Azriel jde naštěstí bez protestů s námi. Pokud se tedy jeho značně nejistému pohybu vpřed dá říkat chůze. Ačkoli Dante nervózně tlačí na pilu, tohle neuspěcháme. Když se tedy po necelých sto sázích opře o strom, vytahuje vzkaz a dá se do čtení, udělám schovívavé gesto dlaní dolů směrem k průvodci s očima v sloup.

Jakmile od papíru odtrhne zrak a jeho ruka poklesne, nenásilně jej od něj převezmu a přečtu si ho též. Nezmíním se pro tentokrát o jeho drzosti mi tykat. Přisuzuji toto opomenutí jeho stavu a patrně dlouhému času mimo civilizaci. Když si psaní přečtu, zastrčím si list do kožené kapsy u pasu na podobné depeše.

Pokračujeme dál. Ne takovým tempem, jaké by si nejspíš představoval Dante, ale hýbeme se z místa. Dlouho vzkaz nekomentuji, ale v hlavě mi klíčí hned několik věcí, které bude třeba si co nejdříve vyjasnit.

Když se tedy konečně dostaneme z lesíka ven a nehrozí, že by se k nám ti vyvrhelové dokázali přiblížit nespozorováni, zadívám se na stále malátného déma.

"Představil ses jako Azriel Korza a tvrdíš, že vzkaz je od tvého otce. Podepsán je však jistý Klemp, který, jak si živě vzpomínám, není dém a pochybuji, že by s tvorem jeho vzezření a zájmů měla kdy co do činění nějaká elfka. Navíc je zde zmíněna poměrně specifická informace, o které by se neměly nepovolené osoby vůbec dozvědět! Jak mi to můžeš vysvětlit?"

Lord, pomyslím si jenom, napůl rezignovaně, napůl vztekle, když se Garkinen konečně představí. To mi byl čert dlužný!
"To je hezké, že ti nebude vadit jít s námi," řeknu Azrielovi a těžko říct, jestli přes veškerou snahu hlas nevyzní poněkud kousavěji. Popadnu ho za paži, odlepím od stromu a postrčím směrem, kterým potřebujeme jít. Vůbec ne hrubě - zatím - ale potřebujeme zůstat v pohybu a mně se tohle místo nelíbí.
"Protože proč by nám mělo vadit být viditelnější pro duchy a lákavější sousto pro místní pobudy? Jestli ti dá problém číst za chůze a neovládneš svou zvědavost, rád ti ten vzkaz přečtu."
Dokonce už začínám být lehce zvědavý. Ne příliš - vlastně není příliš pravděpodobné, že v tom vzkazu bude něco zajímavého - ááále mohlo by, když stál za tak složité předávání.

Korzovi se pořád chvílemi odporně zamotá hlava. Mít už bažanta v břiše, jistě by tam nevydržel.
Jako se nedalo odolat obsahu dopisu.
I démovy oči jako první padnou na rozmáchlý podpis vrchního důlního inženýra Klempa i s razítkem.
Zvláštní pocit. To není vzkaz od otce? Dali mu špatný vzkaz? Je to jiný dopis? Kompletní text těch pár řádků ale začíná dávat smysl. Otec psal špatně a nerad, tak tu prostě nechal synovi na vysvětlenou Klempův vzkaz, který vysvětloval, kde je oba hledat. Byli dobří přátelé, otec a Klemp, dokonce měl Azriel z některých náznaků v otcově chování pocit, že je Klempovi z nějaké příčiny hluboce zavázán.

Aliger ani Garkinen nejsou nadšení z toho, že už po pár desítkách metrů se nový člen skupiny opře ramenem o strom a začne dokonce číst. Ne že by se jich také netýkala zvědavost.

Vzkaz

Maecach, Dante

”Ano, myslím, že jsme schopni jít.” kývnu na Danteho a doufám, že je munal vezme na milost.
I Maecach se mi nyní jeví, jako přátelský člověk. Nepříjemný pocit v břiše, co jsem po jeho posledních slovech měl, už zmizel. Asi jsem po tom útoku lapků nějaký přecitlivělý.
”Vděčím, děkuji.” odpovídám Maecachovi. ”Vůbec mi nebude vadit jít s vámi, vlastně jsem za to rád.” Rozhlédnu se po okolí a kontroluji, jestli se k nám opět neblíží lapkové. ”A ten vzkaz ti dám klidně přečíst.”

Ačkoliv se mi nechce znovu si klekat, protože se mi teprve před chvílí podařilo konečně stát rovně na svých nohou, zvednu otcův vzkaz a luk si připínám zpět na záda.
V podřepu chytím munalovu hlavu do dlaní. ”Půjdeme s nimi, ano, kamaráde?”

Ještě se došourám k jednomu šípu, který mou “střeleckou smršť” přežil a uložím ho zpět do toulce. Nezapomenu ani na druhého bažanta. ”Po té střelbě mi docela vyhládlo…” Cítím, že se mé tělo znovu zvedá dosti neochotně. ”Snad to bude brzo dobrý…”
”Ten se bude později hodit.” pozvednu bažanta výš, abych se jim pochlubil svým úlovkem. ”Toho jsem těmhle prevítům donesl výměnou za svůj vzkaz. No, určitě jim to tady nenechám.”

Teď už jsem připraven na cestu a rád se zapojím za své dva nové průvodce. A vůbec mi nevadí, že nevím, kam vlastně jdeme.
Nicméně po pár krocích už mi zvědavost a zároveň i opatrnost nedovolí se nepodívat na obsah tátova vzkazu. Koneckonců, je lepší ho mít v hlavě. Co kdyby se ztratil, co kdyby se rozmočil? Co kdyby nám ho někdo ukradl?

A tak spoléhám na své dva průvodce a hlavně na munala, že mě v případě hrozícího nebezpečí včas varují. Otevírám vzkaz a čtu. Až ho dočtu, nevadí mi dát vzkaz i Maecachovi. Zachránil mě.

Převzít? Tady? Zvláštní místo na předání pošty. Je mi to celé dost podezřelé. Ale Azriel se chová přirozeně a tak jsem jeho vysvětlením prozatím uspokojen.

Neujde mi nervozita mého průvodce a hodlám dát na jeho smysly. Už jsme se tu zdrželi déle než by mohlo být zdrávo. Pochybuji, že je tu něco, kvůli čemu by mělo smysl tábor prohledávat. Nejzajímavější věc leží na zemi přede mnou.

Necítím se sice povinován své jméno sdělovat každému na potkání, ale když se oba démové představili, bylo by nežádoucí zahušťování atmosféry neodpovědět na přímý dotaz. Ostatně, já budu mít otázek spoustu a odpovědi na ně z Azriela páčit nehodlám.

"Pak tedy věz, že za svůj život vděčíš lordu Garkinenovi. A tady Dantovi, který se již představil, Azrieli." Zvláštní důraz vložím do vyslovení jeho jména, přičemž se mu dívám zpříma do očí. Většinou to funguje, když chcete, aby vás ten druhý velmi dobře vnímal. A ideálně udělal, co chcete. "Nyní potřebujeme pokračovat a rychle opustit tento, ehm, tábor. Pokud by ti to nevadilo, doprovodíš nás alespoň kus naší cesty a na nějakém klidnějším místě si svůj dopis přečteš. Vyhrazuji si ovšem nárok zvědět jeho obsah též."

Dém se nakonec vyhrabe na nohy dřív, než ho stačím postavit já - tím lépe pro něj.
"Ale můžeme tyhle drobné záležitosti vyřídit za chůze?" přeptám se ne příliš laskavě, protože věci typu pohozených papírků, které se dají zvednout a přečíst klidně o celé míle dál, mi nepřipadají jako důvod k čekání, kdy místní zjistí, že tu mají místo jednoho hejla hned tři. A se zavazadly.
Dojdu si pro šipku, která šikovně trčí ve výši očí v kmeni stromu, vytrhnout jde snadno a hrot vypadá v pořádku; popadnu knězův vak a upustím ho vedle něj.
"Já jsem Dante. Jsi schopný jít?"
Držím se tak, aby byl Azriel ideálně mezi mnou a munalem; tohle není typ zdomácnělého zvířátka, ze kterého bych skákal nadšením. Ale podepřu ho, když bude potřeba. Když už jsme se tu kvůli němu vystavili nebezpečí, nejde ho dost dobře nechat na místě.
Ani kuši zatím nevracím do závěsu na batohu.
Tohle je ze všech možných úhlů pohledu vážně mizerné místo, a jestli budu muset střílet do lidí... ne, děkuju mockrát, to se raději proběhnu.

Dýku schovám a konečně se mi daří vstát. Pohladím munala, abych ho trošku uklidnil. ”Od těchhle dvou nám snad žádné nebezpečí nehrozí…A kudy přesně utekl ten lupič?” Rozhlížím se kolem sebe, jestli se k nám lupiči náhodou nevracejí. Nerad bych udělal dvakrát stejnou chybu. ” Tam máš bažanta… A hlídej, prosím.” kývnu munalovi.

”A ten vzkaz, co v něm tedy je?” Sáhnu rukou do kapsy, kde se domnívám, že by vzkaz měl být... V zápětí zblednu jako stěna. A munal přiskakuje ke mně a s bažantem v tlamě vrčí na Maecacha.
”Doufám, že mě nezachránili jenom proto, aby mě o ten vzkaz obrali.” Pohlédnu na bojovníkův meč. ”Tentokrát bych asi nebyl jen omráčen, ale rovnou rozčtvrcen. Navíc, slovo “mluv” byla frazeologie inkvizitorů, pokud se nemýlím.”

Zamračím se a pohledem těkám mezi Dantem a Maecachem. Dávám pozor, abych je měl oba dva před sebou, nerad bych se dostal mezi ně. Nicméně se rozhodnu mluvit pravdu, koneckonců, právě mě zachránili.
” Jmenuji se Azriel Korza. Tohle je,” hladím munala, aby na dvojici dobrodruhů nevrčel tak intenzivně ”vzkaz od mého otce. Přepadli mě, když jsem si ho sem přišel převzít… Takže když dovolíte, konečně bych si přečetl, co v něm stojí.” Nadzvednu obočí a čekám, jak zvědavec zareaguje. ”Mimochodem, komu to můžu být vděčný za mou záchranu?”

Poslední duch se "zduchnul".

V rychlosti se rozhlédnu, jestli ještě někde nečíhá bezprostřední nebezpečí. Mám pocit, že zdejší obyvatelé upalovali pryč, co jim nohy stačily a hned tak se sem nevrátí. Kromě tohohle...
Zarazím se, když můj pohled padne na šelmu. Vrčí na mne, Danta, zkrátka všechny okolo, jen na tohohle déma ne. Je tedy možná ochočená a patří k němu. To mě trochu uklidní.

Tu si všimnu dopisu. Pozvednu obočí. Lehce umístím špičku meče přímo na papír a jemně ji o něj opřu.

"Co jsi zač a kdes k tomuto dopisu přišel? Mluv!"

Čas se nadechnout

Je po duších. Ten čtvrtý, co se opozdil někde v korunách (a věděl možná proč), to otočil a mnohem rychleji než "přišel", mizí pryč. Možná pro snazší kořist, možná prostě jen pryč od místa, kde jeho druhové dostali tak rychle za vyučenou. Všichni tři víte, že je zbytečné teď plýtvat šípy.
Otázka je, jak se k situaci postaví zdejší obyvatelé a jak daleko a jestli utekli. Z chování munala (v některých lokalitách směrem k Ohni poměrně hojně rozšířená kočkovitá šelma velmi podobná rysovi), je znát, že od něj tomu právě nalezenému démovi určitě nebezpečí nehrozí. Stojí vedle něj a statečně se ježí a vrčí nejprve na vás, ale okamžitě poté, jako by vyhodnotil, že nejste pro jeho pána nebezpečím, nahoru na duchy.

Sběrači utekli tak rychle, že zde zůstali i ti čerstvě ulovení bažanti. Maecach spatří, jak démovi vypadne jakýsi papírek z kapsy, když se malátně zvedá. Je polorozbalený, a knězi nemůže v odkryté části uniknout dobře známé razítko důlní společnosti, přes které je čitelně a jasně velkým písmem napsáno:
Klemp, v.d.i.

”No do dubu…” myslím si s údivem, když mi neujde, jak si první muž poradí s dvěma exempláři čistého zla.
”Ten patří ke mněěě…” poslední slovo protáhnu v němém úžasu nad počínáním druhého, o něco méně chrabrého zachránce. Na kratičký moment tvoří má ústa dokonalé “O” a pozvednuté obočí dokresluje mé překvapení, když hledím na šipku zabodnutou v kůře nedalekého stromu. Na chvíli snad zapomenu i na ostrou a pulzující bolest mé hlavy.
I další pokus se postavit mi nevyšel, ale alespoň teď klečím na jednom koleni.


Duch se rychle blíží a já bych měl být něco platný. ”Nebuď taková lemra, Azrieli…” Munal prská, civí na ducha a tiskne se ke mně. Abyste rozuměli, on se jindy takhle nebojí, ale když se blíží duchové, se kterými nic nezmůže, k tomu je ještě jeho páníček v dost podivném rozpoložení a ještě ani neví, jestli by neměl náhodou uhýbat před šipkami ubrblaného ostrostřelce, no, není divu.
Vytahuji další šíp, mířím na posledního ducha, střílím.
Šíp prosviští korunami stromů a o ducha se ani neotře(5). ”Ups…” zastydím se a dopadám znova na zadek. Rychle vytasím dýku, abych se mohl alespoň bránit.

Dýka