějaký nápad?

Putování

První noc, Klidná
tábořiště

První večer táboření byl vcelku příjemný a já už se pomalu smiřuji s faktem, že mě tato prapodivná dvojice bude provázet i po zbytek cesty. Koneckonců, pro mě s Garrem to bude bezpečnější a snad i já dokážu přispět svou troškou do mlýna. Garro se spokojeně nažere kostí, které mu Maecach dává, zároveň mi oba dva dobrodruzi zodpoví pár otázek, které alespoň pro dnešní večer spolehlivě nasytí mou zvědavost. Na hlídce budu mít nad čím přemýšlet a už teď vím, že jejich odpovědi v mé hlavě paradoxně tvoří ještě více otázek, než kolik jich dokázaly uspokojit. Neuniklo mi ani to, s jakým zvláštním důrazem Dante slovo “nevím” pronesl. Pro dnešní večer je snad vyzvídání opravdu dost, v příštích dnech se poptám lorda Garkinena, třeba dostanu nějakou další přednášku.

”Vrozené předpoklady ke studiu teologie? Vrozené ? Co to tak může být?
Nemyslím si však, že by studium a míra mého vzdělání mohla definovat pravost a ryzost víry. Nebo že bych tak byl blíže k bohu. Byl by to prazvláštní bůh, kdyby si vybíral své stoupence již před narozením a opomíjel prostý a nevzdělaný lid. Vlastně, vybírá si bůh živé tvory, nebo živí tvorové boha?
A že je Dante kurýr? Jaký balíček či zprávu asi přepravuje? Proč až k Ohňovodní špici? ” přemýšlím na své první hlídce, když se Dante s Maecachem ponoří do říše snů.
”Celkem by mě zajímalo, o čem se jim tak může zdát. Jaké jsou asi jejich touhy a sny?” dumám při pohledu na ně.

Ani se necítím nijak provinile vůči mé vlastní víře, když se rozhodnu dát na Maecachova slova. Předpokládám tedy, že hovořil o tom drakovi, kterého tak ušlechtile nosí na své hrudi. Ale svlékl se a brnění teď leží vedle něj.
Na chvíli ztrácím pozornost, on to za mě Garro vezme. Toho ostražitého koucoura by vzbudilo snad i sebemenší zapraskání větvičky.

A tak upírám svůj pohled na Maecachova draka. Místy se na něm blýskají odlesky plamínků a mne to příjemně uvolňuje. Uklidním svou mysl, přimhouřím oči. ”Takhle to vypadá, že jsi pěkně ve svém živlu...” Na chvíli si připadám, jako by sám drak byl celou podstatou tohoto elementu. Tolik energie. Natahuju k němu ruce. ”Ah, jsem tak blízko, tak blízko, už cítím to teplo!”
Překvapeně zamrkám, když mi dojde, že to do mých dlaní jen sálá teplo z ohně.
”No, za pokus to stálo.” zašeptám si pro sebe a pohladím Garra. Ten na mě otočí svůj přátelský zrak a i v jeho očích se lesknou plamínky našeho ohníčku. ”No jo, ty můj draku…” dodám a zbytek hlídky už strávím mlčky. Občas přiložím. Ráno jsem rád, že se celá noc obešla bez nepříjemných překvapení a já jsem se dobře vyspal a načerpal síly. Ani mi nic nezmizelo, takže to vypadá, že svou důvěru mohu do dlaní lorda Garkinena s Dantem opravdu svěřit.

Den druhý
Kdesi na cestě
a nejen příroda bouří

Jdeme už nějakou dobu, když to vypadá, že začne pršet. ”Proč ne, pročistí se vzduch a Příroda je pak tak krásná. A všechno voní. Miluji déšť…” zakloním hlavu, abych odhalil svou tvář obloze v očekávání prvních kapek. A nejsem daleko od pravdy. Když pak doběhneme do přístřešku, jsem mokrý jen trochu, za to jsem ale opravdu šťastný, když cítím vodu ve svých vlasech a pramínky na tvářích. Rozděláváme oheň a já se zaculím, když si vzpomenu na své včerejší počínání s drakem. Okolí táborového ohně brzy plní příjemné teplo, které však vystřídá mráz běhající po zádech spolu s uvědoměním, že se blíží duchové.
”Do dubu…” zakleji tiše, vytahuji zbraň a instinktivně se stavím před Garra. ”A pořádně ztrouchnivělýho…” dodám, když odhaduji jejich počet. Už si připravuji první šíp, když se stane něco, co mi zřejmě ještě dlouho nebude dávat smysl… A jak už to tak bývá, klidu mi to nepřidá. Jak by mohlo, když si prapodivné okolnosti tohoto večera nedokážu jasně vysvětlit. Krom toho ze zkušenosti vím, že šelma utíká jen před šelmou větší. A tak jsem i na své hlídce ještě dvakrát tak ostražitý, co kdyby se to vrátilo a vrhlo se to na nás?

Den třetí

Dalším dnem mne provází pochybnosti, jestli se včerejší událost vůbec stala a nebýt mých dvou kumpánů, kteří jsou pořád ještě tady a naprosto hmatatelní, zřejmě bych si myslel, že jsem se zbláznil.
”Co to bylo? Snad jiný duch? Nebo jen klam? Ale duchové nám dali pokoj, může za to snad lord, bylo to kouzlo? Jestli ano, proč se dříve namáhal s nimi bojovat?” tápu v myšlenkách po stopě jakéhokoliv racionálního vysvětlení. Déšť mě však konejší a dodává mi odvahu.
Navíc to vypadá, že včerejší blud už mě nepronásleduje. Nebo nás?

Být to na mně, jdu lesem. Silnice mi připomínají města, lidi, civilizaci, nakonec i mé dětství... a jsou to jen jizvy na tváři Přírody. Stejně tak bych radši tábořil někde hlouběji v lese, ale tyhle myšlenky si nechávám pro sebe.
Místo toho se rozhodnu prolomit ticho a podělit se o své břímě.
”Máte tušení, co to včera bylo?” ptám se obou dvou, věřím, že je jim naprosto jasné, o čem mluvím. “Snad jsem to neviděl jenom já!”

Také přemýšlím, že bych měl jít něco ulovit. Kdo ví, co nás zítra čeká, bylo by lepší jít spát s plným břichem. ”Dante,” směřuji svá další slova k průvodci, ”ty se ve zdejších končinách vyznáš, co nás zítra čeká? Říkám si, dnes by to chtělo zas něco ulovit, co myslíte? Snad bude takhle blízko cesty nějaká zvěř...” přemýšlím nahlas, když se na konci svého monologu již opět obracím k oběma našim novým přátelům.

Rychlý postup mezi stromky se podobal tréninku, kde se při procházení úzkou chodbou sem tam vynořil ze stěny klacek a praštil vás do stehenního svalu, do slabin, někdy mířil na krk, v extrémních případech mohl zasáhnout oko. Byl jsem nyní rád za svou zbroj. Musel jsem si před švihajícími větvičkami chránit "jen ty oči". Když jsem se podíval, jak si vedou mí souputníci, nestačil jsem se divit. Dante s téměř absolutní jistotou ustupoval zákeřným větvím a jen sem tam nějakou poodhrnul. Azriel se proplétal porostem a překračoval pichlavé šlahouny tak obratně, že ho předčil už jen jeho kočičí druh. O tom se už raději ani nebudu zmiňovat. Zato já každou chvíli vyprošťoval rukáv nebo batoh ze spárů ostrých trnů.

Když se dá do deště, my se dáme do běhu. Jak případné. Hlavou bleskne další vzpomínka. Prý: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Povídali, že mu hráli. S každým dusnutím se propadám do čvachtajícího travnatého porostu a modlím se, aby pod sebou neukrýval bahnité podloží. Asi jsem opravdu málo trénoval.

Duchové se v podvečer stahují k naší skrýši a já už s Drakovým jménem na rtech sahám po zbrani. A vtom...
Tělem mi projede vlna energie. Taková, která se vás lehce dotkne při dlouhé a kvalitní modlitbě. Snažíte se ji prožít a podržet tu Boží milost ještě o chvíli déle. Někdy se zadaří. Tehdy je dobré zaměřit svou pozornost tam, kam opravdu má směřovat. Většinou to ani není ve vaší režii. Jako teď.
Ten úkaz je jasným znamením, že je nám Drakova vůle nakloněna. A snad i odpověď na pochybnosti obou démů, co se otázek víry týče.

Chválím Jeho jméno ještě při usínání a velkou část své hlídky. Zbytek strávím ošetřováním puchýřů, otlačenin a tvořících se opruzenin. Drobnými oděrkami se nezabývám. Stejně přibudou další. Ani se nemusím kajícně šlehat metlicí. To je sarkasmus, Maecachu? Hlavně se nerouhej.

Tedy dvě možnosti, jak se dostat na druhý břeh? Když vezmu v potaz naše schopnosti, vybavení a hlavně náklad, bude lepší zkusit brod. Ostatně, nedovedu si představit, že Azriel nese Garru po nějakém provazovém žebříku, navíc pochybném. Sdílím své myšlenky s oběma společníky. U brodu může vždy minimálně jeden jistit okolí střelnou zbraní. Otevřené prostranství by mohlo znamenat i menší šanci na nějaká nečekaná překvapení.

Den druhý - Zvláštní znamení

Uplynul večer. I noc. Ráno se i jeden hubený ušák v oku našel. Plyne další den. Je hrozně dlouhý. Prodírání se hustým mladým porostem, vracení se a hledání schůdných pěšin. Několik prudkých kopců, kde se nejen Garkinen musí párkrát zastavit a vydýchat. Navíc se udělalo nepříjemně dusno. Až tak dusno, že to zavání noční bouřkou. Pro blízké okolí Eghanu netypické. Snad to nebude standard. Dante i Azriel vědí, že tohle se bude běžně stávat pořád častěji. V místech, kde vodní čtvrtka je blíže ohnivé, se setkávají horké a chladné vzdušné proudy a utkávají se mezi sebou. Prý se tam dokonce zjevují elementálové, bytosti stvořené z živlů samých a utkávají se v lítých bojích.
Dante, ač nerad, zamířil blíže k cestě o mnoho dříve, než měl v úmyslu, hned po přestávce na oběd. Poblíž cesty se dají nalézt provizorní tábořiště s primitivními sruby. Před větrem a zimou příliš neochrání, před deštěm ale ano. A je dobrým zvykem nechat zde po sobě připravené dřevo na oheň.
Již v pozdním odpoledni je slunce zcela ve stínu tmavých mračen. Nejoblíbenější počasí duchů - nejsou téměř vidět a jsou čilí a aktivní. Začínají padat první kapky. Na cestu jste již narazili, jenže na duchy také. Postupujete proto dál pomalu lesním porostem několik desítek až stovek metrů od cesty. Dál od duchů.
Když se vydrápete z dalšího - kolikátého už? - úseku hustého mlází plného trnitých šlahounů všeho možného, konečně Dante najde co hledal. Starý polámaný nízký dub s neuvěřitelným průměrem na malé vyvýšině těsně u cesty.
Dáte se do klusu, a jen pár desítek vteřin poté, co se spustí očekávaný liják, který okamžitě protéká i hustými korunami stromů, jste pod střechou. Mokří jen trochu, utahaní, špinaví, zadýchaní a podrápaní víc než málo.
Rozděláte oheň a v napětí sledujete okolí. Jsou na cestě, je to skoro jisté. A po chvíli je jisté, že se blíží k tábořišti. Je jich deset, možná i více. Jenže sotva se připravíte k boji, stane se něco zvláštního. Mračna se lehce protrhnou a poslední srpek slunce na obloze jimi vykreslí mlhavou, ale jasně rozeznatelnou siluetu draka. Duchové se zvednou vysoko nad stromy, chvíli si tím směrem ukazují, načež se vydají zpět k cestě, jako by na vás docela zapomněli.

Den třetí - Trocha odpočinku

Nedovolili jste si ani tuto noc vynechat hlídky, i když v noci aktivita duchů výrazně klesá.
Déšť po pár hodinách ustal, ještě chvíli Azriel naslouchal vzdálenému dunění hromu. Les byl klidný. Neustálé pleskání kapek a vědomí, co se dělo večer ale nepřidalo na klidu vám.
I přes jasnou oblohu a hřejivé slunce je všude hrozné mokro. Ještě pár hodin lesem. Nutnost. Odpoledne už jste si troufli na první úsek přímo po cestě. Je to osvěžující. Můžete jít opravdu rychle a v relativním pohodlí. První puchýře? Jistě.
Pochod jste ukončili o něco dříve, je čas na delší odpočinek a další tábořiště je příliš daleko, aby se k němu dalo dojít za světla.

Dante
Zítra vás čeká přechod řeky. Jsou v této oblasti dvě cesty:

-Stařičký polozbořený most nad vysokou roklí, na jejím konci je třeba sešplhat po lanovém žebříku na skalní výběžek. Hrozí tam banditi, kteří žebřík sundají a pošlou vám ho jedině za odpovídající poplatek.

-Asi hodinová zacházka k brodu po cestě, kterou používají vozy. Hrozí zde duchové, samozřejmě. A banditi čekající na vozy. Pěší na rozdíl od vozů musí malý kousek řeky přeplavat.

Kdepak, rozhodně nezáleží na původu... jenom na hromadě věcí, které bez něj nezískáš.
"Modli se a pracuj," odcituji svou ctěnou matku. "Bůh má v tomhle vkus stejný jako všichni nadřízení."
Ech, to asi... nemělo tak úplně zaznít nahlas... vrhnu na Garkinena výmluvný pohled zvaný 'neruhám se, jen nevážně tlachám' a raději se zakousnu do krocana. Sakra že slyší lordy hlasitěji. Vysoké hlavy jsou zdaleka vidět - a mají k nebi blíž.
A ty jsi první, kdo by měl držet zobák a krok, drahý Dante.
Zvlášť když Garkinen... vážně nevypadá zle.

"Také se kloním k vodní straně," odpovídám Azrielovi, zatímco si hážu pokrývku přes ramena a stahuju boty - nejlepší okamžik dne. "Bude rychlejší a vyhneme se horám, alespoň z nejhoršího. Ale nespoléhej příliš na mé průvodcovské zkušenosti, Azrieli. Jsem kurýr a jsem zvyklý chodit divočinou sám. Snadno se může stát, že opomenu něco, na co by zběhlý průvodce nezapomněl..." Ne, necítím se příliš pevný v kramflecích, a pocit odpovědnosti bych z ramen setřepal rád.  "Nicméně... nikdo z nás tu není bez zkušeností. Jestli někdo dojde kam je potřeba," zdvihnu hlavu, "budeme to my."
Natáhnu se pro malý klacík a otáčím s ním v prstech, až Garra zdvihne hlavu a našpicuje uši. Přerostlá kočka je to, nic víc!
"Ale co přesně tam hledáme... se musíš ptát pana Garkinena," mrknu na déma. "Dokonce ani já to 'nevím'."

Tak lůno matky přírody? I tak se tomu dá říkat. I když je pro mě víc prostředkem než cílem. "Snad rozumím," pokývnu hlavou, a před očima se mi vykresluje malebný obrázek Azriela pobíhajícího po lese, s odleskem slunečního zlata ve vlasech a Gaarou po boku.
"Já mám rád cesty jako takové. Odněkud někam, mít směr a cíl. Muset vymyslet a rozhodnout, jak ho dosáhnu, odhadnout míru rizika. Jsem rád v pohybu," natáhnu se pohodlně. "Divočina umí být stokrát jiná. A potom se rád vracím se na chvíli do města, užít si hluk a řeči."

S vděkem příjmu kousek bažanta. Opatrně se zakousnu do divoké pečeně a snažím se se neumazat. Jedl jsem už horší. Při jídle na ostatní nekoukám. Že slušnosti, ale také nechci oplácet ty zdvořilé úsměvy a falešné pochvaly. Nicméně, po dlouhém pochodu mi opravdu chutná.

Azriela se po podekování ještě otáži, zda jeho kočkovitý přítel ocení kosti nebo je mám hodit do ohně. Když si pak rýpne stran bohů a jejich sluchu, mé rozhodnutí odebrat se brzy k spánku se jen upevní.

"Kdybys místo přemýšlení k Bohu opravdu mluvil, věděl bys, zda naslouchá či nikoli. A to, zda jsi urozeného původu nebo ne, na tom nemá žádný podíl... Pokud tedy pomineme výchovu, vzdělání, rodinné zázemí a vrozené předpoklady ke studiu teologie."

Myslím, že jsme domluvili. Já tedy ano. Otázku stran cíle naší cesty vnímám s již zavřenými víčky. Dantova odpověď mě sice samotného zajímá, ovšem pochybuji, že našemu nově nabytému souputníkovi nabídne uspokojující odpověď.

Konverzace

Všichni u ohně
a to příjemné, sálavé teplo...

Všichni se z tábora vypařili, ale já mám dříví nasbírané rychle. Dante zmizel s Garrem, ”snad si ti dva sednou a nesežerou se”, a zatímco se Maecach modlí opodál, ”jak dlouho mu to asi bude trvat?”, rozdělávám oheň a za chvíli už opékám bažanta.

”Za chvíli už by mohl bejt hotovej, snad bude chutnat i vám oběma…” hlásím lordovi, který se první vrací a prohlížím si pečínku. Snad nás to alespoň trochu nasytí. ”Taková pečínka je to nejmenší, jak se vám za svou záchranu můžu odvděčit.” ”Doufám, že to nepochopí tak, že je to celé pro něj… Kdo ví, lord, lord… Ale já mám taky hlad.”

Když se vrací i Garro s Dantem, kocour si zase lehne vedle mě a jsme oba spokojení. Jídlo nabídku Maecachovi i Dantemu. Sice to vypadá, že se Maecach hodlá uložit ke spánku, ale snad nepůjde spát s prázdným žaludkem. ”Ale lorde, dej si taky! S námi se nechodí spát s prázdným žaludkem!” mrknu na Garra.

Nicméně vždy jsem byl zvědavý, jak to vlastně v církvi funguje a dokud ještě náš lord nezařezává na celej les, hodlám situace využít a něco nového se dozvědět.
”Nepochybuji, že přízeň jednoho z bohů se jistě hodí…” neodpustím si neokomentovat Maecachovo předešlé počínání a na chvíli se odmlčím... ”Vždy jsem přemýšlel, opravdu nás slyší? A slyší lordy… hlasitěji?” zahledím se na Maecacha zvědavě a s čirou nevinností v očích. ”Že by mi to konečně někdo osvětlil…”

”Nevyznám.” odpovím stroze Dantemu a tiším hlas. ”Já teda doufám, že se ti nic nestane… Ten čaj mi bodnul. Navíc vypadáš jako znalý průvodce. Každopádně, já bych dával přednost cestě po vodní straně… to je tak jediné, čím jsem si jist. Pořád mi vrtá hlavou ten pramen. A proč vlastně míříte na Ohňovodní špici vy?”

A abych odpověděl i na druhou otázku: ”No, v lůně Matky Přírody je mi mnohem lépe. Koneckonců, jako dém tomu musíš rozumět, nebo ne? Je tady mnohem bezpečněji. A příjemněji. A přesto mě tu vždy něco dokáže překvapit a v harmonii s Přírodou se dokážu vždy něco nového naučit, je to krása! No." Zakoukám se do žhavých uhlíků a přiložím. "A měst už jsem měl dost…”

Lord Garkinen samozřejmě dostane přesně tu hlídku, kterou si vyžádá - ne jen z titulu své funkce, ale také ryzí praktičnosti. On je ten, kdo potřebuje nejvíc odpočinku, alespoň zatím. Nejsem moc nadšený, že podle téhle logiky na mě vyjde nejméně populární, prostřední hlídka, ale vlastně jsem s tím smířený... a ani trochu jim to zítra nepomůže.
"Jako kořist si připadám spíš já, když s ním mám sám chodit po lese," odpovídám Azrielovi, ale nakonec se s Garrou opravdu vydáme mezi stromy, a zvíře se chová překvapivě příčetně.
Snad že jsme ještě příliš blízko lidským sídlištím, nepadneme ale na nic, kde by se mohl předvést, zvířata jsou plachá. Nakonec nastražím jenom pár ok poblíž v zemi vyhrabaných děr, hromádky drobných, tvrdých bobků výmluvně napovídají, jak by mohla vypadat zítřejší večeře. Párek dušených králíků by mohla být příjemná hostina - uvidím ráno, až si je zaběhnu posbírat.
"A ne že je vybereš přede mnou," utrousím ke Gaarovi a on se zatváří tak nevinně, jako by rozuměl každému slovu.
I na ten čaj dojde. Nudný a nezajímavý, ale spěchal jsem zpátky, takže jsem očesal jen pár šlahounů maliníku. Po pečeném krocanovi přijde jeho nasládlá chuť vhod.
Usazený u ohně potom promluvím jen tlumeným hlasem, protože Garkinen už zavírá oči a nechci ho rušit.
"Pochopil jsem správně, Azrieli, že tímhle směrem se," mávnu patřičným směrem našeho pochodu, "vůbec nevyznáš? Až ráno vyjde slunce," pokračuju rovnou pod dojmem jeho pohledu, "ukážu vám mapu, a přidám drobný výklad. Kdyby se se mnou něco stalo, ať máte v ruce víc než představu o směru."
A stejně mi zvědavost nedá.
"Co je vlastně tvým posláním, Azrieli?" zeptám se. "Že netrávíš čas ve městě, to vidím. Už podle něho," kývnu hlavou ke Gaarovi, který líně blýskne žlutýma očima a zívne, až se tesáky výmluvně zalesknou v odlescích ohně.

Oheň bude. Výborně. Cestou z večerní modlitby se poohlédnu po suchém dřevě. To je to nejmenší, čím můžu přispět k dílu. Pár celkem rovných větví si dám stranou a než si přichystám ležení, ovážu jejich konce snítkami suché trávy, aby se vznítily ihned po přiložení byť jen ke žhavým uhlíkům. Provizorní pochodeň. Třeba bude k užitku, když zaslechnu ze tmy podezřelý zvuk.

"Rád bych hlídal poslední. Jsem zvyklý uléhat brzy a vstávat před rozbřeskem, takže by mi tahle hlídka vyhovovala nejvíce."

S očima upřenýma do plamenů se ještě krátce pomodlím za klidnou a bezpečnou noc. Odstrojím se ze zbroje a brzy se schoulím pod dekou. Meč mám po ruce.

Táboření

Nové tábořiště
podvečer toho dne
Dante a Maecach

”Děkuji pěkně!” zahlásím, když od Maecacha dostanu zpět svůj vzkaz a schovám si ho. Teď jsem již spokojen a moje důvěra v Maecacha i jeho úmysly opět poněkud vzrostla. ”Paráda, lord bez problému vyhověl mému požadavku. Sice jsem čekal nějaké problémy, námitky, ale ono nic.” pomyslím si, ale své překvapení si nechávám pro sebe.

Jsem celkem rád, že už je pro dnešní den pochod u konce. Hlavou mi ale pořád vrtá tajemný otcův vzkaz. ”Jaký pramen to hledají?” ”Jauvajs…” syknu a rukou si nahmatám otok za uchem.
Batoh položím na zem a vedle něj i jednoho bažanta, kterého jsem si celou cestu táhnul s sebou. To Garro ho už stihl po cestě spořádat. Jak jen to ten kocour dělá?
Žíznivě se napiju.
Zároveň zvědavě pokukuju po Maecachovi. ”Co asi bude ze svého zavazadla lord vytahovat?”

”Matka Příroda nám jistě poskytne dost dřeva na pěkný ohýnek.” kývnu na Danteho, že se o to postarám a už se rozhlížím po okolí po vhodném palivu a chvojí.

”Už je to o něco lepší, děkuji.” odpovím Dantemu trošku překvapen, že se stará.
” Alespoň jednoho bažanta už tady máme… Jak rozdělám oheň a najdu vhodnej klacek, začnu ho opékat.”

”Pěkná výbavička.” dodám, když Dante vytahuje z batohu svůj provaz. ”Třeba by ti mohl jít Garro pomoci.” kouknu na šelmu, která teď spokojeně leží vedle mého batohu.

Čupnu si ke Garrovi a ten se posadí na bobek naproti mně. Hladím ho po hlavě a spokojeně přede.
”Půjdeš s Dantem a pomůžeš mu něco ulovit?” ukážu prstem na Danteho. ”A taky najít nějakou pitnou vodu..” dodám a koukám se Garrovi hluboko do jeho krásných očí. ”Já si tady zatím poradím, neboj, běž!”

”Hodně toho zvládne.” vysvětlím Dantemu. ”Pokud uvidíš kořist dřív než on, prostě mu ji ukaž. A pak sleduj, co dovede.” ”A taky mi Danteho bude pěkně hlídat… A já si budu hlídat Maecacha.”

Teď už vyrazím do blízkého okolí nasbírat nějaké dříví a klacek na opékání. Pak s pomocí křesadla rozdělám oheň. Jak se mi to povede, začnu čistit bažanta od peří.