"Nenecháme?" podivím se, zatímco se k němu ženu, abych ho postavil na nohy. Ale je to víc brblání z nespokojené setrvačnosti, než že bych byl zcela ochotný tu nechat na pospas duchům chlapa, co má - asi vážně špatnej den, protože po tom všem navíc - "Pozor, jde po tobě -" Rys?!
V první chvíli zaváhám, jestli střílet po duchovi nebo po zvířeti, každopádně se zarazím na místě, ruka zakolísá (8) a šipka z kuše proletí kněžourovi těsně nad hlavou. Zabodne se do jednoho ze stromů a vyčítavě zadrnčí.
Vzápětí mi dojde, že tohle zvíře má lepší úkoly pod sluncem, než prokusovat krky smůlovatým démům, a nechám je oba být. Rychle zdvihnu hlavu vzhůru, ruce už vkládají další šipku způsobem stokrát opakovaným - a namířit a stisknout spoušť... (3)
Duch snášející se shůry se hladce rozprskne, jako by nikdy nebyl víc než pár hrstí mlhy. O nepřítele méně, budiž! Ohlédnu se po knězi, kterého bych měl hlídat především. Nabít znovu, a -

Zahlédl jsem dva rozmlžené obrysy ve větvoví před sebou, které se blíží téměř synchronně. Zadrnčení tětivy a jedním z nich ještě prolétne šíp. Obrys se znatelně zmenšil, ale pokračuje dál jen s minimálním zpožděním.

Skloním svůj meč, přenesu váhu na přední nohu a pak vedu dlouhý výpad odspoda vzhůru, který prošel blížícím se duchem téměř po celé jeho délce. Nebylo to ani nutné, protože ve chvíli, kdy se jej ostří dotklo, bezpečně se rozplyne a zbytek cesty už čepel letí vzduchem a několika kapénkami ektoplazmy.

Když je tedy hrot v nejvyšším bodě své trajektorie, má levá ruka se přesune po ploché straně meče, na vteřinu ho tam podrží, úrok do strany. Druhý sek míří bezpečně na zmenšený obláček, který už nemá šanci se svému konci vyhnout.

Azriel

Lov
dříve toho dne

S šelmou po boku kráčím lesem. Pohledem prohledávám okolí a pátrám po vhodné kořisti. Našlapuji tiše, abych zvěř nevyplašil. ”Chtělo by to nějakej vhodnej úplatek…” Támhle v podrostu si jeden nic netušící bažant plní břicho. Přičupnu si a svou oběť nespouštím z očí. ”To by šlo…” zašeptám Munalovi a pohladím ho mezi ušima. “Tak se ukaž, chlapáku. Běž.”
Munal mi dobře rozumí a teď už se blíží k bažantovi. Mířím a napínám luk.
Chrraamst! Munal se dlouhým skokem vrhnul na bažanta a už ho má v tlamě. Zároveň se mu podařilo vyplašit dalšího bažanta. A na to jsem čekal! Klidně mířím, nadechnu se a když na chviličku zadržím dech, střílím…

”To jsme ale šikovní.” Pochválím Munala.
”Promiň kamaráde, ale tihle nejsou pro nás…” konstatuju stroze, když sbírám svůj úlovek a vydávám se s ním směrem k táboru.

Tábor loupežníků/bezdomovců
Dante, Maecach

Nejsem zrovna nadšený, že z pohodlí Divočiny musím zavítat do špinavé a nevábné civilizace. Teda, jestli se tohle dá civilizací vůbec nazvat. ”Ach jo, vždycky jsem otci tyhle manýry rozmlouval, není žádný spasitel. Zdejší osazenstvo tady stejně dlouho nevydrží. Tady, na tomhle světě. A postarat bychom se měli nejdřív o své vlastní záležitosti…”
A můj citlivý nosík už teď pozná, že se blížím k táboru těch -

”Korza.” odpovím zcela automaticky na jeho popíchnutí. ”Bylo by bláhové se domnívat, že je to někdy přejde.”
Málem bych zapomněl, “-k táboru těchto primitivů.” Barva jeho slin mi prozrazuje, že je zase v rauši. A rozhodně mě to nenechává klidným. ”Skvělý, to pak dém nikdy neví, co od nich může čekat.”

A tak mě tenhle samozvaný jednočlenný uvítací výbor dovede až ke stanům. ”Už jsem ho někde viděl, ale kde?” přemítám. Že opakovaný vtip není vtipem, to mu zřejmě nic neříká.
Ovšem tihle už mi povědomí nejsou. ”Proč jen mě to vždycky překvapí?” Dobře si je prohlížím, snad je to nervozitou. Tak rychle, ať je to za mnou…


Na pár následujících chvílí nejsem vůbec pyšný, a tak je raději přeskočím, stejně dobře víte, jak jsem dopadnul...


”Ošmatlával ses s duchem, že už neznáš ani dobrý vychování?!” sípám, když se lupič dává na útěk před přicházejícím nebezpečím. Snad je to krátkozraké, neboť mám v plánu utíkat taky, a tak bychom si snad na pár další chvil měli stát spíše bok po boku, než-li bojovat proti sobě… Tuhle myšlenku však rychle zapudím, koneckonců poslední známky cti z nich už dávno vyprchaly.
”Jen počkej, až na tebe narazím!” zavrčím si sám pro sebe a svírám v ruce otcův vzkaz. Avšak věrohodnost mých výhružek nejspíš podkopávají podlamující se kolena. Při snaze vstát končím už po několikáté na zemi. Hlava mi třeští a já nejsem schopen se dát na útěk. ”Kde vězí Munal? A co si beze mě počne, až na tomhle bídném místě přijdu o život?” honí se mi hlavou myšlenky.

Zbyl jsem tu sám a nemám moc možností. Ale situace by nemusela být zase tak bezradná, alespoň pár duchů by se mohlo vydat za prchajícími lapky, přeci jen tam mají větší výběr.

Jak ležím na zádech, beru do ruky luk, sahám po prvním šípu… Hlava mi pořád třeští, a tak doufám, že se mi kouzlo povede. Sekunda nebo dvě soustředění.
Cítím, že jsem se bál zbytečně. Hrot šípu už pokrývají malý krystalky ledu.
Mžourám do korun stromů, mířím…
Luk spokojeně zadrnčí, když vypustím svou střelu. Ta prosviští vzduchem a hle, trefa! ”Pořád na tom nejsem tak špatně…”
To už ke mně přibíhá Munal. Chlupy má zježené, nervózně vrčí na koruny stromů, jako by to mělo pomoct. ”Tak tady jsi,” potlačím převracející se žaludek,”kamaráde…”

Teď si všimnu, že se kousek ode mě nějaký muž v přichystal do bojového postavení. A hned za ním vyrazil z houští ještě jeden! ”Zázrak?”
”Uff, vy nejste zdejší…” vypravím ze sebe, těžce oddechuju.
”Díky, že mě tu nenecháte.…” povídám, protože oni tihle zatím nikam neutekli. Nervózně a s vděčností v hlase déma, kterému je naprosto jasné, že na těchto náhodných dobrodincích závisí jeho život.

Vytahuji z toulce další šíp, končík přikládám na tětivu a znovu se na chviličku více soustředím. Hrot šípu se zaleskne. Mířím a vystřelím po dalším duchovi. Pak se snažím vstát a přidržuji se Munala, který pořád vrčí. Duchy nemá rád, kdo by taky měl.
”Nějak nemůžu chodit… praštili mě do hlavy...okradli mě.” soukám ze sebe.

____________________________

Luk
Kabát
Brnění pod kabátem
Kalhoty
Boty

Azriel
Munal

Azriel má sportovní, šlachovitou postavu. Špinavě blond vlasy mu padají na ramena, má kratší a špičatý nos, pronikavé, zelené oči a nevýraznou bradu. Je asi 185cm vysoký.

"To..." To se mi jen zdá. "To nemyslíte vážně!"
Nejen že jsme si naběhli jako největší hlupáci přímo doprostřed potíží. To se prostě v nepřehledném terénu stává. Ale pak by jeden řekl, že je dobré z toho lejna zase nohu zvednout, otřepat ji a vyrazit rychle dál. Ne se v něm začít válet!
Bleskově strhnu kuši a poslepu založím první ze svazečku šípů.
"Bůh miluje mučedníky?" utrousím. Se střelbou zatím nespospíchám - jednak nemám se svou zbraní moc velký dostřel, jednak pořád ještě doufám, že si hodí batoh na záda a zmizíme v lese.
Bránit zrovna tyhle bohem zatracené a k tisícům smrtí odsouzené ubožáky vážně nehodlám. Vím přesně, jak by se nám odvděčili, až bude po všem - pokud bychom tedy už před tím nesplatili cenu nejvyšší - a nepotřebuju u toho být.
Jméno z něj při nejbližší příležitosti třeba vytlučuju. Když už ho v duchu proklínám, potřebuju mít čím!
"Tenhle tábor nestojí za obranu, věřte mi," zkusím to ještě. "Pořád ještě můžeme zmizet."
Skoro násilím odtrhnu pohled shůry a zadívám se na toho idiota, co se tu zůstal válet v trávě. Luk a šípy - buď se zdejší zmohli, nebo je to někdo ještě relativně nový - jestli náhodou můj pán netrpí obsedantní potřebou zabít každého ducha na potkání, možná se tu zdržuje kvůli němu. V tom případě by bylo možná rychlejší zkusit ho popadnout a uhánět pryč i s ním. Dém... a ve tváři jakési stopy inteligence, ne té podivné vyžilosti místních.
Sakra.

Běžně předsudky netrpím, pouze si jsem vědom svého postavení ve společnosti. To ovšem platí na půdě Eghanu. Tady v divočině je to v podstatě mé první setkání s někým zvenčí. Nepodařilo se mi skrýt své zklamání, neboť na první dojem mi polonahé, špinavé a krví pomalované individuum nikterak neimponuje.

Jenže než stačím o tom zjevu více popřemýšlet, věci dostanou naprosto nečekaný spád. Duchové. Tak je to tu. V táboře je znát pohyb. Zbytek osazenstva vzal nohy na ramena. Krom jediného.

Působí malátně, snad je dokonce opilý. Nejde mi to na rozum. Tady venku přeci musí být mnohem opatrnější. Ať je to jak chce, vyrazím směrem k táboru. Pohlédnu přitom v spěchu, co na to Dante. Asi by mě varoval výkřikem nebo chytl za rukáv. Jenže předpokládám, že zde platí jisté zákony vzájemné pomoci. Lidský život je vzácný. Boží dar.

Navíc je kolem provizorních stanů více místa mezi stromy. Bude zde výhodnější postavení a prostoru k ohánění se mečem. Shodím z ramen vak, ve spěchu jej opřu o strom a doufám, že jsem netrefil jeden z výměšků roztroušených všude kolem.

Z polohy vleže střelil divoch do koruny stromu a zasáhl. Štěstí. Anebo je za tím něco jiného. Já mezitím tasím zbraň a stavím se na plácek mezi stromy poblíž. Ostražitě vyhodnocuji, který z duchů se přiblíží jako první a hodlám se mu postavit. Z úst mi vyjde samovolně krátký úryvek ze svatého písma.

Neb on dá odpočinku těm, kdož věrní byli a své dny již dosloužili...

Dante a Maecach

Ještě chvíli to jde docela dobře,

přešli jste bez potíží zbytek planiny a dorazili až k lesu. Pár stovek metrů hloub. Pořád jste v zóně, kde je slušná šance duchy potkat, ale mezi stromy se většinou pouštějí neradi. Pokud nejsou rozzlobení nebo je nenaláká více mozků pěkně pohromadě (z toho, co se říká, do pěti to jde, ale je to tenká a nespolehlivá hranice. Také se říká, že v jistých kruzích zvažovali využívat duchy jako spolehlivý test inteligence. Máte-li tedy o svých kvalitách vysoké mínění, možná jste v nebezpečí i ve dvou). A nejste poslední metry zrovna v klidu. Jako by se nad korunami něco dělo..
Přes samé soustředění na oblohu jste nečekaně narazili na něco, o co jste rozhodně nestáli ani v nejmenším. Zaregistrovali jste to zprvu čichem, hned poté i zrakem a sluchem.
Sběrači, nebo také bezdomovci, chcete-li. Vyvrhelové, kteří vzdali šance na život v Eghanu a raději riskují životy venku.
Nejčastěji jde o mladé muže. Nemají možnost vydržet do stáří. Vzácně někteří prokáží dostatek talentu a naučí se přežít. Ti opravdu schopní se dokáží toulat Divočinou dlouhá léta a takřka nevědět, co je město nebo duch. Jiní se potom s nabytými dovednostmi vracejí do Eghanu nebo menších měst a nechávají si dobře platit za ulovenou zvěř či jako doprovod na cestách. Lovci, cestáři, kurýři. Mnozí začali z ničeho odchodem z města.
Mnohem více odvážlivců opuštění ochrany bleskových věží zaplatilo životem.
Ovšem zpět k páchnoucímu táboru před vámi. Plachty a deky natažené mezi větvemi stromů. Zbytky vykuchaných zvířat poválené tam, kde se zrovna porcovaly. Hadry a rozbité nástroje kam se podíváš, nejspíš ukradené pocestným jako jste vy. Lidské výměšky až příliš blízko místům, kde se vaří, spí a tráví většina dne. Slyšíte nějaké hlasy. Kudy jen je nenápadně obejít? Jenže je pozdě. Ocitli jste se mezi jedním ze sběračů a táborem. Sotva patnáct kroků od vás zarazil svůj pohyb v půli kroku. Možná je z nich kulturně nejdál a byl udělat potřebu kousek dál od tábora. Teď se vrací.
Na holém těle má cosi nakresleného krví. Hlavu čerta? Možná. Může mu být patnáct nebo šestnáct, drzá tmavá tvář si vás měří s nedůvěrou. Je urostlý, svalnatý, zjevně má zde venku oproti městu alespoň více jídla a zejména masa.
Z tábora se najednou ozve výkřik. Ženský výkřik? Asi jedna z mála žen za hradbami měst. V takovýchto tlupách plnívají typicky roli konkubíny. Snad si někdo z mužů právě hodlá vybrat platbu za jídlo, které jí poskytuje. Nebo má jen špatnou náladu, kterou je třeba si vybít. Další zvuky tomu ovšem neodpovídají.
„Duch!“ ozve se konečně. „Duchové!!“ zakřičí další hlas. Dusot kroků, jak prchají všemi směry. Na útěk se okamžitě dává i mladík. Pěkně směrem, odkud se vynořil. Mezi stromy je matně vidět jen jediná postava, která v táboře zůstala. Opilecky se snaží zvednout na nohy, ale ani na několikátý pokus se jí to nedaří. I přes tento podivný stav lze otevřeným průhledem mezi stromy vidět, jak ten dotyčný nakonec zůstává ležet na zádech. Bere luk, napíná tětivu a střílí.
Nad korunami stromů se zajiskřilo. Trefil. To všechno trvalo pár vteřin. Konečně jste také opět zvedli hlavy. Je jich nad táborem několik a zatím zvolna sestupují korunami dolů. Přímo nad vámi žádný duch zatím vidět není.

Azriel

Proč otec měl vždy potřebu se starat o tyhle nuzáky? Nemáš dobrý pocit, když se blížíš k bezdomoveckému táboru nedaleko hlavního města. Eghan. Ani Eghan není to, co by tě lákalo. Nutí tě to myslet na mládí, na matku a spoustu dalších věcí, které bys raději nechal za sebou. Ale víš, že lepší bude se jim postavit a vyřešit je. A ten čas se blíží.
Lépe ti je v Divočině. Město je nutné občas navštívit, nechat opravit šípy, koupit novou tětivu, mouku, nový kotlík, nůž nebo sekyru.
A pak zase rychle pryč.
Ještě ti kousek k táboru zbývá, když jeden z nich vystoupil zpoza stromu. Hlídají dobře. Zrovna tohoto muže už jsi kdysi viděl a on ihned poznal tebe.
„Heh, Koza přišla!“ odplivne si a jeho sliny jsou plné nafialovělé bezové kůry. Nejsnáze dostupný zdejší opiát. Slaboučký, ale kde nic není.. Otočí se a jde do tábora. Následuješ ho.
„Heh, Koza přišla!“ zopakuje muž k přítomným, když dojdete ke stanům. Zasměje se. Sám. Jsou tu ještě dva muži a jedna žena. Nedůvěřivě si tě prohlížejí. Tihle ti povědomí nejsou. Zřejmě se tu osazenstvo mění rychleji, než hadi mění kůži.
„Mám tu vzkaz. Od táty.“ V hlase ti zazní nejistota. Do háje. Před těmihle ne. „Dejte mi ho a zase půjdu.“ Hodíš mezi ně čerstvě ulovený párek bažantů. To by je mělo dostat na tvou stranu. Sám máš hlad, ale jeden by byl jako úplata pro ně prostě málo.
„Tady je tvůj vzkaz, déme.“ Jeden z mužů po chvíli hrabání v nepořádku vytáhne z kapsy stanu ošmatlaný papírek a hodí ti ho k nohám. Jdeš ho sebrat.
Prásk! Vzduchem se mihne železná tyč, která přistane na tvém zátylku. Okamžitě se složíš na zem, okolí vnímáš jen matně, ale vnímáš. Svět se točí, je ti na zvracení.
Okamžitě tě šacují nenechavé ruce. Na krku ucítíš chlad ostří. Je to konec? Výkřik. Ženský výkřik prořízne vzduch ostřeji než nůž, co máš na krku. Duchové? Jací duchové? Kde?
Najednou jsou pryč. Lidé. S úlevou vnímáš jejich mizející kroky. Ležíš na zádech a chytáš dech. Dobře, teď ti duchové. Hned několik se jich tlačí v korunách stromů nad táborem.

Usadíme se pod pěkným bukem. Dostatečně silný kmen, aby se nehnul pod tlakem dvou širokých zad. Ale ne zas příliš, by nebránil výhledu do stran.

Vytáhnu z batohu měch a svlažím lehce hrdlo. Prozatím nechci plýtvat. Nevím, kde se dá voda doplnit. Navíc se neubráním tomu, abych se neustále nerozhlížel do všech stran. Mohu si hlavu ukroutit. Odpočinek nic moc.

"Spoléhat se bude třeba. Chápu ty obavy z druhé strany tohoto stromu. Věz, že já ti ve věcech cestování a přežití v Pustině důvěřuji. Proto si vyslechnu jakákoli doporučení, která mohou zvýšit šanci na úspěch. Dokud to jde, preferuji rychlejší postup. A vydatný odpočinek, až to bude více bezpečné.

Jídla se zatím netknu. Rozumím, že šetřit bude třeba. A ačkoli bych rád svým zádům odlehčil, v lovu zběhlý nejsem. Dokud to půjde, spolehl bych se raději své zásoby. Bude-li třeba, zvládnu i několikadenní půst. Teď se mi bude hlavně lépe postupovat s lehkým žaludkem.

Moje první, druhá, třetí i desátá představa o kněžích je spojená s knihami o víře a hromadou neposlouchatelných řečí. Nicméně tento muž...
"Máte velice sympatické záliby," zakřením se. "Mnohem lepší než si pořizovat sbírku brouků."
Letmým pohybem se přesvědčím, že kuše je na svém místě, připravená k tomu, abych ji jediným pohybem mohl popadnout do ruky. Jsme zatím velmi blízko města, je snadné vybírat nejvhodnější cestu, i ten remízek si pamatuju. Později to bude zajímavější. Vracet se ze slepých cest, které končí neprostupnou roklí nebo slepým údolím, to bude krušná zkouška našich nervů.
"Dobře," odsouhlasím hlídací strategii a pracně spolknu všechna upozornění na to, jak špatně mohou být vidět mezi listím nebo světlejšími kmeny. "Je nezvyk spoléhat se na druhé," poznamenám ještě. Je skoro nostalgické vzpomínat na dobu, kdy mě Patrick naposledy proháněl za hradbami a vtloukal mi do hlavy pravidla pro přežití.
Ale opřít se o strom a na chvíli spočinout... ty chvíle mám rád. Živé dřevo dokáže dodat sílu! Když si natáhnu nohy a sáhnu do batohu pro vak s vodou, ani mi nevadí kněžík za zády.
"Teď to ženeme hlava nehlava," poznamenám. "Ale v žádné chvíli by to nemělo být až na hranici sil - duchům se dá utéct, když na to přijde, a vždycky k tomu musí zbývat síly... a vy sám - určete si, čemu dáváte přednost, nenechte se strhnout. Rychlejší přesuny a více přestávek, nebo pomalejší a dlouhé... Přizpůsobím se."
Nejspíš je úplně zbytečné tohle říkat, ale možná ne, co já vím? Lepší být za aktivního hlupáka, než si potom mít co vyčítat.

“Ano. Mám jich už na kontě několik...”

“...desítek.” Tu pomlku jsem si nedokázal odpustit. Byl jsem to tentokrát já, kdo vnesl trochu odlehčení od napětí. Nicméně, sdělení je pravdivé.

Dante se pohybuje jako lasička a je i stejně nehlučný. Lasičku neprozradí její pohyb. Prozradí ji, když slepici špatně napoprvé zakousne a ona sebou zmítá, něco shodí, anebo začne příšerně kdákat. I několik kadetů z jednotky, ve které jsem trénoval manévry, propadlo na poslední chvíli zoufalství a místo toho, aby se vzchopili a začali se svižně ohánět stříbrem, klekli si a hledali svou spásu v modlitbě. Většinu jsme jich s ostatními zvládli ochránit. Ale dva jsme předali po návratu jejich rodinám jako slintající bezduchá těla. Myslím, že nežili o moc déle, než kdybychom je nechali tam venku.

Lesík vypadá přívětivě. Ačkoli jsme urazili jistě jen nevelkou část dnešní cesty, uvítám malý odpočinek. Občerstvit se, protáhnout záda, ulevit napjatým svalům na nohou.

”Co si někde sednout zády k jednomu stromu? Každý z nás bude hlídat svůj perimetr. Kdybychom zahlédli ducha, dáme si vědět. Buď počkáme, zmizíme nebo se s ním jednou pro vždy vypořádáme.”

Stejně dobře můžeme sedět naproti sobě, ale to je dle mých zkušeností méně efektivní. Člověk chtě nechtě kouká víc na toho před sebou a nesleduje okolí dostatečně důkladně. Ať už to bude jakkoli, nechám se poučit o vhodném způsobu stolování v těchto podmínkách. Jsem si jist, že si tuto situaci můj průvodce velmi rád vychutná.

Tentokrát zvolním já, když se blížíme ke stromům. Každá nesrovnalost, náznak pohybu, zachvění vzduchu... těžko hledat mezi listím... a pro cestu ke smrti stačí jediný průvodce.
Znovu pohlédnu na pana Jsem Tajemství Samo. Snažím se to nedělat moc často, ostatně drží se nad očekávání dobře; nesliboval nadarmo, že církev věděla proč vyslat právě jeho. Plní mě to opatrnou nadějí, že cesta možná bude ubíhat snadněji, než jsem čekal.
Ale síly občas dojdou náhle, když se spálí prvotní elán a musí se přejít na skutečnou vytrvalost... a tak se občas ohlédnu.
Ukážu mezi stromy. "Skoro určitě tam budou," řeknu. "I tak je to dobré místo na odpočinek. Máte za sebou hodně bojů proti duchům?"