Hrdinové nebo zavržení?

Jak jsem předpokládal tak v současné situaci nikdo neměl problém s tím že jsem převzal velení a tak jsem je nemusel dvakrát pobízet. Křik který následně uslyším mně popohání k útěku, neotáčím protože vím že všichni běží za mnou strach draka působí dostatečně že následují svého dobrodince a snaží se vzdálit co nejdál z místa hrůzy a od draka i fanatického kněze.
„Neplýtvejte dechem nebude se vám ho dostávat k běhu.“
Neotáčím se kdo abych zjistil kdo se to ptá protože je mi to v této chvíli jedno, necítím se zrovna dobře mám pocit že jsem právě zradil své přátelé abych zachránil ty kteří si to (až na dvě výjimky) nezaslouží.
Ale nemohl jsem pro ně nic udělat pokud by to bylo jen trochu možné, snad aspoň zachytili mou poslední myšlenku ...
A když už jsme u myšlenek tak tahle bude znít možná kacířsky, ale jsem pro to dovolte každému vybrat si koho budou chtít uznávat. Jistě znám úskalí tohoto rozhodnutí ovšem ti kteří mně teď následují nejsou věřící tak jako jejich mrtvý vůdce. Ano položená otázka staví věci do jiného světla, nejspíš jeden z nich byl obdařen mocí jako příslib pro ostatní.
Ale ostatní se ho nejspíš rozhodli obejít a vymysleli si tu historku o dětském pláči nebo se rozhodli že bude lepší když najdou pramen černého zlata to teď není důležité ...
Maecachův plán nakonec nevyšel z mnohem jednoduššího důvodu, ten kdo si je najal pozná když svůj úkol splní a proto se neukázal.S vižným krokem nakonec doběhneme až k vozu kde se zastavím a opřu o jeho chladný trup. Počkám až se ostatní vydýchají a pak si všimnu že někdo chybí.
„Kde je ta elfka? Skvělý pánové vy rozhodně víte jak zapůsobit na ženu.“
Už předtím nebyla zrovna nadšená z jejich společnosti, ale i tak jsem nečekal že se radši rozhodne nechat sežrat drakem. jistě mohl jsem se přesvědčit že mně skutečně následují všichni ovšem drakův křik nahnal strach i mně.
„Jinak vracet se nemusíme protože není nutné k tomuto rituálu je potřeba určitý postup který jsme porušili.“
Ten drak oslovil mně, mně ne Maecacha svého jediného věrného tudíž je mezi námi jisté pouto, to pouto jsem cítil z těch vzpomínek a tak i když mají tu elfku je potřeba abych já (a nikdo jiný) přinesl tuhle oběť.
Tím oživím draka a obnovím naše pouto.
„Dobrá zatím si odpočiňte potom se vydáme do Erghanu.“
Rozhodnu se věnovat těm kterém jsem zachránil,a le také si potřebuju utřídit myšlenky protože mám pocit že mi pořád něco uniká
Všichni lidé nepřestali uctívat draky, ale nebylo jich dost tohle oslabení mohlo dát příležitost jiné stejně staré síle. Možná to mělo spojitost i s objevením duchů protože když se budou lidé schovávat za hradbami měst ...

Dobře to dopadlo! Prozatím. Teď sehnat hmotu. Jak na to? Budou stačit zvířata? Kde jich teď tolik seženeme? Skoro nic tu nežije. Rostliny? Těžko říct...

Elfka se chce dobrovolně obětovat? To jsou věci... no, na jednu stranu to i částečně chápu. Ale není "jí dost". Potřebujeme víc hmoty. "Má paní... ehm, pomož nám ho oživit. Víš, čím bychom ho mohli posílit? ...Tedy kromě lidí."

"Jak bychom mu mohli doplnit hmotu?" mumlám si spíš sám pro sebe. A pak dostanu nápad. "Černé zlato! Myslíte, že bychom do něj mohli napumpovat černé zlato? Hmota to je. Energie v sobě má až dost, no ne?"

"Dante! Počkejte. Nikdo se žrát nebude. Ale potřebujeme ten transportér."

"HRRMPFFF!"

Z draka vyjde strašlivé zařvání. Byť jej tvoří spíše rachot kamenů, vrzání větví a sténání půdy, je jasné, že je plné nelibosti.
Zjevně však tímto vybil svou zlost a dokázal ovládnout své emoce.

Zatím Danteho výzva probrala z ohromené strnulosti dosud nejspíš nicnetušící ohniváče, kteří okamžitě reagují hromadným úprkem k vozům. Jen elfka se rozhodla zůstat.
Povedlo se!! Nezdá se, že by kněz nebo drak teď dokázali reagovat! Přinejmenším další minuty je nikdo nesleduje. K vozům by to tímto tempem měla být nanejvýš půlhodina.
"Díky," ozve se zadýchaně řidič. "To bylo o fous. Ta bestie by nás slupla jako malinu! Ale... co když se jim to povede oživit? Neměli bysme je tento - spíš zastavit, dokud je čas?!"

"Dobrá, Laskavý," osloví drak v myšlenkách Azriela. "Nechám je jít. Ale věz, že se s nimi stejně nejspíš ještě budeme muset utkat. Někdy, někde."
Srdce je plné a raší z něj monstrózní struktura žil, která tvoří již poměrně jasnou představu, kde by měly být tlapy, hlava, křídla... Jen hmota chybí.
Poslední slova již slyší i Maecach, který cítí, že boží napojení slábne, že co bylo v jeho moci, splnil, že je čas pro další úkoly.
"Sežeňte ji rychle. Eghan potřebuje mou pomoc. Žel bez jezdce budou mé schopnosti značně menší. Nechápu, proč zapomněl."

Z posledních slov je cítit lítost. Pak náhle celé tělo jaksi zpomalí, zcela ustane celé to chvění, až opět ustrne v nehybnou skulpturu. Jen krev už v ní proudí. Jen krev. Korzu drak ještě těsně před tím opatrně postavil na zem před kněze.

V tu chvíli k drakovi přistoupí elfka. Oči jí svítí úžasem a na rtech jí hraje něžný úsměv. Jemně se dotkne drakova "drápu".
"Bylo by mi ctí, stát se Tvým tělem, bylo by mi ctí a požehnáním stát se Tebou. Pozři mě, prosím. Můj život nestál za nic."
Z jejích očí se kutálí slzy a kapou drakovi k tlapám. Ten ale nic.. znovu spí hlubokým spánkem.. přikrytý mocnou pradávnou kletbou.. Kdo a proč ji na draky uvalil, zůstává zastřeno tajemstvím.

Slyším hlasy. Nevím, jestli si chci připustit, že je to doopravdy. Proudí skrze mne energie. Je jí velké množství. Jsem jako koryto, kterým teče řeka. Síla Matky přírody. A plní jezero, kterým je ten drak. Je to správně. Naplňuje mě jistota. Nebo jenom už blouzním?

A něco se děje. Drak... váhá? Takže má snad přeci jenom srdce! Záleží mu na tom co si myslíme! Možná bude mít víc rozumu, než náš fanatický kněz. Znaveně pozvedám oči, zatímco zbytkem mého těla dál proudí životní energie drakovi do žil. Vyvrhelové... odcházejí? Dante! Dante se je snaží zachránit! Služebníček se vzepřel svému pánu. Do toho, Dante! Jen tak dál!

Pak se soustředím přímo na draka. Nech je odejít, prosím. Odpusť jim. Nevěděli, co činí. Najdeme ti jinou... hmotu. Dál ze sebe vydávám všechnu energii, co mám.

O skutečných prorocích a falešných pravdách

Něco se stalo ostatní zapomněli, já jsem zapomněl, ale nyní začínají do sebe věci zapadat. Dříve jsem měl důležitou úlohu ovšem pak se něco stalo. Trpaslíci objevili černé zlato a ukázali lidem co umí, lidé byli unešeni jeho schopnostmi a tak se trpaslíkům povedlo to co by se dřív zdálo nemyslitelné přesvědčili lidi že se obejdou bez ochranu draků.
Zbyli jen poslední věrní, ale i oni byli zasaženi účinkem černého zlata i když v menší míře a tak nakonec i oni začali zapomínat. A tak vznikl nakonec kult Draka Stvořitele a kněží jako je Maecach, osoby udržující střípky minulosti aniž by přesně věděli jaká je.
Ano ze vzpomínek které se mi vybavují cítím klid ovšem také něco znepokojivého, strach prostých lidí a svůj pocit nadřazenosti. Ano draci se starali o lidi a oni jim důvěřovali, ale byla to skutečně důvěra taková jakou cítí Maecach?
Ne to rozhodně ne ... jsem pro to zbavit se závislostí na černém zlatu a ukončit vládu duchů na druhou stranu si nejsem jistý zda je správné předat vládu do rukou draků ...
Podívám se na Maecacha který je zřejmě něčím zaujatý a nyní dosáhl naplnění všech svých snů a tužeb. Ne že bych mu nevěřil, ale mám pocit že byl obelhaný stejně jako se nyní snaží obelhat mně a ukazují mi jen to dobré. Vrhnu soucitný pohled na muže o kterém jsem na začátku cesty neměl nejlepší mínění ovšem kterého jsem nakonec měl tu čest nazývat přítelem. Kdyby šlo jen o něj ... slibovaný ráj však bude jen pro jisté vyvolené osoby jinak se toho moc nezmění. Ohlédnu se po ostatních a snažím se aby můj hlas zněl pevně a jistě i když se tak v současné době necítím.
„Změna plánu vracíme do Erghanu, no tak dělejte kdo zůstane bude potravou pro draka věřte a to rozhodně nechcete. V Erghanu na vás čeká odměna jako jeho zachránci, popadněte Rogadola a jdeme.“
Mrzí mně to ovšem já bych byl pro nezávislost pro všechny rasy které si budou moci rozhodnout samy za sebe aniž by musely před někým či něčím klečet.
Rozhodnu se zformulovat myšlenku a doufám že jí drak a případně i Maecach zachytí když jsou teď propojeni. Potom pokud se k tomu ostatní nemají pobídnu je gesty k vozu případně popadnu Rogadola, doufám že teď když je Maecach mimo měli by poslechnout mně vzhledem k tomu že tyto osoby jsou schopné poslechnout kohokoliv kdo je právě u moci.

„Ach, Jezdče, ty hlupáčku, všechno jsi zapomněl?“
Maličké domečky hluboko pod Aligerem se rychle zvětšují, jak s vichrem ve vlasech hrozivou rychlostí klesá níž. Lehce pohladí Elemdara na tom správném místě, aby nastavil svá obrovská křídla mase vzduchu pod nimi. Mase vzduchu, kterou si se svým přítelem dávno zabrali tak, jak si lidé dříve zabrali půdu.
Ztěžka dosednou k rybníku na kraji malebné vísky. Je čas, aby se drak napojil. Nejpohotovější z místních sedláků již opatrně přivádí krávu a už jí sundavá ohlávku a s hlavou sklopenou k zemi si stoupne opodál. Elemdar se nenechá pobízet a jedním obratným chramstnutím uhryzne zvířeti hlavu. Nemá rád, když jeho jídlo zbytečně trpí. Lebka zapraská pod tlakem jeho zubů. Teprve poté začne trhat zbytek zvířete. Aliger velkodušně sáhne do měšce pro drobný úlomek dračí šupiny a hodí ji sedlákovi…
Dante si uvědomuje, že ten obraz mu nevnukla vznikající bytost před ním, vzpomíná si, že je to útržek ze snů, které míval jako malý chlapec. Ne, nezapomněl všechno!
„Ne, nezapomněls všechno. Jak bys jinak věděl, kdo býval skutečným ochráncem lidí? V době lidí nám drakům bylo nejlépe. V době draků bylo nejlépe lidem. Jen málo lidí bylo příčinou té zrady. Ti vzadu patří k nim. Draci jsou příliš moudří, aby pro ně zatratili celé lidské pokolení. Teď ale neváhej a dej mi nespravedlivé, chamtivé a ztracené schrány! Ukončeme společně dobu duchů! Eghan se bez nás dlouho neudrží!“

„Azrieli! Maličký! Kdo jiný by pobral tolik moci najednou, než ty!“ To je hlas… Asghor? „Ty nejsi On, drak není tebou, ale můžete být mocnými spojenci. Lij dál život do žil Dávnému, pomož mi jej oživit!“
Náhle jako by množství vody v Korzovi bylo nekonečné. Nekonečný mocný proud..
„Děkuji ti!“ To je jistě dračí hlas! Je plný tepla a.. dojetí? Ano. „Děkuji, upřímně a z celého srdce, jež mi obnovuješ. „Chápu tvou obavu o lidství samé. Ale ti tam už skutečně nejsou ničím, než hmotou. Jsem vděčný bohyni, že právě tak dobrý muž tvoří mé srdce. Děkuji! Zkus najít pravou lásku a důvěru a nepřestávej se započatým dílem.“

Kněz neslyší nic, stojí neochvějně ve své víře, blízko nirváně a úplnému propojení s bohem. Cíl je blízko. Na co Dante čeká? Drak má hlad!

Vážně se to povedlo? Vážně se to povedlo! Ono to žije!!!

Euforii ale okamžitě vystřídá nejistota, která pomalu začíná přerůstat v paniku, když zjišťuji, že se nemůžu pohnout. Snažím se prohlédnout skrz větve, které nejsou tak docela větve, a oplétají se všude okolo mne. Víc cítím, než vidím, že drak má hlad. Už dopředu tuším, kam tohle bude pokračovat. Panika dosahuje vrcholu. Asi je dobře, že se nemůžu hýbat, jinak bych si mohl ublížit.

Ožívající drak se natahuje po... po našich nových známých. Tak počkat, to zas ne! Je jedna věc, že to jsou proradní hadi, a sami mají nejspíš krev na rukou. Ale abychom jejich životy my sami obětovali? Kde by pak skončilo naše lidství? Ano, chtěl jsem je tu nechat, potenciálně umřít, ale dát jim šanci! Tohle není správné! S napětím pozoruji, jak se situace vyvine. A pak mě Garkinen zcela šokuje. Bez zaváhání je drakovi vydává!

"Garkinene, néé!" snažím se křičet, ale sám svůj hlas téměř neslyším přes to všeobjímající dunění. Škubu sebou a snažím se vymanit z kamenného sevření. Zcela marně. Hekám. Křičím. Snažím se ho kousnout. Vzít si svou životodárnou energii zpátky. Naprosto bez výsledku. Zjišťuji, že mě asi opustilo víc síly, než jsem měl v plánu vydat.

Škubání postupně zeslabuje, zatímco drak zesiluje. Obětuješ i mě, Garkinene? Už nekřičím. Můj pot se vsakuje do větví-šlach, které mne poutají.

...ovládnou svět a smetou z povrchu vše, lidi nevyjímaje.
K čemu by jim asi byli dobří?

Opravdu? Kvůli tomuhle jsem tedy došel až sem? Bláhový dém! Chtěl jsem zachránit svět. Místo toho odstartuji jeho definitivní konec.

Asgor... Co má být, to bude. Zavírám oči. Uvolňuju svaly. Rukama jemně uchopím kosti, které mám na dosah. Položím si hlavu. Stávám se drakem.

Slabiky, slova, věty. Proudí z mých úst a já po chvíli přestanu vnímat, zda jdou ve stejném sledu jako je psáno ve svatých knihách. Dostal jsem se někam, kam ještě nikdy. Jsem takřka v transu. Sleduji své ruce, které vykružují vzduchem gesta mnohem plynulejší a tak nějak... správná. Jako by tomu vždy něco chybělo a tentokrát to tam je. Jako by na slovech nezáleželo, protože byla stejně špatně zapsaná a tudíž je nikdy nikdo správně nevyslovil. Protože tam chyběl hlavní objekt. Objekt s velkým O.

Nevidím ostře. Vše má jiné vzory. Barvy neexistují. Vzduch má několik rozměrů a já o nich všech vím. Jenže teď je to všechno naprosto nedůležité. Azriel je pro mne šmouhou. Zjevením, které rozproudilo vzduch, pak vodu a nakonec krev. Tak to má být. Tohle se má stát. Tohle je ta pravá mše, kterou už nikdo nesloužil celé věky. Nemohl. Protože já tu sloužím JEMU. Ne sobě. Ne věřícím, kteří si přišli pro pravidelné boží slovo. Tady se slouží Jedinému. A on chce být vzkříšen!

Nemohu se otočit, zároveň ani nemusím. Chceš je, ó Draku? Jistěže jsou tví. Nic nepatří samo sobě. Tato těla jsou tu díky tvé vůl. Nechť naplní svůj účel.

Právě jsem naprosto bez přemýšlení obětoval několik životů. Lidských, trpasličí a tak dále. Na tom nesejde. Tohle má naprostou prioritu. Kdepak černé zlato, kdepak duchové, kdepak Eghan. Všechno je malinké a nedůležité. Tohle je zázrak!

Propadl jsem zcela touze tohoto draka přivést zpět. Životy přítomných jsou jen zdroje. Já sám jsem připraven se odevzdat, aby se naplnila vůle Draka!

Sporné rozhodnutí

Během mého sbírání energie je Garro jediný kdo mně při tom sleduje, vypadá to že ve voze se vede zapálená diskuze o tom co se má dál podniknout. Moje obavy zřejmě byly zbytečné jsme na konci světa a ti jsou co zde mají dost jiných témat než aby se dívali ven kam jsem se ztratil. Možná že Azriel by se mohl zajímat kam jsem se vytratil ovšem Maecacha to nejspíš nepřekvapí, přesto ten pocit že dělám něco nepatřičného přetrvává. Když se vrátím tak se pořád diskutuje a nakonec to vypadá že si přece jen počíháme na toho kdo jim měl slíbit tu moc, no dobrá pokud tam vůbec přijde mám takový pocit že ten koho jsem zabil byl jejich spojka.
On měl dohlédnout že se neodchýlí od cíle, případně je instruovat kde by vlastně ten cíl být měl a zajistit že se v dotyčnou dobu neobjeví jen s historkou a nataženou rukou aniž by cokoliv udělali.
Ovšem v současné situaci musíme vzít zavděk tím co máme,navíc můj předpoklad že by ten vůz mohl řídit Maecach se nepotvrdí vzhledem k tomu že musíte mít vrostlý ten kámen do ruky. Můj nápad s tím že by Maecach jednomu z mrtvých řidičů usekl ruku a tu pak používal jako spouštěč nezmíním protože tak jednoduché to určitě nebude. Když se pak dotyčný neukáže nepřekvapí mně to, možná jsem měl pravdu ohledně svého předpokladu a ten co jsem ho zabil měl předtím udělat něco co by tomu dotyčnému ukázalo že skutečně splnili svůj úkol. Něco co nám neřekli nejspíš pro to že toani sami nevěděli protože pokud jsme je dokázali prohlédnout my jistě došel ke stejnému závěru i ten kdo si je najal. Maecach to těžce nese proto se rozhodnu s ním o tyto závěry nepodělit teď rozhodně nepotřebuje slyšet že by to nejspíš nevyšlo už na začátku. No a nakonec přijde Maecach s nápadem oživit to dračí torzo, no proč ne zkusit to můžeme. Maecach slouží mši a já s Azrielem se rozhlížíme po ostatních než se Azriel vydá k torzu draka. Kývne na mně ovšem já nevím co čeká že udělám, Pak se toho však ujme sám a začne draka napájet vodou a tehdy se začne něco dít a já zapochybuji jestli to byl dobrý nápad. Když to chytí Azriela tak o něj začínám mít obavy, mám pocit že zde nebude stačit jenom mše život který se chytáme obnovit musíme někde vzít a kdo to bude. Možná se mi ... no ať už je to cokoliv podaří přesvědčit ať si vezmou třeba někoho z těch kteří s námi cestují. Následující slova by mně uklidnili kdyby se teď vše netřáslo, ale nechce tedy nás chce někoho z těch které jsme se sem přivedli. Na druhou stranu mi jaksi nepřijde správné sem přivléct někoho z nich jako oběť silám které jsou staré jako tento svět. Síly staré jako tento svět, to je ono pořád jsem měl pocit že mi něco uniká, ale přikládal jsem to tomu že nemám Maecachovu víru. Objeví záblesk něčeho co začíná sílit ovšem potom se to začne opět vytrácet.
Drak ... prvotní síla ... slib ochrany za ...
Zavrtím hlavou, no tak zůstaň se mnou je pravda že ... že ... síla ... ochrana ... věrnost ... dokud lidé nezapomněli a neobrátili se k černému zlatu. Zbyli jen kněží a i zde ... zde ... byla porušená stará rovnováha. Ano nemám víru jako Maecach ovšem možná právě proto můžu vidět dál než on nebo věci které on nevidí. Otázkou však je mám pravdu? Podívám se tedy na to torzo a zformuju svou myšlenku kterou k němu vyšlu tak jak on předtím hovořil ke mně. Nevím jestli mi odpoví, ale zeptat jsem se musel.
Mám pravdu? Poskytli jste kdysi lidem ochranu než vás zradili a zapomněli na vás?

Vzduch se chvěje. Stěna se chvěje. Zem se chvěje. Všechno se chvěje! Vibrujete tak, že se vám snad oddělí maso od kostí, jestli to nepřestane! Čelisti máte pevně sevřené, aby vám necvakaly zuby a nepřekousli jste si jazyk.

Jedna větev, šlacha, nebo jak to pojmenovat, zkamenělé kostry obtočí náhle Azrielovo tělo. A sama sebe se dotýká jeho tělem. Přesouvá ho kamsi k hrudi. Sevření je jisté a nesnese odpor. Přitom ale.. tak akorát. Nebolí to. Dává jistotu ve všem tom chvění. Jak málo by té věci stačilo přitlačit, aby z déma zbyla rozdrcená břečka? Voda, jež stéká z Korzových rukou, se okamžitě mění v krev, bleskově násobí svůj objem a začíná proudit neviditelnými žilami a plnit obří neviditelnou nádrž, která nemůže být ničím jiným než srdcem.

Garkinen stojí pevně tváří v tvář ohromnému monstru, které.. čeká. Na co? Na potravu. Jeden ze spárů pomalu ukáže ke zcela ochromeným postavám za Garkinenem. Garkinen za sebe nevidí, ale ví jistojistě, stejně jako Dante, komu ukázaná patří. Jde o hobita, oba lidi, tedy i řidiče a.. Rogadola.

Hmota. Dej mi hmotu, knězi. Služ mši za tuto hmotu, která ztratila lidství!
Ten hlas slyší Garkinen jen okrajově, zabraný do mše, která se mu nezdá zdaleka ukončená.

Hmota. Dej mi hmotu, jezdče. Obětuj tuto hmotu, která ztratila lidství!
Ten hlas zcela zřetelně slyší Dante!

Kdyby šlo třást se víc, jistě by se přítomní třásli strachy.