Dneska to jde dobře!

Přeběhli jste za další balvany. Vydýchat - dalších pár set metrů. Duchové pořád nic. Takhle ještě jednou. Teď už je třeba opět volit. Vsadit již na dlouhý vytrvalý klus. Nebo pokračovat dál drobnými rychlými přesuny. Dante volí klus. A opět dobře. Početná skupina, kterou vybudila aktiivita běžců se líně motá poblíž hradeb. Díky tomu, že je jich dost, vnímáte je jako oblak rozostřující obraz města i z už velké dálky. A propast mezi Egahnem a vámi se záhy stala tak velkou, že vám město zmizelo za terénní vlnou docela. Běžíte dál. Nastává očekáváná chvíle, kdy je Dante nucen zvolnit, aby mu jeho zásilka stačila. To zpomalení je nepříjemnější, než by se zdálo.
Ale: jste už opravdu poměrně daleko.
A: vlastně se drží lépe, než kurýr čekal.
Pokračujete krokem. Pět set metrů k prvnímu remízku. Tam si budete moci odpočinout. Od poctivého lesa je to kilometr, možná o malinko více. Město je teď o hodně dál. Pokud zde narazíte na duchy, a to je celkem pravděpodobné, neměla by to být obří tlupa. Na krajích lesa jsou typicky spíš osamělí duchové, případně dvojice či trojice. Proti stromům ale bývají velmi špatně vidět..

Dneska to jde dobře? Tak v tom případě není nutné řešit náhrobek. A kdybych to nedal ještě na dohled od městských hradeb, jsem si jist, že by se o můj pohřeb postarala církev. Nebo rodina. Možná by se ještě nakonec pohádali. Ta představa mne v duchu pobavila. Ba ne, byl by to velkolepý obřad se všemi poctami. Všichni by uronili slzu. I mí rivalové. Aby se neřeklo.

Tak, to je lepší představa. Teď mám ten správný obličej, abych na to Dantovo šťouchnutí mohl reagovat. Totiž nijak. Jeho vtipný pokus o vyzvědění mého jména prostě přejdu. Tady, za nějakým balvanem, v pololeže? To opravdu není situace k oficiálním představovacím obřadům.

Ten chlapík ví, co dělá. Pohybuje se rychle a tiše. Vyzná se. Ostatně, proto jsem tu dnes s ním, nikoli na palubě bleskového vozu. A ještě situaci dokáže zlehčit. To je příznivé znamení a vítaná změna. V církevních kasárnách samá kázeň, přísné postupy, za každou chybu pod drobnohledem Starších. Leda si jeden vysloužil pár služeb navíc. Na druhou stranu to pomáhalo s koncentrací.

Teď se však o nějaké nekoncentrovanosti nedá mluvit. Srdce buší, ale s dechem není problém. Dante v pozici běžce na startu. Opětuji mu pohled a přitakám. “Můžeme.”

"Vydýchaný?" zeptám se tlumeně, přitisknutý k balvanu dovolím si rychlé vyhlédnutí zpátky k hradbám. Strach a vzrušení mi prolévají žilami třaskavou směs intenzivního soustředění a divoké radosti, že jsem tady a teď, z obvyklé rozostřené šmouhy všeho co bylo a bude smrsknutý do jediného přítomného Danteho, který nesmí udělat chybu.
Vlastně se Běžcům nedivím, že svou práci dokážou milovat a dělat dobrovolně. Každé přežití a každý úspěch je absolutní. Každé zaváhání, zakopnutí nebo ztráta pozornosti, či přílišná sebedůvěra, pak smáznou všechno, co bylo; vytáhne se krabice a udělá sbírka na další vdovu... ale... to až někdy v dalekém budoucnu.
Tady a teď.
A ta neuvěřitelná lehkost, když se zadaří.
"Dneska to jde dobře," řeknu svému společníkovi. "Ale kdyby náhodou nešlo..." předvedu mu zubatý úsměv, "vážně mám na náhrobek vyrýt můj pán?"
Napůl to myslím naprosto vážně, napůl si ho dobírám, napůl ho chci přivést na jiné myšlenky - drží se obstojně, ale ještě hezký kus dnešní cesty budeme potřebovat lehký krok.
"Teď poběžíme tam," ukážu další skupinku balvanů pár stovek metrů od nás. "Řekněte, až budete připravený." Ale řeč těla mluví jasně: raději dřív než později. Žádný pohyb jsem kolem nich nezahlédl, ale to se může snadno změnit.

Cvrčky nerad nikdo. Nechápu, že je vůbec prodávají. Něco se dá vyčíst o nutriční hodnotě velkého hmyzu, obzvláště v larválním stádiu. Ale pochoutka? Ani čtvrtý nálev nestál za nic. Vmáčknul jsem chlapíkovi do dlaně obvyklou sumu s nic moc dýškem, aby na naši návštěvu sám ochotně zapomenul co nejdříve. Utratím ještě něco přes desetník v krámku se vším a pro všechno, načež jdeme svižně k "bleskové hranici".

Dante se domluvil s pár barbary (další desetník) a jejich šlachovitá lýtka dobře odvedla svou práci. Vystartovali jsme a já si slíbil, že dokud to půjde, nebudu zaostávat. Mám co dělat. Také jsem pochopil, proč si kotlík a další předměty, které by mohly cinkat, pečlivě zabalil do útrob svého zavazadla a mně poradil totéž. Když jsme sebou plácli k zemi, začíná mi být jasné, že touhle taktikou se dají duchové oblafnout tady u města, ale dál v Pustině budeme muset být velmi ostražití. Prozatím se to ale neliší od strategických manévrů z cvičení v terénu. A tam také nebylo o duchy nouze.

Dýchám stále nosem a zklidňuji tep. Dobře pozoruji okolí a pak také svého průvodce. Jak se chová, jak se pohybuje, jak vyhlíží do stran i do nebe. Přes veškerou nadřazenost, kterou cítím, jsem připraven se řídit jeho pokyny. Ale dám si pozor. Plazit v blátě a válet následně v prachu se nebudu, jen abych mu dopřál škodolibou radost. Doufám, že na to nedojde.

Nedá-li jasné znamení, pozdvihnu tázavě obočí: Co teď?

Za hradby Eghanu

A tak jste chvatně sebrali rance a vyrazili. Dokoupit pár nezbytných věcí bylo snadné. Ono se na delší cestě stejně vždy objeví něco, co měl člověk s sebou mít a nemá. Jenže táhnout vše, co by se mohlo hodit, je ještě mnohem nebezpečnější. Pro kurýra, který přežil svou první zakázku mimo hradby města, jsou takové zkušenosti samozřejmostí.

Máte štěstí. Dnes ještě nikdo Ohňovodní branou dovnitř ani ven z města nevycházel. Aktivita duchů by měla být minimální. I viditelnost je na brzké dopoledne dobrá. A žádný duch na obzoru. Vyšlete tedy dva přítomné běžce, kteří, rádi za snadný výdělek, přijmou i poměrně malý peníz za své služby.
Stojíte v otevřených dveřích hradeb. Před vámi vycházejí ven dva mladí atletičtí barbaři. Namíří si to více doprava, než plánujete běžet vy.
Přese všechny signály, že "to vypadá dobře" vás přepadne nervozita. Nikdy to není rutina. A kdyby byla, snadno vás to může zabít.

Běžci jdou z počátku pomalu, pak se začnou chovat tak, aby, pokud tu někde číhají, přesvědčili duchy, že mají vyrazit za nimi. A pár se jich vylouplo, kteří se do té doby bez tvaru povalovali na obloze nebo po zemi. Běžci je zkušeně vedou dál od brány a jen pomaličku se blíží k místu, kde už by na přítomnost duchů ragovala věž.

Dante beze slova zatáhne mnicha za rukáv a přikrčení a tiší spěšně míříte od hradeb přibližně v pravém úhlu od směru, ve kterém se právě do lehkého klusu dávají běžci. Jejich klus se brzy mění ve zběsilý sprint, pořád dost daleko od hradeb, pěkně podél nich.

"Padesát!" vykřikne kdosi z hradeb. Dante zrychlí do klusu. Jakmile začne odpočítávání, není moc času nazbyt. Ne každý duch se nechá dobrovolně usmažit blesky, když v nich těsně před tím skončí jeho kamarád.
"Čtyřicet!" náskok běžců se pomalu ale jistě tenčí.
"Třicet!!" zaplatili jste si dobré týpky, mnozí to při třiceti metrech náskoku balí. Přecházíte ve sprint.
"Dvacet! Proč už to nesmaží? Jsou za linií!!" Zmatek a napětí v hlase.
"Deset! Joooo!!" syknutí elektrického výboje a jásot mnoha hrdel najednou.

Zapadnete za nejbližší balvan. Teď je zásadní, aby si vás duchové nevšimli.
Na hranici Pustiny a Divočiny to máte deset nervozních kilometrů. První dva až tři jsou nejhorší.

"Znám směr a cíl a to mi stačí," nedokážu se nerozesmát při jeho první otázce. "Spoléhám, že důvod znáte vy - jinak to bude prapodivná procházka! Já jsem Kurýr, můj pane." A jsem na to hrdý. "Nepotřebujeme vědět - potřebujeme splnit." Předat, vyřídit; v pořádku a včas. "Cesta sama je... cíl."
Už se začínám smiřovat s tím, že mé břemeno tentokrát poběží, ehm, půjde po svých a bude mít námitky, ale princip zůstává stejný.
Navíc... jsem si dost jistý, že důvod cesty přede mnou natrvalo utajený nezůstane. Stačí být trpělivý.
"U zbytku mohu jen hádat, že důvodem je potřeba rychlosti."
Sušenek si nevšímám, za řeči už se začnu zvedat a dopínat si kabát, a hodím svůj ne úplně malý batoh přes ramena.
"S tím souvisí i vozy... jestli to aktivita duchů dovolí, a pokud jste k tomu ochoten, raději bych najal jednoho a nebo lépe i víc Běžců."
Nouzí tenhle zástupce Boha na zemi určitě netrpí, a nerad bych šetřil na jednom z nejkritičtějších míst. Vcelku nepochybuji, že pár těch šílenců z toho jejich Cechu bude u brány k mání, jako obvykle.
"Odlákají pozornost a my proběheme nejkritičtější úsek. Vůz je jistější, ale může se stát, že na sebe strhne příliš pozornosti a na nějakou dobu v něm uvízneme. Musíte říct vy."
Náhle mě napadá bláznivá, naprosto nepravděpodobná myšlenka. Kdyby měl Patrick pravdu... což jsem ochotný připustit jen s nejvyššími výhradami... je snad možné, že by pobízel k rychlému opuštění města kvůli klesající aktivitě Bleskových věží?
Fantazie, zavrhnu to okamžitě. Už není nejmladší a začíná mít dědkovské manýry. Konspirace a drby, co jsou pěkně přes čáru.
"Cvrčky nemám rád ani nakládané. Zahajuji ústup."
Ve skutečnosti na jednu z těch otázek, kterou položil, znám odpověď velmi přesně. Zní "úplně všechno". Ani trochu nepochybuju, že zjistím, jak dobře se tím mečem dokáže ohánět.

Oblažím obsluhujícího chlapíka, který je evidentně velmi zvědavý, tak kamenným obličejem, že si již nedovolí nás vyrušovat. Když zmizí za paravánem a jsou slyšet i jeho vzdalující se kroky, přeskočím pohledem opět na svého průvodce, načež důrazně syknu:

"Zajímá mě, jestli znáš důvod naší cesty. Chci vědět, co všechno nám tam venku může hrozit. Jestli by dávalo smysl najmutí vozu. A nakonec, proč je to všechno tak narychlo a jdeme jenom dva. Přičemž to poslední mě zajímá asi úplně nejvíc. Ovšem, jestli odpovědi neznáš, možná bychom měli vyrazit než na nás zkusí talířek nakládaných cvrčků."

Je to tak. Oba malými okny čajovny vnímáte, jak slunce pomalu stoupá nad obzor, zatímco zde hovoříte. Velekněz Gruehmeil jistě měl pádný důvod k tomu, vypravit svého šampiona na tuto cestu takto ve spěchu. Jestli jsou lidé, kteří ve spěchu, stresu či panice dělají neuvážená rozhodnutí, Gruehmeil k nim rozhodně nepatří. Každý po svém přemýšlíte, proč vlastně ten spěch. Cesta potrvá nejméně měsíc. Něco tam najít může zabrat další týdny a kdo ví, jestli to, proč tam míříte, najdete. Pár dní na přípravu by snad nemělo hrát roli.
I Patrik dal jasně najevo, že by se mělo vyrazit hned. Takže ten, kdo si zadal tuhle zakázku, prostě spěchá. Náš zákazník, náš pán!
Dante v hlavě prochází okolí města směrem na Ohňovodu. Pokud tudy právě nevyrazila nějaká skupina na lov, nemělo by tam být tolik duchů, jako se držívá u používanější Vojenské brány, vedoucí na Vodu. Jak překonat nejnebezpečnější část Pustiny? Jsou základní tři taktiky.

- Být hrozně bohatý a pronajmout si vůz. Spolehlivá oblíbená metoda. Dojet vozem k hranici Pustiny a Divočiny, počkat den až dva, než konečně duchy přestane bavit snažit se do vozu dostat a vrátí se k městu, zaplatit šoférovi a pokračovat pěšky dál.

- Být šíleně rychlí. Oblíbený způsob Lovců. Lidé na to s oblibou koukají z hradeb. Jeden odláká pozornost duchů, v poslední chvíli se vrátí na dosah ochrany Bleskové věže. Ostatní do té doby musejí být dost daleko.

- Být nenápadní. Osamělého chodce si velmi často nevšimnou. Bohužel někdy ano.

Někteří kurýři a zoufalci, kteří v Pustině dokonce žijí (jak to Martin říkal?) dokáží svůj strach využít tak, že přepnou do stavu, kdy je duchové "nevidí", protože jim vypne rozum. Většinou s mokrýma kalhotama, ale naprosto bezpečně se tak dá nepozorovaně projít kolem celé armády duchů. Ale kdo se jednou duchovi postavil a dostal ho, už tenhle způsob využít nikdy nedokáže.

Přesně v momentě, kdy se Dante snaží dát najevo, že by už vyrazil, jedno z dvojčat vám přinese na stůl talířek s několika navlhlými sušenkami: "Když dovolíte, pánové."

"Lepší," připustím nad kalíškem. "O něco." V očích mi potměšile zajiskří. "Není špatné si před odchodem užít nuance chutí, bude na co vzpomínat! Z některých mých večerních směsí 'co okolí dalo' vám po tomhle," a to můžu s jistotou slíbit, "vhrknou slzy do očí."
Ale osvědčily se, tak co už. Pro unavené tělo lepší než čistá voda, prohřejí... a navzdory pověsti, kterou jim právě vytvářím, občas chutnají docela přijatelně.

Opřu pečlivě pozapínaný batoh o zeď a oči mi znovu přejedou po zdobené pochvě meče. Bude zajímavé zjistit, kdo je ten muž.
"Nos strkat nebude - tak už to bývá," přikývnu. Jistěže bývá. Je to církev. Ať už k sobě máme jakýkoli vztah, beru to jako fakt a na zadní se stavět nehodlám. "Ale nudný a všední důvod cesty nezavdá tolik příležitostí ke spekulacím."
Střelím k němu pohledem, kterým se nedokážu nezeptat - opravdu k nim není spousta prostoru a důvodů? Klidně se vsadím, že by se stačilo zaposlouchat do hovorů u okolních stolů, abychom si jich pár vyslechli.

Dopiju kalíšek a napřímím záda, jako bych se už chystal vstát. "Nakoupit zbytek věcí můžeme kousek odsud, jestli se nemýlím. Jestli není nic, na co byste se chtěl ptát vy, můj pane..."
Ne, neřeknu to s despektem, i pobavení z hlasu smáznu včas. Ale jen tak tak. Asi jsem prostě odvykl - Pustina dává věcem vlastní měřítka a všichni lidé jsou si před ní rovni - měl bych si pečlivěji vštípit, že tohle je muž církve, a ne další kurýr nebo třeba lovec.
"Musíme se do večera dostat co nejdál od města," zamluvím to banalitou. Ví to, ví, že já vím, že on to ví, není to nic než shrnutí situace...
A přesto zároveň cítím, jak ve mně narůstá touha být znovu na cestě, zvědavost na nová místa, a docela obyčejné, ale ne úplně malé uspokojení z představy, že dojdu kam jenom málokdo.

Zpoza šálku pozoruji, jak se Dante po ochutnání čaje ušklíbne. V duchu se pousměju. Ten chlapík je opravdu přímý. To dokážu ocenit, protože se pohybuju skoro celý život v přetvářce a mocenských intrikách.

„Přesně tak má chutnat. Ale pokud vydržíš, takový třetí, čtvrtý nálev se začne chuť otvírat. Rozuměj, chutná pak méně jako seno a kotlík je čím dál čistší. Když jsme u toho kotlíku, jsem si jist, že tyhle věci tady v okolí půjdou bez problémů sehnat.“

Příbor možná i přímo zde, bleskne mi hlavou. V příštím momentu ale tu myšlenku vypudím společně se zbytkem druhého nálevu.

„S velitelem karavany mohu promluvit. Jsem si jist, že do záležitostí církve nebude chtít nijak zvlášť strkat nos. Tak už to bývá, že?“

Neujde mi, že přes svou profesionální slušnost si mě od samého začátku měří sice s respektem, ale se zjevnou nedůvěrou. A je za tím ještě víc. Kdo chce něco kněžím, vyhledá nejbližší svatostánek. Je mi jasné, že cestovat doslova na kraj světa, by si tento muž nevybral, a už vůbec ne s někým, jako jsem já. Ale dostal jistě slušně zaplaceno.

Otázkou zůstává, kolik toho ví o skutečném účelu naší cesty. Zkusil to s tou karavanou. Nepříliš nenápadně. Ale není vůbec hloupý.

Když skládá věci pečlivě zpět do batohu, nakloním se a doleju mu třetí nálev.

„Zkus to teď. Snad už ten rozdíl bude patrný.“