Zpoza šálku pozoruji, jak se Dante po ochutnání čaje ušklíbne. V duchu se pousměju. Ten chlapík je opravdu přímý. To dokážu ocenit, protože se pohybuju skoro celý život v přetvářce a mocenských intrikách.

„Přesně tak má chutnat. Ale pokud vydržíš, takový třetí, čtvrtý nálev se začne chuť otvírat. Rozuměj, chutná pak méně jako seno a kotlík je čím dál čistší. Když jsme u toho kotlíku, jsem si jist, že tyhle věci tady v okolí půjdou bez problémů sehnat.“

Příbor možná i přímo zde, bleskne mi hlavou. V příštím momentu ale tu myšlenku vypudím společně se zbytkem druhého nálevu.

„S velitelem karavany mohu promluvit. Jsem si jist, že do záležitostí církve nebude chtít nijak zvlášť strkat nos. Tak už to bývá, že?“

Neujde mi, že přes svou profesionální slušnost si mě od samého začátku měří sice s respektem, ale se zjevnou nedůvěrou. A je za tím ještě víc. Kdo chce něco kněžím, vyhledá nejbližší svatostánek. Je mi jasné, že cestovat doslova na kraj světa, by si tento muž nevybral, a už vůbec ne s někým, jako jsem já. Ale dostal jistě slušně zaplaceno.

Otázkou zůstává, kolik toho ví o skutečném účelu naší cesty. Zkusil to s tou karavanou. Nepříliš nenápadně. Ale není vůbec hloupý.

Když skládá věci pečlivě zpět do batohu, nakloním se a doleju mu třetí nálev.

„Zkus to teď. Snad už ten rozdíl bude patrný.“

S jistotou počítám, že vyrazíme ještě dnes, a s ubíhajícím časem se mi v duchu podvědomě posouvají obrazy míst vhodných na přespání blíž k městu. To ale není dobré - duchové nejsou vhodná společnost - navzdory řečem o důkladnosti příprav musíme vyrazit buď relativně brzy, a nebo zítra.
Opřu se o stěnu a odrolím tak dalších pár zrnek z hrubé omítky.
Dnešku dávám rozhodně přednost, už kvůli svému společníkovi. Bude pro něj snadnější dostat se do tempa pozvolnějším začátkem.

"Chutná to jako louhované seno ze špatně vydrbaného kotlíku." A patří mi to, nemám experimentovat.
Kdybychom ale odchod odložili, stačil bych vyhledat a promluvit si z některým ze známých Cestářů. Ti byli zvyklí s sebou tahat Pustinou laiky, mohl bych nabrat rozumy a pár dobrých rad... kdo ví, jak moc bude potřeba ho obskakovat.
Muži u stolu za paravánem vybuchnou smíchy, až mi zalehne v uších. Opravdu jsem odvyknul. Až se vrátíme z téhle procházky, příští půlrok se nehnu za hranice města.

Můj společník, zdá se, jen nerad odpovídá přímo; a je trochu fajnovka. To první mi nevadí a toho druhého se rád ve vlastním zájmu zbaví.
"Zvlášť jestli se přidáme ke karavaně, měli bychom mít domluvený oficiální důvod a cíl cesty," poznamenám a pustím se do vykládání batohu.
Pohled na hrnek mi připomene něco, co mi na první dobrou nedošlo - budu vařit pro dva.
"Kotlík," ťuknu se do čela. "Budu potřebovat větší. Pro oba ten, který s sebou obvykle nosím, nepostačí. Ale ten dokoupíme snadno. Stejně jako... ano. Lžíci a vidličku, protože o ty bych se dělil vážně nerad." A koření a sůl taky krát dva, sakra. Na co jsem ještě mohl zapomenout?

Věci zpátky ze zvyku balím tak, jak jsem naučený: co nejlíp rozložit váhu a to důležité při ruce. Uvažuju, co mu ještě přidat. Musím si připomínat, že na to, co nás čeká, přes silné řeči docela určitě přivyklý není.
"Základní potřeby pro ošetření ran a nějaký ten zkažený žaludek mám," uvažuju nahlas, "ale pár obvazů, jehlu a nit byste u sebe měl mít tak jako tak. Občas se oddělíme, ať kvůli lovu, nebo průzkumu."
Když budeme mít štěstí, víc nití cestou padne na díry v kalhotách. Jenže čeká nás spousta kamení a unavená noha snadno sklouzne z vratkého balvanu.

„Dobrá volba. Pro mě totéž.“
Spočinu na spoluprovozovateli čajovny významným pohledem poněkud déle. Chvilku se ještě zmateně ošívá, načež pochopí, otře vlhkým hadříkem stolek, židle a skvrnu na podlaze, vše naštěstí v tomto pořadí. Pak za sebou pečlivě zasune paraván a odkvačí připravit naši objednávku.

Svůj vak položím tak, aby se k němu Dante pohodlně dostal. Odejmu opasek s mečem, který opřu vedle židle o zeď. Pak se posadím zády do rohu a zahledím se na svá kolena. Nečeká nás žádná vycházka, to bude přímo svatá pouť. Nebo hůř. A s doposud velmi mlhavým výsledkem. S povolením k prohlídce vyčkám, až bude čaj na stole, aby se zvýšila pravděpodobnost, že nás nikdo nevyruší.

Z dlouhé chvíle přejedu prstem po stole. Za okamžik na něm stojí konvice i šálky.

„Nejsem si jist, že to ten dobrý muž tím hadrem opravdu vylepšil. Nuže, prosím, do toho. Myslím čaj. Batoh nevychladne.“

Přivoním, usrknu, podruhé, opět nesaji vůni, tentokrát déle, usrknu potřetí, načež vyleju zbytek i s kousky drcených listů na zem.

„Svézt se s karavanou není špatný nápad. Alespoň kousek by to neměl být problém. Ovšem... jen jestli tím směrem v tuto chvíli někdo pojede. A teď, prosím, zjistíme, co všechno jsem zapomněl.“
Po těch slovech se v klidu dám do přípravy druhého nálevu.

= Ve vaku je zaručeně: kvalitní železná zásoba + čerstvé jídlo na 3 dny, měch s vodou, měch s vínem, plechový hrnek, náhradní cestovní oblečení, teplá deka, kus plachtoviny, cestovní výbava – křesací kamínky, pochodeň, pár sáhů tenkého provazu a malá sekyrka =

Vařit z vody

"Tolik vím, že bude dlouhá - skutečně dlouhá," odpovím mu tlumeným hlasem. Hlučné prostředí čajovny je i není výhodou, vítám tu změnu, ale zvyklý na něj nejsem; nedokážu odhadnout, jak daleko a ke komu naše hlasy doléhají. Nepobral jsem moc důvod ke spěchu a tajnostem, ale budiž, jsou tady. Budu spěchat a tvářit se tajnůstkářsky.
"Dokážu spočítat, jak dlouho by trvala mě, a mohu vás ujistit, můj pane," povytáhnu koutek úst v bezděčném pousmání, "že kolena nás budou bolet oba."
Sporý chlapík z obsluhy, který je tak podobný druhému sporému chapíkovi z obsluhy, že jsme zaručeně v rodinném podniku, zatouží zvědět naši objednávku. Vyberu si něco, co neznám, abych si rozšířil obzory dřív, než se nám rozšíří za hradbami samy od sebe.
Neměl bych počkat, až se na to posadí? Sám jsem ještě tu představu - lákavou, ale - pořádně nedocenil.

"Určitě přes třicet dní jenom cesta tam," rozhodnu se být optimista. "Přesnější odhad vám povím," pokrčím trochu rameny, "až budu vědět víc o vašich kolenou."
Nevím, co je tenhle muž zač. Třeba překvapí, a možná i příjemně.
"Jsem zpátky ve městě jenom chvíli, nemám přehled, co se chystá... ani nevím, jestli bychom se mohli kus cesty svézt s karavanou."
Opřu se bokem a pult a letmo se rozhlédnu po lokále. Zdá se, že si všichni hledí svého a zájem o nás je čistě akademický.
"Vzhledem k tomu všechen ten spěch opravdu není na místě. Za každou hodinu, kterou strávíme přípravami, jich získáme deset cestou. Pokud samozřejmě není problémem..." Ech. Ale o jinotaje se pokoušet nebudu. "Vaše osobní bezpečí."

Můj průvodce na mne mluví za chůze. Protože já jdu pokud možno dál od brány, z dohledu stráží. Hledím vpřed. Se vší úctou, tuhle hru budeme hrát po mém.

Vím, kudy z města. Projdeme teď mezi polozbořenými domy Ztracené čtvrti a kouskem Chudákova s jeho stany a jednoduchými chýšemi. Kdo tu má dům ze dřeva nebo dokonce z cihel, postrádá okna i dveře. Nebohá chátra. O kus dál to není o mnoho lepší, ale zde se zkrátka raději nezastavovat.

= Maecach působí dojmem vzrostlého člověka, ačkoli nijak zvlášť vysoký není. Bude to spíše držením těla. Zastřižené vlasy lemují pečlivě oholenou tvář. Tu doplňují pichlavé oči pod přísným obočím. Úzké rty, pevně semknuté, nedávají tušit žádné emoce. U pasu dlouhý meč v krásně zdobeném pouzdře. Zbroj je především kožená, důmyslně doplněná o praktické kovové doplňky, na hrudi s vlysem Draka Stvořitele. Netváří se, že by mu činilo potíže se v ní pohybovat. I on má velmi kvalitní boty na chůzi v terénu. Vypadají nově, až nablýskaně, ale Dantově zkušenému zraku neujde, že kůže je na některých místech povolená a jsou tedy dobře prošlápnuté. Naditý cestovní vak mu sedí na širokých zádech. Několik nedotažených přesek dává tušit, že také on balil ve spěchu.=

Když dojdeme za křižovatku, kde začíná území dělníků, trochu zvolním. Všimnu si, že Dante se mnou udržoval krok lehce a bez problémů. Tenhle chrt by mě uštval, kdybych mu to dovolil. Ovšem, má pravdu. Sám si nejsem jist, kolik toho z cestovní výbavy mám a co naopak postrádám. Na tomhle záleží život tam venku. Tolik vím ze zkoušek a bojových manévrů. Neměl jsem možnost a čas se sám pečlivě připravit. Za druhým domem zajdu za roh, zastavím a točím se na něj.

„Půjdeme do támhleté čajovny. V tuto dobu tam bude klid. Prohlédneš můj cestovní vak, a pakliže shledáš, že je něco potřeba dokoupit, zde by to neměl být problém sehnat.“

S tím klidem jsem se poněkud mýlil. Jak mají horníci zrušené směny kvůli „údržbě“, je jich tu docela dost. Hrají různé stolní hry nebo jen tak popíjejí. Náš příchod jejich pozornosti neujde. Přivolám si gestem obsluhu a požádám o soukromí. Zatímco čekáme, než uklidí jeden z koutů, zpola zakrytý paravánem, jakoby nic navážu v hovoru.

„Ovšemže jsem byl v Pustině. Na tuhle misi by neposlali nějakého kněze s bolavými koleny. Vypadáš, že tam trávíš víc času nežli ve městě. Dobře. Říkal jsi, že cesta nebude krátká. Kolik dní tedy bude zhruba trvat?“

Zavři oči a mysli na výši zálohy!

"Rozumím dokonale, můj pane," přikývnu, protože dokonale rozumím. "Rád vás poznávám."
Zbroj. On - chce - jít - ve - zbroji. Ale to je koneckonců jeho věc; vždycky ji můžeme zahrabat na nějakém šikovném místě a vyzvednout cestou zpátky.
Směrem k cestě se ale ani nehnu, natož abych vykročil.
"Dovolte otázku," řeknu hlasem, na kterém si dám velice záležet. Ani trochu není poznat, co si o něm myslím. Strávíme spolu spoustu času! Byla by škoda udělat si o něm první dojem hned v první chvíli. Ztratil bych tím možnost začít ho nesnášet zítra nebo pozítří.
"Cesta, která nás čeká, nebude snadná ani krátká," shrnu co nás čeká, i když bez slov jako 'šílený', 'šíleně nebezpečný' a 'vhodné pouze pro šílence' to není úplně ono. "Půjdeme po svých," sklouznu přeci jen pohledem po zbroji, "a si s sebou nevezmeme, to nebudeme mít."
Při vší úctě, můj pane, rád bych vám prohrabal batoh!
"Jistě nebudete považovat za nevhodné zeptat se, jestli máte praktické zkušenosti s pobytem v Pustině?"

Dante: stár necelých třicet let, prostřední výšky; hubená, šlachovitá postava a ošlehaná tvář patří někomu, kdo tráví většinu času venku v nehostinných podmínkách. Vlasy neupravené, vousy jen zastřižené. Oblečení a boty jsou ale kvalitní, účelné a bezvadně opečované. Ze zbraní je vidět jen dlouhý tesák u pasu a příruční kuše připevněná na batohu tak, abych se na ni dalo snadno dosáhnout.

Byl jsem jako v mrákotách. Nedokázal jsem přestat myslet na to, že jsem byl přizván na společnou radu s veleknězem. Mezi čtyřma očima, ano. Sem tam. I tak to byl vždy svatý den. Ale nyní? Ještě ve společnosti hraběte Fendhala. O tom zbytku už jsem tolik nepřemýšlel. Stál jsem u okna a užíval si ta slova chvály.

Jenže než se naděju, jsem na druhé straně dveří. Ano, úkol hodný Maecacha Garkinena. Zachránce Eghanu! Vyschla černá řeka, lidi trpí, duchové se blíží, věže slábnou. A v tom... přijedu já se sudy plnými černého zlata a... Černá řeka vyschla. Vyschla! U Draka!

Na to, že mám pouhou hodinu jsem zatím pozoruhodně klidný. Sednu k psacímu stolu a úhledným písmem zpravím matku, že odjíždím na důležitou misi. Obtisknu do vosku prsten a zazvoním na jednoho z mnichů. Nevynechají příležitost se mi zalíbit a dopis spolehlivě doručí osobně.

Pak už to jde ráz na ráz. Cestovní vak. Náhradní oblečení. Nemusí být příliš teplé. Budeme se přeci blížit ohnivé čtvrtce. Na sebe zbroj. Pochopitelně. Jedu ven. Ne na procházku do parku. Na dvoraně již čeká připravený sluha s cestovní výbavou. Zkontroluji jen zběžně, zda mi ranec dobře sedí připnutý na vrch mého zavazadla.

Nadechnu se, jsa nadnášen vnitřním pocitem, že tohle je má cesta nahoru. Jen počkejte, až se vrátím. Budete se plazit a předhánět v tom, kdo mi bude držet kraj dračího roucha. ON je se mnou!

Poupravím závěs meče tak, aby mě při chůzi neplácal do stehna. Když vycházím z brány kláštera, věnuji strážím lehký úsměv a vykreslím rukou do vzduchu znamení Draka. Když přecházím most, všimnu si postavy s batohem na zádech. Přijdu blíž a podívám se mu zpříma do očí.

„Dante, předpokládám. Mě oslovuj: Můj PANE. Rozumíš? Teď můžeme jít.“

Vždy připraven! (byť ne vždy nutně odvázán a nadšen)

'Sbal si' vážně problém není. Čekal jsem sice, že pobudu doma dýl, vrátil jsem se teprve před pár dny, ale - vlastně není nejmenší důvod otálet a zdržovat se. Stejně bych za chvíli zase nevěděl co by, začal neklidně bloumat ulicemi a vymýšlel hlouposti.
Škoda jen večeře u Chloe, chystali jsme si se švagrem trochu vyhodit z kopýtka... ale překvapená nebude.
"Brzdi, ty cvoku," snažím se mírnit Patrika, který je v dosti podivně rozjařené náladě, která nevěstí nic dobrého. "Od kněžourů? To nemyslíš vážně! Od kdy já chci mít co společného s kýmkoli od nich?"
Jenže je k nezastavení, vrší důvody, argumenty... peníze... zalepí mi pusu mapou a sakra lákavým cílem.
"Všechno dej Chloe," a rovnou oddělím i ze zálohy, protože proč to tahat s sebou, že jo... Za zbytek ještě poberu cestou k bráně pár kousků lepšího vybavení. A možná i zásob od trochu slušnějších obchodníků; Marconovy směsi na placky mají dokonce i nějakou chuť.
"A díky za kšeft," zašklebím se na něj. "S předběžnou výhradou, že jestli ten chlap bude úplně neschopnej, obracím to zpátky, i kdybych ho měl přivést v provazech, jasný? Nehodlám pak nikomu vysvětlovat, proč to nedal."
Nad jeho teoriemi jen zavrtím hlavou.
Určitě jen údržba, nebo chtějí vytáhnout ceny... že by došla šťáva - pěknej nesmysl z každý stránky, ze který se na to podívám. A kdyby, posílat dva chlapy - není moc, co?
Ne že by v množství nutně byla síla. Vím to nejlíp ze všech, protože chodím sám. Projdu tiše a nenápadně i místy, kde by se karavana musela probít. Sám, u všech bleskových věží! Už dlouho jsem nemusel v tempu ani plánování brát ohledy.
Mávnu mu ještě na pozdrav, napůl odevzdané gesto 'čert tě vem, starý příteli', a - vyrazím k bráně. Snad mě ten... kněžour... pozná, když budu dost výmluvně postávat s batohem na zádech.

Maecach

Zdroje černého zlata pod městem jsou naštěstí nekonečné. Nejisté je spíše zajištění stálého přísunu živelných instancí.
Tak se to říkává. Všichni to vědí. Přísun živelných instancí je stabilní, dokonce se objevil efektivnější způsob jejich skladování, není tedy nutné posílat karavany a těžit tak často. Zvažuje se stavba nových bleskových věží a rozšíření města. Znovu získání ztracené čtvrti.

-----

„Pane,“ velekněz Gruehmeil se zamračí už při tom oslovení, aniž by čekal na zbytek oznámení. Není pochyb o tom, že se blíží špatné zprávy a že Gruehmeil už o nich ví. Nikdo neví, jak to dělá, ale vždycky ví všechno první. Proto je také veleknězem.

Maecach se neklidně zavrtí. Míří vysoko, ale na podobný sedánek ještě nikdy pozván nebyl. S napětím čeká, co ze zkušeného těžaře, trpaslíka Uhedeneba vypadne. Kromě nich je zde už jen Fendhal, hrabě Fendhal, majitel největší vozové flotily světa. Pohádkově bohatý muž.

Zástupce hlavního důlního inženýra Klempa (který se před pár dny ztratil v dole a zatím není oficiálně prohlášen za mrtvého) se po zvládnutém oslovení velekněze „pane“ zhluboka nadechne – a zhluboka vydechne – než konečně spustí: „Pane, již tušíme, proč se Klemp před pár dny vydal dole na průzkum černé řeky. Dnes ráno se vrátil k dolnímu výtahu, ale byl vážně raněn a nebylo již možné jej zachránit. Měl po celém těle roztrhanou kůži.“
Trpaslík si olízne rty a pokračuje: „Pochopitelně jsem ze všeho nejdřív zařídil, aby se zpráva nerozšířila mezi horníky a nevznikla panika. Pak jsem předal tělo hlavního inženýra lékařům. Nikdo neví, co se mu mohlo stát. Našel se u něj tenhle lístek. Je to jistě jeho písmo, poznám ho.“
Na chvíli soukromou Gruehmeilovu pracovnu naplní ticho. Fendhal si zapálí dýmku jedním z posledních vynálezů pro snoby a jiné zbohatlíky, bateriovým zapalovačem.
Ošmatlaný, černým zlatem zašpiněný papírek jde z ruky do ruky. Velekněz pozorně čte ve tvářích čtenářů (on už samozřejmě list četl). Na lístku je úhledným písmem napsáno:

Uhedovi: do dvou týdnů vypravit vozy pro vzdušnou instanci
kdybych se nevrátil – převzít velení dolu
vyplatit prémie šesté směně
koupit dva úhoře na pozítří
nové kamenné džbery – klidně hodně
30 párů nových rukavic z hověziny +naběráky
poptat nenápadně trpasličí průzkumníky

Na druhé straně lístku je rukopis roztřesený a v pravé dolní části dominuje rudohnědá skvrna od zaschlé krve.
pramen --_ kopat- ohňovodní špice

„Maecachu Garkinene!“ ozve se veleknězův hlas. „Ve jménu Prastarého, Jediného, Draka Stvořitele a Ochranitele, vypravíte se k ohňovodní špici a najdete ten pramen!“
Když něco rozkáže Gruehmeil, je (dobrým) zvykem rozkaz jednoduše přijmout. Hrabě Fendhal si přesto dovolil se ozvat: „Je to skutečně nejlepší možný nápad? Není zbytečné riziko posílat tam našeho – vašeho nejlepšího muže?“
„Tak zaprvé.. Je to můj nejlepší muž, to ano, sokol mezi holuby, ale stále není dost dobrý na to, aby obstál, až se na něj celé to holubí hejno vrhne. A že se k tomu ptáčkové chystají, to víme všichni, jen zatím neměli vhodnou příležitost. Tou výpravou může jedině získat.
Pokud uspěješ, Garkinene, a najdeš nový pramen černého zlata, splasknou jim volátka a nebudou už mít dost schopností se ti postavit. Budeš konečně moci stát se i formálně mým zástupcem.
A zadruhé..“ velekněz se zachmuří a kývne na trpaslíka: „Řekni jim to ty.“

Inženýr tázavě ukáže sám na sebe a vylekaně se rozhlédne po přítomných. Velekněz ztěžka usedne za stůl do svého majestátního křesla. Nakonec Uhedeneb přiškrceným hlasem zaskřehotá: „Černé zlato... černá řeka… doly pod Eghanem... vyschly.“

-----

Maecach se ještě ve dveřích téměř srazí s vrchním Energetikem, ale zmatený ruch a dohady jsou již za ním.
Do hodiny se koukej sbalit, u ohňovzdušné brány na tebe bude čekat tvůj průvodce. Říkají mu Dante. Najdi ten pramen!

-----

Dante

Patrik nemívá ve zvyku podnikat takovéhle hurá akce. Proč má tak naspěch? Sbal si fidlátka, co potřebuješ na delší cestu divočinou a doraž do Herny 4.
Herna 4, krycí název, ze kterého každý pochopí, že jde o krycí název. Pravděpodobnost, že vás někdo bude špehovat, stoupá. A tak funguje to. Patrik má v síti bohužel i pár takových, kteří by krycí název Hostinec pochopili tak, že se mají jít nalévat medovinou k Černozlaťákovi, místo aby dorazili ke zdem vnitřních hradeb dole pod Parkem.

Dante čeká jen několik minut, než přijde – Patrik osobně? Další překvapení.
„Dante, to je bomba! Peněz jak šlupek! Objednávka od kněžourů. Jo, já vím, obvykle si objednají pro zásilku deset vozů a když už ne deset vozů, tak ty nejzkušenější lovce, co jsou zrovna v dosahu. Ale tahle cesta je k ohňovodě, víš? Tam cesty pro vozy brzo končej. Řekl jsem, že jasně, že na tohle je mnohem lepší než lovec pořádnej kurýr. A že mám týpka, kterej má divočinu tím směrem dokonale prošláplou! Chápeš? Taková příležitost! No ať, to neřeš, jasně že vím, žes tam byl jen jednou, ale to je mnohem víc než kdokoliv jinej. Jasně, počkej, nepřerušuj mě pořád! Vyštrachal jsem v jedný nóbl knihovně tohle. Stařičká mapa celýho světa. Rozumíš. Před duchama. Teď už to nikdo zmapovat není schopnej. Měřítko, no, měřítko nic moc, no. Vlastně tam ani neni uvedený. Ale abys vůbec chápal, kam máš jít.




Hele, ty kraje, to jsou vysokánský zdi z hladkýho černýho kamene. Aspoň se to tak říká, to ví každej, dokonce i ty. A tady jak se nahoře potkávaj ty dvě zdi, tam ho dovedeš. A za to si vyděláš jako král. Tady máš zálohu, na výdaje a tak.“

Patrik dává Dantemu splihlý váček. Je v něm sotva šest, sedm mincí. Jako dobře, ale megakšeft? Leda že by.. . Dantemu to nedá a podívá se dovnitř. Nejde o desetníky, jsou to koruny! Zatraceně, šest korun! Jmění, co si běžně vydělá za půl roku jako záloha?
„Zbytek nechám u sebe nebo ho uložím k Chloe, nebo snad k tvýmu zatracenýmu fotrovi? Řekni si. Škoda, že nestihneme zajít na korbýlek, tohle by si ho zasloužilo. No, tak až po dodávce. Jo, co máš doručit a komu? Vlastně nikomu. A né něco, ale někoho. Budeš průvodce, abych tak řekl. Nebál bych se, měl by to bejt schopnej typ. Snad někdo vejš postavenej mezi bojovejma mnichama. Tak ho moc neprovokuj. No uvidíš, ostatně, máš tam bejt za nějakou půlhodinu. U brány.
A ještě něco! – nebude to nějaká návštěva strýčka, bude to fest důležitý. Protože: zaslechl jsem, že horníci maj povinnou dovolenou. Že prej údržba, kontrola výtahů, obnova nářadí a tak.. Jenže jsem taky zaslechl, že u bleskovejch věží se motaj inžové a že snižujou výkon na nezbytný minimum.
Takže není těžký dát si jedna a jedna dohromady. Nic? Nechápeš?

Došla šťáva, hochu!!!“

Patrik se hlučně rozchechtá, poplácá Danteho po rameni s upřímným přáním všeho dobrého a zkratkou přes blízké křovisko si to míří kamsi do Tržní čtvrti.

Svět duchů

Byl to tenkrát krásný svět. Docela obyčejný svět. Humanoidní rasy žily konečně společně v míru a relativní hojnosti. Někteří provozovali bojové dovednosti, jiní magické. Mistři řemesel dosahovali úrovně, která dokázala zastínit čaroděje i alchymii. Bohatý hezký svět. Zlých bytostí, nemrtvých, víl, bazilišků, bludiček a dalších bylo tak akorát, aby ti bojovně ladění měli kde využít své schopnosti a sílu a nebylo třeba občanských válek.

Pak navíc přišel objev černého zlata, které se těží z hlubin země. Bylo jisté, že to znamená něco velkého. Spojením s elementy ostatních živlů dokázali pyrofoři a mágové hmotu spoutat a proměnit na Energii.
Ta, uložená do Baterií, dokáže pohánět stroje. Svět se proměnil.
Vozy začaly jezdit bez koní, domy se v zimě vytápějí bez ohně. Bez ohně se i svítí. To jsou tři zásadní vynálezy ve světě. Tři ze čtyř. Ten čtvrtý je dovednost spoutat Energii a její silou útočit. Vznikly Blesky mnohonásobně silnější, než kdy kdo viděl u čarodějů starých časů.
Vznikly některé další stroje – žací, secí, tkací stroj a jim podobné. Kovy dosáhly mimořádných kvalit.
Zároveň začalo v dalších generacích prudce ubývat těch, kteří umějí čarovat.

Objevili se duchové.

Vždy tu nějací byli, na magických a tajemných místech nebo když je někdo vědomě volal. Ale teď.. Skupiny desítek duchů začaly likvidovat celé vesnice a množit se rychle jako krysy. Armády stovek duchů přepadaly města a množily se rychle jako hmyz. Zvěř je nezajímá, pár bláznů se dokonce bez rizika potuluje v pustinách. Duchové jdou jen po inteligentních bytostech a zanechávají je ležící a bezduché ve vlastních výměšcích, dokud nepojdou i jejich těla.

---------

Pár míst se stačilo opevnit a díky vynálezu Blesků a obranných věží zachránit svět lidí.
Vystřídaly se další generace. Způsob života na omezeném prostoru za hradbami je promyšlenější, ale města jsou přelidněná a většina lidí pouze přežívá.
Mocné šlechtické rody vlastní mohutná obrněná vozidla, tzv. lovecké lodě. S nimi podnikají odvážlivci výpravy až k mořím všech tří živlů, aby bylo možné oživit černé zlato a získat tolik potřebnou Energii. S nimi se vydávají na lov zvěře, které je všude mimo blízkého okolí posledních měst hojnost, a na sběr dalších surovin k mořím tří živlů. Podle štěstí těchto rodů v lovu bohatství Impéria roste či klesá.

Jenže co bude dál? Císař nemá dost schopností nebo motivace dělat víc než dosud. Církev nedovolí nahlédnout do tajemství výroby Energie. Vůdci podsvětí žijí v přepychu jako králové a také nemají důvod něco měnit.
Osamělí lovci duchů stojí proti neporazitelné převaze.

Eghan – město živých

Historie města Eghan je stará více než tisíc let. Nejprve to bývalo hornické městečko v centrální části zemní čtvrtky, postupně rostlo, až se stalo největším městem světa, centrem dávného a mocného impéria Odů, jež vládlo celé Zářící. Dnes je možná poslední opravdu pevnou výspou živého světa.
Za dobu své existence odolalo mnoha vojenským atakům, moru, požárům, občanské válce, nájezdu upírů i současným legiím rozezlených duchů.
Je to město přeživších.

Obklopeno mocnými hradbami s dvanáctkou Velkých Bleskových Věží, chránících jej před duchy ze zkažené Pustiny, která se rozkládá za nimi. Je hustě zastavěné budovami všeho druhu. Vysokými věžemi, rozlehlými vilami a ponejvíce nízkými činžovními domy. Město je rozdělené řekou s jediným mostem.
Eghan je nejdůležitějším městem v Impériu. Právě z něj vyráží nejvíce velkých ocelových vozů na lov. Jejich posádky se odvažují daleko na sever i na jih, aby tam poté, co cestou prchaly před zástupy duchů a bojovaly s démony z hlubin, získaly nezbytné jídlo a instance na oživení černého zlata, instance z moří všech živlů. To je pak zdrojem Energie pro celou civilizaci.
Zlí jazykové tvrdí, že právě s těžbou a oživením černého zlata začali duchové útočit, ale už je to tak dávno, že to nelze říci s jistotou a navíc – jak se bez Energie duchům bránit? Smetli by lidstvo z povrchu země během pár hodin!
Sílí vliv některých kultů, které hledají dávnou moudrost a cesty k dříve uctívaným bohům. Církev svatá však svým vlivem bez větších potíží dokázala všechny výraznější proudy rychle umravnit. Nová Cesta ozvěn však rychle získává posluchače a přitom se jejímu vedení daří udržet v utajení.