"Co přesně jsi viděl? Může to být důležité, protože tohle spojení bylo s něčím pradávným. Něčím, co nás dalece přesahuje."

Dívám se Dantemu upřeně do očí. Není v nich zloba. Jen naléhavost.
"Černé zlato... Vem ho ďas! Byl to vynález zkázy, pokud probudil mrtvé. A kdo pamatuje, co bylo předtím? Znáš někoho, kdo četl o zemi bez duchů? Protože já ano.
Podívej se okolo sebe. Vzpomeň si na zbořený most, který jsme překonávali. Vzpomeň si na své mapy! Proč tudy vedly silnice? Byli tu lidé! Všude tam, kde je dnes pustina, žily tisíce a tisíce lidí. Mohli se svobodně pohybovat bez obavy, že přijdou o rozum kvůli nějakému hladovému duchovi!"

Zakroutím hlavou a musím se odvrátit. Těkám pohledem z horizontu ke špičkám svých bot. Zklidní mě až ruka položená na mé rameno. Je to elfka. Její oči mě povzbuzují, abych pokračoval. Tak tedy dál. Zahledím se raději do nebe.

"Kdyby draci lidskému pokolení ubližovali a chovali nás jako nějaký dobytek, proč by přetrvala Církev? Kde se bere víra v Jediného? Prastarého? Spravedlivého?
Vím, že tu nejsem jediný věřící. A ať si každý věří v co chce! Já... Já jsem přesvědčen. Proto jsem tu. Proto jsi tu i ty! Protože tvůj osud byl mě sem zavést, není-liž pravda?" To už hledím opět démovi zpříma do tváře.

"Dante, já ho přivedu zpět. Je to mé poslání. Ty si dobře promysli, cos opravdu viděl a cítil, příteli.
Buďto mi pomoz nebo odejdi. Protože pokud mi ještě jednou budeš stát v cestě, raději mě sežehni bleskem, jinak zabiju já tebe!"

Návrat

„Dobrá, dobrá věřím ti protože u tebe se nejedná o slepou víru jako u Maecacha. A také proto že na návrat do Erghanu se moc netěším. Ale pokud se moje obavy naplní budu první kdo ti řekne Já ti to říkal.“
Nevím kdo přesně Azriela oslovil, možná to je nějaký z duchů přírody možná to má spojitost s tím vodním živlem. Mám takový pocit že jsme toho hodně zapomněli, nebo to má spojitost s něčím s čím jsme ztratili kontakt?
Byl jsme přesvědčený že místo za hradbami patří duchům tak jako ostatní a tak ...
Potom se s námi vydají i ostatní vzhledem k tomu že jsem je předtím zachránil si však nyní nemyslím že by bylo vhodné je brát sebou. Dokonce jsem ochotný jim nechat i ten vůz, ale takhle to bude nejspíš lepší. Ovšem nevyjadřuji se k tomu a nakonec jenom přikývnu že můžeme vyrazit. Jdu jako poslední za naší skupinkou se zachmuřeným pohledem, může to vypadat že je hlídám a uzavírám skupinu ovšem o ně mi teď vůbec nejde. Jde o postavu kněze se nakonec před námi objeví a já přemýšlím jak mně Maecach přijme nebo jestli mně vůbec vyslechne.
Tak a je to tady ...
Polknu a nasadím provinilý pohled i když nevím jak to mám vlastně projmout, obyčejné promiň rozhodně nebude stačit. Navíc Maecach řekne že nevím jak se v té chvíli cítil, možná bych mu měl říct o svých vzpomínkách a o tom co jsem zase cítil já.
Že nešlo o ty které jsem zachránil, ale o budoucnost všech ras až by znovu probuzení draci opět upevnili svou předchozí moc ...
Garro přijde ke mně a já ho drbu než se Maecach rozhodne jak s naším novým setkáním naloží, když mně potom osloví škubnu sebou a zaslechnu podrážděné zavrčení neboť přitom pořád svírám munalovu srst jako by mně dokázala ochránit. Čekám slova obžaloby a potom se mi uleví, mám pocit že kdyby to bylo možné všichni by slyšeli dopad obrovského balvanu který mně až do té doby tížil.
Flétna ... skoro jsem na ní zapomněl.
Podívám se na na hruď a sáhnu si na ní, potom se však podívám zpátky na Maecacha a dodám.
„Já ... to nebylo že bych nevěřil tobě ... i já jsem viděl ... něco. Myslím že to byly vzpomínky z doby před objevem černého zlata ... ovšem to co jsem cítil z lidí které jsem viděl bylo znepokojivé.“dokončím svůj proslov s rozpačitým výrazem, ale myslím si že aspoň něco bych měl říct.
Aby Maecach věděl že být to jen na něm ...

Noha nohu mine. Jeden Maecach kráčí duchem nepřítomen, a kdyby snad šel po žhavém uhlí, ani by si toho nevšiml. Druhý stojí před dračím torzem a nemůže pochopit, co se to právě dělo. Vždyť... byl tak blízko! Pak se jeho ramene dotkne elfka a jeho to střelí opět do jediného těla. Její ruka něžně spočívá na jeho rameni. Zmateně na ni pohlédne. V očích se jí zračí naděje a - což je teď nejdůležitější - víra.

"Co jsi to povídala, mé dítě?"
Není žádné dítě. Věkový rozdíl mezi nimi není ani zdaleka takový. Ale tohle mi prostě přišlo na jazyk jako první. Ta kněžská blahosklonnost. Tak by to ale mělo ve vztahu věřící - duchovní vypadat. Nezištná potřeba se o ty nevinné duše postarat.

"Pomohu vám. Dokážete to, jsem si tím jistá."
Hledím na ni, jako bych se vracel v knize o pár stránek zpět. To je skoro ono, ale není to ještě to, co hledám. Co to jen bylo? Tak ještě kousek.

V mlhavém oparu stoupajícího z horkého písku se tetelí postavy. Blíží se. Ale já zírám dívce do tváře a snažím se si vzpomenout. Jistě, ani ona v tu chvíli nebyla sama sebou. Jenže mě pro změnu zrovna opouštěla všeobjímající síla Draka, která náhle počala zklamaně vyprchávat. I tak mi v paměti leží něco, co se nabízí jako výrazný oblázek na břehu říčky. Jen ho najít. Jen po něm sáhnout.

Azrielův munal se mi otře o nohu, načež dezertuje k elfce. Dém zvolní krok, vida, že stojíme. Pár sáhů za ním jde podmračený řidič. Nejistě těká pohledem z Azriela na mne. Při pohledu na elfku mu zrak stydlivě sjede ke špičkám svých bot. Dalších několik kroků za nimi jde Dante. S výrazem klučiny, který rozbil okno a teď za to očekává zasloužený výprask. Garro se mu rozběhl vstříc a "ulovil" něco poblíž jeho nohy. Pak se nahrbil, aby ho mohl Dante lépe podrbat nad ocasem.

Garro.
Pomohu vám.
Garro se jmenuje, viďte?
Dokážete to, jsem si tím jistá.
Můj pane...
Snad flétna nám pomůže nalézt hmotu.
Ach, nevím co mluvím.

Ale víš!
"Dante!" Kurýr sebou škubne tak, že na něj munal málem zaútočí. Tu vteřinu či dvě mezi slovy, které budou následovat, zvažuje, zda stihne utéct než ho rozsekám mečem.
"Tak flétna! Dante, ta flétna! Kde je?"
Je poznat, jak nesmírně se mu ulevilo. Pak se podívá na svou hruď a položí na ni dlaň.

"Hej, hej, počkej, mě do toho netahejte! Já se k tý bestii vracet nebudu!" cukne řidič před podávanou rukou. "Myslim toho draka, ne tu elfku, heh." Dovolí si přes prvotní zděšení vtípek a sám se mu zasměje.

Dvojitá dávka vrčení ale udělá své.

"Tak jo." pronese ztěžka a sípavě. Ostatní se, krom barbara, který prostě začne utíkat směrem do vnitrozemí, ovšem rozhodnou jít také.
"Jdeme taky, co tady? Bez ničeho, bez vozu.. A jestli nás to sežere a třeba nakonec fakt zachrání Eghan... Třeba budem aspoň po smrti za hrdiny."

Za Garkinenem vás tedy míří víc.

Ještě předtím jej ale dožene elfka.

"Pane! Pane!! Stůjte! Kam jdete? Pomohu vám, ať už to má znamenat cokoliv. Dokážete to, jsem si tím jistá!"

Pokud by Maecach nereagoval, bude do něj "hustit" tak dlouho, dokud se nedočká nějaké pozitivní reakce.

Toho jsem se bál! Dante se chce vrátit do města a obnovit těžbu. Jeho víra v technologii je stejně silná jako Garkinenova víra v Draka. Oba jsou tím úplně zaslepeni, teď se to teprve naplno projevilo. Tohle bude těžké.

"Ne, nemáme žádnou záruku. Nevíme, co se stane, jestli se nám podaří probudit toho draka, a pak třeba další. Víme jen jednu věc. Pokud budeme pokračovat s těžbou černého zlata, svět zůstane takový, jaký je - plný duchů. Neuzdraví se. Teď máme naději to změnit. A můžeme to udělat správně. Tak, aby kvůli tomu nemuseli umírat lidi. Aspoň doufám. Věřím tomu. Cítil jsem, že to je správná cesta. Promluvila ke mně Bohyně. Chápeš?" Snažím se neztrácet naději, že to Dante pochopí. Je přece našeho rodu. I když žije ve městě, musí mít někde hluboko uvnitř smysl pro přirozený řád věcí.

Co tedy teď? Maecach... Garkinen! No jistě! Hodně těžce nese to, co se stalo. Ale potřebujeme ho. "Ano. Pojďme za ním. Akorát... co s těmahle?" Ukážu rukou na Rogadola a jeho kumpány. "Možná bude stačit vzít s sebou řidiče, ne? Ti ostatní ať si pro mě za mě dělají co chtějí." Pokud nás tedy v noci nepřijdou podříznout. Ach jo, začíná se to pěkně zamotávat. Vážně jsme je neměli radši obětovat?

Přistoupím k momentálnímu veliteli skupinky. "Pane řidiči, já jsem Azriel." Nabídnu mu ruku. "Kdybys byl tak laskav, zamkl vůz a následoval nás." Pokud nebude chtít, Garro na něj nepříjemně zavrčí. Pokud to nebude stačit, zavrčím i já. "Můžeme?" Jestli Dante nebude mít jiný nápad, vydáme se, já Dante, řidič a Garro za Garkinenem.

Otázky, otázky, otázky
Takže Azriel to chápe, ne on to nemůže pochopit protože neviděl a necítil to co já, přesto chce pořád oživit draka. ale proč. Maecaca pohání jeho víra neboť dosáhla toho o čem se mu nejspíš ani nesnilo a co bude se zbytkem světa už pro něj tak důležité není.
Ne že by to nešlo pochopit, ale proto jsem tu já. Někdo tu musí vidět věci tak jak jsou.
Je pravda že na návrat do Erghanu jsem se netěšil, svědectví že Maecach podlehl prastaré síle která proti němu použila jeho víru je nepotěší, ale nalezení pramene znamená že budeme mít opět obranu proti duchům a možná i víc.
„No s prázdnou ne, pořád můžeme obnovit původní stav věcí ... já vím co chceš říct. Těžit černé zlato je špatné, ale kde jsou záruky že se to oživením draků nezhorší? Místo duchů budou vládnout světu draci, pak jejich kněží kteří budou mít teď mnohem větší moc neboť teď budou sloužit skutečnému živému bohu a pak až hluboko, hluboko pod tím budou všichni ostatní.“
Byli to trpaslíci kteří přišli s černým zlatem a i když to nejspíš nebylo jejich úmyslem podařilo se jim zbavit lidí nadvlády draků, nevím přesně co se stalo potom, ale je možné ... dobrá asi bych měli přijít s nějakým plánem.
Problém je že já to nevím ...
„Myslím že bychom se měli pokusit najít Maecacha v současném stavu by se mu mohlo něco stát. Pak se uvidí možná na něco příjdeme během té doby.“
Snad se mi podaří ho přesvědčit ať mně aspoň vyslechne než mně bude chtít oběsit na nejbližším baobabu. Možná kdyby nám ten drak dal slib že se nepokusí zotročit ostatní rasy, slib který by nemohl porušit ... ano já vím jak absurdně to zní.

O víře, neomylnosti velitele a vyšší moci

Nejsem jako Maecach neumím velet nikdy jsem to nepotřeboval, ale také jsem se naučil postarat o sebe a pružně reagovat. Tedy většinou ... ne teď není čas myslet na tyhle věci, opět se podívám na ty co jsem zachránil, na cestu do Erghanu se netěším i když bych se měl věnovat dřívějším událostem. Maecach mně nejspíš bude chtít pověsit na nejbližším baobabu, ale tomu bych se nedivil. I když co čekal?
Že se za těch několik dní naučím to co se on učil celý život? Ne to není že bych mu nevěřil být to jen na něm ... ale to není jen na něm a já nemohu popřít to co jsem viděl a cítil.
Ovšem ten kdo nás doběhne není Maecach, ale Azriel a říká se že se nikdo žrát nebude. Mám pocit že ten drak potřebuje hmotu a můj projev víry a oddanosti který obnoví naše pouto. Nečekám že bych je přiměl se tam vracet tento problém jsem řešil když jsem se tam snažil vrátit pro tu elfku. A Azriel právě tohle chce, ovšem pokud jsem já jako velitel nevhodný tak Azriel se na to hodí ještě méně. Ano přežít mimo město se dá pokud máte schopnosti a odvahu, ale pak tu jsou jisté nevýhody takovéhoto odloučení.
„Co si promluvit někde stranou?“oslovím unaveně Azriela a potom dodám důrazně k řidiči a také k těm kteří ho obestoupili. Je tu jedna věc kterou totiž musí uznat i on a která možná způsobí že se teď seberou a odjedou hledat pramen černého zlata zatím co budu s Azrielem mluvit
„A vy zůstanete tady, dorazili jsme sem bez pomoci vozu a v případě potřeby to jsme ochotní risknout.“
Ano většinu času jsme urazili jako vlci cestovat zpátky by trvalo nejspíš dny či týdny a pochybuji že bychom měli tolik času. Možná ... ale tohle rozhodně nechci probírat před nimi. Když jsme dostatečně daleko ztlumím hlas a začnu:
„Já ... viděl ... cítil to čím jsem byl, ale viděl jsem strach v očích obyčejných lidí. Cítil jsem ho to nebyla víra a pokora jako u Maecacha. Jsem proto zbavit se duchů, ale nevím jestli je správné to udělat jen proto abychom ho předali do rukou draků. Měl by se najít jiný způsob něco co by zajistilo rovnost pro všechny rasy aby si samy rozhodli koho budou uctívat.“
Ano Azriel by to snad mohl pochopit s Maecachem to bude o něco složitější, ironií je že se bojím víc Maecacha ne draka ani těch kteří se snad ještě pořád nacházejí za námi.

Páni! Elfové se moc často nevidí, ale když už, tak to stojí za to! Dáma vypadá dost mimo. Nebo možná naopak?

Každopádně, černé zlato teda ne. Škoda. Považoval jsem to za vážně dobrý nápad. Ale dostali jsme velmi užitečné rady.

Udýchaně jsem dohonil Danteho. Ten transportér budeme nejspíš potřebovat. "Důlní inženýři" mají problém věřit, že je nenecháme sežrat? No, to na jednu stranu chápu, ale teď nemáme čas nechat se rozptylovat. Na tyhle vykuky platí jenom jedno. "Nikdy není problém si to rozmyslet, pokud nebudete spolupracovat," zasyčím přísně. Ve výmluvném gestu položím dlaň na rukojeť své dýky.

"Dante, pojďte zpátky, prosím. Drak nám pomůže. Je... je hodný.?" Ehm, chtěl jsem, aby to znělo trochu přesvědčivěji. "Nakrmíme ho něčím jiným."

Udělám všechno pro to, abych nás dostal zase všechny dohromady. Třeba dál od draka, pokud to bude nutné.

Elfka vypadá velmi... ano, rozrušeně. "To je dobrý. Nikdo se na tebe nezlobí." Snažím se ji trochu nemotorně uklidnit. "Máš nějaké zvláštní nadání, že ano?" Pokud by se náhodou chtěla rozpovídat, rád si vyslechnu, co bude mít na srdci.

"Takže, kde seženeme hmotu pro toho draka? Říkal, že si máme pospíšit. Rozdělíme se?" Nojo, jenomže co potom s těma pobudama z Eghanu? Při první příležitosti nám vrazí kudlu do zad... Neměli jsme je nakonec přece jenom obětovat?

"Já můžu jít pátrat s Garrem. A mohla by pomoct energetická baterie? Nějaká by měla být v té věži u cípu, ne? Ještě, že máme ten transportér."

Rostliny, zvěř, černé zlato. Co z toho lze považovat za hmotu a co zase ne?

Když Azriel horečně promlouvá k elfce, té se náhle protočí oči vzhůru, až jsou vidět jen bělma. Pak téměř mechanicky, zjevně duchem poněkud nepřítomnna, začne hovořit.

"Černé zlato? Budit další mrtvé?? No to NE! Ale už vyrobená energie z baterií by mohla zažehnout hmotu, až bude. Nelze moc předpokládat pomoc ohnivého pána. Po tom všem. Mrzí mě, že jsem byla odmítnuta. Snad ale mám jistou šanci stát se jezdcem."

Zmateně na Azriela zamrká, její pohled je opět obyčejný: "Říkal jsi něco?"

-----

Když o chviličku později Azriel znovu horečně promlouvá k Dantemu, bandička kolem déma se nervózně ohlíží z jednoho na druhého.
"Nikdo se žrát nebude, říkáš? A proč bychom ti měli věřit?" Zdá se, že Rogadolův vliv je tatam, pokud kdy nějaký měl a nebyl vůdcem skupiny jen navenek. Opět stojí tak nějak více bokem a upírá oči do země. Hlavním mluvčím se stal řidič, snad si více věří s ohledem na jeho potřebnost. Jeho kumpáni ho pomalu obestoupí v jasně čitelném Jo, jsme s ním, dej si na nás bacha!

-----

"Ach, můj pane," ukloní se elfka Garkinenovi, "pomohu vám, jak jen to bude možné. Snad flétna nám pomůže nalézt hmotu. A kočičák, jistě! Garro se jmenuje, viďte?"
Ty poslední věty zněly zvláštně, skoro jako by je řekl někdo jiný. Dívka si přiloží ruku na ústa a zamyšleně sklopí hlavu.
"Ach, nezlobte se, nevím, co mluvím. Odpusťte, můj pane, jsem rozrušená."
Znovu pohlédne knězi do očí. Její oči jsou tentokrát plné naděje, až naivní jistoty.

Je to... Je to pryč!
Ta neskutečná entita, ta vůle, ta síla, ten ZDROJ! Zdroj všeho vědění, veškeré moudrosti, dalekosáhlá paměť a jasnozřivá mysl.

Když jsem přišel k sobě a pochopil, co se stalo, zmocní se mě v první chvíli hrozný vztek. Může za něj bezmoc. Je to hrozný pocit zrady. Vždyť jsme byli TAK blízko! Padnu na kolena a lítostivě hledím na opět nehybné torzo. Ano, koluje mu krev v žilách. Jenže ty jsou obnaženy. Obnaženy jako moje duše, která byla už tak blízko. A je teď zase vyplivnutá, odhozená, nepotřebná a nepoužitelná. Zklamal jsem.

Mezi prsty drtím trochu zeminy na prach a jemný písek se mi sype do klína. Pak pootočím hlavu a zahlédnu elfku. Stojí tam, zkoprnělá, zahanbená. Musí si připadat nepřijatá, nečistá. Odvržená, jako já. Zrazená. Už mnohokrát. Životem. Nabízela své tělo, jistě už dávno předtím, nejspíš již od mládí. Byl to pro ni prostředek, jak dosáhnout výhod, někdy možná lepšího života, někdy možná života vůbec. Teď ale ve své oběti viděla smysl. Ano. Tohle jediné odevzdání by smysl mělo. Takže ji chápu. I já bych přijal osud jakožto stavební kámen JEHO.

Pomalu vstanu, pohlédnu jí do očí, která však spíše klopí stydlivě a zklamaně k zemi do místa, kde jsem před chvílí klečel. Věnuji jí chápavý, avšak hořký úsměv. Pak jí položím lehce dlaň na rameno. Jsme na to teď sami, sestro. Říká to gesto. Ale vlastně vůbec nevím, jak by mi mohla být k užitku. Tedy jinak než jak to už zkoušela.

Proč ji Drak nepřijal? Bylo to málo? Nebo to nebylo... ono?

Tolik otázek! Tolik emocí. Tolik se toho stalo a zároveň se nestalo nic! Je to k zbláznění.
Provedu několik dechových cviků, kterými se klidní mysl. Musím se uklidnit. Musím teď vymyslet, co dál! Jenže stále se tam vrací to přetržené pouto. Dante, který vyhnal ovce z ohrady a je teď pryč. Zlobu střídá pochopení. On nikdy v Draka nevěřil. Pro něj to mělo naprosto jiný význam. Je to humanista, což mě stále znovu překvapuje. Zvlášť po tom všem, co si už se mnou prošel. Nenechal se přesvědčit. Zůstal svůj. Dobrá. Co dál?

Myšlenka na Danteho a naše společné zážitky mi zobrazí jeskyni, kde jsme dlouhé dny nehybně leželi, po vlčí proměně, po péči tajemného jezevce.
Možná on... Možná on, nebo dryjáda, nebo Doniovanion... Někdo by třeba věděl o nějaké... hmotě?
S tím se zahledím k obzoru směrem, kde tuším ono údolí vlků. I tam bylo torzo. Zdalipak tam ještě ony smaragdové oči září? Nebo je s dětským zasténáním někdo nadobro zavřel? Ani nevím, jestli tam bez průvodce terénem dojdu. Jestli tam trefím. Jestli cestou nepukne mé srdce žalem a zoufalstvím.