"Oheň určitě ano," přikývnu jednoznačně a pohlédnu na Azriela - 'Postaráš se?' Ten ví docela určitě, jak rozdělat oheň tak, aby nečadil a plameny nebyly odnikud vidět.
"Teplé jídlo udělá dobře duši i tělu," pousměju se. "A my budeme potřebovat pilně sytit obojí." Ne že bych necítil tíhu v nohou, či dosud těžký batoh neotlačil ramena. Ale elánu mám ještě dost na cokoli bude třeba.
"A bylinkový čaj! Co by to bylo za večer bez bylinkového čaje." V oku mi probleskne ne snad zlomyslná, ale rozhodně možná trochu zlotřilá jiskřička. Už se těším, co na mé kreace 'co okolí dalo' řeknou.
"Nicméně... je dobré, že jsme tři. Předpokládal jsem, že se večer po utáboření budu vydávat něco nalovit, nebo na vhodných místech alespoň naklást oka." A teď vás nebudu muset nechávat samotného, můj pane! "Sušené zásoby musíme nechávat pro stav naprosté nouze." A před usnutím nás budou bolet nohy rázem mnohem spravedlivěji.
"Takhle se prostřídáme... časem... hlava už dobrý?" nemohu nekomentovat fakt, že z určitého úhlu vypadá Azrielova hlava jako špatně domalovaný obraz.
Vytáhnu z batohu drátěný provaz na zajíce a kuši, ale i tak napřed čekám na souhlas s představou o náplni večera.
"Hlídky, po pravdě... nevím," připustím. "Ve třech budeme nápadnější na všechny způsoby, takže bychom asi měli, ale zároveň mi to připadá jako hodně malý počet na pořádné hlídkování. Přijít o třetinu noci je hodně."

Ztěžka dosednu na zem vedle svého zavazadla. Konečně. Konec pochodu. Pro dnešek. Budu se muset trochu víc soustředit na dýchání. Tohle bylo na hraně. Ačkoli, Dante vždy ve chvíli, kdy mi nohy začaly těžknout, vyhlásil drobnou pauzu. Tak akorát, abych se trochu vydýchal a ulevil zádům.

Masíruji si lýtka a protahuji ztuhlou šíji. Ani nosit ten batoh pořádně neumím. Ale co mi v něm můj, teď už náš, průvodce věci přeskládal, jako by byl lehčí. Ve věcech cestování se vyzná, to se musí nechat. A já jsem za to vděčný. Tak jako si mě zatím nijak nevychutnává, ačkoli by mohl. Utekl by jistě i tomu munalovi, kdyby chtěl.

Vybalím proviant a s chutí se zakousnu do jablka. Pár ořechů k tomu. Nabídnu i ostatním. Jen tak na zahnání toho nejhoršího hladu, neboť vůbec netuším, co bude následovat.

"Pověz, Dante, je bezpečné rozdělávat oheň? Možná naopak nutné, že? Nejsou tu jen duchové, ale také divoká zvířata. To nebylo na tebe, Garro." Pousměju se směrem k Azrielově šelmě.
"Předpokládám, že budeme držet hlídky. Bylo by dobré vědět, jaká strategie je nejlepší a nejjistější, aby nás nepřekvapila nějaká zbloudilá duše."

Najdu si chvilku, když už bude slunce padat za obzor a poodejdu od ostatních. Ne daleko. Jen tak, abych si mohl nerušeně odříkat pár slok ze svatého písma a v klidu si ta slova prožít. Mám v klášteře moc pěkný výtisk. Vzácný, vázaný v kůži. Ale těžký. Naštěstí znám většinu zpaměti.

První večer

Snad ta únava bude stát za to. Garkinen je vyřízený. Ne, není to na něm příliš vidět, ale tohle je úplně jiný druh zátěže, než kdy trénoval. Dlouhé pochody. Proč, když máme vozy, že? Jenže vozy už brzy možná nikam nepojedou. Leda tak zapřažené za staré dobré Kambaréšské kozy.

I Azriel, který je zvyklý se toulat krajem, ale ne tak úplně spěchat krajem, musí sáhnout celkem hluboko do svých fyzických zásob. K jeho štěstí se mu velmi brzy přestala motat hlava a snad tedy zůstane pouze u někalikadenního bolestivého žlutofialového otoku za uchem a ukradeného měšce.

Dante si Garkinena hlídá, vlastní tempo musí občas krotit, aby kněz zůstal bojeschopný. Sám je v chůzi naopak zkušený tolik, že ví, co to s netrénovaným člověkem může udělat.
Další cesta probíhala hladce. Ještě den lesem a dalo by se možná sejít až k vozové cestě. Zase ta stejná otázka bezpečí versus rychlost.

Slunce je již nízko nad obzorem, je čas se utábořit. Během cesty zmizela chuť i vhodná příležitost si promluvit. Jestli přijde chuť, těžko říci, u teplého ohně a pečínky ale jistě bude příležitost.

Dost pochybuji, že je ještě ve vzkazu pro mne nějaké tajemství a tak za chůze zalovím v koženém pouzdru a papír Azrielovi podám. Ten cit živlů se mi stále honí hlavou. Pramen, o kterém se Klemp zmiňuje je jasný mně. Možná nebude dlouho trvat a dovtípí se i mí společníci. Mé prozatímní rozhodnutí je si nechat co nejdéle vše pro sebe. Až budeme na místě, stejně mi nezbyde nic jiného než kápnout božskou. Božskou. Jak příhodné označení.

Munal mi nevadí. V našem domě bylo vždy domácích mazlíčků plno. Otec měl psy. Matka byla nakloněna spíše kočkám. Má sestra prostřídala všechno možné, co běhalo, lezlo, plazilo se, létalo či plavalo. Já a mí bratři jsme se mezi tou havětí proplétali, z lásky k sestře jsme ovšem všechno trpěli , většinou však bez osobního zainteresování. Tenhle přerostlý rys? Proč ne. Zvláště zde v divočině můžou jeho smysly být velice užitečné.

Dřív než se jsem nucen se jakkoli vykroutit z další konverzace o Kobzově depeši, sykne na nás Dante. Duchové? Podívám se pořádně směrem, kterým jsem kráčel a krve by se ve mně nedořezal. To stádečko je vskutku početné a opravdu nerad bych se s nimi poměřoval. Protože tentokrát bych se jistě nestačil ohánět. Ne dost rychle. A asi ani ne dost dlouho.

Udělám pár pomalých kroků zpět a skryji se za nejbližší kmen. Pak náš průvodce ukáže stranou a věnuje mi tázavý pohled. Přikývnu. U Draka! Málem jsem napochodoval přímo do duší rozvinuté jednotky. Těžko říct, jestli čůrek potu, který mi stekl po zádech byl od předešlé rychlé chůze s bagáží nebo jsem se orosil při představě, že by si nás všimli. Přikrčení se ještě kousek vzdálíme od paloučku a pak následujeme Danta, který nabral nový směr.

Nechám Garrovi poslední kolo, když zdvihnu hlavu ke Garkinenovi, a zdvořilým gestem pokývnu hlavou. Slyším, beru na vědomí, přijímám bez výhrad - a vlastně docela rád... a čas ukáže, jestli bylo to rozhodnutí správné. Nezaváhal, a dává to smysl. Lidé jako on jsou přivyklí na spolupráci.
"Rozumět si můžeme," poznamenám ohledně munala, a poněkud nezdvořile se přitom dívám přes planinu, "ale obávám se, že budeme procházet i velice pustými kraji. Budeš ho ochotný v případě nouze o jídlo opustit, Azrieli?"
Vlastně ani nestojím o odpověď; už proto, že mi ji v té chvíli stěží dokáže dát, a já si neodbytně připadám, jako bych ho chtěl připravit o zdravou ruku, když se teprve škrábnul o hřebík. Ale zároveň chci, aby si na tu myšlenku zvykl... dokud je čas.
Dohady kolem lístku se mě netýkají, místo toho pozoruji blíží se skupinku duchů - ano, jsou to duchové, teď už jsem si jistý.
Je třeba se pohnout a já musím rozhodnout dvojím způsobem. Jednak - mám vůbec rozhodovat? Sám bych volil rychlejší cestu, ale teď je mou odpovědností bezpečnost někoho dalšího a najednou si vůbec nejsem tak jistý, jestli získaný čas stojí za to.
Ne, snad by bylo lepší předložit Garkinenovi možnosti a nechat rozhřešení na něm. Nebylo by nepříjemné zbavit se jakési odpovědnosti za nebezpečenství, která potkáme. Ale... on bude beztak rozhodovat jen podle toho, jaké argumenty mu předložím - byla by to ode mě pohodlnost, nic víc. Navíc musím brát v úvahu, že za několik dní budou Garkinen a kdo ví jestli ne i Azriel vyčerpaní, než naberou druhý dech a těla přivyknou soustavné chůzi. Hory jsou úmorné a čekala by nás spousta bloudění.
"Odpusťte, můj pane... Azrieli," vložím se do hovoru. "Blíží se duchové a musíme jim uhnout."
Mám si snad hodit minci?
Důvěřovat neozkoušené staré mapě je šílenství!
Přesto se paže nějak sama zvedne a ukáže směrem k Vodní straně. "Pojďme."

Rozhovor s Dantem

”To je skvělé,” zaraduju se, když uslyším Danteho nabídku, ”to by se mi hodilo, tímhle směrem od Eghanu jsem se ještě nikdy nepodíval, bude to mé poprvé… Dalo by se to namalovat na zadní stranu toho vzkazu, co myslíš?”

O chvíli později

Společně s Maecachem se podívám na Danteho. ”Aha, vy také putujete na Ohňovodní špici?” Promluvím tak nějak k oběma. ”Celé je to nějak zvláštní. Nějak se mi nechce věřit, že by se “lord” pohyboval takhle mimo město skoro sám, k tomu se nachomýtl k táboru lapků bez domova, což je místo, kterýmu byste se rádi vyhli i když váš nosánek není zvyklý na přítomnost urozenějších vrstev lidu… Nakonec se ještě bláhově pustil do boje s duchy kvůli neznámému démovi. A k tomu všemu se nesmírně zajímal o dotyčného soukromou korespondenci…” ”V tom případě se k vám rád přidám, víc očí víc vidí. A Garra si s Dantem docela rozumí…” (Garra je jméno munala) Usměju se, když vidím, jak si spolu hrají.

”Ale to psaní bych si rád vzal zpět.” promluvím, když mi dojde, že Maecach už mé psaní v rukou nedrží a natahuji k němu dlaň. ”Snad ho nesnědl. To by “ctihodnému jazýčku” zajisté nechutnalo.” ”Přeci jen je to pro mě. A od mého otce, v budoucnu, třeba po příchodu na Ohňovodní špici, by se mi mohlo určitě hodit. Třeba je v něm ukryto tajemství, které uniklo i vašemu zraku...”

"Pokud míříš na ohňovodní špici, pak máme společnou cestu. Víc očí víc vidí. Můžeme si vzájemně krýt záda. O prameni bude nejspíš nejvíce vědět tvůj otec, případně sám Klemp."

Rozhodnu se, že si detaily o roztrhaném těle hlavního důlního inženýra nechám pro sebe. Alespoň prozatím. Po očku sleduji, co na můj návrh spojit síly říká Dante. Toho však, zdá se, více zajímá šelma.

Napadne mě, že podobnou hru budu muset hrát já s Azrielem. Jaká náhoda, že právě jeho otce kontaktoval Klemp a my na něj narazili hned první den naší pouti. A hlavně by mě zajímalo, zda onen 'cit živlů' je dědičný. To pro případ, že bychom pana Korzu staršího nenašli.

S vírem myšlenek v hlavě o tom, jak před oběma démy co nejdéle kamuflovat cíl naší cesty, shledám, že stromy kolem prořídly a mé kroky vedou na volné prostranství.

Les se ještě na chvíli otevírá v planinu. Asi tak na kilometr až dva, pak začíná další les, jako mlčenlivá zeď stojí proti vám. Dalo by se na něj napojit bez přechodu otevřeného prostranství několikakilometrovou obchůzkou, protože lesík, na jehož kraji právě stojíte, se směrem doleva jako dlouhá kosa táhne až k hradbě před vámi.

Dante dobře ví, že ten následující les už je hluboký, skoro nekonečný, a postup jím bude dlouhý a náročný. Na druhou stranu téměř bezpečný. Duch? Sprosté slovo. Dravá zvěř? To ano. Ve dvou by vás hlídkování a další mohlo stát hodně času, spánku a sil. Pokud se ale tenhle dém, Azriel Korza se představil, v Divočině vyzná, na což vypadá, a dá se rychle trochu dohromady, může být velká výhoda ho přibrat. I s munalem.

Také můžete jít méně bezpečnou ale o dost rychlejší trasou blíž k Vodní straně poblíž cest a třeba se ještě v půli trasy v jedné ze dvou posledních výsep civilizace zastavit (což může mít své výhody). A poté si užít Divočiny pořád dost a dost, jelikož dál Ohňovodním směrem už žádná města nejsou.
Jestli mapka od Patricka nelže, vedla tam dál kdysi obchodní cesta podél moře. Vyhli byste se horám a mohli ušetřit hodně času. A Duchové by dál být neměli. Nejsou-li tam města.

Azriel krajinu tímto směrem nezná. Většinu času v Divočině strávil opačným směrem od Eghanu, až v blízkosti vzdušné řeky Kasó a vzdušného a vodního moře. Tam strávil mnoho let.

Maecach si lépe uvědomuje, že je vydán napospas svému průvodci. I ten malý lesík, který jste teď prošli, mu dal zabrat, co se týče orientace a udržení správného směru.

Munal s chutí přijme kurýrovu výzvu ke hře "dívej se mi do očí". Chvílemi nadšením škrábe předními kůru stromů. Pečlivě se ovšem drží v blízkosti svého pána. Vaše instinkty pak ve stejný moment donutí oba najednou přehlédnout planinu před vámi. Je tam poměrně početný shluk duchů. Dost daleko a nevidí vás. Alespoň prozatím. Velmi líně se pohybují těsně nad zemí směrem, kterým by došli k lesu několik stovek metrů vedle vašeho místa vpravo. Teď zastavili. Znovu kratičký posun. Tímhle tempem z planiny zmizí nejdřív za hodinu.

Ne, místní lidi nejedí. "To moji mrtvolu určitě uklidní - hned se jí bude tlít veseleji." Ale nenadělám nic. Takže se rozhlížím po korunách stromů a čekám. Že mým hlavním úkolem bude udržet ho v pohybu, to jsem tak nějak tušil. Netušil jsem, že tak brzy a ne kvůli únavě.
"Čeká tě hodně dlouhá a málo prošlapaná cesta," odpovídám Azrielovi. "Možná bych ti mohl nakreslit mapu alespoň té části, kterou znám, když budeš chtít."
Není na mně rozhodovat, jestli půjde či nepůjde s námi; jestli mu vůbec svěřovat, kam míříme. Sám nevím, jestli bych souhlasil, nebo byl proti.
Pokud by udržel alespoň Garkinenovo tempo - budiž. Byli bychom viditelnější pro duchy, ale Azriel by mi pomohl s lovem a ve třech bychom se lépe podělili o hlídky.
Ale... zkrátka nevím dost; a poslední slovo bude mít Garkinen.
Tahle výprava se tváří důležitě, ale přesto drahý lord riskoval víc, než si mohu dovolit já, když nesu cennou zásilku. Kdo ví, jak to tedy vidí on sám... a jak to ve skutečnosti bude.
"Pramen čeho?" chtěl bych se zeptat, i když mi pomalu svítá a spíš nevíra, že je něco takového třeba, mi brání přijmout pravý stav věcí.
O chvíli později Azriel zase stojí... no dobrá, tady je alespoň přehlednější terén. Stejně ho v tomhle stavu nemůžeme nechat někde být.
Do hovoru kolem vzkazu se nijak nepletu, jen tiše čekám na výsledek. Hrajeme zatím s munalem tu starou hru 'kdo první uhne pohledem je padavka'. Dost si věřím, škoda, že jsme se nevsadili.

”Jestli tě to ubezpečí, měl jsem s těmi místními už něco do činění a mám pocit, že démy ani lidi nejedí.” odpovím rychle Dantemu a Maecachovi jsem vděčný, že se nikam nežene.

Sklopím hlavu k dopisu. ”Cože?” třeštím oči na Klempův podpis na kusu papíru a na chvíli mě napadá hrůzostrašná myšlenka, totiž že bych se musel do toho tábora ještě znovu vracet. ” To snad ne. Že by mi ti primitivové ještě pro jistotu dali úplně jinej vzkaz?”
Pak se ale zaseknu ještě víc. Mé oči putují ze vzkazu na Maecacha.
Vzkaz - Garkinen - vzkaz - Garkinen. Garkinen - vkaz. ”Ten chlap má na hrudi taky draka! Tak proto ho to tak zajímá.” Nasucho polknu a čtu dál.

No, teď už alespoň vím, kam se otec poděl. ”Ale jakej pramen tam chce hledat? Pramen věčného mládí to asi nebude, na ten už je pozdě…”

Předávám vzkaz Maecachovi a zvědavě na něj kouknu. Jak se asi zatváří?
Během další cesty se přiblížím k Dantemu. I přes jeho nevrlé projevy mu z nějakého důvodu věřím víc. Možná proto, že titul lord na mě nepůsobí úplně věrohodně. ”Ano, zachránil mě, ale odkdy si lordi pobíhají po divočině takřka sami?” Ale hlavně proto, že je to taky dém, a tak je mi svým způsobem blízký. Díky tomu by mohl rozumět i munalovi.

”S tím vzkazem je to teda pech…” začnu se Dantemu svěřovat. Ani nečekám na jeho odpověď a pokračuju dál. ”Vypadá to, že šel můj otec splatit dluh svému příteli… A já se budu muset vydat za ním až na Ohňovodní špici. Hmmm….” povídám, zatímco se snažím držet tempo v blízkosti déma. ”Zjevně tam hledají nějaký pramen…”

Konečně jsme se dostali z lesíka. Jsem rád, že zase stojíme. Říkám si, že voda by mohla pomoct, alespoň by se mi mohla přestat točit hlava… A tak vytahuju měch s vodou, abych se napil.
Lord je opět velice zvědavý. A vida, v tom dopisu je něco tajného? Znovu se na Garkinena mračím, protože jeho rozkazovačný styl komunikace se mi vůbec nelíbí.
”Pravda. Ten dopis nepsal můj otec, ale jeho přítel. Otec mi ho nechal zřejmě proto, abych věděl, kam se za ním mám vydat… to dává smysl, ne?” nadechnu se, zatímco přemýšlím, jak pokračovat dál. ”O osobní život pana Klempa jsem se nikdy nezajímal.”
”Tak proto nechal otec vzkaz u těch ničemů. S tajnou informací by si stejně nijak neporadili, pokud vůbec umějí číst, takže je to bezpečnější, než ji dát člověku vzdělanému. Jen tedy mohl zmínit, že je to tajné… A proč vlastně?”

”Já se budu muset vydat na Ohňovodní špici, ale připadá mi, že jste poněkud lépe obeznámeni se situací. Co víte a já ne? O jakém pramenu to mluví?“